Zaujalo mě hned první pojednání nadepsané Polsko aneb Kresy.
Autorkou je polská kulturoložka Marta Kwaśnicka. Autorka otevírá téma, které je asi pro mnohé z nás dosti vzdálené ne-li vůbec neznámé. Už druhá část titulu, Kresy upozorňuje na to neznámé, totiž na historické východní pomezí Polska před 2. světovou válkou a její územní důsledky vycházející z výsledku konference velmocí v Jaltě. Autorka píše, že pro celou polskou kulturu před rokem 1945 bylo typické její ukotvení na východě. Jmenuje jak klasiky polské literatury tak i Stanislava Lema či nositele Nobelovy ceny za literaturu Cseslawa Milosze. Právě v jeho případě uvádí, že své mládí prožil ve Vilniusu (tehdy Wilnu). Dále uvádí, že snad každý Polák má předky, kteří žili na Ukrajině v Bělorusku nebo na Litvě. Na otázku "Proč?" odpovídá: "Tato území byla součástí Rzeczpospolité. Vilnius byl jedním z nejvýznamnějších středisek I. Rzeczpospolité, státu vzniklého spojením Polska (tzv. Koruny) a Litvy reálnou unií v roce 1569. Předtím, od roku 1385, byly tyto státy spojeny personální unií. Znamená to šest století společných dějin."
K vlasti Poláků přestala tato území definitivně patřit až roku 1945. Polská společnost byla rozhodnutím velmocí vystavena gigantické amputaci již současně provázela podobně gigantická transplantace, když novou součástí Polska se stala území po staletí patřící Německu. V této souvislosti je užitečné si připomenout fakt, že z Pohraničí (Kresy), území odpojeného od Polska bylo po roce 1945 bylo do "nového" Polska vysídleno 2,5 milionu Poláků a dobře milion jich nadále žije za novou polskou hranicí.
Autorka se déle ptá: "Proč se Poláci s amputací tak snadno smířili?" Odpověď nachází v tom, že za Polské lidové republiky se Poláci naučili žít v kategoriích modernity, modernizace či normalizace. V dobách komunismu historické otázky nahradili provizorními řešeními (mluví o tom, že polská provizorní řešení jsou již příslovečná). To dokonce umožňuje i dnes vládnoucí straně, Občanské platformě, jít do voleb s heslem "Rozestavěné Polsko".
V závěrečné části obsáhlého příspěvku se čtenář dozví, že Vilniuský kraj, obklopující hlavní město Litvy, obývají většinou Poláci. Ti jsou vystaveni nekompromisní politice odnárodňování a v evropském měřítku nevídanému jevu pronásledování polské národní menšiny. Poláci mají zakázáno psát svá příjmení podle polského pravopisu a jsou vystaveni zavírání polských škol.
Autorka uzavírá konstatováním, že polské vládnoucí elity uvažují jen černobíle, zapomínajíce na základní premisu politiky, že v ní nikdy neplatilo buď-anebo.
P.S- Litva je zemí s hlubokou křesťanskou tradicí kde se setkává západní a východní křesťanství
Hora křížů, místo, které za svého pontifikátu navštívil polský papež Karol Wojtyla, Jan Pavel II.
Brána úsvitu ve Vilniusu
Žádné komentáře:
Okomentovat