Občas jsem ve svých myšlenkách zaujat jevem nejednoznačnosti v lidském životě. Jsem si vědom toho, že se při takovém uvažování pohybuji po hraně odkud lze spadnout do obyčejného souzení lidí, před nímž jsme v Bibli mnohokrát varováni.
Proč se v lidských životech setkáváme s touto skutečností nejednoznačnosti existence? Poodstoupíme-li a hledíme na konkrétní lidský život z odstupu naskytne se nám komplexnější obraz oproti tomu, když jsme soustředěni jen na "detail".Pak se můžeme stát chápavějšími pro konání člověka než zůstaneme-li soustředěni na detail. Je tu ještě jeden důležitý moment pro dosažení pokud možno pravdivého obrazu člověka v jeho životní existenci. Tím je celistvost onoho pohledu, které lze docílit skutečně až po skončení životní pouti takto nahlíženého člověka.
Možná se Ti milý čtenáři zdá být tohle téma odtažité, přesto si myslím, že má pro každého jednotlivce význam se nad ním zastavit a zauvažovat ve vztahu k vlastnímu životnímu putování a projevům své vlastní nejednoznačnosti. Chci tu poukázat i na problematičnost našich soudů o lidech.
Znám od mládí člověka dosáhnuvšího dnes středního věku. Znám ho jako souseda z ulice a jako spolužáka jednoho ze svých dětí. Znám i jeho rodiče, jako sousedy. Ten člověk se ve svém mládí, prožívaném ve druhé polovině naší normalizace, rozhodl být novinářem. Dostal se na fakultu žurnalistiky a vystudoval ji. Dnes je redaktorem jednoho z celostátně působících médií. V době kdy studoval na střední škole a byl již rozhodnut ke studiu žurnalistiky prokazoval svůj talent v psaní textů pochlebujících komunistickému režimu. Přišel však převrat podzimu 89 a ze začínajícího komunistického novináře se postupem času stal novinář, zjednodušeně řečeno katolický. Objevil v sobě i talent básníka. Dnes je možno v katolicky orientovaném tisku číst jeho rozhovory s lidmi, kteří na vlastní kůži zakusili co to je jít proti proudu v čase a v naší zemi kde vládnou komunisté.
Nepopírám, že prohlédnutí a obrácení člověka je možné. Křesťanství na této skutečnosti mimo jiné stojí. Dokonce slyšíme o lidech, kteří, jak sami o sobě tvrdí, zakusili takřka bleskové procitnutí a obrácení. Ne nadarmo však v Písmu čteme o tom, že rozhodující je to zda člověk v tom novém, k čemu se obrátil a pro co se rozhodl, vytrvá až do konce svého života.Že to není jednoduché a snadné ukazuje příklad "mého" básníka. V novinách, které nepravidelně čtu, jsem se začetl do reakce jakéhosi překladatele na jejich anketu Kniha roku 2009. Autora zaujala slova "mého" básníka, který zde jako knihu roku uvedl titul Vcházení do Evropy. V odůvodnění své volby básník napsal, že je to "noblesní lekce všem Antievropanům – křupanům". Autor, kterého tato příkrá básníkova slova zaujala v prvé řadě z jazykového hlediska, aniž by o básníkovi věděl to co já dochází k závěru, který ukazuje na falešnost našich sebejistot v tom, že jsme definitivně za sebou nechali svoji minulost, že jsme od ní zcela bezpečně odstřiženi. Není tomu tak. Máme stále důvod k pokoře a k pokání, jsme stále ještě na cestě a nevíme kde a kdy z hlubin našeho bytí náhle vyvře něco co naši sebejistotu otřese a zpochybní nás, jako se to stalo "mému" básníkovi. Autor pozastavivší se nad básníkovým výrokem svoje zamyšlení končí takto: "Zatím ještě ne ´nepřátelé Evropy´ ani ´názorově méněcenní´, zatím jenom páně ...... ´křupani´. Ale co není může být. Kdyby takhle mluvil nějaký bruselský podržtaška hledící si svého zajištěného živobytí, bylo by to nechutné, ale vlastně by to bylo k smíchu. Ale když se touto po totalitarismu páchnoucí demagogií ohání básník (tj. člověk, jenž by měl mít k jazyku niterný vztah a měl by být nadmíru citlivý na jeho zneužívání a prznění), je to k pláči."
