kontexty

Kontexty současné krize

 

Život víry nežijeme ve skleněném domě v izolaci od společenského dění dnešního světa. Bylo by pokrytectvím tvrdit, že nejsme jeho součástí. Zároveň přitom platí napomenutí Ježíšovo před tím,  abychom se světem nechali pohltit a tak s ním splynuli a nakonec se 

v něm „rozpustili“. S vědomím tohoto rozměru věřící existence se chci podělit 

o myšlenky dvou, z mého pohledu pozoruhodných textů, které jsem nedávno četl na stránkách sekulárního tisku. Oba texty  vybočují z toho co se dnes běžně nabízí ke čtení. Usilují o hloubkovou sondu do společenského dění. Jejich autoři mají svůj původ geograficky takřka protichůdný. Autor obsáhlejšího textu pochází z České republiky 

a druhý je Filipínec působící v USA. Když jsem oba texty opakovaně pročítal neodbytně se mi nabízela myšlenka, že čtu slova svým způsobem prorocká. Vezmu-li v úvahu, 

že bibličtí proroci byli bedlivými pozorovateli dění ve  společnosti své doby a závěry, 

ke kterým docházeli, pak zveřejňovali způsobem v té době obvyklým jejich veřejným vyhlášením, jistou paralelu je zde možno nalézt. Prostředí ve kterém autoři, jejichž myšlenky zde chci přiblížit, své poznatky a závěry zveřejňují je, na rozdíl od podmínek ve kterých působili bibličtí proroci, liberální a svobodné. Přesto  není nikterak výrazně 

k jejich přijetí připravené a ochotné. Oba autoři, Petr Fiala politolog a historik rektor MU v Brně a  Richard Fernandes filozof, se pozoruhodně doplňují. Jejich texty  jsou  poznávací ale i kritické a český autor svůj text navíc označuje jako provokativní.

Richard Fernandes svůj esej nadepsal titulkem „Prodali jsme pravdu za „koks“ a úroky“. V úvodní části píše o fenoménu televize: „předpokládáme, že všichni vědí, že to, co je 

v televizi, není skutečné.“ Autor má na mysli konkrétní osoby anglosaského světa vystupující v televizi a poukazuje na rozpor mezi tím jak se tito lidé představují divákovi přes obrazovku a jak se chovají ve svém „mimotelevizním“ osobním životě. Pro ilustraci uvádí několik příkladů, tak zmiňuje jakéhosi Franka  Bouche, který se v 70. a 80. letech v TV prezentoval jako oblíbenec žen v domácnosti. V roce 1988 však přiznal, že bere kokain a na večírcích s prostitutkami si obléká dámské prádlo. Fernandes k tomu říká:

 „V poskytování fantazií se točí příliš mnoho peněz na to, abychom si mohli dovolit kdovíjak  do hloubky šťourat do skutečnosti, na níž tento byznys stojí. Show musí pokračovat, a dokud je zábavná, většině veřejnosti na tom, co se děje v zákulisí, nezáleží. Problém je pak v tom, že když  přece jen  někdo z těchto bavičů, okolnostmi donucen, přizná pravdu lidé mu ji nevěří, myslí si, že je to součást show. Když je fantazie poutavá, komu záleží na pravdě?“ Fernandes píše, že lidem prahnoucím po tom zakoušet vzrušení už na pravdě nezáleží, chtějí vidět extázi vítězství i agonii porážky a nestojí o to, aby jim někdo připomínal, že jejich televizní idol nosí snad příčesek a je sjetý pod obraz. V této souvislosti se Fernandes ptá: „Jak jsme dospěli k takové lhostejnosti vůči padělkům? Proč jsme ochotni přijímat chytré faksimile, místo toho co je zjevně reálné?“ Odpovídá takto: Moderní ekonomika neprodukuje věci ale nehmotné zboží zvané služby jako jsou pojišťovnictví, bankovnictví, státní úřady, turistické služby, média, kongresové služby, konzultantské služby a mohlo by se vyjmenovávat ještě dál. To vše je neseno společným jmenovatelem – výroba spokojenosti. Pravda takovéto ekonomiky je založena na vjemech. Na trhu s fantazií má pravda malou nebo nulovou hodnotu. Možná je skutečným psychologickým účelem všelijakých vládních stimulačních balíčků naznačit lidem, že znát pravdu není žádoucí, že hudba může hrát pořád, stačí jen si to silně přát. Problémem  přesto zůstává, že od pravdy se nikdy nemůžeme zcela oprostit. Fernandes píše, slova „a poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí“ lze použít i ve zcela sekulárním významu jako vyjádření potřeby nepodléhat špatným informacím, protože ony způsobují destrukci. Je třeba se vzpamatovat a vrátit se nejkratší cestou do reality. Lidé ve svých individuálních příbězích jsou do reality vraceni nemilosrdně třeba zaklepáním exekutora dluhů na jejich obydlí. U společnosti to jde  pomaleji i když i jí a tedy nám všem se může stát, pokud se ti kdo ji spravují včas nevzpamatují, že k jisté formě exekuce dojde 

v podobě státního bankrotu.

Právě tématem tohoto druhu odpovědnosti se zabývá velmi zevrubně politolog a historik Petr Fiala  v obsáhlém textu nadepsaném JAK SE VRÁTÍ POLITIKA. Nejprve uvádí několik definic pojmu politika. Je to schopnost a způsob řešení problémů společnosti. Politika je především něco, co poskytuje společnosti  jistý typ řádu, hierarchizuje 

a reguluje moc, vytváří nástroje a řeší problémy a konflikty společnosti. Takové společenské problémy, které mají sociálně-ekonomický a kulturně-identitní charakter nelze zvládnout jinak než politicky. Pokud politika selhává – a toho jsme dnes svědky – může to mít pro společnost osudové  následky. Že to není žádná vzdálená a fantasijní chiméra  dokládá skutečnost, že dnešní politika o mnoha důležitých záležitostech spíše mlčí, bagatelizuje je či je nechává stranou. My všichni to podvědomě tušíme ale nevíme co s tím.

Dnešní společenské problémy jsou způsobeny něčím, co lze označit jako paradox úspěchu. Žijeme v nejlepší, nejlidštější , nejsociálnější společnosti, jaká kdy existovala. Jsme společností na vrcholu. Z něho lze buďto mírně sestoupit a vystoupat na další vrchol, nebo prostě strmě spadnout dolů. Evropské společnosti jsou na tom zatím ještě dobře, už je však možné kolem nás tušit řadu problémů jež nás mohou ohrozit, ale nikomu se o nich nechce mluvit. Společenská elita je velmi široká a je okouzlena možnostmi, které integrovaný svět nabízí. Společenské skupiny, které tvoří střední třídu mají velmi slušný životní standard, především pak spoustu zábavy. Mlhavé pocity nespokojenosti, jakéhosi tušení, že něco není úplně v pořádku tu jsou, ale není dostatek prostoru, podnětů a ochoty je artikulovat.

Přitom nedaleko, na okraji toho co chápeme jako „Evropu“, na jejím jihovýchodním

a východním koridoru je možno být konfrontován se světem zcela jiným: mnohem beznadějnějším, chudším, brutálnějším, nebezpečnějším a čas od času sužovaným válkami. Ba co víc, ač se nám to z našeho úhlu pohledu tak nejeví, celý svět je stále horším místem k životu a pokud se v něm podmínky přece jen zlepšují pak jen pro malou skupinu lidí.

Je užitečné si v této souvislosti připomenout tento historický příběh. V Evropě, která sama sebe téměř zničila dvěma světovými válkami se postupně vytvořil po té druhé v její západní části pozoruhodný ostrov blahobytu, míru, trvalého ekonomického rozvoje 

a přátelské spolupráce dříve znepřátelených národů. To vše se odehrávalo do roku 1989 v tzv. bipolárním světě majícím pro západní Evropu paradoxně jednu přednost: komunismus představoval jasně definované nebezpečí jež tyto země nutilo k zajištění vnější bezpečnosti a poskytovalo jim úzkou spolupráci a ochranu ze strany USA. Zároveň to uvnitř těchto zemí posilovalo demokratickou politickou soutěž a vedlo ke stále užší ekonomické a bezpečnostní spolupráci. V tomto geografickém prostoru se podařilo dosáhnout nové společenské situace, když nejpozději  od 50. let zde definitivně přestaly existovat problémy se zajišťováním dostatku potravin pro jeho obyvatele. Sociální standard umožňoval neustále rostoucímu množství lidí nepracovat (studovat delší dobu, relativně brzy odcházet do penze). Celoplošně se zlepšila také zdravotní péče. Souběžně 

s tím bylo stále méně lidí, lépe a déle žijících, ochotno dělat méně kvalifikovanou a hůře placenou práci. Paradoxně  začal stagnovat přírůstek obyvatel a problém nedostatku pracovních sil se řešil příchodem lidí z chudších zemí. Navzdory těmto latentním náznakům budoucích možných problémů vznikal v západní společnosti pocit sebeuspokojení a bezpečí. Evropské společnosti prvního desetiletí 21. století byly na vrcholu, prosperovaly a byly zahleděny do sebe sama.

 Za této situace si spokojení Evropané všimli, že USA, které je vojensky zabezpečovaly

a po 2. světové válce jim ekonomicky pomohly, jsou na tom v mnoha směrech lépe. Proto začali USA napodobovat  a tak zvaně dohánět. Problém byl a je ve skutečnosti, že americká společnost je „mladá“ a je utvářena zcela odlišně, má jiné vnitřní problémy, odlišné způsoby jejich řešení a je velice ideová a náboženská. Současně došlo k tomu, že evropské státy se za velkého souhlasu občanů začaly stále víc distancovat od zahraničně politického a vojenského konání USA ve světě. Souběžně s tím se nám přihodilo, že jsme v Evropě přestali o problémech mluvit otevřeně a nenazýváme je pravými jmény. Prosperita, blahobyt, příklon k zábavě, všeobecný úspěch si vybírají svou daň, kterou je právě mlčení a pomíjení problémů. Vytváří se tak prostředí pro vznik směnky, která nemůže být splacena a zákonitě, dříve či později, bude následovat exekuce.

Prostředím podněcujícím vznik takové směnky je i ubývání Evropanů jež dává  vzniknout demografickému problému. Neochota konat určitý druh práce založila na problém přistěhovalectví. Dnes je jasně viditelné, že přistěhovalci dříve či později vystoupí s vlastními náboženskými a následně i politickými požadavky. Jiným z problémů zakládajících na vznik oné nesplatné směnky je zdravotní péče, problém mající rozměry o nichž se dosud spíše mlčí. Právě  ve zdravotnictví je možno vidět, že rovnostářské pojetí státu se již rozpadlo, přitom ale neregulovaně bez politické dohody a rozhodnutí. Právě vzrůstající nerovnost ve společnosti nemůže být uspokojivě a bezpečně řešena jinak než politicky. V souvislosti s faktem rostoucí nerovnosti ve společnosti vystupuje zvolna a nenápadně fakt vytváření nové společenské vrstvy pro niž běžná pravidla hry platí jen přiměřeně a jen někdy. Vrstva globálních finančníků a podnikatelů se navíc těší specifickým privilegiím a úctě. Do této skupiny se postupně zařazují i tzv celebrity, které společnost zábavy pokládá za důležité a je připravena tolerovat jejich případná privilegia. Tento vývoj je pro demokracii nebezpečný, souvisí se ztrátou politické kontroly veřejného prostoru. Je jen otázkou času, kdy si evropští občané povšimnou postupného vytváření nové šlechty. Je více než jasné, že tato vzrůstající  nerovnost ve společnosti bude závažným  politickým problémem.

Je tu ještě jeden společenský problém, který nikdy v minulosti nebyl tak závažnou politickou otázkou. Je jím skutečnost, že konsenzus o tom, že rodina je základní organizační a mimořádně chráněnou jednotkou se rozpadl. Přitom společnost, jak se zdá, nemůže bez ní dobře existovat, není schopna se reprodukovat a má to řadu jiných sociálně – kulturních problémů. K tomu, aby došlo k posílení postavení rodiny 

v politickém, sociálním, ekonomickém i kulturním smyslu, protože bez ní společnost nemá budoucnost a těžko lze najít alternativu, je možno přistoupit jen za užití politiky.

Autor ve svém textu pak přechází k problematice zajišťování energie a konstatuje, že Evropa je dnes ve velké míře odkázána na energetické zdroje, které vlastní nedemokratické státy. Přitom energie je jenom vrcholek ledovce, který  tvoří skutečnost, že největšími věřiteli evropských zemí, majiteli mnoha významných evropských firem 

a obchodních společností jsou nedemokratické státy. To je znepokojující fakt, protože pak je naše politicky bezproblémová závislost bezproblémovou jen potud dokud je to pro tyto státy výhodné.

Pokud jde o bezpečnost  Evropy pak přístup k jejímu zajištění vychází stále 

z předpokladu, že jí toho příliš nehrozí a jediné co by měla dělat, je do ničeho příliš nezasahovat a nikoho neprovokovat. Problém tohoto postoje spočívá v tom, že takto vysílaný signál je v „překladu“ mentality jiných civilizačních kultur interpretován jako slabost. Tento postoj si může Evropa dovolit do té doby pokud USA budou ochotny nést téměř všechna rizika obrany euroamerické a tedy také evropské civilizace téměř samy. Přitom je zřejmé, že otázka obrany nemá jen finanční a technologický rozměr. Jedná se při jejím řešení také o nezbytné vytváření kulturního či mentálního prostředí 

v evropských zemích, které bude spoluvytvářet vědomí, že svět není zcela bezpečný 

a proto je potřeba mít mechanismy obrany vlastní civilizace a být připraven je použít. Zde je nutné konstatovat, že takové vědomí se v řadě evropských zemí vytratilo (kdo 

z nás je připraven za svoji zemi dobrovolně bojovat?).

Fiala zmiňuje ještě několik kritických míst života Evropy jako je policie a média. Svoje uvažování uzavírá takto: Příští politika se bude muset nejspíše zabývat otázkami majícími filozofickou dimenzi. Technokratické postupy a herecké výkony dominující dnešní viditelné „politice“ na to nebudou stačit. To, že problémy nechceme nebo snad nemůžeme vidět, neznamená, že neexistují. Jsou kolem nás a dříve či později se přihlásí 

s o to větší devastující silou. Evropské společnosti žijí (jako za časů Noemových, pozn.já) v jakési nevědomosti plynoucí z toho, že alespoň zdánlivě nezakoušejí pocit bytostného ohrožení. Symptomy úpadku a budoucích problémů mají zatím podobu střípků. Ty je však nutné skládat v mozaiku, jen tak se nám snad ještě včas otevřou oči. Jinak   Evropanům hrozí, že jejich demokratické společnosti nepřežijí příliš dlouho konec moderní doby, jež je vynesla na vrchol dosavadní lidské existence.

(Volně mnou interpretováno podle původních textů; Fernandes v příloze LN Orientace, P.Fiala v časopise Kontexty  vycházejícím v brněnském vydavatelství CDK.)