Ač nikdo z nás nevíme co nám přinese nadcházející rok , navzdory tomu, či právě proto, přejme si navzájem ať je pro nás rokem dobrým.
Jan-husita
pátek 30. prosince 2011
Posta de Sol
úterý 20. prosince 2011
Radostné vánoce
Radostné vánoce přeji vám všem kdo čtete tyto virtuální stránky pravidelně, náhodně či proto, že jsem si bez jejich dovolení zapsal do adresáře jejich e-maily (a jim v poště přistává něco co si neobjednali a co je možná ani nezajímá. Hřeším však na to, že mají možnost poštu ode mě filtrovat a tak se jí uchránit).
Všem vám přeji také dobrý rok 2012, jan-husita.
pondělí 19. prosince 2011
Vzpomínka
Když se nad návštěvou pana prezidenta Václava Havla v Ledči nad Sázavou, ke které došlo v červnu roku 1997, zamýšlím s letitým odstupem času a vybavuji si ji ve vzpomínce mohu napsat jen tolik, že to žel nebylo víc než letmé setkání. Ano existují fotografie zachycující okamžiky z jeho snad dvouhodinového pobytu na půdě našeho města. Náměstí kam prezidentova automobilní kolona přijela bylo zcela zaplněné lidmi. Bez nadsázky to bylo jak se říká "hlava na hlavě". Prezidentovo auto zastavilo před radnicí. U auta jsem jej spolu s paní přednostkou okresního úřadu Jaroslavou Přibylovou přivítal jménem obyvatel města ona pak jej přivítala na území havlíčkobrodského okresu. Vše šlo pak ráz na ráz. Prezident došel na rampu před radnicí kde se pozdravil se členy městské rady zapsal se do kroniky města. Pak převzal z mých rukou knihu o dějinách našeho města a pěšky mezi zástupem lidí jsme přešli do stařičké budovy někdejší školy v té době Domu dětí a mládeže. Tam se konalo setkání se starosty některých měst Posázaví. Pak již nastoupil do auta přistaveného u budovy a Ledeč opustil. Bylo to trochu zvláštní, neobvyklé a neočekávané, prezident k lidem shromážděným na náměstí nepromluvil ani slovo.
sobota 17. prosince 2011
stojí za přečtení –Vladimír Pikora » Šichtařová: Půjčkou MMF můžeme víc ztratit než získat
Vladimír Pikora » Šichtařová: Půjčkou MMF můžeme víc ztratit než získat
Články téhle dámy čtu pravidelně v Literárních novinách.
To co píše Šichtařová do značné míry koresponduje s myšlenkami pana Robejška nezávislého analytika z Hamburku.
Její názory vnímám jako relevantní navzdory tomu co se lze k její osobě dočíst v následující "diskusi".
Články téhle dámy čtu pravidelně v Literárních novinách.
To co píše Šichtařová do značné míry koresponduje s myšlenkami pana Robejška nezávislého analytika z Hamburku.
Její názory vnímám jako relevantní navzdory tomu co se lze k její osobě dočíst v následující "diskusi".
Církve teď zajímá i sčítání...
ano sčítání lidu. Z různých zdrojů lze v těchto dnech čerpat informace o tom jak si stojí různé církve podle předběžných výsledků sčítání lidu. Splnilo se to co se očekávalo, že tradiční církve zaznamenají ztráty. Některé menší protestantské církve si mohou zapsat znaménko + .
Mě zaujalo zjištění, že procentuální ztráta římských katolíků a husitů (CČSH) je stejná a to 60% v konkrétních číslech pak Řmk ztráta –1 656881 duší a husité –59 727 duší. Českobratrští evangelíci tratili –65 276 duší což je 55%. Přiznám, že mě překvapili Svědkové Jehovovi, ztratili –10 065 duší což v je 43%.
Mě zaujalo zjištění, že procentuální ztráta římských katolíků a husitů (CČSH) je stejná a to 60% v konkrétních číslech pak Řmk ztráta –1 656881 duší a husité –59 727 duší. Českobratrští evangelíci tratili –65 276 duší což je 55%. Přiznám, že mě překvapili Svědkové Jehovovi, ztratili –10 065 duší což v je 43%.
pátek 16. prosince 2011
"Polské" Kontexty
Na e-mailu se mi už sice objevilo avizo na Kontexty číslo 6 (vadává CDK) já jsem se teprve dnes začal skutečně prodírat jejich 5., podzimním, číslem, které je, až na několik málo výjimek pojato monotematicky jako "Polské".
Zaujalo mě hned první pojednání nadepsané Polsko aneb Kresy.
Autorkou je polská kulturoložka Marta Kwaśnicka. Autorka otevírá téma, které je asi pro mnohé z nás dosti vzdálené ne-li vůbec neznámé. Už druhá část titulu, Kresy upozorňuje na to neznámé, totiž na historické východní pomezí Polska před 2. světovou válkou a její územní důsledky vycházející z výsledku konference velmocí v Jaltě. Autorka píše, že pro celou polskou kulturu před rokem 1945 bylo typické její ukotvení na východě. Jmenuje jak klasiky polské literatury tak i Stanislava Lema či nositele Nobelovy ceny za literaturu Cseslawa Milosze. Právě v jeho případě uvádí, že své mládí prožil ve Vilniusu (tehdy Wilnu). Dále uvádí, že snad každý Polák má předky, kteří žili na Ukrajině v Bělorusku nebo na Litvě. Na otázku "Proč?" odpovídá: "Tato území byla součástí Rzeczpospolité. Vilnius byl jedním z nejvýznamnějších středisek I. Rzeczpospolité, státu vzniklého spojením Polska (tzv. Koruny) a Litvy reálnou unií v roce 1569. Předtím, od roku 1385, byly tyto státy spojeny personální unií. Znamená to šest století společných dějin."
K vlasti Poláků přestala tato území definitivně patřit až roku 1945. Polská společnost byla rozhodnutím velmocí vystavena gigantické amputaci již současně provázela podobně gigantická transplantace, když novou součástí Polska se stala území po staletí patřící Německu. V této souvislosti je užitečné si připomenout fakt, že z Pohraničí (Kresy), území odpojeného od Polska bylo po roce 1945 bylo do "nového" Polska vysídleno 2,5 milionu Poláků a dobře milion jich nadále žije za novou polskou hranicí.
Autorka se déle ptá: "Proč se Poláci s amputací tak snadno smířili?" Odpověď nachází v tom, že za Polské lidové republiky se Poláci naučili žít v kategoriích modernity, modernizace či normalizace. V dobách komunismu historické otázky nahradili provizorními řešeními (mluví o tom, že polská provizorní řešení jsou již příslovečná). To dokonce umožňuje i dnes vládnoucí straně, Občanské platformě, jít do voleb s heslem "Rozestavěné Polsko".
V závěrečné části obsáhlého příspěvku se čtenář dozví, že Vilniuský kraj, obklopující hlavní město Litvy, obývají většinou Poláci. Ti jsou vystaveni nekompromisní politice odnárodňování a v evropském měřítku nevídanému jevu pronásledování polské národní menšiny. Poláci mají zakázáno psát svá příjmení podle polského pravopisu a jsou vystaveni zavírání polských škol.
Autorka uzavírá konstatováním, že polské vládnoucí elity uvažují jen černobíle, zapomínajíce na základní premisu politiky, že v ní nikdy neplatilo buď-anebo.
P.S- Litva je zemí s hlubokou křesťanskou tradicí kde se setkává západní a východní křesťanství
Zaujalo mě hned první pojednání nadepsané Polsko aneb Kresy.
Autorkou je polská kulturoložka Marta Kwaśnicka. Autorka otevírá téma, které je asi pro mnohé z nás dosti vzdálené ne-li vůbec neznámé. Už druhá část titulu, Kresy upozorňuje na to neznámé, totiž na historické východní pomezí Polska před 2. světovou válkou a její územní důsledky vycházející z výsledku konference velmocí v Jaltě. Autorka píše, že pro celou polskou kulturu před rokem 1945 bylo typické její ukotvení na východě. Jmenuje jak klasiky polské literatury tak i Stanislava Lema či nositele Nobelovy ceny za literaturu Cseslawa Milosze. Právě v jeho případě uvádí, že své mládí prožil ve Vilniusu (tehdy Wilnu). Dále uvádí, že snad každý Polák má předky, kteří žili na Ukrajině v Bělorusku nebo na Litvě. Na otázku "Proč?" odpovídá: "Tato území byla součástí Rzeczpospolité. Vilnius byl jedním z nejvýznamnějších středisek I. Rzeczpospolité, státu vzniklého spojením Polska (tzv. Koruny) a Litvy reálnou unií v roce 1569. Předtím, od roku 1385, byly tyto státy spojeny personální unií. Znamená to šest století společných dějin."
K vlasti Poláků přestala tato území definitivně patřit až roku 1945. Polská společnost byla rozhodnutím velmocí vystavena gigantické amputaci již současně provázela podobně gigantická transplantace, když novou součástí Polska se stala území po staletí patřící Německu. V této souvislosti je užitečné si připomenout fakt, že z Pohraničí (Kresy), území odpojeného od Polska bylo po roce 1945 bylo do "nového" Polska vysídleno 2,5 milionu Poláků a dobře milion jich nadále žije za novou polskou hranicí.
Autorka se déle ptá: "Proč se Poláci s amputací tak snadno smířili?" Odpověď nachází v tom, že za Polské lidové republiky se Poláci naučili žít v kategoriích modernity, modernizace či normalizace. V dobách komunismu historické otázky nahradili provizorními řešeními (mluví o tom, že polská provizorní řešení jsou již příslovečná). To dokonce umožňuje i dnes vládnoucí straně, Občanské platformě, jít do voleb s heslem "Rozestavěné Polsko".
V závěrečné části obsáhlého příspěvku se čtenář dozví, že Vilniuský kraj, obklopující hlavní město Litvy, obývají většinou Poláci. Ti jsou vystaveni nekompromisní politice odnárodňování a v evropském měřítku nevídanému jevu pronásledování polské národní menšiny. Poláci mají zakázáno psát svá příjmení podle polského pravopisu a jsou vystaveni zavírání polských škol.
Autorka uzavírá konstatováním, že polské vládnoucí elity uvažují jen černobíle, zapomínajíce na základní premisu politiky, že v ní nikdy neplatilo buď-anebo.
P.S- Litva je zemí s hlubokou křesťanskou tradicí kde se setkává západní a východní křesťanství
Hora křížů, místo, které za svého pontifikátu navštívil polský papež Karol Wojtyla, Jan Pavel II.
Brána úsvitu ve Vilniusu
čtvrtek 15. prosince 2011
Paní doktorka v ohrožení
Čas od času navštěvuji svoji lékařku O.J. Vesměs tak činím proto, abych doplnil medikamenty, které mi udržují v dobrém limitu krevní tlak a v poslední době přibyl i lék na zmírnění bolesti. Při každé návštěvě prohodíme několik vět o tom jak jde život. Vytváří to dobrou atmosféru. Když jsem šel k paní doktorce dnes už ze zvyku jsem na parkovišti vyhlížel její bílé Volvo. Bylo tam a tak jsem měl jistotu, že i ona bude ve své ordinaci. Cosi mě však na autě zaujalo. Zaostřil jsem zrak a čtu "Náhradní vůz".
Když na mě přišla řada přivedl jsem na tuhle záležitost hned řeč. Paní doktorka byla sdílná. Jela po rychlostní silnici za svojí maminkou. Na tachometru "stovka", když z příkopu cosi vyletělo vzhůru. Její auto to neminulo, naopak, došla k nárazu do čelního skla, které se z větší části roztříštilo. Paní doktorka zakusila několik sekund úleku, aby po zastavení vozu zjistila, že ten kdo ji ohrozil takřka na životě byl bažantí kohout.
Že nás na silnici může ohrozit vysoká zvěř či divočák to vím, o bažantovi jsem to slyšel poprvé.
Když na mě přišla řada přivedl jsem na tuhle záležitost hned řeč. Paní doktorka byla sdílná. Jela po rychlostní silnici za svojí maminkou. Na tachometru "stovka", když z příkopu cosi vyletělo vzhůru. Její auto to neminulo, naopak, došla k nárazu do čelního skla, které se z větší části roztříštilo. Paní doktorka zakusila několik sekund úleku, aby po zastavení vozu zjistila, že ten kdo ji ohrozil takřka na životě byl bažantí kohout.
Že nás na silnici může ohrozit vysoká zvěř či divočák to vím, o bažantovi jsem to slyšel poprvé.
Video bonus: Rozhovor s Vítem Olmerem — Hledání Jana Wericha — Česká televize
Video bonus: Rozhovor s Vítem Olmerem — Hledání Jana Wericha — Česká televize
Režisér Vít Olmer končí své povídání mikroúvahou nad novotvarem "ČESKO", já si vzpomínám v té souvislosti na paní Blaženku H., která rovněž tenhle výtvor jazyka nesnášela.
Režisér Vít Olmer končí své povídání mikroúvahou nad novotvarem "ČESKO", já si vzpomínám v té souvislosti na paní Blaženku H., která rovněž tenhle výtvor jazyka nesnášela.
Sčítání lidu: V Česku roste počet lidí, kteří věří, ale nehlásí se k žádné z registrovaných církví
Sčítání lidu: V Česku roste počet lidí, kteří věří, ale nehlásí se k žádné z registrovaných církví
Jsme třetí jako při minulém sčítání, jen to číslo zase o dost kleslo. Můžeme si jen namlouvat, že nějaký ten tisíc může být ještě mezi těmi, kteří sice přiznávají víru ale neidentifikují se takto veřejně s konkrétní církví.
středa 14. prosince 2011
Největší objekty přepravované vzduchem - Pořad: Světové rekordy, Video na Stream.cz (ID: 639664)
Největší objekty přepravované vzduchem - Pořad: Světové rekordy, Video na Stream.cz (ID: 639664)
Konkrétně zde se jedná o přepravu jednoho z raketoplánů. Kliknutím na horní text se otevře tahle zajímavá podívaná.
středa 7. prosince 2011
Vratkost lidských vztahů (nebo nevyzpytatelnost?)
Dnes k tomu můžeme dodat, že se naplnilo ono okřídlené, že revoluce požírá vlastní děti. Přesto mě to vede k zamyšlení nad nejistotou, vratkostí, nevyzpytatelností lidských vztahů. Tento snímek a společnost, kterou zachycuje je zvláštní a pro noviny zajímavý tím, že šlo o mocné své doby. Jenomže i úplně "obyčejné" lidské vtahy, nebo jinak vztahy obyčejných lidí s sebou nesou riziko jejich ztroskotání. Povětšinou se to "odbyde" rozchodem přerušením všech kontaktů spálením mostů. Ale i tak zvaně "obyčejní" lidé jsou schopni jít až na hranu a sáhnou druhému na život. Ani taková společenství jako jsou církve nejsou proti podobným kolizím imunní s tím, že dnes již nejde o holý život. Ba dokonce může být pozorovatel svědkem překvapivých kotrmelců, kdy vysvětlením není láska, milosrdenství ale pouhá pragmatičnost.
Obhajoba ratingových agentur | Presseurop (čeština)
Obhajoba ratingových agentur | Presseurop (čeština)
Nejzajímavější je úplný závěr tohoto článku.
středa 23. listopadu 2011
Historie sboru Jana Želivského
I. etapa (2008 až 2011) obnovovacích prací na budově sboru Jana Želivského, v minulosti synagogy byla dokončena. Nebylo to myslitelné bez finanční podpory ze strany města Humpolec, každý rok přispěl na obnovu také kraj Vysočina. Na obnovu střechy byly poskytnuty i státní prostředky.
K prohlédnutí celé galerie je třeba kliknout na tento snímek.
K prohlédnutí celé galerie je třeba kliknout na tento snímek.
tenhle obrázek se mi prostě líbí
tenhle obrázek se mi prostě líbí, a gallery on Flickr.
Tohle místo, konkrétně ten černobílý snímek jsem dosud znal jen v barvě (v té již byl bezpočtukrát publikován o to víc mě zaujala tato černobílá verze publikovaná na FLICKRu.
středa 16. listopadu 2011
Když se odhalují "poklady"
 |
neděle 13. listopadu 2011
První pozdrav zimy?
Dnes v noci ve 2 hodiny jsem se probudil a při pohledu z okna vidím , že sousedovic střecha je celá bílá. První co mě napadlo, že napadl sníh.
Něco podobného jsem viděl v pátek 11.11.2011 ve Světlé nad Sázavou v 9 hodin dopoledne. Co to bylo?
čtvrtek 3. listopadu 2011
Rozhovor prezidenta republiky pro magazín Forbes o evropské krizi | Václav Klaus
Nejzávažnější místo Klausova rozhovoru je v jeho závěru, kde vyslovuje přání, aby se v Evropě našli ti kdo budou schopni a ochotni přijít s něčím co by bylo obdobou našeho sametu. Jinak hrozí, že se události začnou řešit jakýmsi samospádem, kdy nikdo nemůže předvídat jakou to dostane podobu. Pokud dostane prostor ulice nikdo neví kam až jsou lidé schopni ve své nespokojenosti a zlobě zajít a kdo tohoto stavu společnosti zneužije.
pátek 21. října 2011
čtvrtek 20. října 2011
Ekonomka Švihlíková: Ať si pravice připraví armádu na lidi, kterým bude brát | Politika | ParlamentniListy.cz – politika ze všech stran
Tentokrát zajímavý hlas z levé strany, který však za přečtení a pozornost jistě stojí.
'via Blog this'
středa 19. října 2011
Humpolečtí zmapují dějiny židovské komunity - Pelhřimovský deník
Humpolečtí zmapují dějiny židovské komunity - Pelhřimovský deník
V samotných novinách jsem článek doplnil v diskusní sekci správným názvem naší církve. Pokud jde o zmiňovaný byt je skutečně při současných nárocích na bydlení neobyvatelný; jednak pro přetrvávající vlhkost v jedné ze tří místností, kde i přes permanentní větrání a provedenou opravu omítky i provedená odvětrávací opatření v podlaze se na zdech objevují zelené stopy řas či mechu. Další hrubou závadou jsou téměř shnilá dřevěná okna ve všech třech místnostech. Náboženská obec, jejíž příjmy z členské základny setrvale klesají, je schopna s obtížemi hradit základní režii budovy (elektřina, plyn a voda) má na svém kontě asi 30 tisíc Kč vlastních finančních prostředků. Její příslušníci kladně hodnotí přístup města Humpolec k této kulturní památce. Je to jen město, nikoliv náboženská obec, kdo je schopen financovat udržovací práce na exteriéru a nyní i interiéru budovy. V kontextu těchto skutečností jsem náboženské obci předestřel myšlenku dohodnout se s městem Humpolec na využití bývalého bytu k instalaci musejní expozice dokumentující historii židovské komunity v Humpolci a jeho okolí. Budova opuštěné a chátrající synagogy, kterou příslušníci náboženské obce v Humpolci koupili v 50. letech minulého století od židovské obce Kolín byla díky tomu záchráněna před téměř jistou zkázou. Dnes se v roli zachránce této památky objevuje samo město Humpolec. Vlastnické vztahy k budově přitom zůstanou nedotčeny, jejím vlastníkem i nadále bude náboženská obec. Shodou okolností jsme dnes hovořili s panem místostarostou Brzoněm o formě možného budoucího smluvního vztahu při využití "bytu" k muzejní expozici. Na stole je nárys podoby možné smlouvy, který musí posoudit rada starších NO a konzultovat jej s DR v Brně.
Vláda USA: Život Izraelce nemá takovou cenu jako život Američana
Vláda USA: Život Izraelce nemá takovou cenu jako život Američana
jinak řečeno, není Žid jako Žid. Jak patrné paradoxům o nichž mluví Havlův pan Vaněk není a zřejmě hned tak v politice konec nebude.
Síla osobnosti
V uplynulých čtyřech letech se mi dostalo nechtěné příležitosti projít několika zdravotnickými zařízeními počínaje okresní nemocnicí přes špičkové onkologické pracoviště MOÚ v Brně na Žlutém kopci a včera do třetice jsem měl co do činění v krajské nemocnici. Vesměs jsem se vždy setkal s přívětivým jednáním ať ze strany lékařů či sestřiček na odděleních kde jsem ležel téměř výhradně po operačním zákroku.
Včera jsem měl příležitosti získat, alespoň z mého pohledu, pozoruhodnou zkušenost. Cesta k této zkušenosti trvala měsíce. Pak již to bylo dílem okamžiku.
Její počátek je spojen s vynuceným odchodem chirurga a onkologa v jedné osobě pana profesora Jana Žaloudíka z pracoviště v MOÚ v Brně na Žlutém kopci. Leckdy se říká, že každý člověk je ve své profesi nahraditelný, to jistě je, otázkou zůstává na jaké úrovni k oné náhradě dojde. Rezignovaně jsem tehdy přijal, že mě do práce dostane jiný lékař patřící do týmu doktorů pracujících na chirurgické ambulanci MOÚ. Ano nemohl jsem si stěžovat, byl ke mně laskavý a pozorný. Dokonce mi ambulantně ve své soukromé ordinaci dělal malý chirurgický zákrok. Po čase jsem došel k závěru, že to přece jen není ono, to tehdy, když mi vyprávěl stejnou historku, mající zřejmě navodit bližší vztah lékař - pacient, při každé mé návštěvě v ordinaci chirurgické ambulance MOÚ. Vím, že právě na tomhle pracovišti je náročné zvládat dobře komunikaci s pacienty, přesto jsem pozbyl onu původní důvěru k tomuto lékaři. Problém byl i v tom, že neustále zdůrazňoval, že je pouze chirurg a ne onkolog. Proto jsem počal hledat cestu k opětovnému setkání s " mým chirurgem a onkologem" v jedné osobě. Mělo to své etapy a ta poslední, již jsem absolvoval včera, mě přiměla k tomu, abych se tady podělil o pozoruhodnou zkušenost.
K tomu setkání došlo ve skromné ambulanci krajské nemocnice. Skromné v porovnání s tím jak vnímám prostředí ambulance právě v MOÚ. Pracovní podmínky jsou jistě důležité ale klíčovou roli v setkání na této půdě hraje lékař, síla jeho osobnosti. To je ten element, ono vlastní setkání tváří v tvář pacienta a lékaře k němuž má důvěru, co má v sobě moc pozvednout pacienta z jeho prachbídného psychického rozpoložení zase nahoru aniž by nutně muselo být prostředí kde k tomu dojde na kdovíjak špičkové úrovni. Uvádím tento konkrétní příklad při vědomí několika dalších do jisté míry podobných setkání s lékaři tak či onak otitulovanými a v prostředí komfortním i prostém.
Včera jsem měl příležitosti získat, alespoň z mého pohledu, pozoruhodnou zkušenost. Cesta k této zkušenosti trvala měsíce. Pak již to bylo dílem okamžiku.
Její počátek je spojen s vynuceným odchodem chirurga a onkologa v jedné osobě pana profesora Jana Žaloudíka z pracoviště v MOÚ v Brně na Žlutém kopci. Leckdy se říká, že každý člověk je ve své profesi nahraditelný, to jistě je, otázkou zůstává na jaké úrovni k oné náhradě dojde. Rezignovaně jsem tehdy přijal, že mě do práce dostane jiný lékař patřící do týmu doktorů pracujících na chirurgické ambulanci MOÚ. Ano nemohl jsem si stěžovat, byl ke mně laskavý a pozorný. Dokonce mi ambulantně ve své soukromé ordinaci dělal malý chirurgický zákrok. Po čase jsem došel k závěru, že to přece jen není ono, to tehdy, když mi vyprávěl stejnou historku, mající zřejmě navodit bližší vztah lékař - pacient, při každé mé návštěvě v ordinaci chirurgické ambulance MOÚ. Vím, že právě na tomhle pracovišti je náročné zvládat dobře komunikaci s pacienty, přesto jsem pozbyl onu původní důvěru k tomuto lékaři. Problém byl i v tom, že neustále zdůrazňoval, že je pouze chirurg a ne onkolog. Proto jsem počal hledat cestu k opětovnému setkání s " mým chirurgem a onkologem" v jedné osobě. Mělo to své etapy a ta poslední, již jsem absolvoval včera, mě přiměla k tomu, abych se tady podělil o pozoruhodnou zkušenost.
K tomu setkání došlo ve skromné ambulanci krajské nemocnice. Skromné v porovnání s tím jak vnímám prostředí ambulance právě v MOÚ. Pracovní podmínky jsou jistě důležité ale klíčovou roli v setkání na této půdě hraje lékař, síla jeho osobnosti. To je ten element, ono vlastní setkání tváří v tvář pacienta a lékaře k němuž má důvěru, co má v sobě moc pozvednout pacienta z jeho prachbídného psychického rozpoložení zase nahoru aniž by nutně muselo být prostředí kde k tomu dojde na kdovíjak špičkové úrovni. Uvádím tento konkrétní příklad při vědomí několika dalších do jisté míry podobných setkání s lékaři tak či onak otitulovanými a v prostředí komfortním i prostém.
čtvrtek 13. října 2011
MEDICAL TRIBUNE CZ > Žaloudík: Je reálná možnost snižovat úmrtnost na nádory
Vyslovuji osobní radost nad tím, že pan profesor se aktivně vrátil ke svému oboru.
MEDICAL TRIBUNE CZ > Žaloudík: Je reálná možnost snižovat úmrtnost na nádory:'via Blog this'
pondělí 10. října 2011
„Zažíváme krizi elit a kastraci voličů“
Milí čtenáři těchto stránek, omlouvám se za chybu jíž jsem se dopustil nepozorností, když jsem včera publikoval odkaz na článek synodního seniora Joela Rumla, jehož aktuálnost, jak jsem byl dnes upozorněn je rok stará. Byl totiž zveřejněn už v září roku 2010, což jsem přehlédl při čtení e-mailu, který nejen mně ale i dalším adresátům byl včera zaslán jako žhavá aktualita.
Zcela živé a aktuální je téma i to jak o něm hovoří Petr Robejšek v rozhovoru pro revui politika. Ano je to obsáhlý text, zcela určitě však stojí zato věnovat jeho pozornému přečtení dostatek času.
sobota 8. října 2011
pátek 7. října 2011
Všechny velikosti | Manhattan budovy # 15 | Flickr - Photo Sharing!
Všechny velikosti | Manhattan budovy # 15 | Flickr - Photo Sharing!:
Kdo je tu asi vetřelec, náplava? Viditelný symbol Trojice na Manhattanu v opačném gardu než bylo pravidlem před staletími. Bůh sestoupil dolů.
'via Blog this'
Kdo je tu asi vetřelec, náplava? Viditelný symbol Trojice na Manhattanu v opačném gardu než bylo pravidlem před staletími. Bůh sestoupil dolů.
'via Blog this'
Richard na pátek dvacátého sedmého týdne v mezidobí - Bastardi a sirotci – Skupiny Google
Richard na pátek dvacátého sedmého týdne v mezidobí - Bastardi a sirotci – Skupiny Google:
Tento text do značné míry popisuje situaci, která není výlučná jen pro katolíky. I u nás je možné podobný druh odcizení zakusit či zaznamenat.
'via Blog this'
Tento text do značné míry popisuje situaci, která není výlučná jen pro katolíky. I u nás je možné podobný druh odcizení zakusit či zaznamenat.
'via Blog this'
úterý 4. října 2011
Proč se husitů dneska tak štítíme? Vždyť k tomu nejsou k pádné důvody! - iDNES.cz
Proč se husitů dneska tak štítíme? Vždyť k tomu nejsou k pádné důvody! - iDNES.cz:
Je škoda, že autor více nerozvinul svou myšlenku o odtažitosti jak on říká "subkultury CČSH". Zmínkou černého taláru a rudého kalichu na něm a tím, že faráři a farářky takto oblečení se objevují ve funkcionalistických kostelích vyřídí něco podstatně hlubšího, čemu by ale musel věnovat podstatně více času, aby pronikl hlouběji. To co je tu napsáno označuje editor dost nadneseně esejem, přitom jde jen o jakési nástřely do mnoha směrů. Autor vznesl provokativní otázku. Odpověď, kterou dává sám sobě v titulku je spíš zadáním k hlubší práci se zacílením.
'via Blog this'
'via Blog this'
neděle 2. října 2011
Jaká byla tahle neděle?
Na první poslech asi hloupá otázka. Neděle bývá povětšinou příjemným dnem pro většinu těch, kterým
v pondělí začínají opět každodenní povinnosti. Vzpomínám na doby kdy jsem dělal v továrně a ještě
k tomu na směny, tehdy byla pro mě tím nejpříjemnějším dnem sobota. Byla uprostřed, věděl jsem, že je přede mnou další volný den. Dnes je to zcela jinak a o neděli uvažuji jinak. To tu ale rozvádět nechci. Rozepisuji se tu jen kvůli té neděli dnešní, která za několik hodin skončí. V církevním kalendáři měla své pořadové číslo, protože je buď v mezidobí či po Trojici nebo po Duchu svatém. Pro mě a ty kteří se dnes účastnili bohoslužeb, které jsem sloužil v Ledči a ve Světlé n. Sáz. to byla neděle andělská. Proč andělská? Přivedl mě k tomu církevní kalendář, ten klasický a v něm k dnešnímu dni náleží svátek andělů strážných.
Kdo ale dnes věří v anděly a v anděla strážného zvlášť? Já ano. Nejen proto, že o andělech se zcela vážně mluví ve svatých Písmech Starého i Nového zákona. Když jsem vzal do rukou konkordanci
s překvapením jsem zjistil, že právě v tom "modernějším" Novém zákoně se tohle slovo vyskytuje daleko častěji než v jeho předchůdci. Tak jsme si připomenuli krátký úsek z knihy Exodus (23,20 - 23a), příběh o osvobození apoštola Petra z Herodova vězení (Skutky 12. kapitola) a slovo Ježíšovo z Matouše 18,1 - 5.10. Tam všude je řeč o andělech, kteří slouží, pomáhají při osvobození a v případě evangelním jde opravdu o anděly strážné.
V sobotu před touto nedělí jsem se účastnil radostné události církve a víry. Byl jsem přítomen křtu malého človíčka. Na vchodových dveřích kostela, kde se křest konal, visel plakát z něhož "volala" výzva "Staň se i ty andělem!" Je to možné? Nepochybně, zapřeme-li sebe sama, budeme milovat své bližní
i sebe sama a budeme-li ochotni také k pokání. Pak jsme použitelní k andělské službě. Ježíšovo slovo
z 18. kapitoly Matouše nám ale připomíná slovo apoštola Pavla, že máme být ostražití abychom nepodlehli a nestali se jiným andělem, tím o kterém Pavel mluví jako o andělu světlosti a Pán Ježíš v této souvislosti napomíná a varuje: "Kdokoli by svedl jednoho z maličkých, kteří ve mne věří, bylo by pro něj lepší, kdyby mu na krk pověsili veliký mlýnský kámen a utopili ho v mořské hlubině."
Církev se modlila za Petra, když byl ve vězení a Petrovi přišel na pomoc anděl. I my se modleme za sebe sama a za lidi v církvi: "Bože, který ve své nevýslovné prozřetelnosti posíláš k nám lidem své anděly, aby nás střežili na všech našich cestách; vyslyš naše prosby a dej, ať nás jejich pomoc vždy chrání, abychom pod jejich vedením došli do věčné radosti."
v pondělí začínají opět každodenní povinnosti. Vzpomínám na doby kdy jsem dělal v továrně a ještě
k tomu na směny, tehdy byla pro mě tím nejpříjemnějším dnem sobota. Byla uprostřed, věděl jsem, že je přede mnou další volný den. Dnes je to zcela jinak a o neděli uvažuji jinak. To tu ale rozvádět nechci. Rozepisuji se tu jen kvůli té neděli dnešní, která za několik hodin skončí. V církevním kalendáři měla své pořadové číslo, protože je buď v mezidobí či po Trojici nebo po Duchu svatém. Pro mě a ty kteří se dnes účastnili bohoslužeb, které jsem sloužil v Ledči a ve Světlé n. Sáz. to byla neděle andělská. Proč andělská? Přivedl mě k tomu církevní kalendář, ten klasický a v něm k dnešnímu dni náleží svátek andělů strážných.
Kdo ale dnes věří v anděly a v anděla strážného zvlášť? Já ano. Nejen proto, že o andělech se zcela vážně mluví ve svatých Písmech Starého i Nového zákona. Když jsem vzal do rukou konkordanci
s překvapením jsem zjistil, že právě v tom "modernějším" Novém zákoně se tohle slovo vyskytuje daleko častěji než v jeho předchůdci. Tak jsme si připomenuli krátký úsek z knihy Exodus (23,20 - 23a), příběh o osvobození apoštola Petra z Herodova vězení (Skutky 12. kapitola) a slovo Ježíšovo z Matouše 18,1 - 5.10. Tam všude je řeč o andělech, kteří slouží, pomáhají při osvobození a v případě evangelním jde opravdu o anděly strážné.
V sobotu před touto nedělí jsem se účastnil radostné události církve a víry. Byl jsem přítomen křtu malého človíčka. Na vchodových dveřích kostela, kde se křest konal, visel plakát z něhož "volala" výzva "Staň se i ty andělem!" Je to možné? Nepochybně, zapřeme-li sebe sama, budeme milovat své bližní
i sebe sama a budeme-li ochotni také k pokání. Pak jsme použitelní k andělské službě. Ježíšovo slovo
z 18. kapitoly Matouše nám ale připomíná slovo apoštola Pavla, že máme být ostražití abychom nepodlehli a nestali se jiným andělem, tím o kterém Pavel mluví jako o andělu světlosti a Pán Ježíš v této souvislosti napomíná a varuje: "Kdokoli by svedl jednoho z maličkých, kteří ve mne věří, bylo by pro něj lepší, kdyby mu na krk pověsili veliký mlýnský kámen a utopili ho v mořské hlubině."
Církev se modlila za Petra, když byl ve vězení a Petrovi přišel na pomoc anděl. I my se modleme za sebe sama a za lidi v církvi: "Bože, který ve své nevýslovné prozřetelnosti posíláš k nám lidem své anděly, aby nás střežili na všech našich cestách; vyslyš naše prosby a dej, ať nás jejich pomoc vždy chrání, abychom pod jejich vedením došli do věčné radosti."
středa 28. září 2011
úterý 27. září 2011
Patron České země
Svatý Václav, kníže české k němuž se národ obrací v dobách úzkosti. Patron ve své bezbrannosti zneužitelný a skutečně v době druhé světové války zneužitý. Formulář k jeho svátku má i současná husitská církev. Před lety jsem se dostal do blízkosti a posléze i do interiéru první křesťanské svatyně zasvěcené patronu našeho národa v Praze na Proseku. Tento kostel byl sv. Václavu zasvěcen v roce 972.
Roš hašana – Nový rok 5772
Roš hašana – Nový rok 5772
Podrobnosti o židovském svátku jímž začíná nový židovský rok (2011–2012).
Shofar From Liberation of Jerusalem Exhibited - Jewish World - News - Israel National News
Výstava o historii i aktuálním používání šofaru, hudebního nástroje majícího v Izraeli historickém i současném ojedinělé postavení. Jde o zvířecí roh či troubu. Neodmyslitelnou roli má při židovském novém roce Roš ha-šana. Jeho zvuk byl poprvé ke slyšení při zjevení na hoře Sinaj (Ex 19:16,19).
Shofar From Liberation of Jerusalem Exhibited - Jewish World - News - Israel National News
neděle 25. září 2011
Parašat Nicavim – Vajelech (Dt 29,9 – 30,20 a 31,1-30)
Parašat Nicavim – Vajelech (Dt 29,9 – 30,20 a 31,1-30)
Je to známka mé nevědomosti, ale budiž, důležité pro mě a třeba pro někoho dalšího kdo bude toto číst, že jsem v této Parašitě nalezl objasnění onoho množného čísla v křesťanských modlitbách.
pátek 23. září 2011
Bílé Vánoce v Los Angeles | Flickr - Photo Sharing!
Protože jsem v Americe nikdy nebyl a zřejmě se tam nikdy nedostanu, zírám na tenhle obrázek jak na fatu morganu.
úterý 20. září 2011
neděle 18. září 2011
Nedovedu to smlčet
Asi to nesvědčí v můj prospěch, ale opravdu dnešní zážitek si nemohu nechat pro sebe. Účastnil jsem se liturgie Karla Farského, podle letošního lekcionáře je 14. neděle po Duchu svatém, podle řmk misálu je to neděle 25. v mezidobí a pro evangelíky 13. neděle po sv. Trojici. Shrnuto je to běžná neděle církevního roku. Proto jsem byl nejen překvapen ale přímo zaskočen, když ten kdo liturgii sloužil na jejím počátku ohlásil, že je třetí neděle v září (to nepopírám) a proto je na pořadu liturgického konání obřad obnovy křestních slibů. Došlo i na svíčičky v rukou účastníků bohoslužby. Neprotestoval jsem, nechtěl jsem dělat žádné divadlo, stačilo mi tohle.
Když jsem se vrátil domů byl jsem tak vyveden z míry, že jsem začal hledat, listovat v obřadních příručkách, nejen současných, ale nikde jsem neshledal, že by 3. zářijová neděle byla obdařena takovouto výsadou. Všude, opravdu všude, jsem kde jsem hledal jsem nalezl jediné, že prostor pro obnovu křestních slibů je vytvořen výhradně v obřadech Bílé soboty.
Jediné omlouvající co mne napadá je momentální obtížná osobní situace tohoto dělníka na vinici církve.
Ne nepohoršuje mě to, jen mě to natolik vyvedlo z míry, že jsem to nezvládl a vkládám to do virtuálního prostoru. Třeba mně někdo z potencionálních čtenářů dá vysvětlení, které neznám a netuším.
Když jsem se vrátil domů byl jsem tak vyveden z míry, že jsem začal hledat, listovat v obřadních příručkách, nejen současných, ale nikde jsem neshledal, že by 3. zářijová neděle byla obdařena takovouto výsadou. Všude, opravdu všude, jsem kde jsem hledal jsem nalezl jediné, že prostor pro obnovu křestních slibů je vytvořen výhradně v obřadech Bílé soboty.
Jediné omlouvající co mne napadá je momentální obtížná osobní situace tohoto dělníka na vinici církve.
Ne nepohoršuje mě to, jen mě to natolik vyvedlo z míry, že jsem to nezvládl a vkládám to do virtuálního prostoru. Třeba mně někdo z potencionálních čtenářů dá vysvětlení, které neznám a netuším.
čtvrtek 15. září 2011
Co si myslí biolog a katolický kněz M.O.Vácha
Ve 36. čísle Literárních novin jsem nalezl obsáhlý rozhovor s Markem Orko Váchou cituji několik myšlenek, které mě obzvlášť zaujaly.
"Jestli to tady všechno k něčemu má být, tak máme být především lidé, kteří se ptají, jak to s tím světem je, jaký je smysl věcí, je-li jaký."
"Ono je velice pohodlné pomodlit se tu svou dávku modliteb a jít v neděli do kostela s pevnou vírou, že jsem spasen. Je jednoduché uzavřít se do přesvědčení, že když budu splňovat určitá pravidla a dělat to a to, tak je všechno v pořádku a po smrti jdu do nebe... Ale co když to tak není?"
"Kněžskému povolání v současnosti chybí prestiž. Dnes podepisujete poslušnost biskupovi v tom smyslu, že nevíte, jestli budete ve své farnosti ještě příští týden, máte za to 10 tisíc čistého a sociální prestiž na úrovni politiků a uklízeček. Kromě toho kněžství dosti tvořivě mixuje řekněme vojenskou poslušnost se zaměstnáním strážce majáku. Na jedné straně mám být poslušný biskupům, což je argumentováno prostřednictvím náboženské vertikály, na straně druhé ke svému kolegovi to nemám jako do vedlejší kanceláře, ale často i několik desítek kilometrů. Takže se kněží z lidského hlediska ocitají často osamělí."
"Jestli to tady všechno k něčemu má být, tak máme být především lidé, kteří se ptají, jak to s tím světem je, jaký je smysl věcí, je-li jaký."
"Ono je velice pohodlné pomodlit se tu svou dávku modliteb a jít v neděli do kostela s pevnou vírou, že jsem spasen. Je jednoduché uzavřít se do přesvědčení, že když budu splňovat určitá pravidla a dělat to a to, tak je všechno v pořádku a po smrti jdu do nebe... Ale co když to tak není?"
"Kněžskému povolání v současnosti chybí prestiž. Dnes podepisujete poslušnost biskupovi v tom smyslu, že nevíte, jestli budete ve své farnosti ještě příští týden, máte za to 10 tisíc čistého a sociální prestiž na úrovni politiků a uklízeček. Kromě toho kněžství dosti tvořivě mixuje řekněme vojenskou poslušnost se zaměstnáním strážce majáku. Na jedné straně mám být poslušný biskupům, což je argumentováno prostřednictvím náboženské vertikály, na straně druhé ke svému kolegovi to nemám jako do vedlejší kanceláře, ale často i několik desítek kilometrů. Takže se kněží z lidského hlediska ocitají často osamělí."
úterý 13. září 2011
Homo optikou hetero
Homo optikou hetero
Lepší text jsem nikde k téhle záležitosti nenašel. Je to naprosto perfektní vystižení situace. Je na něj krátký a svým způsobem se jeví být jaksi kožený text arcibiskupa Dominika Duky, který jsem tu také uvedl. Už se těším až si celý článek přečtu v nových Kontextech.
čtvrtek 8. září 2011
Církevní svátek
Narození Panny Marie, tak se jmenuje dnešní svátek v Řmk církevním kalendáři. Shodou okolností se Richard Rohr v jedné ze svých každodenních úvah rozepsal v tomto týdnu o fenoménu uctívání Marie matky Ježíšovi v jak on říká, tak jednoznačně patriarchální církvi jakou je církev katolická.Tento americký řeholník nezakrývá potěšení a radost, že ač žádný ze dvou výroků této církve – nanebevzetí fyzického těla Mariina do nebe a její privilegovaná vyvolenost ustanovená dogmatem o neposkvrněném početí Ježíšovi matky, či její prohlášení Královnou nebe a země nemají oporu v Písmu sv. nebo ve "veřejném" zjevení, magisterium je přijalo a vyhlásilo. Pro Richarda Rohra je důležité to, že tímto pozdvihnutím Ježíšovi matky kladně řeší katolická církev na své půdě záležitost feminismu. Je to jistě zajímavý názor ukazující k tomu co vše Mariologie zřejmě pomáhá mužům této církve řešit.
Koho tahle problematika zajímá hlouběji měl by sáhnout po knize francouzského katolického kněze, profesora na Katolické univerzitě v Angers René Laurentina Pojednání o Panně Marii. Laurentin v úvodu knihy píše, že poznání o Panně Marii se v církvi vyvíjí tak, že neroste souvisle nýbrž připomíná mořský příliv. Tento vývoj rozděluje do šesto období:
1. Období Božího zjevení zachycené v Písmu
2. Patristické období až do Efezského koncilu (431)
3. Od Efezu do gregoriánské reformy (kolem r. 1050)
4. Od konce 11. století do skončení Tridentského koncilu (1563)
5. Potridentské období
6. II. vatikánský koncil
Vraťme se ale ke dnešnímu svátku Narození Panny Marie, zaujalo mě jaký evangelní text církev při něm čte. Jsou to dva úryvky z 1. kapitoly Matouše. Mně přijde zajímavá a mnohé vypovídající kombinace lukášovského Zvěstování kap.1,26 – 38 a Markův záznam o Ježíšově rodině kap.3,31 – 35 kde Ježíš svou řeč uzavírá: "Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka." Jen tak se mohla Marie mohla stát (narodit) matkou Ježíše z Nazareta, Božího Syna.
Koho tahle problematika zajímá hlouběji měl by sáhnout po knize francouzského katolického kněze, profesora na Katolické univerzitě v Angers René Laurentina Pojednání o Panně Marii. Laurentin v úvodu knihy píše, že poznání o Panně Marii se v církvi vyvíjí tak, že neroste souvisle nýbrž připomíná mořský příliv. Tento vývoj rozděluje do šesto období:
1. Období Božího zjevení zachycené v Písmu
2. Patristické období až do Efezského koncilu (431)
3. Od Efezu do gregoriánské reformy (kolem r. 1050)
4. Od konce 11. století do skončení Tridentského koncilu (1563)
5. Potridentské období
6. II. vatikánský koncil
Vraťme se ale ke dnešnímu svátku Narození Panny Marie, zaujalo mě jaký evangelní text církev při něm čte. Jsou to dva úryvky z 1. kapitoly Matouše. Mně přijde zajímavá a mnohé vypovídající kombinace lukášovského Zvěstování kap.1,26 – 38 a Markův záznam o Ježíšově rodině kap.3,31 – 35 kde Ježíš svou řeč uzavírá: "Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka." Jen tak se mohla Marie mohla stát (narodit) matkou Ježíše z Nazareta, Božího Syna.
středa 7. září 2011
Slovo, které nechceme slyšet...
Dnes večer za zprávu dne naše media označují letecké neštěstí v Rusku. V jiných dnech se objevily jiné zprávy a jistě se zase objeví, které budou poutat pozornost diváků, posluchačů a čtenářů. To co nyní napíši bude ode mě přijato jako necitlivost, možná i cynismus ale v kontextu dění v tomto světě musím napsat, že jde o pěnu, která časem zmizí.
Slovo, které mám na mysli, se nenápadně bez velké publicity opakovaně a v kratších intervalech v mediálních výstupech objevuje, je slovo, které nikdo nechce slyšet, zní: válka. Vyskytuje se však v diskusích na různých úrovních a zaznívá z úst novinářů, analytiků a nyní již také politiků, naposledy dnes zaznělo z úst německé kancléřky Angely Merkelové. Vždy se tak děje, když tématem je současná ekonomická, finanční krize. Neumím k tomu nic víc říci, jen pokládám za potřebné na tuhle skutečnost, která se zatím jeví být spíš latentní, upozornit.
Slovo, které mám na mysli, se nenápadně bez velké publicity opakovaně a v kratších intervalech v mediálních výstupech objevuje, je slovo, které nikdo nechce slyšet, zní: válka. Vyskytuje se však v diskusích na různých úrovních a zaznívá z úst novinářů, analytiků a nyní již také politiků, naposledy dnes zaznělo z úst německé kancléřky Angely Merkelové. Vždy se tak děje, když tématem je současná ekonomická, finanční krize. Neumím k tomu nic víc říci, jen pokládám za potřebné na tuhle skutečnost, která se zatím jeví být spíš latentní, upozornit.
neděle 4. září 2011
pátek 2. září 2011
úterý 30. srpna 2011
Brambory a památka umučení Jana Křtitele
Opakuje se to už po dlouhá léta, že na přelomu srpna a září se ozvou naši příbuzní zda bychom si nenašli čas a nepřišli jim pomoc se sběrem a pak i přebíráním sebraných brambor. Pravda v posledních několika letech jsme ne pokaždé mohli téhle prosbě vyhovět, protože jsme zdravotně nebyli pro tuhle práci způsobilí. Letos to vyšlo i když už to není jako dřív, protože jsme nuceni okolnostmi podobu své účasti na téhle rodinné akci modifikovat.
V prvé řadě je třeba říci, že počasí se nám ukázalo z té lepší stránky a to v přesně vyměřeném čase. Byla to sobota po, jak se všude vyhlašovalo, nejteplejším dni roku. Pole bylo vyschlé a brambor dostatek a vesměs docela velikých. Pravda já už jsem z téhle práce osvobozen ale přece jen jsem svojí troškou přispěl, když jsem do Nové Lhoty přivezl snachu s vnučkami Kristýnkou a Eliškou. Přijeli jsme jako lepší páni až v deset hodin kdy pole již bylo vysbírané. Přesto se Kristýnka dočkala toho oč jí šlo, protože se mohla podílet na paběrkování po branách. Stolovat jsme mohli díky počasí venku u stolů a jedlíků bylo dobře pětadvacet. Měli jsme tradiční jídlo masový vývar, vepřový řízek a bramborový salát. Když jsme se k večeru vrátili domů mohli jsme záhy ocenit to dobro ve vyměřeném čase, protože začalo vydatně pršet.
Sebrat brambory z pole je důležitá práce ale není to všechno. Brambory si sami se sebou jaksi neporadí. Musejí se vzít znova a každá do ruky. Ta práce se na první pohled může zdát snadná. Jenomže je-li tak velká úroda jako letos i tahle práce si žádá odhodlání a především vytrvalost. Také už se zákonitě při ní nesejde tolik lidí. Tak jsme s mojí ženou po dva dny ještě přiložili ruce k dílu. Abych řekl úplnou pravdu já jsem se bramborami přímo zabýval jen první den. V noci, která následovala mi bylo jasné, že ten den druhý na místo činu s jistým sebezapřením tak leda dovezu moji ženu a její ruce.
Tady je na místě říci několik slov a místě kam, že na ty brambory jezdíme. U nás na Vysočině se tomu místu a jeho okolí říká "V kraji". Je to Čáslavsko a tam je příroda štědrá i když i zde platí to slovo, které je možné zaslechnout v římskokatolické mši, že jde o plody země a lidské práce. Na kraji téhle vesnice je uprostřed polí jako oáza svaté pole kde za napoleonských válek byla uložena těla v okolí zemřelých francouzských vojáků. Dnes je to místo oplocené a od roku 1947 je tu vztyčen kříž na nějž je přibita z plechu vyhotovená podoba Ukřižovaného. Kolem tohoto místa vede cesta na jediný kopec v okolí. Na něm stojí někdy od 16. století kostelík zasvěcený Janu Křtitelovi.
Do těchto míst jsem se vydal, když jsem byl osvobozen od bramborové námahy. Bylo příjemné chladné a přitom slunečné pozdní ráno, jak by řekla moje stará známá Blaženka, která už je na pravdě boží: "Podle Boha bylo teprve půl deváté." Má první zastávka byla u onoho vojenského hrobu a pak jsem již zvolna stoupal nahoru k Janu Křtitelovi. Cestou mě předjel ve svém autě jakýsi nimrod, když jsem pak sestupoval dolů zaslechl jsem jeho střelbu. Byl to jediný rušivý zvuk do pokoje a klidu těchto míst. Konečně jsem byl na vrcholku. Přede mnou se rozprostřela pláň jejíž severní strana byla ukončena svahem směřujícím dolů k Nové Lhotě. Na jih pak byla jakási náhorní rovina na níž se rozprostírají pole. A právě na kraji onoho svahu před staletími nechal šlechtic, jehož lénem byl kdysi tento úrodný kraj, postavit kostelík zasvěcený Janu Křtitelovi. Kolem kostelíka leží hřbitov kam i dnes lidé z okolních vsí ukládají k poslednímu odpočinku své zemřelé. Dnes je kostelík vydrancovaný po nájezdech všelijakých nenechavců těchto časů. Přesto se věřící v této svatyni několikrát do roka dosud scházejí aby tu slavili eucharistii. Vzpomínám na jednu ze svých účastí na bohoslužbě, kterou sloužil farář z nedalekého Třebonína dr. Meixner. Mám s tím spojenou roztomilou příhodu. Kněz se tu před začátkem mše zeptal kdo z přítomných přistoupí k přijímání, aby proměnil příslušný počet hostií. Tatínek mého švagra sedící v lavici vedle mne mi na vysvětlenou proč se nehlásí zcela bezelstně řekl ten závažný důvod a příčinu: "Vzal jsem si v JZD co mi nenáleželo a ještě jsem se z toho nevyzpovídal." Dnes už na to přiznání vzpomínám s pochopením a shovívavostí oproti mému tehdejšímu mladickému pohoršení. Všechno to odvál čas a děda, který si před smrtí stačil dát své náležitosti s Bohem do pořádku odpočívá v hrobě v těsné blízkosti kostelíka na jehož věžičku mohl po celý svůj život bez překážky vzhlížet z okna svého pozemského obydlí.
Když jsem tentokrát vystoupal ke kostelíku začetl jsem se do, místním kronikářem sepsané, jeho stručné
historie. Vedle zakladatele kostela jsem se dočetl o všelijakých pohromách, které tohle svaté místo v běhu času postihly. K mému překvapení jsem tam mohl číst i zmínku o tom, že v roce 1922 projevili o tento kostelík zájem věřící nedávno vzniklé Církve československé, leč bezúspěšně.
Ještě jednou jsem se rozhlédl po kraji. Na severozápadě bylo vidět Kutnou Horu, napravo se vznášela bílá oblaka z chladicích věží elektrárny ve Chvaleticích, před ní pak bylo vidět vidět kostelní věže města Čáslavi. Pomodlil jsem se a poděkoval Pánu za tuto milou chvíli a vrátil jsem se dolů k těm, kteří dělali tu stereotypní, únavnou a přesto potřebnou práci jakou je přebírání brambor. Při tom všem jsem si stačil uvědomit, že právě včera si křesťané připomínali památku umučení Ježíšova předchůdce Jana Křtitele.
V prvé řadě je třeba říci, že počasí se nám ukázalo z té lepší stránky a to v přesně vyměřeném čase. Byla to sobota po, jak se všude vyhlašovalo, nejteplejším dni roku. Pole bylo vyschlé a brambor dostatek a vesměs docela velikých. Pravda já už jsem z téhle práce osvobozen ale přece jen jsem svojí troškou přispěl, když jsem do Nové Lhoty přivezl snachu s vnučkami Kristýnkou a Eliškou. Přijeli jsme jako lepší páni až v deset hodin kdy pole již bylo vysbírané. Přesto se Kristýnka dočkala toho oč jí šlo, protože se mohla podílet na paběrkování po branách. Stolovat jsme mohli díky počasí venku u stolů a jedlíků bylo dobře pětadvacet. Měli jsme tradiční jídlo masový vývar, vepřový řízek a bramborový salát. Když jsme se k večeru vrátili domů mohli jsme záhy ocenit to dobro ve vyměřeném čase, protože začalo vydatně pršet.
Sebrat brambory z pole je důležitá práce ale není to všechno. Brambory si sami se sebou jaksi neporadí. Musejí se vzít znova a každá do ruky. Ta práce se na první pohled může zdát snadná. Jenomže je-li tak velká úroda jako letos i tahle práce si žádá odhodlání a především vytrvalost. Také už se zákonitě při ní nesejde tolik lidí. Tak jsme s mojí ženou po dva dny ještě přiložili ruce k dílu. Abych řekl úplnou pravdu já jsem se bramborami přímo zabýval jen první den. V noci, která následovala mi bylo jasné, že ten den druhý na místo činu s jistým sebezapřením tak leda dovezu moji ženu a její ruce.
Tady je na místě říci několik slov a místě kam, že na ty brambory jezdíme. U nás na Vysočině se tomu místu a jeho okolí říká "V kraji". Je to Čáslavsko a tam je příroda štědrá i když i zde platí to slovo, které je možné zaslechnout v římskokatolické mši, že jde o plody země a lidské práce. Na kraji téhle vesnice je uprostřed polí jako oáza svaté pole kde za napoleonských válek byla uložena těla v okolí zemřelých francouzských vojáků. Dnes je to místo oplocené a od roku 1947 je tu vztyčen kříž na nějž je přibita z plechu vyhotovená podoba Ukřižovaného. Kolem tohoto místa vede cesta na jediný kopec v okolí. Na něm stojí někdy od 16. století kostelík zasvěcený Janu Křtitelovi.
Do těchto míst jsem se vydal, když jsem byl osvobozen od bramborové námahy. Bylo příjemné chladné a přitom slunečné pozdní ráno, jak by řekla moje stará známá Blaženka, která už je na pravdě boží: "Podle Boha bylo teprve půl deváté." Má první zastávka byla u onoho vojenského hrobu a pak jsem již zvolna stoupal nahoru k Janu Křtitelovi. Cestou mě předjel ve svém autě jakýsi nimrod, když jsem pak sestupoval dolů zaslechl jsem jeho střelbu. Byl to jediný rušivý zvuk do pokoje a klidu těchto míst. Konečně jsem byl na vrcholku. Přede mnou se rozprostřela pláň jejíž severní strana byla ukončena svahem směřujícím dolů k Nové Lhotě. Na jih pak byla jakási náhorní rovina na níž se rozprostírají pole. A právě na kraji onoho svahu před staletími nechal šlechtic, jehož lénem byl kdysi tento úrodný kraj, postavit kostelík zasvěcený Janu Křtitelovi. Kolem kostelíka leží hřbitov kam i dnes lidé z okolních vsí ukládají k poslednímu odpočinku své zemřelé. Dnes je kostelík vydrancovaný po nájezdech všelijakých nenechavců těchto časů. Přesto se věřící v této svatyni několikrát do roka dosud scházejí aby tu slavili eucharistii. Vzpomínám na jednu ze svých účastí na bohoslužbě, kterou sloužil farář z nedalekého Třebonína dr. Meixner. Mám s tím spojenou roztomilou příhodu. Kněz se tu před začátkem mše zeptal kdo z přítomných přistoupí k přijímání, aby proměnil příslušný počet hostií. Tatínek mého švagra sedící v lavici vedle mne mi na vysvětlenou proč se nehlásí zcela bezelstně řekl ten závažný důvod a příčinu: "Vzal jsem si v JZD co mi nenáleželo a ještě jsem se z toho nevyzpovídal." Dnes už na to přiznání vzpomínám s pochopením a shovívavostí oproti mému tehdejšímu mladickému pohoršení. Všechno to odvál čas a děda, který si před smrtí stačil dát své náležitosti s Bohem do pořádku odpočívá v hrobě v těsné blízkosti kostelíka na jehož věžičku mohl po celý svůj život bez překážky vzhlížet z okna svého pozemského obydlí.
Když jsem tentokrát vystoupal ke kostelíku začetl jsem se do, místním kronikářem sepsané, jeho stručné
historie. Vedle zakladatele kostela jsem se dočetl o všelijakých pohromách, které tohle svaté místo v běhu času postihly. K mému překvapení jsem tam mohl číst i zmínku o tom, že v roce 1922 projevili o tento kostelík zájem věřící nedávno vzniklé Církve československé, leč bezúspěšně.
Ještě jednou jsem se rozhlédl po kraji. Na severozápadě bylo vidět Kutnou Horu, napravo se vznášela bílá oblaka z chladicích věží elektrárny ve Chvaleticích, před ní pak bylo vidět vidět kostelní věže města Čáslavi. Pomodlil jsem se a poděkoval Pánu za tuto milou chvíli a vrátil jsem se dolů k těm, kteří dělali tu stereotypní, únavnou a přesto potřebnou práci jakou je přebírání brambor. Při tom všem jsem si stačil uvědomit, že právě včera si křesťané připomínali památku umučení Ježíšova předchůdce Jana Křtitele.
pondělí 22. srpna 2011
Není nad dobrý nápad
Tyto dny se stávají dokladem toho, že ani letošní léto nechce zůstat nic dlužno tomu co se od něj obecně očekává. Někdo si užívá letní třicítky na otevřeném slunci jiný se raději skryje ve stínu. Patřím k těm kdo mají zálibu v milosrdném stínu. O to víc dnes oceňuji nápad, který dostala již před lety má žena. Po zhotovení podezdívky skleníku nám zbylo dost písku i dalšího materiálu na to aby se vybudovalo něco dalšího. Ale co? "Uděláme ještě altán", řekla moje žena. Přiznám, že tehdy jsem tímhle nápadem vůbec nebyl nadšený. Koukala z toho jenom další práce. Moje žena své nápady jen tak lehce neopouští a vytrvale působí ve směru jejich uskutečnění. I tenhle záměr dotáhla až do zdárného konce. Vzadu za domem, v jeho stínu, již léta stojí krytý altán. A právě v těchto dnech třicítek pozdního léta oceňuji onen dávný nápad i vytrvalost mé ženy při realizace toho co si usmyslela. Tak ji na tomto místě chválím a potvrzuji výrok knihy Přísloví: "Moudrá žena buduje svůj dům, kdežto nerozumná jej ničí."
pondělí 15. srpna 2011
pondělí 8. srpna 2011
Peníze a politika: Velký kapitál nadále podporuje levici
Peníze a politika: Velký kapitál nadále podporuje levici
Pohled poněkud v našich poměrech překvapující. Přinejmenším čtenáře vede k samostatnému rozvažování nad politickou levicí a pravicí ve schématu, které máme u nás v Čechách zažité.
úterý 2. srpna 2011
Nezdvořák
Máme doma stále ještě pevnou telefonní linku, protože existuje stále ještě několik lidí s nimiž si rádi a dlouze popovídáme s vědomím, že nás to finančně nezruinuje. Občas zavolá někdo jiný a často je to člověk živící se tím, že obvolává takováto čísla pevných linek, aby tomu na druhé straně cosi nabídl nebo se ho na něco zeptal. I když tyhle hovory vesměs odmítáme mají jedno společné, tedy ti kdo nás oslovují. Vždycky se plným jménem představí včetně toho, že řeknou v koho službách tak konají.
Dnes také zazvonil telefon a když jsem zvedl sluchátko a představil se jménem s druhé strany se ozval mužský hlas vyslovivší jakési příjmení, hned však na mě vychrlil žádost o adresu člověka, který je členem našeho sboru. Věděl jsem kdo je ten volající, protože již předchozí dne mluvil s mojí ženou. I s ní hovořil obdobným suverénním způsobem ač byl v pozici toho kdo od ní cosi požadoval. Nepopírám, že v mé reakci na jeho jednoslovné představení byla již jistá předpojatost. Hrálo tam roli jistě i to, že jsem přišel právě s nepořízenou z místní radnice kde jsem hledal pomoc k získání informace o jedné staré ženě, rovněž člence našeho sboru, která se nám již před časem beze stopy ztratila. Jediné co jsem se dozvěděl bylo to, že zřejmě žije protože ji stále mají v matrice. Vše ostatní i kdyby to věděli je však důvěrné a nesdělitelné další osobě.
Tak jsem toho volajícího a vehementně se dožadujícího adresy člověka z našeho sboru chtěl podrobit jakémusi identifikačnímu "testu". Vždyť takových příjmení, jaké mi udal on, je bezpočet. Byl z toho rozladěný stejně jako já z jeho způsobu jednání. Ne nebyl to nějaký otrapa. Byl to farář, kolega ve službě, pravda osobně se neznáme, tím více bych předpokládal jiný způsob jeho jednání, obyčejně zdvořilý, slušný.
Dnes také zazvonil telefon a když jsem zvedl sluchátko a představil se jménem s druhé strany se ozval mužský hlas vyslovivší jakési příjmení, hned však na mě vychrlil žádost o adresu člověka, který je členem našeho sboru. Věděl jsem kdo je ten volající, protože již předchozí dne mluvil s mojí ženou. I s ní hovořil obdobným suverénním způsobem ač byl v pozici toho kdo od ní cosi požadoval. Nepopírám, že v mé reakci na jeho jednoslovné představení byla již jistá předpojatost. Hrálo tam roli jistě i to, že jsem přišel právě s nepořízenou z místní radnice kde jsem hledal pomoc k získání informace o jedné staré ženě, rovněž člence našeho sboru, která se nám již před časem beze stopy ztratila. Jediné co jsem se dozvěděl bylo to, že zřejmě žije protože ji stále mají v matrice. Vše ostatní i kdyby to věděli je však důvěrné a nesdělitelné další osobě.
Tak jsem toho volajícího a vehementně se dožadujícího adresy člověka z našeho sboru chtěl podrobit jakémusi identifikačnímu "testu". Vždyť takových příjmení, jaké mi udal on, je bezpočet. Byl z toho rozladěný stejně jako já z jeho způsobu jednání. Ne nebyl to nějaký otrapa. Byl to farář, kolega ve službě, pravda osobně se neznáme, tím více bych předpokládal jiný způsob jeho jednání, obyčejně zdvořilý, slušný.
pátek 15. července 2011
Hrad Lipnice a Podlipnické kostely
Na hradě Lipnice byli v husitských dobách svěceni husitští kněží.
Pokud jde o Podlipnické kostely je to již několikaletá občanská aktivita přinášející své ovoce.
kaple sv. Vavřince
kostel sv. Markéty v Loukově
kostel v Řečici
kostel v Dolním Městě
Bible a američtí prezidenti
President Obama's oath of office taken on the King James Bible
Pozoruhodný článek o používáni Bible při skládání prezidentského ve Spojených státech amerických.
čtvrtek 14. července 2011
Prezident České Republiky Václav Klaus si spletl vůz :-)
Co všechno se může přihodit i prezidentovi. Tenhle záběr je docela akční. Jak je vidět problém může vzniknout když doprovod se chytne s kolegou od jiného svěřence za jazyk.
středa 13. července 2011
Jak se to dělá v horách
Tak tohle mě opravdu zaujalo. Když jsem tenhle obrázek v Picasu uviděl hned jsem nemohl uvěřit svým očím, cože to vidím. Ale ano je to realita, je tu zobrazen zřejmě účinný způsob jak si jistit, že mi neuletí při větru střecha nad hlavou. Je tam ještě jeden zajímavý detail, na vzdálenější straně hřebene je kříž symbol víry. Docela tomu rozumím protože svého času jsem si se střechou a její odolností vůči větru užil své. Nakonec jsme ty plechy nechali přišroubovat a Bohu dík střecha drží.
 |
| Asi osvědčené řešení problému |
pondělí 11. července 2011
pátek 8. července 2011
pondělí 4. července 2011
Pomezí Portugalska a Španělska
Pohled na jeden z opuštěných a jak v Šípkové
Růžence zarůstajících a pozornosti okolí tak mizející dům modlitby.
neděle 3. července 2011
Nevěřící Tomáš?
Dnes je v církevním kalendáři svátek apoštola Tomáše. Jsou o něm v NZ fakticky dvě zmínky, první kdy je jeho jméno uvedeno v seznamu Ježíšových učedníků a druhé v evangeliu podle Jana ve 20. kapitole kde se vypráví o tom jak Tomáš vyslovil požadavek, že v Ježíše Vzkříšeného uvěří teprve tehdy až se bude moci dotknout jeho ran. Ježíš jeho požadavku vyhoví a Tomáš kupodivu již nemá tu potřebu, aby se Pánových ran dotkl zato vyznává svoji víru: "Jsi můj Pán a Bůh."
Z tohoto příběhu vznikla taková zvláštní tradice jejímž synonymem je rčení o nevěřícím Tomášovi. Chtěl ale evangelista Jan vyzdvihnout především tuhle myšlenku? Tomáš byl svými společníky konfrontován s jejich tvrzením, že viděli a setkali se Vzkříšeným Pánem. On namítl, že ve Vzkříšeného uvěří teprve tehdy až jej bude moci identifikovat také jako toho, kterého znal, chtěl mít jistotu, že Vzkříšený je totožný s Ukřižovaným. Tohle spojení Ukřižovaného, Vzkříšeného a Oslaveného Ježíše je někdy v křesťanské praxi opomíjeno. Ale bez kříže není vzkříšení a již vůbec ne oslavení.
I na tuhle a možná především na tuhle záležitost naší víry chtěl možná pisatel Janova evangelia poukázat.
Z tohoto příběhu vznikla taková zvláštní tradice jejímž synonymem je rčení o nevěřícím Tomášovi. Chtěl ale evangelista Jan vyzdvihnout především tuhle myšlenku? Tomáš byl svými společníky konfrontován s jejich tvrzením, že viděli a setkali se Vzkříšeným Pánem. On namítl, že ve Vzkříšeného uvěří teprve tehdy až jej bude moci identifikovat také jako toho, kterého znal, chtěl mít jistotu, že Vzkříšený je totožný s Ukřižovaným. Tohle spojení Ukřižovaného, Vzkříšeného a Oslaveného Ježíše je někdy v křesťanské praxi opomíjeno. Ale bez kříže není vzkříšení a již vůbec ne oslavení.
I na tuhle a možná především na tuhle záležitost naší víry chtěl možná pisatel Janova evangelia poukázat.
úterý 28. června 2011
Začíná čas prázdnin...
a všichni myslíme na radostné stránky života. Vzpomínám, že za starého režimu vládla taková praxe, že právě v čase dovolených vyrukovali mocní té doby s nějakým pro lidi nepopulárním opatřením. Dnes je tomu jinak, jsme celoročně zaplavováni ne zrovna příjemnými informacemi, takže už nás nic nemůže překvapit. Tak není překvapivé, když v radiu slyším Ivana Hoffmana,dříve disidenta,dnes glosátora naší každodennosti, mluvit o pokračujícím zadlužování domácností v Česku a zvláštní souhře mezi daňovými opatřeními vlády a zájmem dalších bank vstoupit na český trh a nabízet českým rodinám nové a nové úvěry. Musím mu dát za pravdu, že život s dluhem je nejen obtížný ale především člověka zbavuje jeho svobody a alespoň relativní nezávislosti. Ať se to komu líbí či nikoliv, platí, že finanční či jiná majetková zajištěnost zjednává člověku v této materializované a konzumistické společnosti svobodu. I když, jak patrno ze zkušeností některých bohatých, je i jejich svoboda také nejistá (pravda z úplně jiných důvodů). Odhlédneme-li od problémů bohatých a jejich rizik spojených s vlastnictvím velkého majetku a obrátíme svůj pohled k obyčejným lidem pak platí, že jejich zadluženost, do níž jsou bezpočtem nabídek stále lákáni, z nich činí pro politiky a mocné tohoto světa snadno ovladatelnou skupinu obyvatelstva. V tomto světle je zajímavou myšlenka, kterou I. Hoffman vyslovil o těch kdo svodům všelijakých nabízečů půjček odolávájí, že jsou to vlastně novodobí disidenti, kteří si, ač třeba nebohatí, zachovávají jistou formu svobody a nezávislosti.
pátek 24. června 2011
Nová encyklopedie - pozoruhodná kniha
Hned v úvodu zmíněné studie se její autor na 10 stranách zamýšlí nad problematikou použití termínu exil a emigrace. Že tahle problematika má v pohledu a hodnocení českých vědců, kteří se v průběhu času ocitli ať dobrovolně či z donucení mimo svou vlast své nezastupitelné místo dokládá i podtitul knihy ENCYKLOPEDIE VÝZNAMNÝCH VĚDCŮ Z ŘAD PRACOVNÍKŮ ČESKOSLOVENSKÉ AKADEMIE VĚD V EMIGRACI. Dlužno dodat, že s A. Kostlánem se na editování medailonů spolupodílela Soňa Štrbáňová. A právě paní docentka a jeden z těch jejichž medailon lze v knize dohledat profesor Ivan Lefkovits ze Švýcarska hovoří v rozhlasovém snímku, který je dalším samostatným příspěvkem na blogu.
úterý 21. června 2011
První letní den
Že je dnes první letní den jsem si připamatoval vlastně až na jeho sklonku když jsme se vrátili z celodenního cestování. Vyjeli jsme ráno v půl sedmé a hned na nádraží bylo zřejmé, že tentokrát nepojedeme sami dva , jak tomu bývá obvykle. Přidala se k nám sousedka, která směřovala do Brna jako mi ale pak ještě pokračovala o kus dál do Uherského Brodu. Cesta nám rychle utekla protože naší spolucestující bylo hodně do řeči. Jela do svého rodného města na sraz spolužáků. Jezdí na něj vždy po pěti letech, dnes jí je přes 70 roků. Vedle líčení, jak ona to nazývala, rodinných "odyseí" jejichž hlavními aktéry byly její dospělé děti, jsme se také dozvěděli, že účinkovala v souboru Olšava.
V Brně na nádraží jsme se rozešli, ona si počkala na svůj vlak a mi jsme šli k TESCU na 51, která nás dovezla na Žlutý kopec kde jsem měl pravidelné setkání se svým lékařem. Tam jsme to vyřídili tentokrát brzy. Přesto jsem neměl pocit, že by to pan doktor odbyl. Jsme totiž dnes ve fázi kdy se nějaká invazivní medicína již dělat nemůže. Sledujeme jen a konzultujeme spolu, jak si ten prezent, kterým se před dvěma a třemi zabýval invazivně pan profesor, v mém těle žije. Pan doktor mě přitom informoval o tom jak pokročila jeho aktivita v rodné vsi na Vysočině kde zajistil obnovu zchátralé kapličky. Pokud se nestane nic nepředvídaného máme domluvenou schůzku na prosinec.
Pak už se odehrával obvyklý rituál, kdy moje žena si obejde co ji zajímá a já si dojdu do AKADEMIE do literární kavárny na vídeňskou kávu s něčím. Už tam zase změnili provozovatele ale kávu dělají stále dobrou, jen místo ořechové bábovky nabízeli dnes něco nového. Servírka o tom mluvila jako o švestkovém koláči. Kdyby to tak sama neoznačila já bych v něm nic od švestek nehledal. Byly v tom nějak rozdrcené sušené švestky jinak tam převládalo kakao a bylo to polité šlehačkou. Nejprve jsem rozmýšlel a teprve až jsem to obhlédl tak povídám " dejte mi to". A bylo to výborné. Se ženou jsme se opět sešli na našem obvyklém místě v kostele Maří Magdalény. Zjistili jsme, že chytneme pohodlně vlak ve 12:22, proto jsme už ani nikam jinam nešli. Cestu jsme přerušili v Havlíčkově Brodě protože se nám nechtělo dvě hodiny čekat ve Světlé n.Sáz. Když jsme odcházeli z Kauflandu kdo to na nás nemává František N. z Humpolce. Tak jsme s ním ještě dali řeč. Domů jsme přijeli před půl pátou. Už cestou od vlaku podle řeky bylo slyšet hudbu. Když jsme došli na náměstí bylo to jasné. Dnes je přece ten první letní den a také Den hudby. Na ledečském náměstí hrála taneční kapela, skutečný big band mladých muzikantů a hráli swing. Nám to nedalo a pár skladeb jsme si vyslechli. No a doma už bylo dobře, protože mi vyznáváme, že všude je sice dobře ale doma je nejlépe a to vyznává i náš kocour, který na nás čekal na zápraží.
V Brně na nádraží jsme se rozešli, ona si počkala na svůj vlak a mi jsme šli k TESCU na 51, která nás dovezla na Žlutý kopec kde jsem měl pravidelné setkání se svým lékařem. Tam jsme to vyřídili tentokrát brzy. Přesto jsem neměl pocit, že by to pan doktor odbyl. Jsme totiž dnes ve fázi kdy se nějaká invazivní medicína již dělat nemůže. Sledujeme jen a konzultujeme spolu, jak si ten prezent, kterým se před dvěma a třemi zabýval invazivně pan profesor, v mém těle žije. Pan doktor mě přitom informoval o tom jak pokročila jeho aktivita v rodné vsi na Vysočině kde zajistil obnovu zchátralé kapličky. Pokud se nestane nic nepředvídaného máme domluvenou schůzku na prosinec.
Pak už se odehrával obvyklý rituál, kdy moje žena si obejde co ji zajímá a já si dojdu do AKADEMIE do literární kavárny na vídeňskou kávu s něčím. Už tam zase změnili provozovatele ale kávu dělají stále dobrou, jen místo ořechové bábovky nabízeli dnes něco nového. Servírka o tom mluvila jako o švestkovém koláči. Kdyby to tak sama neoznačila já bych v něm nic od švestek nehledal. Byly v tom nějak rozdrcené sušené švestky jinak tam převládalo kakao a bylo to polité šlehačkou. Nejprve jsem rozmýšlel a teprve až jsem to obhlédl tak povídám " dejte mi to". A bylo to výborné. Se ženou jsme se opět sešli na našem obvyklém místě v kostele Maří Magdalény. Zjistili jsme, že chytneme pohodlně vlak ve 12:22, proto jsme už ani nikam jinam nešli. Cestu jsme přerušili v Havlíčkově Brodě protože se nám nechtělo dvě hodiny čekat ve Světlé n.Sáz. Když jsme odcházeli z Kauflandu kdo to na nás nemává František N. z Humpolce. Tak jsme s ním ještě dali řeč. Domů jsme přijeli před půl pátou. Už cestou od vlaku podle řeky bylo slyšet hudbu. Když jsme došli na náměstí bylo to jasné. Dnes je přece ten první letní den a také Den hudby. Na ledečském náměstí hrála taneční kapela, skutečný big band mladých muzikantů a hráli swing. Nám to nedalo a pár skladeb jsme si vyslechli. No a doma už bylo dobře, protože mi vyznáváme, že všude je sice dobře ale doma je nejlépe a to vyznává i náš kocour, který na nás čekal na zápraží.
neděle 12. června 2011
čtvrtek 9. června 2011
Smutné setkání
Jeli jsme dnes do Havlíčkova Brodu. Vyjeli jsme časně ráno, protože naše známá, kterou jsme do HB vezli tam potřebovala být brzy. Měla v plánu navštívit dvě lékařské ordinace. Ta první byla spíše napravení restu z její minulé návštěvy, kdy všechny tři ženy v ordinaci přítomné pro samé povídání opomenuly, že je třeba pacientce udělat také odběr krve. Dnes se nemluvilo a šlo se rychle k věci. Pak jsme se přemístili do Okresní nemocnice kam naše známá šla na ročně opakované vyšetření, což zabralo asi dvě hodiny času.
Už když jsme vstupovali do přízemní vstupní haly byli jsme svědky trapného incidentu. Jakýsi saniťák se tam před budovou pustil hlasitě a hrubě do ženy, která si dovolila před vchodem zaparkovat své auto. Marně se bránila, že to není z rozmařilosti. Díky tomuto výjevu jsme poznali o koho jde, že je to člověk od nás. Za chvíli jsme ji viděli tlačit pojízdné křeslo a v něm seděl náš společný známý Karel R. Už nějaký čas víme, že má rakovinu ale to co jsem uviděl mě opravdu na celý den sebralo. Pomohli jsme jej jeho paní naložit do auta přistaveného právě proto před vchodem do nemocnice.
Přemýšlel jsem proč mi to tak uvízlo v mysli, vždyť jsem na Žlutém kopci viděli tolik lidí stižených touhle nemocí. Jistě to bylo především proto, že Karla léta znám i ze společného pracoviště. Myslím však, že jistý podíl na ponurosti té vzpomínky má i skutečnost oné potemnělé v šero stále ponořené vstupní haly Okresní nemocnice. Nosím totiž ve své paměti, dobrou mysl i naději povzbuzující všeobecnou přítomnost světla prakticky ve všech prostorách na Žlutém kopci. Oproti tomu v Havlíčkově Brodě si připadáte jako v katakombách. Jistě architekt to kdysi takto vyřešil, že by to tak ale mělo být navždy si nemyslím.
Už když jsme vstupovali do přízemní vstupní haly byli jsme svědky trapného incidentu. Jakýsi saniťák se tam před budovou pustil hlasitě a hrubě do ženy, která si dovolila před vchodem zaparkovat své auto. Marně se bránila, že to není z rozmařilosti. Díky tomuto výjevu jsme poznali o koho jde, že je to člověk od nás. Za chvíli jsme ji viděli tlačit pojízdné křeslo a v něm seděl náš společný známý Karel R. Už nějaký čas víme, že má rakovinu ale to co jsem uviděl mě opravdu na celý den sebralo. Pomohli jsme jej jeho paní naložit do auta přistaveného právě proto před vchodem do nemocnice.
Přemýšlel jsem proč mi to tak uvízlo v mysli, vždyť jsem na Žlutém kopci viděli tolik lidí stižených touhle nemocí. Jistě to bylo především proto, že Karla léta znám i ze společného pracoviště. Myslím však, že jistý podíl na ponurosti té vzpomínky má i skutečnost oné potemnělé v šero stále ponořené vstupní haly Okresní nemocnice. Nosím totiž ve své paměti, dobrou mysl i naději povzbuzující všeobecnou přítomnost světla prakticky ve všech prostorách na Žlutém kopci. Oproti tomu v Havlíčkově Brodě si připadáte jako v katakombách. Jistě architekt to kdysi takto vyřešil, že by to tak ale mělo být navždy si nemyslím.
pátek 3. června 2011
Pohřeb Karla Otčenáška
Na jednom ze záběrů s účastníky pohřbu je zachycena sestra dlouholetého duchovního správce ledečské řmk farnosti Jana Srnského.
sobota 28. května 2011
Maďarský autor tohoto snímku jej označil "exploze nad městem...
Mně se tento obrázek jeví jako hodný toho , aby se stal ilustračním doprovodem předně SZ bilických textů.
Robbantás a város felett, a photo by Balázs Papdi on Flickr.
pátek 27. května 2011
Jak se rozpadala Jugoslávie - Denik.cz
Jak se rozpadala Jugoslávie - Denik.cz
Už si to moc nepamatuji jak to probíhalo, zůstává jen mlhavá vzpomínka na adventní zájezd do Regensburgu a tam viditelná připomínka toho co bylo tehdy aktuální, myslím, že to byla právě Srebrenica.
úterý 24. května 2011
Malá vzpomínka
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)