Že je dnes první letní den jsem si připamatoval vlastně až na jeho sklonku když jsme se vrátili z celodenního cestování. Vyjeli jsme ráno v půl sedmé a hned na nádraží bylo zřejmé, že tentokrát nepojedeme sami dva , jak tomu bývá obvykle. Přidala se k nám sousedka, která směřovala do Brna jako mi ale pak ještě pokračovala o kus dál do Uherského Brodu. Cesta nám rychle utekla protože naší spolucestující bylo hodně do řeči. Jela do svého rodného města na sraz spolužáků. Jezdí na něj vždy po pěti letech, dnes jí je přes 70 roků. Vedle líčení, jak ona to nazývala, rodinných "odyseí" jejichž hlavními aktéry byly její dospělé děti, jsme se také dozvěděli, že účinkovala v souboru Olšava.
V Brně na nádraží jsme se rozešli, ona si počkala na svůj vlak a mi jsme šli k TESCU na 51, která nás dovezla na Žlutý kopec kde jsem měl pravidelné setkání se svým lékařem. Tam jsme to vyřídili tentokrát brzy. Přesto jsem neměl pocit, že by to pan doktor odbyl. Jsme totiž dnes ve fázi kdy se nějaká invazivní medicína již dělat nemůže. Sledujeme jen a konzultujeme spolu, jak si ten prezent, kterým se před dvěma a třemi zabýval invazivně pan profesor, v mém těle žije. Pan doktor mě přitom informoval o tom jak pokročila jeho aktivita v rodné vsi na Vysočině kde zajistil obnovu zchátralé kapličky. Pokud se nestane nic nepředvídaného máme domluvenou schůzku na prosinec.
Pak už se odehrával obvyklý rituál, kdy moje žena si obejde co ji zajímá a já si dojdu do AKADEMIE do literární kavárny na vídeňskou kávu s něčím. Už tam zase změnili provozovatele ale kávu dělají stále dobrou, jen místo ořechové bábovky nabízeli dnes něco nového. Servírka o tom mluvila jako o švestkovém koláči. Kdyby to tak sama neoznačila já bych v něm nic od švestek nehledal. Byly v tom nějak rozdrcené sušené švestky jinak tam převládalo kakao a bylo to polité šlehačkou. Nejprve jsem rozmýšlel a teprve až jsem to obhlédl tak povídám " dejte mi to". A bylo to výborné. Se ženou jsme se opět sešli na našem obvyklém místě v kostele Maří Magdalény. Zjistili jsme, že chytneme pohodlně vlak ve 12:22, proto jsme už ani nikam jinam nešli. Cestu jsme přerušili v Havlíčkově Brodě protože se nám nechtělo dvě hodiny čekat ve Světlé n.Sáz. Když jsme odcházeli z Kauflandu kdo to na nás nemává František N. z Humpolce. Tak jsme s ním ještě dali řeč. Domů jsme přijeli před půl pátou. Už cestou od vlaku podle řeky bylo slyšet hudbu. Když jsme došli na náměstí bylo to jasné. Dnes je přece ten první letní den a také Den hudby. Na ledečském náměstí hrála taneční kapela, skutečný big band mladých muzikantů a hráli swing. Nám to nedalo a pár skladeb jsme si vyslechli. No a doma už bylo dobře, protože mi vyznáváme, že všude je sice dobře ale doma je nejlépe a to vyznává i náš kocour, který na nás čekal na zápraží.
