je pozoruhodnou studií dnešní Ameriky. V tom, že takový hlas zaznívá tam odsud spatřuji náznak naděje, že nebude mít poslední slovo pesimismus a beznaděj. Ameriku mohou zachránit zase jen Američané. Je to dost podobné – pochopitelně v jiné rovině – tomu co jsem v těchto dnech četl v Zápisníku Ivana Hofmana, věnovaném 20. výročí listopadu 1989. Hofman, který o sobě říká, že na tribunách té doby vystupoval, v blízkosti těch kdo dělali politiku pro novou dobu, jako šašek. Proto mu bylo umožněno nahlédnout do zákulisí a jak říká, nespatřil tam žádnou slávu. Bez lidí ze "zdola" by se to nepodařilo.Podmínkou byla existence naděje. Tu však mocní jsou svým počínáním i v demokracii shopni lidem vzít. Proto je to i v politice největší prohřešek Ani Winston Churchil, když v době 2.světové války nastupoval do úřadu britského premiéra, svým výrokem o potu a krvi, lidem naději nebral, naopak naznačoval východisko . Před tímhle generálním průšvihem, ničení a ztrátou naděje a východiska , jak tomu rozumím, varuje ve své článku jeho autorka Peggy Nooan.
Přeji vám přátelé prožívání adventního času v radostné naději, přítomnost Krista v našich životech je nám toho garancí.
Přeji vám přátelé prožívání adventního času v radostné naději, přítomnost Krista v našich životech je nám toho garancí.
Žádné komentáře:
Okomentovat