Malá úvaha o vánoční inspiraci

Vánoce jsou již za námi a pohled většiny lidí je upřen vpřed k tomu co přinese nadcházející rok 2010. Mně to přesto nedá, abych se k vánocům ještě nevrátil. Vracím se k biblickým textům, které nás do vánoční doby uváděly a provázely nás jí. Mám na mysli texty evangelisty Lukáše líčící setkání dvou žen, nastávajících maminek, Alžběty a Marie a jakousi reportáž o Ježíšově narození a toho co se kolem dělo. V Lukášově podání je všechno velmi nevšední, zvláštní a svým způsobem velkolepé.Proč?
Ano ta otázka se nabízí, protože je zřejmé, že nejen Janovo (Křtitel) ale i  Ježíšovo narození do tohoto světa bylo lidsky prostým narozením dítěte dvěma lidem Josefovi a Marii. Nebyla to viditelně žádná sláva. Josef s Marií byli chudí lidé. Na Marii samotné lpěl navíc jakýsi stín nejistoty ohledně jejího těhotenství. Josef prokazatelně věděl, že není otcem dítěte, které Marie nosila pod svým srdcem a v Betlémě je porodila. A když se podíváme do domu kde bydlela Mariina příbuzná Alžběta rovněž těhotná, pak se ocitáme kdesi v judských horách v jakémsi zapadlém a bezvýznamném místě. Proč tedy Lukáš přioděl strohá fakta tak výraznou slovní ilustrací? K odpovědi ukazuje již fakt, že Lukáš svůj text napsal dost dlouho po těchto událostech. Podrobnosti, které uvádí nenašel v žádném archivu ani je neměl od přímých účastníků. Měl je zprostředkované skrze lidské vyprávění. A tohle je důležité, proč se to vyprávění  nejen uchovalo, ale otázka zní,  proč se tak rozvinulo, proč je tak barvité a svým způsobem konkrétní? Odpověď je zřejmá, to co Lukáš slyšel a přijal bylo svědectví víry o člověku Ježíši vyšlém z prostředí obyčejné tesařské rodiny žijící v Nazaretu. Lukáš přijal, nahlíženo z naší perspektivy, hodně mladou tradici reflexe víry Ježíšových současníků, kteří byli svědky nejen Ježíšova života, jeho vyučování, jeho mocných činů i prorockých výroků. Oni byli svědky i jeho neblahého konce, když jako klatý skončil svůj život přibitý na dřevo kříže. Oni věděli i o tom, že byl pohřben, znali místo kde byl hrob do něhož Josef z Arimatie Ježíšovo tělo uložil. Tohle všechno ale nemohlo být dostatečným důvodem k tomu, aby vyprávění o Ježíšově příchodu na svět získalo tak barvitou a slavnostní podobu jak ji nacházíme v Lukášově vyprávění. Lukáš na ten skutečný zdroj a příčinu ukazuje v jiném svém vyprávění o dvou učednících jdoucích po Ježíšově ukřižování a pohřbu z Jeruzaléma kamsi do svých domovů. U vesnice Emauzy se k nim připojuje neznámý muž a ten s nimi nejprve zapřede hovor, aby, teprve tehdy, když společně stolují se jim  dal poznat. Ten neznámý byl sám Ježíš, Ježíš Vzkříšený. Vzkříšený mocí lásky nebeského Otce. Ti muži později říkají důležitá slova: "Což nám nehořela srdce...!" Kdo to byl, kdo způsobil, že jim začala hořet srdce? Duch Kristův, Duch svatý. On je tou mocí a silou a inspirací, která dávala podobu svědectví víry o Vzkříšeném Kristu. Ta moc a síla a inspirace žije a působí až do našich dnů a bude tak konat až do skonání věků, dokud budou na světě žít lidé, protože má  navýsost důležitý úkol a poslání konat ve prospěch naplnění Božího záměru s lidmi, aby všichni mohli dojít poznání pravdy a být spaseni.

kontexty

Kontexty současné krize

 

Život víry nežijeme ve skleněném domě v izolaci od společenského dění dnešního světa. Bylo by pokrytectvím tvrdit, že nejsme jeho součástí. Zároveň přitom platí napomenutí Ježíšovo před tím,  abychom se světem nechali pohltit a tak s ním splynuli a nakonec se 

v něm „rozpustili“. S vědomím tohoto rozměru věřící existence se chci podělit 

o myšlenky dvou, z mého pohledu pozoruhodných textů, které jsem nedávno četl na stránkách sekulárního tisku. Oba texty  vybočují z toho co se dnes běžně nabízí ke čtení. Usilují o hloubkovou sondu do společenského dění. Jejich autoři mají svůj původ geograficky takřka protichůdný. Autor obsáhlejšího textu pochází z České republiky 

a druhý je Filipínec působící v USA. Když jsem oba texty opakovaně pročítal neodbytně se mi nabízela myšlenka, že čtu slova svým způsobem prorocká. Vezmu-li v úvahu, 

že bibličtí proroci byli bedlivými pozorovateli dění ve  společnosti své doby a závěry, 

ke kterým docházeli, pak zveřejňovali způsobem v té době obvyklým jejich veřejným vyhlášením, jistou paralelu je zde možno nalézt. Prostředí ve kterém autoři, jejichž myšlenky zde chci přiblížit, své poznatky a závěry zveřejňují je, na rozdíl od podmínek ve kterých působili bibličtí proroci, liberální a svobodné. Přesto  není nikterak výrazně 

k jejich přijetí připravené a ochotné. Oba autoři, Petr Fiala politolog a historik rektor MU v Brně a  Richard Fernandes filozof, se pozoruhodně doplňují. Jejich texty  jsou  poznávací ale i kritické a český autor svůj text navíc označuje jako provokativní.

Richard Fernandes svůj esej nadepsal titulkem „Prodali jsme pravdu za „koks“ a úroky“. V úvodní části píše o fenoménu televize: „předpokládáme, že všichni vědí, že to, co je 

v televizi, není skutečné.“ Autor má na mysli konkrétní osoby anglosaského světa vystupující v televizi a poukazuje na rozpor mezi tím jak se tito lidé představují divákovi přes obrazovku a jak se chovají ve svém „mimotelevizním“ osobním životě. Pro ilustraci uvádí několik příkladů, tak zmiňuje jakéhosi Franka  Bouche, který se v 70. a 80. letech v TV prezentoval jako oblíbenec žen v domácnosti. V roce 1988 však přiznal, že bere kokain a na večírcích s prostitutkami si obléká dámské prádlo. Fernandes k tomu říká:

 „V poskytování fantazií se točí příliš mnoho peněz na to, abychom si mohli dovolit kdovíjak  do hloubky šťourat do skutečnosti, na níž tento byznys stojí. Show musí pokračovat, a dokud je zábavná, většině veřejnosti na tom, co se děje v zákulisí, nezáleží. Problém je pak v tom, že když  přece jen  někdo z těchto bavičů, okolnostmi donucen, přizná pravdu lidé mu ji nevěří, myslí si, že je to součást show. Když je fantazie poutavá, komu záleží na pravdě?“ Fernandes píše, že lidem prahnoucím po tom zakoušet vzrušení už na pravdě nezáleží, chtějí vidět extázi vítězství i agonii porážky a nestojí o to, aby jim někdo připomínal, že jejich televizní idol nosí snad příčesek a je sjetý pod obraz. V této souvislosti se Fernandes ptá: „Jak jsme dospěli k takové lhostejnosti vůči padělkům? Proč jsme ochotni přijímat chytré faksimile, místo toho co je zjevně reálné?“ Odpovídá takto: Moderní ekonomika neprodukuje věci ale nehmotné zboží zvané služby jako jsou pojišťovnictví, bankovnictví, státní úřady, turistické služby, média, kongresové služby, konzultantské služby a mohlo by se vyjmenovávat ještě dál. To vše je neseno společným jmenovatelem – výroba spokojenosti. Pravda takovéto ekonomiky je založena na vjemech. Na trhu s fantazií má pravda malou nebo nulovou hodnotu. Možná je skutečným psychologickým účelem všelijakých vládních stimulačních balíčků naznačit lidem, že znát pravdu není žádoucí, že hudba může hrát pořád, stačí jen si to silně přát. Problémem  přesto zůstává, že od pravdy se nikdy nemůžeme zcela oprostit. Fernandes píše, slova „a poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí“ lze použít i ve zcela sekulárním významu jako vyjádření potřeby nepodléhat špatným informacím, protože ony způsobují destrukci. Je třeba se vzpamatovat a vrátit se nejkratší cestou do reality. Lidé ve svých individuálních příbězích jsou do reality vraceni nemilosrdně třeba zaklepáním exekutora dluhů na jejich obydlí. U společnosti to jde  pomaleji i když i jí a tedy nám všem se může stát, pokud se ti kdo ji spravují včas nevzpamatují, že k jisté formě exekuce dojde 

v podobě státního bankrotu.

Právě tématem tohoto druhu odpovědnosti se zabývá velmi zevrubně politolog a historik Petr Fiala  v obsáhlém textu nadepsaném JAK SE VRÁTÍ POLITIKA. Nejprve uvádí několik definic pojmu politika. Je to schopnost a způsob řešení problémů společnosti. Politika je především něco, co poskytuje společnosti  jistý typ řádu, hierarchizuje 

a reguluje moc, vytváří nástroje a řeší problémy a konflikty společnosti. Takové společenské problémy, které mají sociálně-ekonomický a kulturně-identitní charakter nelze zvládnout jinak než politicky. Pokud politika selhává – a toho jsme dnes svědky – může to mít pro společnost osudové  následky. Že to není žádná vzdálená a fantasijní chiméra  dokládá skutečnost, že dnešní politika o mnoha důležitých záležitostech spíše mlčí, bagatelizuje je či je nechává stranou. My všichni to podvědomě tušíme ale nevíme co s tím.

Dnešní společenské problémy jsou způsobeny něčím, co lze označit jako paradox úspěchu. Žijeme v nejlepší, nejlidštější , nejsociálnější společnosti, jaká kdy existovala. Jsme společností na vrcholu. Z něho lze buďto mírně sestoupit a vystoupat na další vrchol, nebo prostě strmě spadnout dolů. Evropské společnosti jsou na tom zatím ještě dobře, už je však možné kolem nás tušit řadu problémů jež nás mohou ohrozit, ale nikomu se o nich nechce mluvit. Společenská elita je velmi široká a je okouzlena možnostmi, které integrovaný svět nabízí. Společenské skupiny, které tvoří střední třídu mají velmi slušný životní standard, především pak spoustu zábavy. Mlhavé pocity nespokojenosti, jakéhosi tušení, že něco není úplně v pořádku tu jsou, ale není dostatek prostoru, podnětů a ochoty je artikulovat.

Přitom nedaleko, na okraji toho co chápeme jako „Evropu“, na jejím jihovýchodním

a východním koridoru je možno být konfrontován se světem zcela jiným: mnohem beznadějnějším, chudším, brutálnějším, nebezpečnějším a čas od času sužovaným válkami. Ba co víc, ač se nám to z našeho úhlu pohledu tak nejeví, celý svět je stále horším místem k životu a pokud se v něm podmínky přece jen zlepšují pak jen pro malou skupinu lidí.

Je užitečné si v této souvislosti připomenout tento historický příběh. V Evropě, která sama sebe téměř zničila dvěma světovými válkami se postupně vytvořil po té druhé v její západní části pozoruhodný ostrov blahobytu, míru, trvalého ekonomického rozvoje 

a přátelské spolupráce dříve znepřátelených národů. To vše se odehrávalo do roku 1989 v tzv. bipolárním světě majícím pro západní Evropu paradoxně jednu přednost: komunismus představoval jasně definované nebezpečí jež tyto země nutilo k zajištění vnější bezpečnosti a poskytovalo jim úzkou spolupráci a ochranu ze strany USA. Zároveň to uvnitř těchto zemí posilovalo demokratickou politickou soutěž a vedlo ke stále užší ekonomické a bezpečnostní spolupráci. V tomto geografickém prostoru se podařilo dosáhnout nové společenské situace, když nejpozději  od 50. let zde definitivně přestaly existovat problémy se zajišťováním dostatku potravin pro jeho obyvatele. Sociální standard umožňoval neustále rostoucímu množství lidí nepracovat (studovat delší dobu, relativně brzy odcházet do penze). Celoplošně se zlepšila také zdravotní péče. Souběžně 

s tím bylo stále méně lidí, lépe a déle žijících, ochotno dělat méně kvalifikovanou a hůře placenou práci. Paradoxně  začal stagnovat přírůstek obyvatel a problém nedostatku pracovních sil se řešil příchodem lidí z chudších zemí. Navzdory těmto latentním náznakům budoucích možných problémů vznikal v západní společnosti pocit sebeuspokojení a bezpečí. Evropské společnosti prvního desetiletí 21. století byly na vrcholu, prosperovaly a byly zahleděny do sebe sama.

 Za této situace si spokojení Evropané všimli, že USA, které je vojensky zabezpečovaly

a po 2. světové válce jim ekonomicky pomohly, jsou na tom v mnoha směrech lépe. Proto začali USA napodobovat  a tak zvaně dohánět. Problém byl a je ve skutečnosti, že americká společnost je „mladá“ a je utvářena zcela odlišně, má jiné vnitřní problémy, odlišné způsoby jejich řešení a je velice ideová a náboženská. Současně došlo k tomu, že evropské státy se za velkého souhlasu občanů začaly stále víc distancovat od zahraničně politického a vojenského konání USA ve světě. Souběžně s tím se nám přihodilo, že jsme v Evropě přestali o problémech mluvit otevřeně a nenazýváme je pravými jmény. Prosperita, blahobyt, příklon k zábavě, všeobecný úspěch si vybírají svou daň, kterou je právě mlčení a pomíjení problémů. Vytváří se tak prostředí pro vznik směnky, která nemůže být splacena a zákonitě, dříve či později, bude následovat exekuce.

Prostředím podněcujícím vznik takové směnky je i ubývání Evropanů jež dává  vzniknout demografickému problému. Neochota konat určitý druh práce založila na problém přistěhovalectví. Dnes je jasně viditelné, že přistěhovalci dříve či později vystoupí s vlastními náboženskými a následně i politickými požadavky. Jiným z problémů zakládajících na vznik oné nesplatné směnky je zdravotní péče, problém mající rozměry o nichž se dosud spíše mlčí. Právě  ve zdravotnictví je možno vidět, že rovnostářské pojetí státu se již rozpadlo, přitom ale neregulovaně bez politické dohody a rozhodnutí. Právě vzrůstající nerovnost ve společnosti nemůže být uspokojivě a bezpečně řešena jinak než politicky. V souvislosti s faktem rostoucí nerovnosti ve společnosti vystupuje zvolna a nenápadně fakt vytváření nové společenské vrstvy pro niž běžná pravidla hry platí jen přiměřeně a jen někdy. Vrstva globálních finančníků a podnikatelů se navíc těší specifickým privilegiím a úctě. Do této skupiny se postupně zařazují i tzv celebrity, které společnost zábavy pokládá za důležité a je připravena tolerovat jejich případná privilegia. Tento vývoj je pro demokracii nebezpečný, souvisí se ztrátou politické kontroly veřejného prostoru. Je jen otázkou času, kdy si evropští občané povšimnou postupného vytváření nové šlechty. Je více než jasné, že tato vzrůstající  nerovnost ve společnosti bude závažným  politickým problémem.

Je tu ještě jeden společenský problém, který nikdy v minulosti nebyl tak závažnou politickou otázkou. Je jím skutečnost, že konsenzus o tom, že rodina je základní organizační a mimořádně chráněnou jednotkou se rozpadl. Přitom společnost, jak se zdá, nemůže bez ní dobře existovat, není schopna se reprodukovat a má to řadu jiných sociálně – kulturních problémů. K tomu, aby došlo k posílení postavení rodiny 

v politickém, sociálním, ekonomickém i kulturním smyslu, protože bez ní společnost nemá budoucnost a těžko lze najít alternativu, je možno přistoupit jen za užití politiky.

Autor ve svém textu pak přechází k problematice zajišťování energie a konstatuje, že Evropa je dnes ve velké míře odkázána na energetické zdroje, které vlastní nedemokratické státy. Přitom energie je jenom vrcholek ledovce, který  tvoří skutečnost, že největšími věřiteli evropských zemí, majiteli mnoha významných evropských firem 

a obchodních společností jsou nedemokratické státy. To je znepokojující fakt, protože pak je naše politicky bezproblémová závislost bezproblémovou jen potud dokud je to pro tyto státy výhodné.

Pokud jde o bezpečnost  Evropy pak přístup k jejímu zajištění vychází stále 

z předpokladu, že jí toho příliš nehrozí a jediné co by měla dělat, je do ničeho příliš nezasahovat a nikoho neprovokovat. Problém tohoto postoje spočívá v tom, že takto vysílaný signál je v „překladu“ mentality jiných civilizačních kultur interpretován jako slabost. Tento postoj si může Evropa dovolit do té doby pokud USA budou ochotny nést téměř všechna rizika obrany euroamerické a tedy také evropské civilizace téměř samy. Přitom je zřejmé, že otázka obrany nemá jen finanční a technologický rozměr. Jedná se při jejím řešení také o nezbytné vytváření kulturního či mentálního prostředí 

v evropských zemích, které bude spoluvytvářet vědomí, že svět není zcela bezpečný 

a proto je potřeba mít mechanismy obrany vlastní civilizace a být připraven je použít. Zde je nutné konstatovat, že takové vědomí se v řadě evropských zemí vytratilo (kdo 

z nás je připraven za svoji zemi dobrovolně bojovat?).

Fiala zmiňuje ještě několik kritických míst života Evropy jako je policie a média. Svoje uvažování uzavírá takto: Příští politika se bude muset nejspíše zabývat otázkami majícími filozofickou dimenzi. Technokratické postupy a herecké výkony dominující dnešní viditelné „politice“ na to nebudou stačit. To, že problémy nechceme nebo snad nemůžeme vidět, neznamená, že neexistují. Jsou kolem nás a dříve či později se přihlásí 

s o to větší devastující silou. Evropské společnosti žijí (jako za časů Noemových, pozn.já) v jakési nevědomosti plynoucí z toho, že alespoň zdánlivě nezakoušejí pocit bytostného ohrožení. Symptomy úpadku a budoucích problémů mají zatím podobu střípků. Ty je však nutné skládat v mozaiku, jen tak se nám snad ještě včas otevřou oči. Jinak   Evropanům hrozí, že jejich demokratické společnosti nepřežijí příliš dlouho konec moderní doby, jež je vynesla na vrchol dosavadní lidské existence.

(Volně mnou interpretováno podle původních textů; Fernandes v příloze LN Orientace, P.Fiala v časopise Kontexty  vycházejícím v brněnském vydavatelství CDK.)           

Polar Bear Churchill Manitoba

Polar Bear Churchill Manitoba
Originally uploaded by orclimber

Lední medvěd jak ho většina z nás zřejmě nezná, ve volné přírodě.

A Christmas Carol 3/3

A Christmas Carol 2/3

A Christmas Carol 1/3

ADVENT

Adventní oslovení

„Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo dosáhl dokonalosti…“ Filipským 3,12

 

Bohem v Ježíši Kristu milovaní, přátelé,

Bible je od první stánky zaplněna informacemi svého druhu. Dočítáme se v nich o Bohu a jeho jednání, o lidech ke kterým Bůh promlouvá a jedná s nimi. Dozvídáme se také o jejich reakci na toto Boží jednání. Biblické informace k nám nepřicházejí jen tak pro nic za nic, jakoby samoúčelně. Jsou Božím oslovením nás osobně. Jejich smyslem je oslovit nás natolik, aby nás to přimělo k přemýšlení a následně k odpovědi. Boží oslovení  má jednoznačný cíl, žít zde a v tomto čase v lásce, milosrdenství a pokoji. Cesta k jeho naplnění je vskutku úzkou horskou stezkou. Můžeme ji připodobnit stoupání po jakýchsi stupních, které mají své pojmenování. Tím nejnižším je nenávist, hned v jeho sousedství je lhostejnost a jak postupně stoupáme jsou názvy těch stupňů již libozvučnější – tolerance,zájem, sdílení, schopnost spolupracovat, schopnost odpustit, stát o druhého, dát druhému přednost… Zároveň je nám však stále více zřejmé, že zdolat je ze svých vlastních sil je víc a víc obtížnější. Tady v tomto momentě, kdy se rozhodujeme zda budeme dál stoupat sami spoléhajíce se jen na sebe sama, jsme konfrontováni se skutečností, že naše putování po těchto stupních není jednosměrné.Zjišťujeme, že máme dlouhé prodlevy na jednom stupni a nejen to, že se i vracíme, abychom s trpkostí zjistili, že na to sami nestačíme. O tomhle lidském putování k nám promlouvají biblické texty a ukazují k Tomu Jedinému, který nás může po těch stupních provést a dovést k cíli. Tím Jediným je Ježíš Kristus. Přeji vám všem, abyste jeho hlas nepřeslechli, a když jej uslyšíte, abyste jej každý  přijal do svého života.

Nejen do těchto adventních dnů ale i do přicházejícího roku 2010 vám všem přeji, aby  každé nové ráno jste přijímali jako příležitost vyjít s důvěrou v Boží vedení a s ochotou je  přijímat v duchu naší každodenní prosby:

„přijď Tvé království, Tvá vůle se staň“.

 

 

Jan 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vládnou nám bezcitné děti

Článek Vládnou nám bezcitné děti

je pozoruhodnou studií dnešní Ameriky. V tom, že takový hlas zaznívá tam odsud spatřuji náznak naděje, že nebude mít poslední slovo pesimismus a beznaděj. Ameriku mohou zachránit zase jen Američané. Je to dost podobné –  pochopitelně v jiné rovině –  tomu co jsem v těchto dnech četl v Zápisníku Ivana Hofmana,  věnovaném 20. výročí listopadu 1989. Hofman, který o sobě říká, že na tribunách té doby vystupoval, v blízkosti těch kdo dělali politiku pro novou dobu, jako šašek. Proto mu bylo umožněno nahlédnout do zákulisí a jak říká, nespatřil tam žádnou slávu. Bez lidí ze "zdola" by se to nepodařilo.Podmínkou byla existence naděje. Tu však mocní jsou svým počínáním i v demokracii shopni lidem vzít. Proto je to i v politice největší prohřešek Ani Winston Churchil, když v době 2.světové války nastupoval do úřadu britského premiéra, svým výrokem o potu a krvi, lidem naději nebral, naopak naznačoval východisko . Před tímhle generálním průšvihem, ničení a ztrátou naděje a východiska , jak tomu rozumím, varuje ve své článku jeho autorka Peggy Nooan.

Přeji vám přátelé  prožívání adventního času v radostné naději, přítomnost Krista v našich životech je nám toho garancí.

Na čem budujeme svůj život?

Na čem budujeme svůj život?

Jen v Bohu má duše odpočívá,

od něj přichází má záchrana (Ž 62,2)

Prorok Jeremjáš je v desátém roce vlády judského krále Sidkijáše zadržován na strážním nádvoří královského paláce proto, že veřejně hlásal slovo Hospodinovo oznamující vydání Jeruzaléma do rukou Babyloňanů. Prorok mluvil o tom co se nakonec beze zbytku naplnilo. Jeruzalém byl obléhajícím vojskem babylonského krále Nebúkadnezara dobyt a král Sidkijáš padl do jeho zajetí.

V této zcela beznadějné situaci, která v tom místě a čase neměla žádnou dobrou perspektivu uslyšel Jeremjáš i toto slovo Hospodinovo: "Hle, přijde za tebou Chanamel, syn tvého strýce Šaluma a řekne:´Kup si mé pole v Anatotu. Jako příbuzný na něj máš  předkupní právo.´" A skutečně, krátce nato, přišel na strážní nádvoří za Jeremjášem jeho bratranec s nabídkou, zda by nekoupil od něho pole v Anatotu v kraji Benjamín, vždyť jako příbuzný má na ně předkupní právo. Nakonec Jeremjáše jednoznačně vyzval: "Kup si ho!" Jeremjáš, vědouc, že je to slovo Hospodinovo,to pole v Anatotu od svého příbuzného koupil. Vykonal všechny úřední náležitosti s tím související a svému věrnému společníku Baruchovi uložil: "Dle slova Hospodina zástupů, vezmi všechny tyto listiny a vlož je do hliněné nádoby, aby zůstaly nadlouho zachovány, protože Hospodin, Bůh Izraele praví: ´V této zemi se znovu budou kupovat domy, pole i vinice!´"

Jeremjáš se potom obrátil v modlitbě k Hospodinu a končil ji těmito slovy: "Jen pohleď na ty obléhací náspy! Přitáhli k městu, aby ho dobyli! Město padne mečem, hladem a morem do rukou Babyloňanů, kteří na něj útočí. Naplňuje se to, co jsi řekl – vždyť to sám vidíš! Hospodine, Pane můj, město padá do rukou Babyloňanů, a ty mi přitom říkáš: ´Kup si pole a před svědky zaplať za ně stříbrem!´"

Když si opakovaně čtu tuto 32. kapitolu knihy proroka Jeremjáše slyším z jejích slov poselství o naději navzdory veškerému lidskému vnímání zřejmé beznaděje. Co to vlastně Hospodin, od proroka a skrze jeho zvěstování, od každého člověka, který je čte nebo slyší, vlastně žádá? Řečeno s Paulem Tillichem, luterským kazatelem a protestantským teologem – odvahu být. Odvahu být navzdory úzkosti, kterou prožívám je-li ohroženo mé bytí, ale i bytí těch kdo jsou nedílnou součástí mého bytí. Žijeme své životy ve společenských souvislostech, byť bychom byli sebevětší introverti. Tillich mluví o trojí existenciální úzkosti člověka: před osudem a smrtí, před prázdnotou a nesmyslností a před vinou a zatracením. Dochází k závěru, že radikalizace a naléhavost těchto úzkostí se podílela na vzniku takových kulturně společenských jevů jako byly a jsou komunistický a fašistický kolektivismus a kapitalistický konformismus ve kterých člověk nachází odvahu být jen jako součást většího celku. Proti tomuto druhu odvahy staví Tillich jinou dimenzi lidské odvahy být – odvahu být jako individuum, jako osobnost. Spolu s tím říká, že tato odvaha může svoji poslední jistotu čerpat jen v "absolutní víře" oproštěné od všelijakých lidských představ o Bohu. Tato "odvaha být má kořeny v tom Bohu, který se objevuje, když Bůh (lidských představ) zmizel v úzkosti a pochybování."

Mluví se často (u nás v české kotlině zvlášť) o lidském bezvěrectví o ateismu. Není to však až tolik pravdivé tvrzení. Stačí když se trochu pozorněji díváme kolem sebe a nasloucháme řeči lidí. Komu všemu a čemu všemu lidé věří a přikládají váhu. V čem všem lidé nacházejí vysvětlení a především alibi pro to jak žijí. Dříve či později však seznají, že se utíkali k přeludu podobnému těm bohům, o kterých mluví především SZ texty, vyrobeným lidskýma rukama, ať ze dřeva nebo dokonce ze zlata, kteří jsou hluší a slepí, neschopni navodit osobní vztah se svým uctívatelem. Proč tomu tak je? Protože ona "absolutní víra", dávající odvahu být, mající svůj zdroj v  Bohu, který se objevuje, když bůh lidských představ a přání mizí v úzkosti a pochybování,  je milostí skrze niž ON s námi  navazuje osobní vztah. Nečiní to lacino a bez oběti. Sestoupil do lidské existence a vzal ji v plnosti na sebe v Ježíši z Nazaretu. Neučinil to však jen s výhledem pro tento čas našeho žití, ale proto, aby našemu bytí připomněl, že nekončí smrtí ale má perspektivu za jejím horizontem. V existenci a příběhu Ježíšově přivádí do blízkosti každého člověka Přítele o kterém vypráví svatý Jan z Damašku malý příběh: Byl člověk, který měl tři přátele. Stalo se, že se ocitl v nebezpečí, když byl falešně obviněn a měl být odsouzen k smrti. Vyhledal proto neprodleně prvního ze tří přátel a prosil ho o pomoc. Přítel ho vyslyšel a poskytl mu vhodný oděv ve kterém měl přistoupit před soudce. Jan z Damašku vysvětluje:"Poslušnou vírou se odíváme v Ježíše Krista." Obviněný pak vyhledal druhého přítele, který mu přislíbil, že ho bude provázet k soudu. Jan z Damašku vyznává:"Ježíš Kristus s námi předstoupí před stolici Boží spravedlnosti." Obviněný si ve své nouzi vzpomněl i na třetího přítele, jehož dosud opomíjel. Přesto i on obviněného neodmítl a šel jej k soudu obhajovat a zachránil jej před rozsudkem smrti. Jan z Damašku své vyprávění končí těmito slovy: "Ježíš Kristus, Přímluvce, Obhájce,  toho, kdo v něj důvěřuje, zachraňuje svou obětí na kříži. On s ním přejde přes temnotu hrobu a povede jej do domu Otcova. Je náš Zachránce od viny a trestu. Dává nám (navzdory veškeré beznaději konečnosti lidského bytí) věčný život."

V listě Judově čteme: "Milovaní, budujte svůj život na nejsvatější víře, modlete se v Duchu svatém, uchovávejte se v Boží lásce a očekávejte, že vás milosrdenství Ježíše Krista dovede k věčnému životu. 

S těmi, kdo pochybují, mějte soucit.

Pohled pacienta

Medicína prakticky: Onkologie odkazy

Snad to není troufalost dovolím-li si napsat na tyto stránky pohled pacienta na jeho nemoc a léčbu v průběhu času. Nabízím tu svůj pohled , svoji zkušenost s jediným záměrem ukázat pohled z druhé strany.

V roce 2007 při urologické operaci vyvolané předpokládanou zvětšenou prostatou vyšlo najevo, že v oblasti malé pánve je "usazený" nádor ze kterého se po provedené histologii vyklubal chordom o velikosti dětské hlavičky. Tohle poslední zjištění učinil můj operatér profesor J.Ž. v renomovaném onkologickém pracovišti na Yallou Hill při operaci k níž došlo v květnu 2008. Této operaci předcházela nejprve vyšetření v okresní nemocnici. Z jejich výsledků bylo zřejmé, že je potřebné, abych byl přijat na zmíněné špičkové pracoviště. Onkoložka okresní nemocnice na základě histologického nálezu měla jasnou představu ke kterému z odborníků tohoto pracoviště bych se měl dostat. Věci nakonec šly klasickou cestou a já jsem začal na tamější konciliární ambulanci. Zde mi byl oznámen termín mého nástupu k léčbě. Nastoupil jsem v listopadu 2007 na lůžkové oddělení klinické onkologie. Svému pobytu a postupu lékařů jsem rozuměl tak, že se hledá nejvhodnější způsob terapie, který by vedl k dobrému výsledku. Asi po dvou týdnech jsem byl propuštěn domů s tím, že se čeká na další výsledky laboratorních vyšetření. Vrátil jsem se sem zase v prosinci. Nakonec jsem se těsně před vánočními svátky dostal na chirurgickou ambulanci k tomu odborníkovi na něhož už v počátku myslela onkoložka okresní nemocnice.

Pan profesor J.Ž. mě seznámil s nutností provést operační zákrok. Mělo mu předcházet ozařování místa kde bylo umístěno ložisko nádoru. Záměrem této terapie bylo snížit riziko velkého krvácení v oblasti zákroku. 22 dávek záření jsem absolvoval v témže zařízení v únoru 2008. Celou proceduru jsem snášel dobře. Každý den jsem dokonce vycházel ven z nemocnice na procházky. Zažil jsem tam ale i několik hodin napětí, a to tehdy, když mi pan přednosta oddělení radiologického oddělení měl oznámit výsledek jiného histologického vyšetření, které jsem při této terapii absolvoval. Při řadě předcházejících vyšetření totiž vyšlo najevo, že mám nádorové ložisko na levé ledvině. Zmíněná histologie potvrdila, že nález je pozitivní. Z téhle ledvinové epizody pro mě bylo nejhorší ono několikahodinové čekání na oznámení výsledku. Když jsem se dozvěděl jak na tom jsem ulevilo se mi. V době kdy pacient ví, že se něco děje ale nezná konečný verdikt jeho představivost pracuje na plno a je to pro něj docela veliká psychická zátěž. Po skončení ozařování, před mým odjezdem domů jsem byl pozván před lékařské kocilium na onkologické urologii. Lékařská komise mi sdělila, že je nutné odoperovat celou levou ledvinu. K provedení této operace jsem nastoupil na Velký pátek a operován jsem byl v úterý po velikonočním pondělí. Operace proběhla bez komplikací a lékaři mi sdělili dobrou zprávu, že nebylo nutné učinit tak razantní zákrok jak se původně předpokládalo. Byla mi odoperována jen část ledviny zasažená nádorem. To byly mé velikonoce 2008.

Ani ne do měsíce jsem nastoupil na Yallou Hill na lůžkové oddělení chirurgie, aby mi byl vyoperován chordom. Z rozhovoru s jednou mladou lékařkou na klinické onkologii v prosinci 2007 jsem byl připraven na to, že operační zákrok v oblasti malé pánve v místech, která jsou centrem životně a funkčně důležitých orgánů, může přinést nevratná poškození. Pan profesor J.Ž. však odvedl dobrou práci. Z operačního stolu a posléze ze samotného Yallou Hill jsem se vrátil domů bez poškození.

Jak jsem se dozvěděl z internetu chordom sice nezakládá "klasické" metastázy, které zasahují jiné orgány v těle, má jinou vlastnost, dříve či později recidivuje. Když jsem odcházel po této operaci domů byl jsem vyrozuměn o tom, že budu podstupovat pravidelná vyšetření a to jak na urologii tak na chirurgii.

Skutečně, uplynulo několik měsíců a bylo jasné, že chordom nespí. Rostl a založil (snad si ten termín pamatuji dobře) invazivní metastázy. Téměř na rok přesně (na přelomu června a července 2009) jsem byl opět přijat na lůžkovém oddělení chirurgie na Yallou Hill. Tentokrát mě pan profesor J.Ž. informoval o možné nutnosti zřízení vývodu. Byl jsem s tím srozuměn a souhlasil jsem. Nebudu zastírat, že jsem byl rád když jsem po operaci zjistil, že k tomu nakonec nedošlo. Pravda nebylo to zadarmo. Jak mi sdělil pan profesor upustil od toho proto, že by musely být provedeny vývody oba, avšak vzhledem k dosaženému výsledku by to bylo podle jeho slov příliš velké poškození.

Je asi na místě říci, že první operace chordomu byla vedena zadem nalevo od konečníku. Tentokrát nebylo zbytí a muselo se jít dovnitř břichem. I podle slov pana profesora šlo o velkou operaci. Břichem bylo nutné jít mimo jiné i proto, chordom založil metastázu na břišní stěně. Vlastní operaci předcházela "malá operace" pro získání histologického materiálu. Před oběma operacemi chordomu jsem absolvoval vyšetření na magnetické rezonanci. Součástí letošní velké operace vedené předem bylo i zavedení stentů do močových cest. Pooperační rekonvalescence byla po tomto zásahu relativně nesnadnější. Strávil jsem na Yallou Hill také o nějaký den delší čas.

Asi do měsíce mi urolog stenty vyjmul. Užíval jsem preventivně antibiotika ale vše proběhlo dobře. Zaujala mě jedna skutečnost při vyšetřeních, která nyní pravidelně absolvuji na urologické ambulanci na Yallou Hill. Pan doktor mluví o zvětšené prostatě. Znovu jsem si proto přečetl operační zprávu z okresní nemocnice kde je jakousi metodou on line zprávy popisováno konání operatéra. Až do této doby jsem žil v domnění, že prostata je odoperována. Není. Když se na operatéra, jak doslova píše "vyřinula nekrostatická hmota" vypláchli močový měchýř a ránu uzavřeli. Nicméně nyní močím normálně. Na urologii podstupuji pravidelné kontroly na sono protože laicky řečeno to co v těle z chordomu zůstalo žije a může ohrozit m.j. průchodnost močových cest. Chování rezidua chordomu sleduje i pan profesor J:Ž. pravidelným, zatím vždy čtvrtletním vyšetřením na magnetické rezonanci.

Nemohu zde vynechat konstatování své spokojenosti s prací, službou všech se kterými jsem měl co činit při svých pobytech na Yallou Hill. Navázal jsem tam i nové přátelství s knězem, který si mne našel již při mém první pobytu. Zakusil jsem pak, právě při první, urologické operaci, jak je prima když k vám na ARO v noci přijde lékař a vyřizuje pozdrav, jak vychází najevo, od společného přítele právě onoho kněze J.Z.

Musím, a činím to rád poděkovat paní doktorko Ifčo i vám. Snad si nepočínám nevhodně, když používám tento způsob komunikace abych splnil vaše v roce 2007 vyslovené přání, abych se vám neztratil.

Přeji dobré dny, sílu k nekončícímu boji s rakovinou!Ta druhá část přání je stále aktuální i pro mne, protože ten můj osten je vlastně nezničitelný. Tohle přání pochopitelně patří také všem kdo slouží pacientům na Yallou Hill. A tak děkuji Hospodinu za každý nový den a prosím o sílu o pomoc k nesení tohoto břemene.

Zahrádka 2009

Slovo pro „dušičkový“ čas

 

I ti z nás, kdo to jinak během roku z jakýchkoli důvodů nečiní, se na počátku listopadu rozpomenou na své kořeny, na své zemřelé a vracejí se do míst, která z různých příčin a pohnutek již dávno opustili, aby svůj čas života žili někdy i hodně daleko.  Spolu se vzpomínkami na dobu kdy tam pobývali je k onomu místu někdy ještě váží i ti živí, kteří tu tráví podzim svého života.

Ano, dušičkový čas je dobou navštěvování hřbitovů a rozpomínání se. Zůstat jen u toho, by však bylo málo. Je dobré si v tento čas připomenout nejen kořeny rodové ale i duchovní. Bohu dík ještě stále žije generace  těch kdo v téměř absolutní většině byli na počátku své životní cesty pokřtěni. Byla to vůle a víra našich rodičů, že nám tento duchovní  dar umožnili přijmout. Pravda leckdy zůstalo jen u tohoto prvního kroku a z různých důvodů nedošlo k pokračování v započaté cestě. Pak již bylo zcela na nás samotných zda jsme se rozhodli pokračovat v tom co při nás naši „staří“ započali, či jsme to odhodili jako nežádoucí zátěž na jiné cestě pro kterou jsme se sami rozhodli. Ať už je tomu s námi jakkoli jsem přesvědčen, že pro nás všechny bez rozdílu má hluboký smysl tento verš z novozákonního listu Židům: „Zkoumejte se každý den, dokud je k tomu příhodná chvíle, aby se někdo z vás nezatvrdil zaslepující a mámivou svůdností hříchu.“

Čas našich dnů nezadržitelně a nenávratně plyne. Právě ve světle této neoddiskutovatelné skutečnosti je pro každého životně důležitá žalmistova výzva i napomenutí: „Pojďte, zpívejte Hospodinu, svému Stvořiteli,

 s radostí jásejme Skále naší záchrany! Do jeho přítomnosti vstupme s vděčností, hlasitými žalmy ho pojďme oslavit! Pojďme a klaňme se, před ním padněme, Hospodin je náš Tvůrce, před ním klekněme!

A uslyšíme-li dnes jeho hlas, nezatvrzujme svá srdce (Ž 95).“ Počet našich dnů je nám všem bez výjimky skryt a tak nevíme kdy se náš čas naplní, proto žijme  ty dny v bázni Boží. Plňme přikázání jeho zákona života. Neroznášejme pomluvy. Nepomáhejme darebákovi křivým svědectvím. Nepřiklánějme se k většině v žádné špatnosti. Nezabývejme se lživým obviněním. Nepřijímejme úplatek, protože zaslepuje i vidoucí a převrací slova poctivých.

Ač si to někteří lidé této doby mnohdy nechtějí připustit, přesto i v jejich srdcích je přítomna touha, kterou básnickým slovem víry vyjadřuje žalmista když vyznává: „Jako laň prahne po proudící vodě, má duše prahne, Bože, po tobě!“ Pán a Dárce života se nám nevzdálil, jak by se z tohoto lidského volání mohlo zdát. To my se od Něho odvracíme, podlehnuvše mámivé svůdnosti hříchu a odcházíme z rodného domu, jako ten mladší syn z Ježíšova podobenství. Tomu, když šel do sebe a vracel se domů, vyšel jeho starý otec v ústrety. Náš nebeský Otec jde ve vztahu ke každému člověku ještě dál. Jde za námi do míst našich hříchů ve svém Synu Ježíši Kristu. To on, Ježíš, je tím Slovem jehož hlas promlouvá k našim  zatvrzelým srdcím. To on nám říká: „Kdo žízníš, přijď, kdo chceš, zdarma naber vodu života.“

Najděme v srdci  onu odvahu odvrátit se od mámivé svůdnosti hříchu a obraťme se! Opusťme cestu smrti a dokud je čas vykročme na cestu života, protože pro každého platí toto Pánovo slovo: „Přijdu brzy!“ Ve víře v Boží lásku, spravedlnost a milosrdenství probuďme v sobě víru a vůli k odpovědi: „Amen, přijď Pane Ježíši!“

Milost a pokoj Pána Ježíše se všemi.

 

Dnes se po světě jen dívám, ale přijde čas kdy budu číst a přemýšlet o tom co život přináší

Purim 5769 Nikelsburg Rebbe

Purim 5769 Nikelsburg Rebbe kliknutím na tento podtržený titulek se spustí videozáznam.

Purim je menší svátek židovského kalendáře. Jak praví kniha Ester (9:20 ad.), ustanovil tento svátek Mordechaj na památku toho jak Boží prozřetelnost zachránila Židy v Perské říši před vyhlazením rukou Hamana, místokrále Ahašverova. Název Purim připomíná Hamanovo metání losu, aby určil den k zamýšlenému masakru. O tomto svátku se večer i ráno veřejně předčítá Kniha Ester. Kdykoli je při recitaci zmíněno Hamanovo jméno, dospělí vyjádří svůj nesouhlas dupáním a děti točí klapačkami. Podle talmudských učenců je pozitivní micvou (náboženským předpisem) opít se tak, že oslavující si přestanou být jisti kdo je o Purimu požehnaný (Mordechaj) a kdo prokletý (Haman). U Aškenázů převládá o tomto svátku už od středověku ojedinělá karnevalová atmosféra, umožňující i jinak usedlým účastníkům navlékat si maškarní úbory (i ženské oděvy), jíst a pít, co hrdlo ráčí a odříkávat parodie. Purim odráží zkušenosti Židů z diaspory. Pod veselím se skrývá všední realita zkušenosti s antisemitismem, neboť Haman byl jedním z oněch podněcovatelů lůzy, kteří se stali předchůdci Hitlera.

Odešel František Pleva

Po několikadenním boji v havlíčkobrodské nemocnici podlehl v úterý 20.října t.r. ataku mozkové příhody František Pleva. Běh jeho života se skončil v nedožitých 65 letech. Znal jsem ho osobně po dlouhá léta. V šedesátých letech minulého století mě zaujal jeho talent pro uměleckou fotografickou tvorbu. Vzpomínám, že publikoval fotografie i v tehdy renomovaném obrázkovém časopise Svět v obrazech. Že talent skutečně měl prokazovala i skutečnost, že se jeho fotografie dostala i do tehdejší mezinárodní soutěže a získala ocenění. František se však počal věnovat a dá se říci, že podlehl sběratelské vášni. Při této činnosti poznal mnoho lidí v regionu blízkého i vzdálenějšího okolí Ledče nad Sázavou, města ve kterém prožil celý svůj život. Poznával takto nejen lidi ale také krajinu její zajímavosti a pamětihodnosti, historii a při rozhovorech s obyvateli všech těch míst, která navštívil vyslechl a zaznamenal bezpočet příběhů.

Třicet let sběratelské činnosti  a toho co s ní bylo spojeno se stalo základem, fundamentem k  Františkově literárně kronikářské tvorbě, které se intenzivně věnoval v posledních dvaceti letech života. Když pominu první publikační začátky v podobě drobných tisků pak nepochybně první jeho velkou prací ve zmíněném žánru byla kniha LEDEČ NAD SÁZAVOU – Dějiny města vydaná městem Ledeč nad Sázavou v roce 1997. Vzpomínám, že její příchod na svět nebyl snadný, šlo o svým způsobem novou aktivitu do které město tehdy šlo při jeho nelehké finanční situaci. Jak je možno se dočíst v dobovém tisku referujícím o slavnostním představení knihy v dubnu 1997 na ledečské radnici, kterého se účastnila i tehdejší přednostka okresního úřadu Jaroslava Přibylová "celkový finanční náklad na vydání knihy činil jeden milion korun. Díky ochotným sponzorům, kteří myšlenku podpořili, je kniha na světě a může se vydat ke svým prvním čtenářům" (Noviny Vysočiny 29.4.1997). To byl sice nesnadný nakonec však zdařilý začátek Františkovy knižní tvorby. Následovala řada dalších prací z nichž zmíním například tituly Sázava milovaná a Želivka naše řeka. Po městu Ledeč nad Sázavou, jehož nákladem ještě vyšla kniha Toulky Vrchovinou,  a čtenářském úspěchu těchto knih, se ujali vydávání Františkových knih již profesionální vydavatelé.

Do spektra zájmů Františka Plevy patřila i minulost židovské komunity v Ledči nad Sázavou. Staral se o místní židovský hřbitov a jeho zásluhou byla před demolicí zachráněna ledečská synagoga. V roce 1992 jsme společně uspořádali v Husově sboru pietní vzpomínkové setkání připomínající oběti transportu ledečských židů do koncentračního tábora. Z té doby také pochází pamětní deska se jmény deportovaných, kteří už se nevrátili. Je umístěna v předsíni ledečské synagogy.

Určitě by se našly ještě další aktivity jimiž se František zabýval a věnoval jim čas a energii. Jeho odchod je pro město Ledeč svým způsobem nenahraditelnou ztrátou, protože v současné době nevidím nikoho, kdo by byl takovým znalcem místní historie a zároveň byl ochoten ji zachycovat pro uchovávání paměti regionu a jeho obyvatel. Proto zákonitě, byť shodou okolností se smutnou symbolikou se "živému spisovateli", jak o Františkovi Plevovi s dětskou úctou mluvila moje vnučka, dostalo několik dní před jeho odchodem ocenění jeho písmáckého díla v podobě Skleněné medaile kraje Vysočina, kterou převzal ve čtvrtek 8.října v Horáckém divadle v Jihlavě.

Ledečská veřejnost, rodina a přátelé se s ním rozloučili v sobotu 24.října v kostele sv Petra a Pavla a byl uložen na novém hřbitově.

                                                                   Jan Hálek

Vracím se k Františkovi v čase již 2. výročí jeho odchodu snímky místa jeho posledního odpočinku.

I zvířata mají smysl pro přátelství

Dosud mi nepřišlo,

Dosud mi nepřišlo, že bych se na těchto stránkách měl rozepisovat o zvířatech, ne snad proto, že by mi byla zcela lhostejná ale lidé mě přeci jen zajímají víc. Když jsme se před 36 lety stěhovali do domku, který jsme s nepominutelnou pomocí tatínka mé ženy postavili, byli jsme zajedno

v tom, že k němu náleží kocour. Za ta léta se jich vystřídalo dost. Někteří u nás dožili svůj čas jiní jako správní kocouři odešli na toulky z nichž se k nám již nevrátili ať již z jakýchkoli důvodů. Každý měl své osobité zvyky. Vzpomínám na jednoho, který v zimě s oblibou lehával v popelníku vyhasínajícího kotle ústředního topení. Ten předposlední, kterému jsme říkali Macku ale také Barbucho byl skutečný individualista. Nepotrpěl si na nějaké mazlení ale rád z nějaké vyhlídky sledoval co se děje na zahradě, rád sledoval lidskou společnost ale nijak se s ní nedružil.

Po značnou část jeho života jej trápila epilepsie. Znal své živočišné limity a nepouštěl se do předem ztracených akcí. Pokud si pamatuji byl naším druhem ze všech našich kocourů nejdéle.

I jeho životní cesta se však naplnila, bylo to loni v létě.Bylo nám jasné, že musíme přivést domů nějakého nástupce. Ještě o prázdninách toho léta se moje žena s vnoučaty Péťou a Katkou vydali ke známým, kteří měli právě čerstvá koťata. Podle tamnější paní domu stejně jejich otcem měl být náš nebožtík. Ať už je to pravda či ne děti si jedno černé kotě vybraly aniž bychom v tu chvíli s jistotou věděli zda jde o kočku či kocoura. Dostal obyčejné jméno Macek a po čase bylo zřejmé, že ho přejmenovávat nemusíme. Je to on. Dnes je u nás již rok. V těchto dnech však prožívá smutné období, přišel o věrnou kamarádku.

Naši sousedi měli fenu vlčáka Xsarinu. Za ten rok a několik měsíců se tahle zvířata natolik zkamarádila, že Macek směl jíst i z její misky. Fena však onemocněla. I zvířatům se někdy nevyhne zákeřná choroba jakou je rakovina. Na ni Xsarina nakonec na počátku října odešla

z tohoto světa. To je příčina toho proč se zde rozepisuji, byť jen krátce, o zvířatech. Náš Macek Xsařiny poslední hodiny prožíval v její blízkosti a když bylo po všem chodil ještě nějaký čas

k sousedům naříkat nad touhle zvířecí ztrátou. Zůstal na tohle smutnění sám, naše sousedka to nemohla bez psí blízkosti vydržet a během týdne si přivezla domů nové štěně, opět feknu vlčáka. Zatím k sousedům Macek nechodí. Až čas ukáže zda se s novou sousedkou Bárou také tak důvěrně spřátelí.

Mám takový zvláštní dluh jehož "splac...

Mám takový zvláštní dluh jehož "splacení" od sebe vyžaduji nějaký čas já sám. Vznikl při četbě biblického vyprávění o setkání dvou bratrů, dvojčat, Jákoba a Ezaua několik let po tom co se rozešli ve zlém, když zdrojem sváru se jim stalo prvorozenství.

Ten starý příběh notoricky známe a v paměti nám sedí v té zjednodušené podobě zakládající náš, tradicí (nikoli však Biblí) podporovaný, černobílý pohled na tyto dva muže Bible. Jákob je ten Bohem vyvolený a Ezau naopak, pro zřeknutí se prvorozenství, ten zavržený a proto nutně zlý a špatný. Ne tradice, ale sama Bible má pro každého posluchače či čtenáře jedno pozoruhodné místo narušující navyklý pohled na Ezaua a obecné mínění o něm. Sám pro sebe jsem je, po tolika letech četby svatých Písem, objevil teprve nedávno v 1. knize Mojžíšově ve 33. kapitole v části nadepsané Setkání s Ezauem. Jákob se vrací ze svého dobrovolného exilu vyvolaného strachem z odvety svého bratra Ezaua, od kterého, v jeho slabé životní chvíli, získal prvorozenství a navíc, oklamáním jejich slepého otce Izáka, lstí získal také požehnání náležející prvorozenému. Ve vyprávění o setkání obou bratří čteme: "Když potom Jákob pozvedl oči, hle, spatřil přicházet Ezaua a s ním čtyři sta mužů." Jákobovo počínání, jak je tu dál popisováno, zřetelně vypovídá o tom co se odehrávalo v jeho mysli. Znovu se rozpomenul na to co mezi ním a Ezauem leželo jako nepřekonaný příkop odcizení a nedůvěry. Jákob, před vlastním setkáním tváří v tvář, činí obranné kroky, které měly zmírnit možné negativní důsledky tohoto setkání. Věděl, že Ezau ze svého pohledu má důvod k nějaké formě odvety.

Stalo se však něco nečekaného, Ezau, stoje tváří v tvář Jákobovi, poté co mu před tím vyběhl naproti, objal ho, padl mu kolem krku , líbal ho a kdy oba bratři plakali, se Jákoba ptá: "Kdo je to s tebou? K čemu je celý ten průvod, který jsem potkal?" Jákob ve své odpovědi nic nezastírá když říká: "Chtěl jsem si tě příznivě naklonit, můj pane." A když ve své řeči k Ezauovi pokračuje říká slova, která mi ukázala zcela jiný obraz Ezaua než jaký jsem dosud nosil v paměti: "Když vidím tvou tvář, je přívětivá jako tvář Boží."

To je to místo a chvíle kde vznikl ten můj pocit dluhu, který jsem zmínil v úvodu tohoto zamyšlení. Začal jsem hledat. Je možné, že mi uniklo kde tradice, komentáře mluví takhle pozitivně o Ezauovi? Nový biblický slovník (Návrat domů 1996) jen suše konstatuje, že důležitost biblických zmínek o Ezauovi tkví v teologickém významu jeho zavržení. Pozitivněji zní zmínka o Edomovi (jiné jméno pro Ezaua) poukazující na to, že Hospodin Izraelcům zakázal ošklivit si edomského bratra (Dt 23,7n). V Biblickém slovníku Ant. Novotného (Kalich 1956) se o Edomovi říká, že charakterizuje toho, kdo se neohlíží na vůli Všemohoucího ale řídí se svými lidskými pohnutkami. O Ezauovi čteme tamtéž, že byl odvážné, smělé povahy, syn pouště, žijící z ruky do úst, myslící na nejbližší okamžik, nestarající se o budoucnost. Byl k náchylný k násilí, (a pozor!) zároveň však velkomyslný, schopný odpuštění. Hledal jsem i v několika z mála judaistických publikací jež mám v knihovně a jen v knize Elie Wiesela Bible postavy a příběhy (Sefer 1994) jsem našel slovo pochopení pro, jak autor výslovně říká "tragickou postavu Ezaua".

Mně však stále nedávala pokoj ta Jákobova slova k Ezauovi: "Když vidím tvou tvář, je přívětivá jako tvář Boží." Nemohu si pomoci, ke mně z nich zní evangelium Kristovo. Bohu přece není nic nemožné. Proč by nemohl použít tragickou existenci Ezauovu i ke kladnému poselství pro člověka? Konečně jsem vzal do ruky a otevřel v tom inkriminovaném místě Český katolický překlad Starého zákona Pentateuch (Karmelitánské naklad. 2006), který je vybaven obsáhlým komentářem. Tam jsem nalezl odpověď na mé znepokojivé myšlenky a otázky. Píše se tam: Ezau přijal dar (smíru) a utvrzuje to změnou tváře – "pozvednutí" v něž Jákob doufal (Gn 32,21). Při setkání se svým bratrem spatřil tvář Ezuovu – "vidět tvář" znamená být přijat v milosti (Gn 43,3). Ezau náhle jedná velkoryse a s láskou: v jeho tváři se zrcadlí Boží přízeň, naznačená vizí (Penuel, viz Gn 32,31). Tvář bratra, který odpustil, je jako Boží tvář.

To je evangelní poselství přicházející k nám z hlubin raných dějin Zjevení podporující apoštolovo tvrzení v 1. listu do Korintu 10,1-4 (jímž poukazuje na návaznost evangelia Kristova s poselstvím a svědectvím Starého zákona) kde říká: "Nechci bratři, abyste nevěděli, co se stalo s našimi otci. Všichni byli zastíněni oblakem a všichni prošli mořem. Všichni byli křtem v oblaku a moři spojeni s Mojžíšem. Všichni jedli tentýž duchovní pokrm a pili tentýž duchovní nápoj (pili totiž z duchovní skály, která je provázela, a tou skálou byl Kristus)."

Jákob a Ezau, příběh Starého zákona obsahující latentní zvěst evangelia Kristova

Před prázdninami

Před prázdninami uvedla Česká televize  cyklus dukumentárních filmů přibližujících atmosféru 

50. let, kdy komunistický režim na plné obrátky rozpoutal mašinerii politických procesů. Nejprve postihla tato zlovůle lidi, které komunisté pokládali za své politické nepřátele. Postupem času počali hledat zájmové osoby pro tyto procesy i ve vlastních řadách. Nešlo o maličkosti, v sázce byli vždycky lidské životy a lidé zatažení do této zrůdné mašinerie skutečně o životy přicházeli.

 Při shlédnutí dokumentů, ve kterých byly zachyceny výpovědi souzených před soudním tribunálem a zaplněným auditoriem sálu kde se proces konal, mě vždy zaujala přesvědčivost těchto výpovědí. Bylo až přízračné sledovat jak obžalovaní na sebe žalovali bez sebemenšího projevu pudu sebezáchovy. Není se proto co divit, že nezasvěcený člověk žijící v té době uvěřil  tomu jak tohle hrůzostrašné divadlo prezentovala oficiální media  rozhlas , noviny a film. I pro nepoučeného diváka dnešní doby může být problémem rozpoznat o jak zrůdnou manipulaci s lidmi tu šlo. 

Proto lze pochopit, že promítání těchto dokumentů je provázeno historickým komentářem.Žel právě v téhle příčině onoho osvětlovacího komentování, může pro leckterého současného diváka tkvět závažný problém v jeho přijetí. Takovému pochybujícímu divákovi však může velmi napomoci shlédnutí filmu, který běžel na 1.programu ČT  v sobotu 5.září ve 21:20hodin. Jde o historické drama českého režiséra Miloše Formana nesoucí titul Goyovy přízraky. Scénář napsal Miloš Forman ve spolupráci se svým přítelem Jean-Claude Carrie'rem, filmový obraz podkreslil hudebně český skladatel Varhan Orchestrovič Bauer.

Příběh filmu je situován do Španělska přelomu 18. a 19. století kdy v této zemi konala své dílo inkvizice. Ve Španělsku byl tento úřad (soud) zasahující v záležitostech víry zřízen roku 1478 proto, aby napomohl vyhnání židů a muslimů ze znovu dobytých území. Papež v tomto případě povolil katolickým králům jmenovat v kastilském a aragonském království inkvizitory závisející přímo na panovnících, aby vyhledávali pokřtěné židy a potomky Maurů. Filmovým předtavitelem inkvizitorského úřadu je ve Formanově filmu smyšlená postava dominikána Lorenza Casamarese. Ten tu, v situaci kdy inkvizice používala již mírnější vyšetřovací postupy, jde proti proudu a daří se mu u nadřízených prosadit opětné nasazení tvrdých vyšetřovacích metod útrpného práva. Jeho obětí se stává Inés dívka pocházející ze vznešené katolické rodiny. Je předvolána na úřad jednající v záležitostech víry. K vratům úřadu ji doprovází její otec v přesvědčení, že se mu jeho dcera ještě téhož dne po vysvětlení vrátí domů. Za svého života se však jejího návratu nedočkal. Divák je svědkem vyšetřování konaného za použití útrpného práva, kdy prostřednictvím mučení je Inés přinucena k tomu, že na sebe řekne to co chce vyšetřovatel slyšet. 

Důležitou postavou tohoto tragického příběhu je postava králova malíře Francesca José de Goya y Lucientes, který je přítelem Inésina otce. Jím je malíř žádán o pomoc o intervenci směřující k osvobození dívky a jejímu návratu domů. Goya v první chvíli po vyslovení této žádosti tuto pomoc odmítá s tím, že se ho to vlastně nijak netýká. Až později se přece jen v záležitosti angažuje a jeho zásluhou dochází k tomu, že inkvizitor Lorenzo přijímá pozvání do domu Inésina otce. Tam je sám podroben zkoušce přibližující používání metod útrpného práva v níž podléhá a poznává na vlastní kůži, že lze tímto způsobem z člověka dostat jeho sebeobviňující výpověď. 

Jistě, komunističtí vyšetřovatelé používali jiné "civilozovanější" metody, byly však motivované  stejnými úmysly jako u oněch španělských inkvizitorů. Tady hledejme zdroj onoho neuvěřitelného a sebelekvidujícího počínání obžalovaných v komunistických procesech.

A čím nás může oslovit Goyova postava představující zprvu pozorovatele společnosti a projevů jejího chování. Až do chvíle žádosti Inésina otce o pomoc byl malíř nad věcí, jen se, byť kriticky, díval. Teď se události, jež dosud jen pozoroval, dotkly bezprostředně jeho osobně a žádaly zaujetí stanoviska, postavení se na jednu či druhou stranu. 

Shodou okolností jsem v den shlédnutí Formanova filmu četl (pokolikáté již) příběh o milosrdném Samařanovi. A tohle časové spojení mi onen starý příběh dalo do nového světla. Evangelium tu na svého čtenáře a posluchače klade i občanský nárok. Nechce snad, abychom šli jak se říká "dělat" politiku, ale také nás nevede ke lhostejnosti vůči věcem veřejným, naopak. Alibismus a lhostejnost jsou tu jednoznačně odsouzeny. Jako lékaři pokládají za nejúčinnější boj proti nemocem prevenci i Boží slovo ke člověku zaznívá včas, aby ho přimělo k pozornosti a tak mu umožnilo jednat preventivně dokud je ještě čas.