Opakuje se to už po dlouhá léta, že na přelomu srpna a září se ozvou naši příbuzní zda bychom si nenašli čas a nepřišli jim pomoc se sběrem a pak i přebíráním sebraných brambor. Pravda v posledních několika letech jsme ne pokaždé mohli téhle prosbě vyhovět, protože jsme zdravotně nebyli pro tuhle práci způsobilí. Letos to vyšlo i když už to není jako dřív, protože jsme nuceni okolnostmi podobu své účasti na téhle rodinné akci modifikovat.
V prvé řadě je třeba říci, že počasí se nám ukázalo z té lepší stránky a to v přesně vyměřeném čase. Byla to sobota po, jak se všude vyhlašovalo, nejteplejším dni roku. Pole bylo vyschlé a brambor dostatek a vesměs docela velikých. Pravda já už jsem z téhle práce osvobozen ale přece jen jsem svojí troškou přispěl, když jsem do Nové Lhoty přivezl snachu s vnučkami Kristýnkou a Eliškou. Přijeli jsme jako lepší páni až v deset hodin kdy pole již bylo vysbírané. Přesto se Kristýnka dočkala toho oč jí šlo, protože se mohla podílet na paběrkování po branách. Stolovat jsme mohli díky počasí venku u stolů a jedlíků bylo dobře pětadvacet. Měli jsme tradiční jídlo masový vývar, vepřový řízek a bramborový salát. Když jsme se k večeru vrátili domů mohli jsme záhy ocenit to dobro ve vyměřeném čase, protože začalo vydatně pršet.
Sebrat brambory z pole je důležitá práce ale není to všechno. Brambory si sami se sebou jaksi neporadí. Musejí se vzít znova a každá do ruky. Ta práce se na první pohled může zdát snadná. Jenomže je-li tak velká úroda jako letos i tahle práce si žádá odhodlání a především vytrvalost. Také už se zákonitě při ní nesejde tolik lidí. Tak jsme s mojí ženou po dva dny ještě přiložili ruce k dílu. Abych řekl úplnou pravdu já jsem se bramborami přímo zabýval jen první den. V noci, která následovala mi bylo jasné, že ten den druhý na místo činu s jistým sebezapřením tak leda dovezu moji ženu a její ruce.
Tady je na místě říci několik slov a místě kam, že na ty brambory jezdíme. U nás na Vysočině se tomu místu a jeho okolí říká "V kraji". Je to Čáslavsko a tam je příroda štědrá i když i zde platí to slovo, které je možné zaslechnout v římskokatolické mši, že jde o plody země a lidské práce. Na kraji téhle vesnice je uprostřed polí jako oáza svaté pole kde za napoleonských válek byla uložena těla v okolí zemřelých francouzských vojáků. Dnes je to místo oplocené a od roku 1947 je tu vztyčen kříž na nějž je přibita z plechu vyhotovená podoba Ukřižovaného. Kolem tohoto místa vede cesta na jediný kopec v okolí. Na něm stojí někdy od 16. století kostelík zasvěcený Janu Křtitelovi.
Do těchto míst jsem se vydal, když jsem byl osvobozen od bramborové námahy. Bylo příjemné chladné a přitom slunečné pozdní ráno, jak by řekla moje stará známá Blaženka, která už je na pravdě boží: "Podle Boha bylo teprve půl deváté." Má první zastávka byla u onoho vojenského hrobu a pak jsem již zvolna stoupal nahoru k Janu Křtitelovi. Cestou mě předjel ve svém autě jakýsi nimrod, když jsem pak sestupoval dolů zaslechl jsem jeho střelbu. Byl to jediný rušivý zvuk do pokoje a klidu těchto míst. Konečně jsem byl na vrcholku. Přede mnou se rozprostřela pláň jejíž severní strana byla ukončena svahem směřujícím dolů k Nové Lhotě. Na jih pak byla jakási náhorní rovina na níž se rozprostírají pole. A právě na kraji onoho svahu před staletími nechal šlechtic, jehož lénem byl kdysi tento úrodný kraj, postavit kostelík zasvěcený Janu Křtitelovi. Kolem kostelíka leží hřbitov kam i dnes lidé z okolních vsí ukládají k poslednímu odpočinku své zemřelé. Dnes je kostelík vydrancovaný po nájezdech všelijakých nenechavců těchto časů. Přesto se věřící v této svatyni několikrát do roka dosud scházejí aby tu slavili eucharistii. Vzpomínám na jednu ze svých účastí na bohoslužbě, kterou sloužil farář z nedalekého Třebonína dr. Meixner. Mám s tím spojenou roztomilou příhodu. Kněz se tu před začátkem mše zeptal kdo z přítomných přistoupí k přijímání, aby proměnil příslušný počet hostií. Tatínek mého švagra sedící v lavici vedle mne mi na vysvětlenou proč se nehlásí zcela bezelstně řekl ten závažný důvod a příčinu: "Vzal jsem si v JZD co mi nenáleželo a ještě jsem se z toho nevyzpovídal." Dnes už na to přiznání vzpomínám s pochopením a shovívavostí oproti mému tehdejšímu mladickému pohoršení. Všechno to odvál čas a děda, který si před smrtí stačil dát své náležitosti s Bohem do pořádku odpočívá v hrobě v těsné blízkosti kostelíka na jehož věžičku mohl po celý svůj život bez překážky vzhlížet z okna svého pozemského obydlí.
Když jsem tentokrát vystoupal ke kostelíku začetl jsem se do, místním kronikářem sepsané, jeho stručné
historie. Vedle zakladatele kostela jsem se dočetl o všelijakých pohromách, které tohle svaté místo v běhu času postihly. K mému překvapení jsem tam mohl číst i zmínku o tom, že v roce 1922 projevili o tento kostelík zájem věřící nedávno vzniklé Církve československé, leč bezúspěšně.
Ještě jednou jsem se rozhlédl po kraji. Na severozápadě bylo vidět Kutnou Horu, napravo se vznášela bílá oblaka z chladicích věží elektrárny ve Chvaleticích, před ní pak bylo vidět vidět kostelní věže města Čáslavi. Pomodlil jsem se a poděkoval Pánu za tuto milou chvíli a vrátil jsem se dolů k těm, kteří dělali tu stereotypní, únavnou a přesto potřebnou práci jakou je přebírání brambor. Při tom všem jsem si stačil uvědomit, že právě včera si křesťané připomínali památku umučení Ježíšova předchůdce Jana Křtitele.
