Křesťanem nelze být bez církve

Křesťanem nelze být bez církve

Přátelé, chci se tu  podělit o myšlenky o církvi, které mě oslovily.První , jež tu zmíním jsem nalezl v útlé brožuře rakouského pastorálního teologa a sociologa Paula M. Zulehnera nesoucí  titul Církev: Přístřeší duše.Autor již na počátku svého textu říká: "Hluboko v každém člověku zůstává silná touha po kořenech." Ano, každý máme potřebu být někde doma. Potřebujeme však střechu nejen nad hlavou ale také nad duší. Většina lidí pokládá dosud za důležité patřit do malého světa rodinného života, a to navzdory tomu co vidíme kolem sebe, navzdory rozpadu tohoto mikrosvěta a atomizaci lidské existence. Když to ale nefunguje doma nepřekvapuje, že člověk hledá pochopení, útočiště u jiných lidí. Jenomže tyto nově vznikající vztahy mu přesto nemohou poskytnout jistotu po které, byť třeba jen podprahově, touží, hledá ji. Jak říká autor zmíněné knížky, hledá stálé přístřeší pro duši. Kdo mu je ale může opravdu poskytnout?

Tato otázka  navozuje další otázku,  tvoříci záhlaví práce bratra Johna z Taizé (Američan pocházející z Philadelphie  vstoupivší do této křesťanské komunity v roce 1977)  Potřebujeme církev? Než tu budu volně interpretovat jeho text cítím potřebu zmínit tu několik myšlenek vztahujících se k denominaci do níž náležím a která se stala přístřeším mé duše. Je jí Církev československá husitská, její vznik via facti byl výslednicí rozsáhlého schisma v římskokatolické církvi. Generaci otců zakladatelů této církve tvořili katoličtí kněží, jejichž primárním záměrem nebylo založení jakési nové církve. Chtěli, aby jim i nadále zůstala přístřeším jejich duší církev které sloužili. Chtěli to i proto, že se v ní narodili, vyrostli a zaslechli vokaci ke službě. V průběhu času a pod dojmem různých dobových událostí a pod silným vlivem myšlení katolického modernismu ale dospěli k radikálnímu rozhodnutí z něhož vznikla církev ve které jsme nalezli přístřeší duše  my, kteří jsme dnes její součástí.

Ve světle těchto skutečností vystupuje  do popředí náš vztah k poznání, že se beze zbytku nezdařil jeden z cílů jejích zakladatelů, vytvořit společenství bez vady na kráse.  I proto se v Základech víry v jejich úvodní části O církvi musela objevit otázka: Co jest Boží církev? Odpověď ZV pak říká, že Boží církev jest jen jedna, ale žije pouze v útvarech místních obcí, které proto Nový Zákon nazývá také církvemi. Boží církev, podle ZV, jsou ospravedlnění hříšníci žijící v osobním obecenství s Bohem v Kristu. Tato Boží církev, říkají ZV, je ve světě viditelná, protože je společenstvím viditelných lidí.

Skandalon

Ponoř se teď milý čtenáři spolu se mnou do onoho inspirativního textu bratra Johna z Taizé. Začíná hledáním důvodů, vedoucích lidi  k odmítání církve. V jazyce Nového Zákona to souvisí s povahou církve jako skandalon.Tenhle  termín neodpovídá, jak bychom si snad byli ochotni myslet, dnešnímu slovu skandál. Řecké slovo skandalon znamená doslova "překážku", něco, co nám leží v cestě, podráží nám nohy, vychyluje  nás ze správného směru, dezorientuje nás. Použito v kontextu víry, odkazuje k diferenci mezi našimi očekáváními a skutečností, ležící před námi. Výsledkem  je  předložení alternativy. Je zde důležité vzít v potaz skutečnost, že k podstatnému jménu  skandalon a příbuznému slovesu skandalizo najdeme v NZ dvě odlišná použití - negativní a pozitivní. Termín za prvé odkazuje k chování neslučitelnému s evangeliem, jež může vést k tomu, že se lidé postaví proti víře, vyznávané těmi, kdo se takto chovají. Jiný soubor textů užívá tato slova v souvislosti se samotným Ježíšem a způsobem jeho života. Tak je Ježíš "skandálem" neboli kamenem úrazu. Činí tak především svou potupnou smrtí.

Na první pohled se tato dvě pojetí skandálu jeví jako zásadně odlišná. Obě reality mají nicméně stejný kořen: obě vyplývají z toho jakým způsobem se Bůh rozhodl realizovat svůj plán lásky. Biblický Bůh sleduje stezku skromnou a nenápadnou. Přistupuje k lidské situaci zdola; vstupuje diskrétně do stvoření, bez rozruchu a bez narušení svobody lidí. Spoléhá přitom na pomalou proměnu zevnitř, nezpůsobuje okázalé převrácení situace.

Právě tahle základní Boží volba umožňuje oba zmíněné druhy skandálu. Právě proto, že Ježíš vede život, který je v mnoha ohledech běžný, proto, že zlu nečelí použitím lidské moci, znepokojuje ty, kteří očekávali božský zásah, který by spektakulárně změnil běh dějin a jejich vlastní životy. 

Právě tato božská pokora, toto Boží odmítnutí násilného řešení je tím co "negativní skandál" umožňuje. Ježíš své poselství svěřil, mužům i ženám se všemi omezeními, charakterizujícími lidskou situaci. Ujistil je sice o své trvalé podpoře ale nikdy netvrdil, že promění jejich lidství v něco odlišného od jiných lidí, co by je učinilo nadlidmi, svobodnými ode všech nedostatků.

Muž, známý jako Syn Boží, žil životem vcelku všedním, odhlédneme-li od několika zázračných uzdravení. Víme, že jeho vyhlášení království Božího vyústilo v jeho násilnou smrt. Jeho učedníci  se rozutekli. Pokud pak někteří z nich tvrdili, že nezůstal vězněm smrti, že byl navrácen životu, pak je nutno přiznat, že tato nová forma jeho přítomnosti se projevila především v jejich přesvědčení. Právě na příběhu Ukřižovaného, Vzkríšeného a Oslaveného Ježíše můžeme rozpoznat, že Bůh ve svém jednání nechává prostor pro nejistotu, že srdce a mysli lidí nezískává automaticky. Staví člověka před volbu, která rozhodně není evidentní.

Zrno a kvas

Ježíš se v čase svého pozemského života pokoušel paradoxální logiku Boží  osvětlit pomocí podobenství. Připomeňme si  dvě z nich.  V tom prvním je použit obraz zrna. Pokud padne do úrodné půdy stane zdrojem hojné úrody(Mk 4,3-9). Může být i tak nepatrné, jako je hořčičné semeno měnící se časem v jednu z největších rostlin (Mt 13,31-32). K údělu zrna patří, že roste samo od sebe, jemu vlastní dynamika je v čase proměňuje (Mk 4,26-29). A aby zrno své poslání splnilo musí, padnuvše do země, zemřít (J 12,24).Jeho "zmizení" a jakoby selhání jsou paradoxální předpoklady úspěchu. V druhém případě jde o obraz zrna, který je v podobenství příbuzný s obrazem kvasu (L 13,20.21).

Obě podobenství přibližují Boží vstup do světa jako nepatrnou událost, které si téměř nikdo nevšimne, protože v lidských očích je takřka ničím. Přitom toto "takřka nic" v sobě má přítomnou dynamiku zmocňující se prvků světa, aby vytvořila něco nečekaného. Tato podobenství zvěstují, že Boží činnost dosahuje svého cíle nevyhnutelně a přitom bez vnějšího rozruchu. Ježíš, vtělené Boží Slovo, tu vlastně popisuje své působení jako postupnou proměnu světských skutečností prostřednictvím skryté vnitřní síly, či energie. Je to síla, která vchází uchem a působí v srdci. Je pozoruhodné, že podobenství předpokládají přítomnost hmoty, víceméně rezistentní, a pak docela dlouhou přechodnou dobu realizace. Konečný výsledek pak je rozsáhlá a radikální proměna u jejíhož počátku stálo – lidskýma očima viděno – skoro nic.

A právě toto "skoro nic" je příčinou skandalonu. Nejprve v samotném Ježíši. Jeho posluchači stáli nevyhnutelně před dilematem. Jediná cesta z něho spočívala v aktu víry, kterou dává sám Bůh. On, Duch svatý, umožnil věřícímu proniknout vnějškovým zdáním k rozpoznání pravé identity toho, jenž byl poslán. Pokud k tomuto aktu víry nedojde jsou lidé "pohoršeni". Pokud k aktu víry dojde zakoření v zemi (= v člověku) vskutku Bůh: zrno začíná růst; kvas pracuje. Muži a ženy jejichž víra přesahuje zdání a oni vidí  v díle Ježíšově Krista a Boha  od toho bodu vlastní "klíče království nebes" (Mt 16,19). Jejich prostřednictvím – ne jinak – mají lidé přístup k tajemství Boží přítomnosti v srdci stvoření.

Církev putující

Toto společenství jakožto tělo Kristovo kráčí napříč staletími a sleduje logiku svého zakladatele. Je smíšenou realitou, prostorem, kde se absolutno Boha střetává s omezeními tohoto světa ve kterém jeho lid žije a působí. Ač je církev tělem Kristovým je tu základní rozdíl: Ježíšovo lidství bylo plně podřízeno jeho poslání a nebylo v něm žádné překážky. Lidství jeho učedníků, údů jeho těla, se stejné transparentnosti netěší. Naše lidská situace trpí nevyhnutelným hendikepem sebestřednosti. Jsme donekonečna pokoušeni úsilím hledat vlastní základy v sobě samých. Výsledkem toho je, že lidská stránka církve je charakterizována slabostí a zranitelností, která v sobě nese riziko možnosti zatvrzení se do falešné autonomie a soběstačnosti.

Božská logika, konfrontovaná touto lidskou situací pak staví církev před dilema vyjádřené zmíněnými dvěma typy skandalonu. Pokud půjde církev ve stopách svého zakladatele, bude kritizována za to, že je nerealistická, nebo jí tato nepohodlná pozice otřese. Pokud se však odchýlí  od úzké stezky následování Krista a pokusí se "uspět" podle kriterií společnosti konkrétní doby, pak její "viditelnost" bude sloužit pouze k zastření její skutečné identity. Pokud  církev vloží svou důvěru v to co  "drží v rukou", přestává být věrným přepisem absolutního Boha v srdci pozemské skutečnosti.

Tyto dva způsoby bytí v životě křesťanského společenství byly od počátku přítomny. Dělící linie je neustále v pohybu, v konečné analýze ji lze dohledat v každém věřícím. Církev jako celek permanentně čelí pokušení nevěry. Zároveň jí bez ustání otřásá vanutí Ducha. Tento proces s sebou nese něco z velikonočního tajemství: zemřít pro sebe samotného, pro naše omezené chápání, abychom se mohli , proměněni mocí evangelia, znovu zrodit.

Je-li tedy křesťanské společenství nezbytně smíšeným tělem, jež je neustále na cestě, plyne z toho, že každý pokus vyřešit jeho problémy oddělením dezinterpretuje pravou dynamiku jeho existence. Tak, tváří v tvář církvi, která, nalézá snadno smír s mocnostmi světa a nevěří paradoxální síle evangelia, jevící se lidským očím jako slabost (1.K 1,18nn), představuje velké pokušení myšlenka, že je lepší nechat to množství, zjevně nevěřících lidí jejich osudu a uzavřít se do malého kruhu lidí sdílejících stejný názor a snad proto se zdajících být vnímavějšími ke zvěsti evangelia. Je časem ověřenou zkušeností, že dnešní vizionáři jsou zítřejší konformisté. Proto proces dělení stále pokračuje a štěpí tělo Kristovo do houfu sekt vůči sobě buď zcela lhostejných nebo útočně nepřátelských. Přesto platí, že kvas z těsta nesmí být odstraněn. Podobně je tomu s plevelem na poli z jiného Ježíšova podobenství, kde k rozlišení a roztřídění v pravdě může dojít až při sklizni samotným Bohem (Mt 13,24nn,srv. 13,47).

Je tedy zřejmé, že jsme vyzváni k tomu, zůstat v jádru napětí. Hledat Boha a současně odmítnout distanci od těch, kteří kráčejí ke stejnému cíli, jsou však pozadu, či scházejí na scestí. Jinak riskujeme, že za cenu odstranění všech skandálů zaplatíme cenu skandálu daleko většího, totiž roztržení Ježíšovy suknice nesešívané.

Potřeba milosti rozpoznání

V Ježíšově chápání se očekávané Království má objevit poněkud znepokojujícím způsobem. Je jisté, že nespadne hotové prostě z nebe, má se jednat o pozvolnou proměnu lidské reality zdola vzhůru. Je  tu patrná  Boží úcta k lidské svobodě, protože Bůh si přeje, aby lidská odpověď na jeho volání přicházela ze srdcí naplněných důvěrou, nevystavených žádnému nátlaku. Tato důvěřující odpověď lidského srdce – víra, projevující se vnějším činem, je pak samotným základem Boží přítomnosti na zemi. Ona proměna začíná tam, kde se muži a ženy vydávají na cestu a rozpoznávají v Ježíši Toho, který byl poslán Bohem. Jeho následováním zaujímají místo ve společenství učedníků.

Jde o společenství, které po Ježíšově smrti a vzkříšení fakticky udrželo  působení svého Mistra při životě. Činí to hlásáním poselství obnoveného obecenství s Bohem i s lidmi a chce je anticipovat svým životem. Pozváním "okolo stojících" a naslouchajících do svého kruhu, začleněním skrze křest, slavením eucharistie ve shromáždění, stává se toto shromáždění církví – jádrem Božího díla spásy–zvěstující evangelium. Podle Lumen Gentium je tato církev, znamením a nástrojem spojení s Bohem a jednoty lidstva–jedním slovem svátost.

Přitom platí, že Boží přítomnost a činnost v tomto společenství Kristových učedníků není  bezprostředně zjevná, nýbrž musí být rozpoznána. Proto ve vztahu k církvi stojí lidé před volbou přijmout ji takovou jaká je , nebo zůstat v tom lepším případě v pochybnostech. Tento problém lidí s rozpoznáním toho Božího v církvi je mnohem složitější než byl ten, který řešili současníci historického Ježíše.

Neschopnost či odmítnutí věřit v Boží moc v církvi má krajně vážné následky. Míra, kterou se církev snaží být "úspěšná" podle lidských měřítek, zatemňuje v ní přítomnou  tvář ukřižovaného a zmrtvýchvstalého Krista maskou, byť i výborně udělanou, vposledku však mrtvou. Z toho plyne zklamání přibližujících se k církvi, aby v ní dostali přislíbenou živou vodu. Toto zklamání navozuje lhostejnost nebo touhu utéci. Zároveň se takto "úspěšná" církev může stát přitažlivou pro ty, kdo hledají něco jiného než evangelium.

Církev je tak vystavena permanentnímu napětí mezi nutností trvalé očisty a skutečnosti, že není, ze své lidské podstaty a síly, schopna být jednoznačným svědkem Boží přítomnosti uprostřed lidí. Proto akt rozpoznání této přítomnosti zůstává nezbytným, vyžadujícím od člověka odvahu jít za hranice zdání, často neprůhledných, ano, někdy i odpudivých. Onen akt rozpoznání může ke člověku přijít pouze ve formě milosti, nezaslouženého daru jasného zření. 


Kudy z labyrintu, který rozděluje?

Pokud v církvi očista a rozpoznání chybí, dochází v ní v průběhu času k procesu štěpení. V myslích lidí rozvíjí  osudový rozpor mezi Kristem, kterého nalézá člověk v Novém Zákoně a jeho Tělem, které vidí kolem sebe. Tento rozpor dostává pak viditelnou podobu ve vztazích mezi věřícími. Lidé začínají propadat představě, že mohou sami vytvořit ideální církev založenou na dobré vůli prostředky jimiž disponují. Protože lidská přirozenost je taková jaká je, končí tyto pokusy dříve či později krachem a proces štěpení začíná znovu. Rozštěpení křesťanského lidu pak činí rozpoznání Těla Kristova stále víc obtížnějším. 

Všichni vidíme výsledky tohoto procesu. Naším úkolem je, řečeno slovy papeže Jana XXIII (často citovanými bratrem Rogerem zakladatelem komunity v Taizé): "Nebudeme se snažit zjistit, kdo se mýlil a kdo měl pravdu, neboť zodpovědnost sdílíme; řekneme prostě: usmiřme se!" V naší době začíná toto usmíření  nevyhnutelně znovuobjevením reality církve a pevným rozhodnutím nechat za sebou jednou provždy malicherné rozmíšky, které slouží pouze k podepření úzce pojaté identity na úkor druhých.

Lidé, kteří se rozhodnou pro Krista potřebují církev (platí to i o nás, kteří v ní žijeme), protože právě v ní se kvas evangelia setkává s lidským těstem v celé jeho neprůhlednosti. Církev je místem, kde se Království nebes uskutečňuje zcela realistickým způsobem. Bere v potaz lidi v jejich ubohosti i velikosti. Cesta ke skutečnému životu neprochází skrze ideálního, netělesného Krista přístupného pouze historické rekonstrukci, ale skrze  "Krista společenství", živého a tajemného. Skrze Krista procházejícího staletími prostřednictvím společenství žen a mužů jdoucích v jeho stopách. Jen prostřednictvím tohoto společenství můžeme navázat živoucí vztah s Kristem Ukřižovaným, Vzkříšeným a Oslaveným. Jiný způsob jak ho nalézt není.

Rozpoznání  Kristova tajemství přítomného v jeho církvi jde ruku v ruce se závazkem učinit z křesťanského společenství prostor, kde toto tajemství bude zářit ještě jasněji. Začít nemůžeme jinde než u sebe sama. Čím více jdeme cestou evangelia a opouštíme všechny pokusy dobýt vítězství pro svou věc pomocí prostředků tohoto světa, tím více odstraňujeme z církve nánosy lidského "zkrášlování", které ji činí nerozpoznatelnou.

Nové vědomí skutečnosti církve, rozpoznání Těla Kristova, je nezbytnou podmínkou budoucnosti křesťanské víry. K tomuto poznání  vedlo v minulém století ekumenické hnutí. Předtím  lidé zhusta ztotožňovali církev Boží s vlastní denominací a jiné věřící vykazovali do temnot zapomnění. Docházelo dokonce k opovržení jimi a význam viditelného společenství všech křesťanů byl umenšován, neboť se kladl důraz na osobní víru či přinejlepším na  křesťanský život v rámci malé skupiny či sboru.

Platí, že empirická skutečnost církve, nezbytně neúplná, neodpovídá zcela její  nejhlubší identitě. Ji lze rozpoznat pouze očima víry, které z milosti Boží jsou schopny spatřit za klamnými zdáními v lidské bídě dílo Boží. Jen tento způsob pohledu umožňuje lidem, stále jdoucím po cestě, zahlédnout velký keř plný ptáků a pochopit, že je totožný s nepatrným hořčičným semínkem. Umožňuje pochopit církev jako univerzální společenství, neustále se uskutečňující.

Pro křesťany v plné shodě se Svatým stolcem v Římě znamenalo to co přinesla konstituce Lumen Gentium přelom. Čteme v ní, že ačkoliv je církev "ustavená a uspořádaná na zemi jako společnost, subsistuje–uskutečňuje se v katolické církvi a je řízena Petrovým  nástupcem a biskupy ve společenství s ním, i mimo její organismus je mnoho prvků posvěcení a pravdy" což činí pohyb k větší jednotě příkazem (LG 8). Tato slova jsou, žel, často interpretována nejrozpornějším způsobem. Přitom je pravdou, že jsou chartou "eklesiologie společenství", líčící křesťany tak, že jsou již spojeni rozličnými stupni společenství. Tento pohled chápe církev jako složitou, neustále se vyvíjející skutečnost, tajemství víry, vposledku totožné s tajemstvím Krista.

Toto je  nezbytný krok k zanechání skandálu našich rozdělení za sebou. Zřejmým se to stane nad skandalon par excellence, Kristovým křížem. Ten je totiž kamenem úrazu ve dvojím smyslu slova: dokládá  nepředstavitelnou slabost Boží (L 23,35) souběžně s neschopností Božího lidu rozpoznat den jeho příchodu (L 19,44) a plně uskutečnit své povolání (J 19,15) Právě v místě tohoto dvojnásobného skandalon se Bůh stává zcela přítomným pro ty kdo jsou obdařeni milostí, kdo o ni  prosí.

Jen když  dokážeme v církvi v celém jejím rozsahu rozpoznat celého Krista, "Krista společenství" sebesdělujícího se nám napříč věky, nalezneme klíč umožňující nám – i celému světu – přechod od zimy rozporů k jaru usmíření. V úvodu tohoto uvažování zazněla otázka: "Potřebujeme církev?" Odpověď zní jednoznačně: "ANO". Proč? Protože jen ona, navzdory svému lidství, poskytuje jediný přístup k tajemství Boha učiněného tělem, aby přitáhl všecky k sobě (J 12,32).