tyto pojmy mi přišly na mysl na nedávném církevním setkání jehož jsem se účastnil. Prvořadou náplní jednání byly různé výroční zprávy. Jak bývá zvykem je součástí takových jednání i bod, který lze nazvat volné návrhy. Je to prostor k tomu, aby se mohla případně objevit témata, která nebyla nosnou částí programu a někdo z účastníků přesto cítí nutkání sdělit přítomným to co pokládá ze svého úhlu pohledu za důležité.
Stalo se i tentokrát, že jeden z přítomných vystoupil s něčím nečekaným. Nadhodil téma tak zvaného "náhubkového zákona" s tím, že by přítomní měli k této záležitosti hromadně zaujmout stanovisko a zakomponovat je do závěrečného dokumentu jednání.
Já sám jsem původně necítil nějakou výraznou potřebu sdělit přítomným co mne ve společenském dění této doby znepokojuje. Teprve toto vystoupení a jeho předmět mě přiměly k tomu, že jsem se přihlásil o slovo. Bylo mi uděleno.
Přítomným jsem sdělil, že otázka "náhubkového zákona" mě natolik netíží, nehledě na to, že je to téma žádající si k debatě jistou připravenost, což zde nebylo splněno. To co mě opravdu zneklidňuje je rostoucí aktivizace neonacistů. Nemám dobrý pocit, když vidím
v televizi záběry z míst kde neonacisté veřejně prezentují sebe sama, své způsoby a své myšlenky. Zmínil jsem jak mě znepokojuje neschopnost veřejné správy (obecní a městské úřady, soudy) najít způsob účinného se postavení těmto (zatím) excesům do cesty. Ano, neubránil jsem se říci, že by k tomu mělo vedení církve veřejně zaujmout jasný postoj. Bylo to jistě nepromyšlené.
Přesto jsem přesvědčen, že vnesení těchto témat do našeho jednání mělo svůj význam a smysl. Naskytl se obraz vnímání lidí v církvi – jistého vzorku – věcí občanských a veřejných.
Tuhle poznámku jsem uvedl třemi pojmy – únava,apatie, alibismus. Reakce, které zazněly ukázaly tendenci usilující uklidit znepokojující témata ze své blízkosti a "hrát si jen písečku náboženské víry" jsou znepokojující. Jistě, že nemáme sílu něco hned změnit, něčemu hned zabránit. To by ale nemělo dávat legitimaci k zavírání očí, dívání se stranou a tak si vlastně namlouvat neexistenci palčivých otázek občanského života. Vždyť i když jsme křesťané jsme také občané. Ba naopak, právě naše křesťanství nás zavazuje ke vnímavosti, všímavosti, přemýšlení i ochotě a odvaze o tom všem mluvit, vyjadřovat se. Máme být přece solí a kvasem.
U těch starších a starých z nás beru v úvahu možnost únavy. Co však ti v plnosti sil dospělosti a mládí? Nechce se mi věřit, že by nevnímali co se ve společnosti děje, že by záměrně žili ve skleněné věži své náboženské víry a tak v jakési virtuální existenci.
