Psaní do závěru postního času
Byli na cestě vzhůru do Jeruzaléma. Ježíš šel napřed a oni ho ohromeně a se strachem následovali (Marek 10,32).
Sestry a bratři v Ježíši Kristu, přátelé ve víře v Boha Otce i Syna i Ducha svatého, pokoj vám.
Letošní dlouhá zima neodvratně končí a paprsky jarního slunce si probíjejí cestu k zemi aby ji probudily ze spánku k novému životu. I my je s radostí vítáme, protože mají sílu prohřát naše zkřehlé údy. Cesty, v zimě pro mnohé takřka neschůdné, učiní opět schůdnými.
V úvodu tohoto dopisu je uvedena zpráva o Ježíšovi , vystupujícím spolu se svými učedníky v čase blížících se židovských velikonoc nahoru k Jeruzalému. Učedníci ani zdaleka netušili k jakému dramatu se schyluje. Uvědomoval si to však jejich Rabi, už několikrát za čas svého veřejného působení uprostřed Izraele zakusil nevraživost a nepřátelství. Nenechal se však ničím z toho odradit od naplnění poslání o kterém byl vnitřně přesvědčen, že to není jakýsi jeho lidský nápad, ale že je to vůle jeho Otce v nebesích. Zřejmě tento rozdíl, v uvědomění si toho co se děje, mezi učedníky a jejich Mistrem byl příčinou toho, že za ním sice šli, ovládala je však nejistota. Tak se jim Ježíš fakticky vzdaloval. Mnohé nechápali, mnohému nerozuměli a bylo to pro ně těžko přijatelné. Proto docházelo k tomu, že se zprvu početná skupina postupně scvrkávala, až na oněch dvanáct, kteří na rozdíl od Ježíše netušili, že uprostřed nich je přítomen Ježíšův zrádce.
V tomto připomenutí jedné epizody Ježíšova putování ke golgotskému kříži nejde ani tak o historii. Jde v něm o nás o náš život o náš vztah k Ježíši Kristu o jeho místo v našem životě. To místo i podobu vztahu vytváříme my sami, každý sám za sebe. Přitom platí, že v tom nezůstaneme sami, odkázáni na svou hříchem poznamenanou přirozenost. Ježíš, který je tak daleko před námi, nás nenechává opuštěné, ke každému posílá svého Ducha, který je mocí a silou schopnou uvést jej do živého obecenství s Ním o němž pak vyzná, že je jeho Spasitel a Pán.
Přátelé, přeji každému z vás dostatek zdraví, duševních a fyzických sil. Především pak pevnou důvěru v Boží lásku a milosrdenství jež dostalo zcela konkrétní podobu v příběhu Ježíše z Nazaretu o kterém nám Duch svatý vlévá, skrze zvěstování evangelia, do srdcí jistotu víry, že on je náš Spasitel, protože je nejen synem Mariiným ale také a především Synem Božím, že v něm se k nám sklání a přibližuje sám Bůh.
