U Lukáše čteme dost známý výrok Ježíšův: "Kdo vám naslouchá, naslouchá mně. Kdo vás odmítá, odmítá mě. Kdo odmítá mě, odmítá Toho, který mě poslal."
Smysl a význam těch slov je na první poslech jasný, snad i proto, že máme v paměti jejich zažitou církevní interpretaci. Jsou to slova o přijetí či odmítnutí radostné zvěsti, evangelia Ježíše Krista. Ta slova mluví také o těch kdo jsou posíláni k výkonu této služby. Z Lukášova textu je zřejmé, že posílajícím je bezprostředně Pán Ježíš.
Jak je tomu dnes v čase církve putující světem, v situaci kdy už je to historicky vzato nesmírně dávno po Ježíšově ukřižování, vzkříšení a oslavení? Ano my všichni kdo máme skrze víru spoluúčast na životě Kristova těla, církve, žijeme také jistotou víry, že Pán Ježíš tu stále působí v Duchu svatém, je nám v něm přítomen. Přesto je zřejmé, že ono jednání církve, jakým je posílání nových služebníků do služby evangeliu ve světě, je kvalitativně na jiné úrovni než ono bezprostřední jednání Pána Ježíše jak je popisuje evangelista Lukáš v 10. kapitole svého spisu.
Dnes je mezi posílajícím Pánem a posílaným nejen další člověk, ale i díky faktoru času a procesu proměny podoby těla Kristova oproti době apoštolské také církevní instituce.
Právě tahle skutečnost by měla být oběma zúčastněným z církevní strany (biskup jako posílající tak i novokněz jako posílaný) podnětem k tomu jak také ještě vnímat poselství zprostředkovávané Lukášem v oné 10. kapitole (1 – 16). Čteme-li tento text jen osamoceně bez zasazení do dalšího NZ kontextu, můžeme paradoxně upadnout do pokušení smýšlet o sobě ve vztahu k těm k nimž jsem posílán vysoko. Jistý náznak vědomí tohoto možného ohrožení pýchou těch posílaných lze nalézt v dalším textu kde čteme, že těch dvaasedmdesát se po návratu chlubilo: "Pane, i démoni se nám poddávají ve tvém jménu!" A Ježíš, jakoby je chtěl vrátit zpět na zem z jejich euforie, jim odpovídá: "Neradujte se ale z toho, že se vám poddávají duchové; radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích." Kudy, že vede cesta k tomuto cíli? To naznačuje například apoštol Pavel v listu Filipanům: "Nikdy se nedejte vést soupeřivostí nebo ješitností. Raději žijte v pokoře: važte si druhých víc než sebe. Smýšlejte tak, jak smýšlel Kristus Ježíš..." To se nestane jaksi automaticky, samo sebou, je k tomu třeba i naší vůle , našeho chtění, naší touhy připodobnit se Kristu. Je to práce na celý život a k dosažení kýženého výsledku nelze dojít bez spojení s Kristem.
