Pravda, již dříve mě napadlo, že se může přihodit něco nečekaného a fatálního co tohoto člověka může odloučit od jeho medicínské činnosti. Tak před nějakým časem jsme v čekárně chirurgické ambulance MOÚ s napětím čekali a modlili se, aby dobře dojel, když se vracel do Brna po nějaké zahraniční cestě do zámoří a my jsme od sestřičky věděli, že jede autem z Vídně, aby splnil svůj závazek vůči objednaným pacientům. To co jsem se dočetl v pátek a v sobotu mě zcela zaskočilo. Lékař, chirurg, onkolog, který celý svůj dosavadní život spojil se ŽLUTÝM KOPCEM s Masarykovým onkologickým ústavem dostal z tohoto místa "padáka". Osvědčuje se staré platné pravidlo, že ránu do týla dostanete od těch se kterými žijete, pracujete a budujete.
Někdo ze čtenářů těchto řádek může namítnout, že se nestalo nic tak zvláštního, že, jak to napsala čtenářka jednoho ze serverů, dostal výpověď jakýsi doktor, vždyť to dnes není vzácnost, že lidé přicházejí o práci. Tady platí, že sytý hladovému nevěří. A teď nemám na mysli pana profesora, protože je mi jasné, že nepatří mezi ty o něž by nebyl lidský i odborný zájem. Jsem v téhle záležitosti soběstředný, protože se spolu s jinými jeho pacienty cítím bytostně ohrožen tímhle krokem proti mému lékaři a neváhám použít to silné slovo zachránci. Spadla tak do problému, který se kterým se musí vyrovnat, řada onkologicky nemocných, kteří nalezli pomoc právě v osobě a erudici Jana Žaloudíka. Historie mého léčení nádorového onemocnění je hmatatelným dokladem toho co tu píši. Přišel jsem poprvé na Žlutý kopec v listopadu 2007. Při operačním zákroku v okresní nemocnici a následném histologickém šetření vyšlo najevo, že se mi v těle uhostil málo obvyklý typ nádoru. Onkoložka oné nemocnice doktorka I.H. cíleně směřovala moji další léčbu na Žlutý kopec. Měla při tom hned jasno i v tom kdo z tamních lékařů je schopen s touhle konkrétní záležitostí se úspěšně popasovat, byl to pan profesor J.Žaloudík. Trvalo to víc jak měsíc než jsem se k panu profesorovi do jeho ordinace dostal. Řeknu to tak, byl mým ošetřujícím lékařem na klinické onkologii MOÚ, kde jsem pobýval, výslovně označen poslední instancí, posledním útočištěm. Řeknu to ještě jinak, stalo se mi a už jsem si na to zvykl, že lékaři před pacientem někdy nahlas přemýšlí, jakoby v tu chvíli zapomněli, že on je slyší. Tak ještě jako dnes slyším mladou lékařku, dělající právě část svého kolečka na klinické onkologii, jak nahlas uvažuje:"Oni chtějí tohle operovat?" Živě se mi vybavuje jiný rozhovor. Byl krátký a v nezvyklé situaci. Ležel jsem již na operačním stole, když pan profesor přicházející na pracoviště se mě optal jak se cítím. Odpověděl jsem mu, že dobře, protože mu věřím. Jeho odpověď vypovídá dost o něm jako o člověku: "To jste mi moc nepomohl." Rozpoznávám v ní lidskou i profesní pokoru. Uvědomil jsem si v tu chvíli jak těžké břemeno jsem na něj vložil.
Není proto překvapivé, že mě ta zpráva o výpovědi panu profesorovi zaskočila natolik, že se to projevilo negativně i na mém zdravotní stavu. Myslím v těchto dnech na Vás pane profesore a nebudete mi to jistě mít za zlé, když napíši, že ještě více myslím na Vaše pacienty. Nepochybně se mnohým honí hlavou neodbytná otázka: "Co se mnou bude?"
I mě se tahle otázka a strach z ní plynoucí zmocnily. Co s tím, jak se z tohoto zajetí vymanit? Ve známém NZ textu z Matouše se píše o tom jak Ježíš s sebou vzal na horu učedníky Petra, Jana a Jakuba. Stali se svědky blaženého vidění oslaveného Ježíše, uslyšeli hlas shůry oznamující jim, že Ježíš je vyvolený Boží Syn. Petr se v tu chvíli zachoval lidsky pochopitelně, chtěl ten blažený stav zadržet v jeho pomíjivosti, chtěl, aby to tak bylo pořád. Nestalo se tak. Ježíš tam opět stál, tak jak ho Petr a ostatní dosud znali, stál tam člověk Ježíš z Nazaretu. Život šel dál. I náš život a jeho běh nelze zastavit, zadržet v tom místě a stavu, který se nám nějak zamlouvá a je nám v něm dobře. Jsme však ve svém putování neseni vírou, tak jako Abraham, že Bůh o nás ví, zná naše cesty, zná naše strachy i radosti a má s námi dobré úmysly.Také nás ale nabádá k tomu, abychom nezapomínali na dobré lidské činy a na ty kdo je vykonali. Činí to slovy apoštola: "A buďte vděčni!"
V protikladu k této výzvě mi přichází na mysl, na koho mysleli ti kdo rozhodovali o propuštění prof. J.Žaloudíka? Pacienti to zcela zřejmě nebyli. Když nad celou záležitostí opakovaně přemýšlím vycházejí mi jen dvě možnosti, a obě jsou lidsky ubohé a vůči pacientům podlé. ať již jde o válku neschopných proti těm, kteří za sebou mají kus dobrého díla, anebo o politický motiv, který takto realizován ukazuje na zoufalou ubohost těch kdo se sápou po politických prebendách aniž by je zajímali ti z jejichž peněz takto nestydatě tyjí a jejich primárně lidské potřeby je vůbec nezajímají, pokaždé platí, že jde o lidsky ubohé a vůči pacientům podlé jednání. K takovýmu se může vztahovat jen ono biblické, běda vám činitelé nepravostí.
jan – husita
