Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět ...
Jak často se to člověku stane, že se pro něco rozhodne začne v tom konat a přesto se po jisté době zarazí a ohlédne se zpět.
Proč se nám to stává? Zjišťujeme, že nás započatá činnost neuspokojuje, že nepřichází kýžený výsledek, nedocházíme kladné anebo vůbec žádné odezvy. Tehdy se nás zmocní pochybnost.
Tohle všechno se neděje jen v tak zvaných světských činnostech, děje se to i v životě víry v Ježíše Krista. Proč tomu tak je? Proč nás to natolik "rozhodí", že počneme pochybovat, ohlížíme se zpět, dokonce se nás zmocňuje myšlenka zda jsme se nestali obětí omylu.
Odkud se v naší mysli tyto otázky vynořují, kde je jejich pramen, co je jejich příčinou? Z našeho srdce se vynořují. Z naší soustředěnosti na sebe sama. Je to určitý paradox, že tyhle skutečnosti naší nesvobody, naší nevykoupenosti nám přesto dovolují konat službu evangeliu.
Patří k životu víry a ke službě evangeliu zvlášť, že dochází k setkávání se s překážkami a protivenstvím. Stane se, že jim člověk i podlehne. Pak může dojít i k tomu, že se takový člověk nejen zastaví a ohlédne. Může dojít i k jeho odvratu, vystoupení, opuštění této služby.
A přesto, ne pokaždé když se něco takového dá v člověku do pohybu to dojde až do nezvratného konce. Je to pak jeho zásluha, či je to záležitost Boží lásky a milosti, že člověk prošlý takovýmto stavem mysli a ducha se znovu vrátí, aby pokračoval v započaté cestě a přitom zcela obyčejně, přirozeně to odůvodní vyznáním: "Ke komu jinému bych šel, vždyť jen ty Pane Ježíši máš pro mě slovo života."
Buďme připraveni na to, že takovýmto úskalím, soutěskou projdeme dříve či později všichni. Uslyšíme přitom otázku: "Máš mě rád?", kterou se nás ptá Pán Ježíš. Buďme za ni vděčni, vděčni za to, náležíme-li k těm kdo se pod její naléhavostí zarmoutí a stanou se způsobilými vyznat: "Pane, ty víš všecko, ty víš také, že tě mám rád."
..
