Jeli jsme dnes do Havlíčkova Brodu. Vyjeli jsme časně ráno, protože naše známá, kterou jsme do HB vezli tam potřebovala být brzy. Měla v plánu navštívit dvě lékařské ordinace. Ta první byla spíše napravení restu z její minulé návštěvy, kdy všechny tři ženy v ordinaci přítomné pro samé povídání opomenuly, že je třeba pacientce udělat také odběr krve. Dnes se nemluvilo a šlo se rychle k věci. Pak jsme se přemístili do Okresní nemocnice kam naše známá šla na ročně opakované vyšetření, což zabralo asi dvě hodiny času.
Už když jsme vstupovali do přízemní vstupní haly byli jsme svědky trapného incidentu. Jakýsi saniťák se tam před budovou pustil hlasitě a hrubě do ženy, která si dovolila před vchodem zaparkovat své auto. Marně se bránila, že to není z rozmařilosti. Díky tomuto výjevu jsme poznali o koho jde, že je to člověk od nás. Za chvíli jsme ji viděli tlačit pojízdné křeslo a v něm seděl náš společný známý Karel R. Už nějaký čas víme, že má rakovinu ale to co jsem uviděl mě opravdu na celý den sebralo. Pomohli jsme jej jeho paní naložit do auta přistaveného právě proto před vchodem do nemocnice.
Přemýšlel jsem proč mi to tak uvízlo v mysli, vždyť jsem na Žlutém kopci viděli tolik lidí stižených touhle nemocí. Jistě to bylo především proto, že Karla léta znám i ze společného pracoviště. Myslím však, že jistý podíl na ponurosti té vzpomínky má i skutečnost oné potemnělé v šero stále ponořené vstupní haly Okresní nemocnice. Nosím totiž ve své paměti, dobrou mysl i naději povzbuzující všeobecnou přítomnost světla prakticky ve všech prostorách na Žlutém kopci. Oproti tomu v Havlíčkově Brodě si připadáte jako v katakombách. Jistě architekt to kdysi takto vyřešil, že by to tak ale mělo být navždy si nemyslím.
Žádné komentáře:
Okomentovat