Přesto vidím jako dobré pohlédnout na příběh Ježíšův, který se završil o Velikonocích také z pohledu jehož úhel předurčuje text knihy Job, který čteme v její 19.kapitole: "Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem. A kdyby mi kůži sedřeli, ač zbaven masa, uzřím Boha, já ho uzřím, pro mne tu bude, mé oči ho uvidí, ne někdo cizí, mé ledví po tom prahne v mém nitru." Nutně se proto musím vrátit vzpomínkou k mému textu z květné neděle o vrtkavé přízni lidí a opuštěnosti člověka uprostřed davů lidí. Ježíšův velikonoční příběh v tradičním podání a vnímání a interpretaci je
v našich myslích ohrožen jistou dávkou odosobnění. Z Ježíšova života, jeho smrti a posléze i vzkříšení se ve zvěsti církve stává jakýsi nástroj, či pomůcka ke zjednání, jistým způsobem nás uspokojující, naší pozice před Bohem. Velikonočnímu příběhu hrozí, že se stane jakýmsi odosobněným nástrojem našeho ospravedlnění a tak i dobré vyhlídky pro naši posmrtnou budoucnost.
V tomto světle vidím jako užitečné uvažovat o Ježíšově příběhu jako o příběhu člověka jdoucího vstříc bolesti, utrpení a nakonec i smrti. A tady má své nezastupitelné místo příběh Jobův. Tento příběh je mi prototypem té lidské situace v níž se na konci své životní pouti ocitne většina lidí, pokud je nezastihne rychlá a náhlá smrt. Ať už je tomu jakkoli platí o každém člověku, že se v závěru své životní pouti nakonec ocitá zcela sám. Ano může přitom být obklopen přáteli, souvěrci, rodinou a přece jen je sám jako onen boží muž Job, který přišel o majetek, přežil své děti, byl postižen nemocí a jeho manželka s ním nebyla ochotná být solidární, naopak jej nabádala, aby se odvrátil od Boha. Job je mi předobrazem trpícího a posléze ukřižovaného Ježíše z Nazaretu. Vidím-li člověka Ježíše jak ztrácí postupně ale s jistotou svoji rodinu, přátele a příznivce na cestě vedoucí až na Golgotu a na dřevo kříže, vidím Joba a vidím bezpočet "obyčejných" lidí jak se pro své stáří, nemohoucnost a nemoc ocitají ve stále pronikavější izolaci
a osamělosti.
Jistě je důležité co pro křesťany v Ježíšově příběhu rozpoznal a nalezl apoštol Pavel, když mluví o našem vykoupení a osvobození z moci hříchu a ospravedlnění před Bohem skrze smrt Krista Ježíše, Syna Božího. Neméně důležité a především srozumitelnější je pro člověka naší doby, prožívajícího závěr svého životního příběhu, to, že v Ježíšově příběhu od nemanželského početí, přes chvilkovou přízeň mnohých, posléze však jejich odklon a nepřátelství i nenávist a uvržení do lidské osamělosti rozpoznává něco ze svého vlastního příběhu. To podstatné a vskutku pomáhající a spasitelné může tento člověk nalézt a přisvojit si ve skutečnosti Ježíšova osvobození z pout smrti divem vzkříšení. To že Ježíš nezůstal v zajetí a moci smrti otevírá před každým člověkem skrze možnost víry prostor naděje a skrze přítomnost víry jistotu, že to bolestivé a zarmucující co bývá průvodcem jeho cesty k poslednímu nemá moc definitivy, že nad tím vším se klene duha (znak to nového života) milosti a milosrdenství v podobě Ducha svatého vycházející od Boha Otce branou Božího Syna Ježíše Krista a uvádějící jej do nového rozměru jeho existence spolu s Kristem skryté v Bohu zdroji a místu věčného života.
Psáno v den kdy se v církvi čte evangelium o učednících potkavších na cestě do Emauz Vzkříšeného Pána.
