Rok 2011 je rokem jubilejním v chronologii života významného umělce Františka Bílka, když ve čtvrtek 13. října tohoto roku uplyne 70 let od jeho smrti.Tento umělec po sobě zanechal hlubokou životní brázdu v podobě svého především výtvarného díla. Pro mě osobně je nejzřejmějším a také nejdostupnějším symbolem jeho životní cesty plastika Ukřižovaného v katedrále svatých Víta a Václava na pražském hradě kde je možno se s ní setkat po levé straně chrámové lodi.
V brněnských Kontextech, v jejich 6. čísle z roku 2009 jsem nalezl příspěvek historika umění Aleše Filipa přednášejícího na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity uvedený podtitulem Cesty k porozumění.
Autor v kapitole Zdroje díla připomíná, že František Bílek přišel na svět v Chýnově u Tábora 6.listopadu 1872. Byl třetím dítětem ze šesti dětí druhého manželství jeho otce Jana Bílka, koláře a rolníka. Bílek sám později svůj rod charakterizoval jako " tělesně silný a duševně náboženský". Už v mládí sehrála důležitou úlohu jeho matka Josefa, rozená Komárková, když prosadila, že František mohl rozvíjet svůj talent na reálném gymnáziu v nedalekém Táboře a posléze na Akademii výtvarných umění v Praze kam přišel již ve svých 15 letech. Ve druhém roce Bílkova studia na Akademii došlo k zásadní změně jeho výtvarného zaměření. Důvodem bylo diagnostikování necitlivosti pro určité barvy ( částečný daltonismus). Mohlo tehdy dojít pro Bílka k životní pohromě. Jeho učitel profesor Maxmilián Pirner však projevil duchapřítomnost a prozíravost když vyjednal, že Bílek na Akademii zůstane jako student sochařství docházející na lekce k profesorovi Státní uměleckoprůmyslové školy sochaři Josefu Maudrovi. Bílek byl úspěšným studentem a proto obdržel stipendium rytíře Vojtěch Lanny ke studiu v Paříži. Tento stipendijní pobyt měl pro jeho další výtvarnou (a zřejmě nejen ji) práci, jak A. Filip píše, "iniciační význam".
Bílek ještě doma při studiích v Táboře i Praze nesnadno snášel odloučení od domova, byl plachý a uzavřený. Byl horlivým účastníkem bohoslužeb. To vše rozněcovalo jeho duchovní horlivost. Lze říci, že v Paříži se stal křesťanským vizionářem. Za svého pařížského pobytu se mu dostalo vidění Ježíše Krista, což Bílek považoval za základ svého díla. Ke svým viděním Ježíše Krista Bílek sám napsal: "Uzřít Pána Ježíše může duše člověka tváří v tvář již zde na světě – kupříkladu já viděl a slyšel mluvit Pána Krista ve snu jako "Syna člověka" čtyřikráte, ale je v tom velký rozdíl od vidění K. Emmerichové." Ve svých písemnostech Bílek odkrývá, že i autorita Bible, k níž se po celý život obracel, byla ve vztahu k jeho viděním až druhotná. Přesto platí, že Písmo mu bylo svědkem pravdy a usvědčovatelem jeho poslání. Bílek byl přesvědčen o svém poslání coby kněze, proroka a učitele, vyvoleného samotným Bohem. To nepochybně přispělo k hluboké originalitě jeho díla, ovšem rubem toho byla náklonnost k přehnanému autoritářství a následně k pocitům zneuznání. Je pravdou, že dobové publikum nebylo připraveno na originalitu Bílkovu. Bílek v tomto smyslu doplatil na pohrdavý odsudek svého současníka Josefa Václava Myslbeka. Ten dokonce zapřičinil nucený Bílkův odchod z Paříže. Bylo mu odňato stipendium a on se s ostudou vrátil do rodného Chýnova. Tam si upravil opuštěnou lesní střelnici v ateliér a v průběhu času se kolem něho utvořil kruh přátel. Řada z nich patřila ke kněžskému stavu, byli to příslušníci Katolické moderny. Kruh přátel pro něj byl i zdrojem odbytu jeho prací. Tak si v roce 1898 mohl podle vlastního návrhu postavit svoji Chaloupku – dům a ateliér na zahradě u domu svých rodičů v Chýnově.
Dvěma důležitými mezníky Bílkova života bylo jednak seznámení s básníkem Otokarem Březinou (1900) a následně sňatek s Bertou Nečasovou (leden 1902). Bílek se pod vlivem těchto okolností změnil ve váženého muže, laskavého, byť patriarchálního manžela a otce dvou dětí dcery Berty a syna Františka. V té době se přestěhoval do Prahy. Tam v letech 1910-1911 realizoval své vlastní architektonické dílo – vilu s ateliérem na Hradčanech. Na Chýnov nezanevřel, trávil tam letní měsíce. V červnu 1939 se do Chýnova definitivně navrátil. Tam také na podzim 13. října 1941 zemřel. Je pohřben na místním hřbitově a nad jeho hrobem stojí monument jehož je autorem Modlitba nad hroby.
František Bílek byl v mládí katolík, ve vztahu k církvi si ale zachovával jistý odstup. V roce 1920 pak s celou svou rodinou přestoupil do nově vzniknuvší Církve československé. V ní, v jejích sborech si našla své místo i jeho díla. Čeho se v ní nedočkal? Realizace některého z jeho návrhů chrámové architektury.
Je třeba ještě zmínit, že nejen díky Bílkově blízkosti ke Katolické moderně se jeho díla stala součástí liturgického vybavení rovněž i několika katolických kostelů, včetně již v úvodu zmíněné katedrály na Hradčanech.
Na osobní Bílkovo přání se jeho syn František Jaromír stal duchovním Církve československé. Po otcově smrti však syn duchovenské povolání na čas opustil a pracoval u cestující divadelní společnosti. Bílkův syn po roce 1948 odešel do exilu a se svou rodinou se usadil v Colonia Valdense v Uruguayi, kde požíval titul reverend.
Daleko obsáhlejší text včetně černobílých a barevných reprodukcí lze dohledat v ji ž zmíněném 6.čísle Kontextů ročníku 2009 na stranách 17 až 28.
