Úvahy 2010
Pandán převzatý od Karla Rahnera
k textu Křesťanem nelze být bez církve
Jde o úryvek z jeho obsáhlého díla Základy křesťanské víry (vydal TRINITAS r.2002)
Oprávněná důvěra ve vlastní církevní společenství
Jednotlivý křesťan má nesporně právo předpokládat, že jako legitimní má být uznána především jeho vlastní dějinně církevní existence z níž vychází jeho myšlení a na níž trvá, dokud se neprokáže opak. Člověk, duchovně svobodná, dějinná bytost, která musí postupovat v odpovědnosti za své bytí je tím, kdo se nejprve s důvěrou spoléhá na předem danou situaci. Je ovšem bytostí reflektující, bytostí kritickou, jež klade otázky, bytostí, jež svou vlastní předem danou situaci tázavě zkoumá a podle okolností i překonává, a to i v existenciální revoluci, kdy se z takové předem dané situace vymaní a třeba ji i radikálně změní. Žádný člověk ve svém svobodném duchovním bytí, za které je také zodpovědný, nezačíná prostě od nuly a nekoncipuje totalitu svého bytí úplně nově. Proto má každý křesťan nejprve právo, aby momentální křesťanskou církevní situaci, která mu byla dějinně dána a kterou převzal, považoval za správnou. Všeobecná fundamentální teologie sama o sobě a in abstracto nepopírá tuto situační vázanost ani oprávněnost presumpce legitimity dějinně podmíněné situace.
To platí pro každého křesťana. Tím samozřejmě uznáváme, že křesťan jakékoliv denominace přijímá tuto situaci, jež je mu předem dána, už s důvěrou (předem mu danou jako závdavek) ve smysl své existence a podle toho také smýšlí, a to právem. Žádný křesťan nemá jako křesťan úkol a povinnost, aby vystoupil z dějinnosti své existenciální situace a totální reflexí chtěl teprve zakládat konkrétnost svého bytí. Tím ovšem nepopíráme povinnost člověka zodpovědně reflektovat svou situaci, v určitém smyslu ji zpochybňovat, případně ji změnit, třeba i velmi radikálně, na základě existenciální zkušenosti svého života spojené s vlastní reflexí. Nejprve však člověk začíná tím, že důvěřuje svým rodičům, že přijímá předávanou kulturu jako smysluplnou, že předpokládá platnost předávaných hodnocení, t.j. nesouhlasí s nimi absolutně, ale přece jen uznává jejich účelnost a důvěryhodnost a považuje je za skutečně nosný a pravý základ pro svou existenci. K tomu ještě přistupuje, že křesťan, jakéhokoliv vyznání, získává uvnitř tohoto určitého konfesionálního křesťanství zkušenosti křesťanské existence, milosti, spasitelné povahy svého života, nejhlubší útěchy své existence; nabývá zkušeností, o nichž zcela právem soudí, že pocházejí z jeho konkrétního křesťanství. Není tomu tak, že by konkrétní křesťan zakoušel v nejhlubším nitru svého subjektivního vědomí a svědomí něco z Boží milosti, z Božího odpuštění, ze smysluplnosti svého života, a pak by tuto zkušenost prohlásil za danou zcela nezávisle na konkrétním církevním křesťanství, v němž se již nachází. Nikoli: získává takovou vnitřní zkušenost skrze společenství, z hlásání slova, z přijímání svátostí, a není přitom podstatné, v jakém křesťanském společenství se tak děje. Proto má také křesťan právo pokládat toto konfesionální křesťanství, jež mu bylo dějinně dáno, alespoň pro sebe za legitimní.
Katolická fundamentální teologie jako apologetika římskokatolické církve se musí m.j. vyrovnat s tím, že i církev jiné konfese zprostředkuje pravou, skutečnou křesťanskou zkušenost.
Strana 1
