Vánoce jsou již za námi a pohled většiny lidí je upřen vpřed k tomu co přinese nadcházející rok 2010. Mně to přesto nedá, abych se k vánocům ještě nevrátil. Vracím se k biblickým textům, které nás do vánoční doby uváděly a provázely nás jí. Mám na mysli texty evangelisty Lukáše líčící setkání dvou žen, nastávajících maminek, Alžběty a Marie a jakousi reportáž o Ježíšově narození a toho co se kolem dělo. V Lukášově podání je všechno velmi nevšední, zvláštní a svým způsobem velkolepé.Proč?
Ano ta otázka se nabízí, protože je zřejmé, že nejen Janovo (Křtitel) ale i Ježíšovo narození do tohoto světa bylo lidsky prostým narozením dítěte dvěma lidem Josefovi a Marii. Nebyla to viditelně žádná sláva. Josef s Marií byli chudí lidé. Na Marii samotné lpěl navíc jakýsi stín nejistoty ohledně jejího těhotenství. Josef prokazatelně věděl, že není otcem dítěte, které Marie nosila pod svým srdcem a v Betlémě je porodila. A když se podíváme do domu kde bydlela Mariina příbuzná Alžběta rovněž těhotná, pak se ocitáme kdesi v judských horách v jakémsi zapadlém a bezvýznamném místě. Proč tedy Lukáš přioděl strohá fakta tak výraznou slovní ilustrací? K odpovědi ukazuje již fakt, že Lukáš svůj text napsal dost dlouho po těchto událostech. Podrobnosti, které uvádí nenašel v žádném archivu ani je neměl od přímých účastníků. Měl je zprostředkované skrze lidské vyprávění. A tohle je důležité, proč se to vyprávění nejen uchovalo, ale otázka zní, proč se tak rozvinulo, proč je tak barvité a svým způsobem konkrétní? Odpověď je zřejmá, to co Lukáš slyšel a přijal bylo svědectví víry o člověku Ježíši vyšlém z prostředí obyčejné tesařské rodiny žijící v Nazaretu. Lukáš přijal, nahlíženo z naší perspektivy, hodně mladou tradici reflexe víry Ježíšových současníků, kteří byli svědky nejen Ježíšova života, jeho vyučování, jeho mocných činů i prorockých výroků. Oni byli svědky i jeho neblahého konce, když jako klatý skončil svůj život přibitý na dřevo kříže. Oni věděli i o tom, že byl pohřben, znali místo kde byl hrob do něhož Josef z Arimatie Ježíšovo tělo uložil. Tohle všechno ale nemohlo být dostatečným důvodem k tomu, aby vyprávění o Ježíšově příchodu na svět získalo tak barvitou a slavnostní podobu jak ji nacházíme v Lukášově vyprávění. Lukáš na ten skutečný zdroj a příčinu ukazuje v jiném svém vyprávění o dvou učednících jdoucích po Ježíšově ukřižování a pohřbu z Jeruzaléma kamsi do svých domovů. U vesnice Emauzy se k nim připojuje neznámý muž a ten s nimi nejprve zapřede hovor, aby, teprve tehdy, když společně stolují se jim dal poznat. Ten neznámý byl sám Ježíš, Ježíš Vzkříšený. Vzkříšený mocí lásky nebeského Otce. Ti muži později říkají důležitá slova: "Což nám nehořela srdce...!" Kdo to byl, kdo způsobil, že jim začala hořet srdce? Duch Kristův, Duch svatý. On je tou mocí a silou a inspirací, která dávala podobu svědectví víry o Vzkříšeném Kristu. Ta moc a síla a inspirace žije a působí až do našich dnů a bude tak konat až do skonání věků, dokud budou na světě žít lidé, protože má navýsost důležitý úkol a poslání konat ve prospěch naplnění Božího záměru s lidmi, aby všichni mohli dojít poznání pravdy a být spaseni.
