V uplynulých čtyřech letech se mi dostalo nechtěné příležitosti projít několika zdravotnickými zařízeními počínaje okresní nemocnicí přes špičkové onkologické pracoviště MOÚ v Brně na Žlutém kopci a včera do třetice jsem měl co do činění v krajské nemocnici. Vesměs jsem se vždy setkal s přívětivým jednáním ať ze strany lékařů či sestřiček na odděleních kde jsem ležel téměř výhradně po operačním zákroku.
Včera jsem měl příležitosti získat, alespoň z mého pohledu, pozoruhodnou zkušenost. Cesta k této zkušenosti trvala měsíce. Pak již to bylo dílem okamžiku.
Její počátek je spojen s vynuceným odchodem chirurga a onkologa v jedné osobě pana profesora Jana Žaloudíka z pracoviště v MOÚ v Brně na Žlutém kopci. Leckdy se říká, že každý člověk je ve své profesi nahraditelný, to jistě je, otázkou zůstává na jaké úrovni k oné náhradě dojde. Rezignovaně jsem tehdy přijal, že mě do práce dostane jiný lékař patřící do týmu doktorů pracujících na chirurgické ambulanci MOÚ. Ano nemohl jsem si stěžovat, byl ke mně laskavý a pozorný. Dokonce mi ambulantně ve své soukromé ordinaci dělal malý chirurgický zákrok. Po čase jsem došel k závěru, že to přece jen není ono, to tehdy, když mi vyprávěl stejnou historku, mající zřejmě navodit bližší vztah lékař - pacient, při každé mé návštěvě v ordinaci chirurgické ambulance MOÚ. Vím, že právě na tomhle pracovišti je náročné zvládat dobře komunikaci s pacienty, přesto jsem pozbyl onu původní důvěru k tomuto lékaři. Problém byl i v tom, že neustále zdůrazňoval, že je pouze chirurg a ne onkolog. Proto jsem počal hledat cestu k opětovnému setkání s " mým chirurgem a onkologem" v jedné osobě. Mělo to své etapy a ta poslední, již jsem absolvoval včera, mě přiměla k tomu, abych se tady podělil o pozoruhodnou zkušenost.
K tomu setkání došlo ve skromné ambulanci krajské nemocnice. Skromné v porovnání s tím jak vnímám prostředí ambulance právě v MOÚ. Pracovní podmínky jsou jistě důležité ale klíčovou roli v setkání na této půdě hraje lékař, síla jeho osobnosti. To je ten element, ono vlastní setkání tváří v tvář pacienta a lékaře k němuž má důvěru, co má v sobě moc pozvednout pacienta z jeho prachbídného psychického rozpoložení zase nahoru aniž by nutně muselo být prostředí kde k tomu dojde na kdovíjak špičkové úrovni. Uvádím tento konkrétní příklad při vědomí několika dalších do jisté míry podobných setkání s lékaři tak či onak otitulovanými a v prostředí komfortním i prostém.
Žádné komentáře:
Okomentovat