Ve vánočním rozpoložení mysli jsme jen těžko zachytávali a ukládali do paměti informaci o tom, že poměrně hodně lidí v naší zemi cítí nostalgii po před 20 lety padnuvším komunistickém režimu. Jde žel o projev
v našich končinách ne zcela neobvyklý. Znal jsem i takové, jejichž životní zkušenost jim dovolovala se kladně vyjadřovat i ve vzpomínkách na dobu německé okupace v době druhé světové války. Jistě lidé se neradi dívají, neradi poslouchají a neradi čtou to co je jakkoliv vytrhává z jejich poklidu a pak se diví, když se mimo jejich pozornost, okolnosti radikálně změní a vtrhávají bezohledně do jejich existence.
V 5.čísle Kontextů vycházejících v brněnském CDK mě zaujal článek literární historičky a překladatelky Ivany Ryčlové, který nese titulek na první poslech možná i vzbuzující téměř romantické asociace. PARNÍK FILOZOFŮ, tak zní titulek onoho článku a je to i titul knihy, jejíž podtitul však již případného romanticky laděného čtenáře vrací bleskově do tvrdé životní reality. Ten podtitul zní Lenin a vyhnání inteligence. Knihu napsala anglická autorka Lesley Chamberlainová.Interpretuji zde ve formě jakéhosi sumáře příspěvek I.Ryčlové proto, že se z něj a potažmo z dotyčné knihy dnešní čtenář a pamětník doby tuhé normalizace může dozvědět, že naši normalizátoři nemuseli být ve svých aktivitách proti těm kdo jim nebyli po chuti nikterak originální, že měli z čeho čerpat v bolševické minulosti.
V souvislosti se zmiňovanou knihou mi vybavujeí myšlenková asociace připomínající u nás realizovanou akci ASANACE, k jejímuž zahájení v praxi podepsal rozkaz ministr vnitra Jaromír Obzina v roce 1977. Cílem tohoto komunistického normalizačního projektu bylo, za použití psychteroru, donutit režimu nepohodlné osoby, například signatáře Charty 77, k opuštění republiky k jejich odchodu do emigrace. Pokud jde o signatáře Charty uvádí se číslo 280 osob, které nedobrovolně "dobrovolně" republiku opustily.
Tím kdo má jak se zdá patent na tento způsob zbavení se nepohodlných lidí v bolševické partaji je sám V.I. Lenin. Bylo to v roce 1922, když sestavil seznam 160 nežádoucích ruských filozofů, akademiků, vědců a novinářů, kteří měli být deportováni z bolševickým převratem vzniklého státu SSSR. Důvod? Jejich myšlení se neslučovalo s myšlenkami bolševické revoluce. Je pravda, že nakonec byl počet těchto nežádoucích osob zredukován. Faktem zůstává, že na podzim roku 1922 vypluly s několikatýdenním odstupem dvě lodi (parníky) vezoucí na svých palubách 59 významných ruských osobností doprovázených na této cestě i jejich rodinami. Na případnou otázku, proč byli lidé, jako křesťanský myslitel Nikolaj Berďajev, spisovatel a novinář Michail Osorgin a další tímto způsobem z Ruska vypuzeni, odpovídá lapidárně Lev Trockij "Tyto lidi jsme vyhostili proto, že jsme je nemohli bezdůvodně zastřelit, ale nebylo možné je tolerovat:"
Dozvídáme se, že zbavit se odpůrců bolševismu bylo Leninovým niterným přáním. K realizaci své myšlenky použil typicky bolševického řešení, zdiskreditovanou politickou policii čeku nahradil jiným orgánem. Provedl to v praxi tak, že čeka byla oficiálně rozpuštěna 6.února 1922. Místo ní vznikla GPU, spadající pod správu NKVD, s tím, že personál čeky přešel plynule do GPU. Když byli všechny organizační a administrativní náležitosti hotovy požádal Lenin 19. května 1922 staronového velitele politické policie masového vraha Felixe Dzeržinského, aby připravil "deportaci spisovatelů a profesorů, kteří napomáhají kontrarevoluci, do zahraničí." Lenin nenechal nic náhodě. Jako vzdělaný právník použil mechanismus administrativního exilu používaný k eliminaci nositelů nežádoucích myšlenek již carským režimem. Nalezl i klíč k aktuálnímu použití tohoto mechanismu spočívající v termínu "něblagonaďožnyj" česky politicky nespolehlivý. Realizaci samotné deportace pak umožnilo přidání klauzule, že administrativní azyl je nabízen jako zákonná alternativa – de facto jako akt milosti – těm, kteří by jinak byli pro svoji politickou nespolehlivost, potencionální či skutečné ideologické zločiny adepty trestu smrti. To zároveň znamenalo, že ti, kteří by se snad bez povolení vrátili do Ruska, měli být prostě zastřeleni.
K vlastní realizaci celého záměru došlo v létě 1922 v noci ze středy na čtvrtek 17.srpna. Hlavní zatýkání proběhlo v Moskvě a v Petrohradě. O 24hodiny později se totéž opakovalo na Ukrajině. Lenin v téhle záležitosti ani zdaleka nefiguroval sám, naopak činil alibisticky taková opatření, aby případní kritici ze Západu neměli jako první "na ráně" právě jeho jméno. Tak čteme o jménech pro nás nezasvěcené neznámých ale nacházíme tu i jména velmi dobře známá, vedle již zmíněných Dzeržinského a Trockého jsou to J.V. Stalin a Lev Borisovič Kameněv. Pokud jde o Západ reakce jeho medií byla až na několik výjimek spíše neutrální.
Tato bolševická akce měla pozoruhodnou peripetii. Protože GPU vzbuzovala v odpůrcích sovětského režimu velké obavy dobře situovaní jedinci z této Leninem vybrané skupiny nečekali raději na lodě organizované GPU a přijali její nabídku, že budou ihned propuštěni, když do týdne na vlastní náklady zmizí ze země. Ostatní pak, jak už řečeno, nastoupili na parníky Haken a Preussen. Haken zakotvila v loděnici v západním Pomořansku v neděli 1.října 1922 a Preussen vezoucí druhou skupinu zakotvila tamtéž v sobotu 18.listopadu 1922.
Nikdo z těchto dobrovolně nucených exulantů v ten čas ještě nepředpokládal, že jde v jejich případě o odjezd navždy, že ruské hranice již nikdy nazpět nepřekročí. Nový domov tito lidé nalezli postupně z valné části tam, kde již žila většina ruské porevoluční emigrace, tedy v Berlíně, Praze a Paříži.
Vyplutí zmiňovaných dvou lodí bylo v roce 1922 zřetelným signálem jak do nitra Ruska tak do zahraničí, že bolševici jsou rozhodnuti nekompromisně převzít moc i nad myšlením občanů státu, který ovládli. I tímhle se naši komunističtí normalizátoři inspirovali ve své mocenské praxi.
