úterý 29. března 2011
V úterý se dívám na Primu kde nikdo není dokonalý
Ano poslední dobou tenhle pořad sleduji především pro ty kteří jsou tázáni a sdílejí s diváky své někdy opravdu krkolomné odpovědi. Tyhle vstupy lidí z ulice mnohdy "zastíní " jak Jirku Krampola, což zase nedá vždycky tolik úsilí, tak i některé z jeho hostů. Dnes se mi ale Tomio Okamura i protgonista Gipsy CZ líbili. Přesto i od těch z ulice jsem se dočkal. Co to je věrtel? ptal se mladý moderátor dočkal se i těchto odpovědí: "Má to něco společného s vírou." A ještě lepší je tahle: "To je ten co zpovídá v kostele." Přeji hezké dny probouzejícího se jara.
Beatifikační proces osmičlenné rodiny zastřelené za ukrývání Židů
Beatifikační proces osmičlenné rodiny zastřelené za ukrývání Židů
Pohled na katolíky ve vztahu k Židům za války poněkud z jiného úhlu.
pondělí 28. března 2011
Lítý boj husitů a křižáků se 'odehrál' v Mokrovousech - Hradecký deník
Lítý boj husitů a křižáků se 'odehrál' v Mokrovousech - Hradecký deník
U Mokrovous si připomínali bitvu pod Melechovem. O téhle bitvě se traduje, že k ní došlo poblíž vsi Bojiště. Jako místo střetu se udává prostor kolem hřbitova jemuž dominuje kostel sv. Vojtěcha. U hřbitovní zdi stojí prastará lípa a poblíž je les. V dřívějších dobách se tu údajně při pouti odehrávla jakási připomínka téhle bitvy. Pravda ne takovouto formou jakou to činili nadšenci u Mokrovous, tehdy po sobě měli návštěvníci pouti házet šiškami spadanými se stromů blízkého lesa.
sobota 19. března 2011
František Bílek, křesťan a umělec
Rok 2011 je rokem jubilejním v chronologii života významného umělce Františka Bílka, když ve čtvrtek 13. října tohoto roku uplyne 70 let od jeho smrti.Tento umělec po sobě zanechal hlubokou životní brázdu v podobě svého především výtvarného díla. Pro mě osobně je nejzřejmějším a také nejdostupnějším symbolem jeho životní cesty plastika Ukřižovaného v katedrále svatých Víta a Václava na pražském hradě kde je možno se s ní setkat po levé straně chrámové lodi.
V brněnských Kontextech, v jejich 6. čísle z roku 2009 jsem nalezl příspěvek historika umění Aleše Filipa přednášejícího na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity uvedený podtitulem Cesty k porozumění.
Autor v kapitole Zdroje díla připomíná, že František Bílek přišel na svět v Chýnově u Tábora 6.listopadu 1872. Byl třetím dítětem ze šesti dětí druhého manželství jeho otce Jana Bílka, koláře a rolníka. Bílek sám později svůj rod charakterizoval jako " tělesně silný a duševně náboženský". Už v mládí sehrála důležitou úlohu jeho matka Josefa, rozená Komárková, když prosadila, že František mohl rozvíjet svůj talent na reálném gymnáziu v nedalekém Táboře a posléze na Akademii výtvarných umění v Praze kam přišel již ve svých 15 letech. Ve druhém roce Bílkova studia na Akademii došlo k zásadní změně jeho výtvarného zaměření. Důvodem bylo diagnostikování necitlivosti pro určité barvy ( částečný daltonismus). Mohlo tehdy dojít pro Bílka k životní pohromě. Jeho učitel profesor Maxmilián Pirner však projevil duchapřítomnost a prozíravost když vyjednal, že Bílek na Akademii zůstane jako student sochařství docházející na lekce k profesorovi Státní uměleckoprůmyslové školy sochaři Josefu Maudrovi. Bílek byl úspěšným studentem a proto obdržel stipendium rytíře Vojtěch Lanny ke studiu v Paříži. Tento stipendijní pobyt měl pro jeho další výtvarnou (a zřejmě nejen ji) práci, jak A. Filip píše, "iniciační význam".
Bílek ještě doma při studiích v Táboře i Praze nesnadno snášel odloučení od domova, byl plachý a uzavřený. Byl horlivým účastníkem bohoslužeb. To vše rozněcovalo jeho duchovní horlivost. Lze říci, že v Paříži se stal křesťanským vizionářem. Za svého pařížského pobytu se mu dostalo vidění Ježíše Krista, což Bílek považoval za základ svého díla. Ke svým viděním Ježíše Krista Bílek sám napsal: "Uzřít Pána Ježíše může duše člověka tváří v tvář již zde na světě – kupříkladu já viděl a slyšel mluvit Pána Krista ve snu jako "Syna člověka" čtyřikráte, ale je v tom velký rozdíl od vidění K. Emmerichové." Ve svých písemnostech Bílek odkrývá, že i autorita Bible, k níž se po celý život obracel, byla ve vztahu k jeho viděním až druhotná. Přesto platí, že Písmo mu bylo svědkem pravdy a usvědčovatelem jeho poslání. Bílek byl přesvědčen o svém poslání coby kněze, proroka a učitele, vyvoleného samotným Bohem. To nepochybně přispělo k hluboké originalitě jeho díla, ovšem rubem toho byla náklonnost k přehnanému autoritářství a následně k pocitům zneuznání. Je pravdou, že dobové publikum nebylo připraveno na originalitu Bílkovu. Bílek v tomto smyslu doplatil na pohrdavý odsudek svého současníka Josefa Václava Myslbeka. Ten dokonce zapřičinil nucený Bílkův odchod z Paříže. Bylo mu odňato stipendium a on se s ostudou vrátil do rodného Chýnova. Tam si upravil opuštěnou lesní střelnici v ateliér a v průběhu času se kolem něho utvořil kruh přátel. Řada z nich patřila ke kněžskému stavu, byli to příslušníci Katolické moderny. Kruh přátel pro něj byl i zdrojem odbytu jeho prací. Tak si v roce 1898 mohl podle vlastního návrhu postavit svoji Chaloupku – dům a ateliér na zahradě u domu svých rodičů v Chýnově.
Dvěma důležitými mezníky Bílkova života bylo jednak seznámení s básníkem Otokarem Březinou (1900) a následně sňatek s Bertou Nečasovou (leden 1902). Bílek se pod vlivem těchto okolností změnil ve váženého muže, laskavého, byť patriarchálního manžela a otce dvou dětí dcery Berty a syna Františka. V té době se přestěhoval do Prahy. Tam v letech 1910-1911 realizoval své vlastní architektonické dílo – vilu s ateliérem na Hradčanech. Na Chýnov nezanevřel, trávil tam letní měsíce. V červnu 1939 se do Chýnova definitivně navrátil. Tam také na podzim 13. října 1941 zemřel. Je pohřben na místním hřbitově a nad jeho hrobem stojí monument jehož je autorem Modlitba nad hroby.
František Bílek byl v mládí katolík, ve vztahu k církvi si ale zachovával jistý odstup. V roce 1920 pak s celou svou rodinou přestoupil do nově vzniknuvší Církve československé. V ní, v jejích sborech si našla své místo i jeho díla. Čeho se v ní nedočkal? Realizace některého z jeho návrhů chrámové architektury.
Je třeba ještě zmínit, že nejen díky Bílkově blízkosti ke Katolické moderně se jeho díla stala součástí liturgického vybavení rovněž i několika katolických kostelů, včetně již v úvodu zmíněné katedrály na Hradčanech.
Na osobní Bílkovo přání se jeho syn František Jaromír stal duchovním Církve československé. Po otcově smrti však syn duchovenské povolání na čas opustil a pracoval u cestující divadelní společnosti. Bílkův syn po roce 1948 odešel do exilu a se svou rodinou se usadil v Colonia Valdense v Uruguayi, kde požíval titul reverend.
Daleko obsáhlejší text včetně černobílých a barevných reprodukcí lze dohledat v ji ž zmíněném 6.čísle Kontextů ročníku 2009 na stranách 17 až 28.
V brněnských Kontextech, v jejich 6. čísle z roku 2009 jsem nalezl příspěvek historika umění Aleše Filipa přednášejícího na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity uvedený podtitulem Cesty k porozumění.
Autor v kapitole Zdroje díla připomíná, že František Bílek přišel na svět v Chýnově u Tábora 6.listopadu 1872. Byl třetím dítětem ze šesti dětí druhého manželství jeho otce Jana Bílka, koláře a rolníka. Bílek sám později svůj rod charakterizoval jako " tělesně silný a duševně náboženský". Už v mládí sehrála důležitou úlohu jeho matka Josefa, rozená Komárková, když prosadila, že František mohl rozvíjet svůj talent na reálném gymnáziu v nedalekém Táboře a posléze na Akademii výtvarných umění v Praze kam přišel již ve svých 15 letech. Ve druhém roce Bílkova studia na Akademii došlo k zásadní změně jeho výtvarného zaměření. Důvodem bylo diagnostikování necitlivosti pro určité barvy ( částečný daltonismus). Mohlo tehdy dojít pro Bílka k životní pohromě. Jeho učitel profesor Maxmilián Pirner však projevil duchapřítomnost a prozíravost když vyjednal, že Bílek na Akademii zůstane jako student sochařství docházející na lekce k profesorovi Státní uměleckoprůmyslové školy sochaři Josefu Maudrovi. Bílek byl úspěšným studentem a proto obdržel stipendium rytíře Vojtěch Lanny ke studiu v Paříži. Tento stipendijní pobyt měl pro jeho další výtvarnou (a zřejmě nejen ji) práci, jak A. Filip píše, "iniciační význam".
Bílek ještě doma při studiích v Táboře i Praze nesnadno snášel odloučení od domova, byl plachý a uzavřený. Byl horlivým účastníkem bohoslužeb. To vše rozněcovalo jeho duchovní horlivost. Lze říci, že v Paříži se stal křesťanským vizionářem. Za svého pařížského pobytu se mu dostalo vidění Ježíše Krista, což Bílek považoval za základ svého díla. Ke svým viděním Ježíše Krista Bílek sám napsal: "Uzřít Pána Ježíše může duše člověka tváří v tvář již zde na světě – kupříkladu já viděl a slyšel mluvit Pána Krista ve snu jako "Syna člověka" čtyřikráte, ale je v tom velký rozdíl od vidění K. Emmerichové." Ve svých písemnostech Bílek odkrývá, že i autorita Bible, k níž se po celý život obracel, byla ve vztahu k jeho viděním až druhotná. Přesto platí, že Písmo mu bylo svědkem pravdy a usvědčovatelem jeho poslání. Bílek byl přesvědčen o svém poslání coby kněze, proroka a učitele, vyvoleného samotným Bohem. To nepochybně přispělo k hluboké originalitě jeho díla, ovšem rubem toho byla náklonnost k přehnanému autoritářství a následně k pocitům zneuznání. Je pravdou, že dobové publikum nebylo připraveno na originalitu Bílkovu. Bílek v tomto smyslu doplatil na pohrdavý odsudek svého současníka Josefa Václava Myslbeka. Ten dokonce zapřičinil nucený Bílkův odchod z Paříže. Bylo mu odňato stipendium a on se s ostudou vrátil do rodného Chýnova. Tam si upravil opuštěnou lesní střelnici v ateliér a v průběhu času se kolem něho utvořil kruh přátel. Řada z nich patřila ke kněžskému stavu, byli to příslušníci Katolické moderny. Kruh přátel pro něj byl i zdrojem odbytu jeho prací. Tak si v roce 1898 mohl podle vlastního návrhu postavit svoji Chaloupku – dům a ateliér na zahradě u domu svých rodičů v Chýnově.
Dvěma důležitými mezníky Bílkova života bylo jednak seznámení s básníkem Otokarem Březinou (1900) a následně sňatek s Bertou Nečasovou (leden 1902). Bílek se pod vlivem těchto okolností změnil ve váženého muže, laskavého, byť patriarchálního manžela a otce dvou dětí dcery Berty a syna Františka. V té době se přestěhoval do Prahy. Tam v letech 1910-1911 realizoval své vlastní architektonické dílo – vilu s ateliérem na Hradčanech. Na Chýnov nezanevřel, trávil tam letní měsíce. V červnu 1939 se do Chýnova definitivně navrátil. Tam také na podzim 13. října 1941 zemřel. Je pohřben na místním hřbitově a nad jeho hrobem stojí monument jehož je autorem Modlitba nad hroby.
František Bílek byl v mládí katolík, ve vztahu k církvi si ale zachovával jistý odstup. V roce 1920 pak s celou svou rodinou přestoupil do nově vzniknuvší Církve československé. V ní, v jejích sborech si našla své místo i jeho díla. Čeho se v ní nedočkal? Realizace některého z jeho návrhů chrámové architektury.
Je třeba ještě zmínit, že nejen díky Bílkově blízkosti ke Katolické moderně se jeho díla stala součástí liturgického vybavení rovněž i několika katolických kostelů, včetně již v úvodu zmíněné katedrály na Hradčanech.
Na osobní Bílkovo přání se jeho syn František Jaromír stal duchovním Církve československé. Po otcově smrti však syn duchovenské povolání na čas opustil a pracoval u cestující divadelní společnosti. Bílkův syn po roce 1948 odešel do exilu a se svou rodinou se usadil v Colonia Valdense v Uruguayi, kde požíval titul reverend.
Daleko obsáhlejší text včetně černobílých a barevných reprodukcí lze dohledat v ji ž zmíněném 6.čísle Kontextů ročníku 2009 na stranách 17 až 28.
úterý 8. března 2011
Tentokrát o politice
Nemám ve zvyku na tomhle místě se jakkoli vyjadřovat k politice ale dnes nemohu neudělat výjimku potvrzující pravidlo. V těchto dnech k našim uším doléhají nové a nové zprávy o zamýšleném zvýšení daní, jmenovitě DPH. Tahle neradostná informace je z vládní strany odívána do oděvu okolnostmi vynuceného jednání, aby v budoucnosti nebylo hůř. Budiž, je tu však problém. Jaký? Den ode dne je zřejmější, že vláda ten proklamovaný záměr ozdravení financí a s ním spojené důchodové reformy nemá až tak úplně promyšlený, a nebo nás vodí za nos. Byli jsme svědky lékařské rebelie i toho jak ministr zdravotnictví při jejím skončení vyhlašoval, že naplnění dohod vedoucích k jejímu ukončení sice nebude snadné ale ne nesplnitelné. V těchto dnech, kdy vláda schválila záměr navýšení DPH na 20% téměř u všech produktů, ministr Heger mluví jako by u připravovaných jednání vlády o tomto kroku nikdy nebyl účasten, když říká, že to značně zkomplikuje naplnění závazků, jejichž uzavření vedlo ke konci rebelie. Včera večer měl na TV Nova výroční rozhovor prezident V. Klaus. I tam přišla řeč na zvyšování DPH, tentokrát se mluvilo o knihách. Prezident mě dost překvapil, když argumentoval ve prospěch tohoto navýšení ceny knih tím, že mám-li zaplatit za knihu, kterou si chci koupit najednou o nějakou tu desetikorunu víc nic se vlastně neděje. Nevím jak on ale já jsem nezapomněl na jeho starý slogan o dopočítávání do jedné. Korunu všemu dali dnes sociální demokraté, když vyhlásili, že budou-li v budoucnu zvoleni zestátní to co si lidé případně našetří na stáří v soukromých fondech. Naši politici ať ti napravo či ti nalevo se stávají nedůvěryhodní a jeví se občanovi nezodpovědní. To není dobrá zpráva.
středa 2. března 2011
Cesta do Rosic u Brna
Rosice u Brna jsou malé městečko do něhož mě přivedla schůzka s blízkým člověkem. Byli jsem tam poprvé a kdybychom už tam nikdy víc nezavítali nikdy na tohle městečko nezapomeneme. Proč? Když jsem před touto cestou dělal průzkum googlem a našel jsem tam jako přístupovou cestu do městečka z vlakové zastávky označenou Na Schodech. Když jsme vystoupili z vlaku a namířili své kroky k centru městečka našli jsme poměrně rychle a snadno onu přístupovou cestu Na Schodech. Bylo to jako bychom tohle městečko a jeho střed dobývali. Otevřel se před námi svérázný pohled na vysoké schodiště jehož vrchol byl dobře nějakou desítku metrů nad námi. Byla to po několikahodinovém sezení ve vlaku řádná rozcvička při níž nám nestačil dech a tak jsme několikrát museli udělat pauzu ve výstupu. Když jsme konečně byli nahoře otevřelo se před námi to co v těchto moravských městečkách je nazýváno náměstím. Je to předlouhá ulice, jakási hlavní třída kde najdete všechny místní občansky potřebné instituce. Alespoň zvenčí jsme si prohlédli místní zámek a při cestě zpět na vlak jsme se zastavili i u kostela sv. Martina. Protože jsme měli dost času do odjezdu vlaku zašli jsme ještě na malý oběd do restaurace u nádraží, která je opravdu stylová a ve chvíli kdy jsme tam byli jejímu interiéru dominoval hořící a hřející krb. Nic však nezastínilo ten první dojem , který v nás zanechalo ono schodiště s více jak stovkou svých stupňů. Buďte pozdraveny Rosice u Brna i se svou raritou cestou Na Schodech.
úterý 1. března 2011
Dopad zvýšení DPH na knihy
Dopad zvýšení DPH na knihy
Je v této souvislosti pozoruhodné, že proti této divné politice pravicové vlády pozvedá hlas odporu a nesouhlasu i pravicově zaměřená revue politika. Jsem si vědom, že celý tenhle článek je obsáhlý a ne každý jej bude mít trpělivost číst až do konce, proto případného čtenáře "navádím", aby si našel jeho úplný závěr kde nalezne odkaz k vyjádření svého možného nesouhlasu (alespoň pro klid duše) s návrhem vlády na zvýšení DPH i u knih. V této souvislosti odkazuji také na facebookový profil senátora Jana Žaloudíka http://www.facebook.com/zaloudik kde je k přečtení Daň z hlouposti.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)