V závěru Farského liturgie kněz po přijímání vyhlašuje ke shromážděným: "Kristus se dotkl našich srdcí. Naše nepravosti a viny jsou zahlazeny." Všichni pak společně činí vyznání: "Jsme živy, avšak již ne my. Žije v nás Kristus."
Tato vyhlášení mě vždy vedou k zamyšlení zda nejsou příliš troufalá, zda je vůbec smím vypustit přes rty. Vyzývám-li navzdory této pochybnosti přítomné vždy znovu k tomuto vyznání pak proto, že v přímluvné části liturgie volám v zastoupení shromážděných k Hospodinu: "Přispěj nám, sílu dej a v dobrém nás zachovej, svatý Bože svou milostí. Pane Bože náš, tvoje moc je nevýslovná a milosti síla nevypravitelná jest, ty sám podle řádu lásky své shlédni na nás v tomto shromáždění, prokaž i nám štědrou milost svou a požehnej dědictví svému. Neboť tobě jen z našich životů náleží všechna čest i sláva. Tobě jako Otci, tvé Lásce darované nám v Synu tvém nejmilejším Ježíši Kristu i tvé Moci a síle v Duchu svatém po věky věků."
Jen ve světle této vroucí prosby pokládám za možné prohlašovat: "Jsme živy, avšak již ne my. Žije v nás Kristus." Proč? Protože poměřujíc své bytí, v tomto Bohem mi svěřovaném čase, slovem Božím přicházejícím ke mně každého jitra při chvíli ztišení nad svatými Písmy, uvědomuji si svoji nedostatečnost a nehodnost a proto naprostou závislost na Boží milosti v Kristu Ježíši.
Autor 1. listu Janova píše: "Kdo říká, že v něm (v Kristu) zůstává, musí žít, jako žil on." Je to napsáno v úvaze nad tím zda smíme říci o svém osobním vztahu ke Kristu: "Znám ho." Leckdo možná řekne, ano znám jej, vím kdo byl Ježíš Kristus. My však o Kristu uvažujeme v přítomném čase protože věříme v jeho zaslíbení, že s námi bude až do konce časů. Tento živý (vzkříšený a Oslavený) Ježíš nás proto může oslovit takto: "Ty říkáš, že ve mně zůstáváš. Pak to ale znamená, že žiješ vskutku jako já. Dovolíš si tvrdit: ´Ano, žiji tak.´?" Právě poměření, konfrontace s tímto místem Nového Zákona a z něho plynoucí absolutní závislost na milosti Boží a obětující se lásce Kristově mi pomáhá vždy znovu sebrat odvahu k tomu, abych v liturgii vyhlašoval: "Kristus se dotkl našich srdcí. Naše nepravosti a viny jsou zahlazeny. Jsme živy, avšak již ne my. Žije v nás Kristus."
