Loket, sen nebo skutečnost

Již delší dobu se vracím k podnětnému...

Již delší dobu se vracím k podnětnému článku otištěnému v časopise o kultuře a společnosti Kontexty a nadepsaném "Sochař Německa". Autorem článku je František Mikš. Napsání tohoto textu bylo podníceno jeho četbou rozsáhlé práce amerického diplomata a spisovatele Frederica Spottse Hitler a síla estetiky.

Než jsem se začetl do Mikšova textu zaujaly mě přiložené barevné reprodukce obrazů jejichž autorem je k mému překvapení Adolf Hitler. Jsou to obrazy zachycující idylické motivy rakouského hlavního města Vídně. Právě toto překvapivé zjištění mě přimělo k tomu abych se ponořil do četby tohoto, pro mě objevného textu. Myslím, že v této souvislosti je důležité upozornění Frederica Spottse, "že Hitlerovo malířské dílo se stalo obětí politické korektnosti, a to především ze strachu, aby nebyl diktátor ukázán v humánním světle". Již tato poznámka, poukazující na podivný neduh dnešní doby ovládající myšlení a mluvení o závažných společenských skutečnostech do takové míry, že vede k autocenzuře a tak k myšlenkovému i argumentačnímu vykleštění, sterilizaci jakéhokoliv rozhovoru o nějakém závažném a nutně i konfrontaci vyvolávajícím společenském tématu, je sama o sobě silným podnětem k další četbě.

Vraťme se však k v úvodu zmíněnému termínu "Sochař Německa", charakterizujícímu ve výstižné zkratce Hitlera jako totalitního politika, který, dostav příležitost vykonávat státní moc,  jal se realizovat svůj osobní záměr přetvořit vše včetně lidských individualit ke svému obrazu.

V této souvislosti je důležitý také termín "estetika angažovaného umění" použitý v témže čísle Kontextů spisovatelem a dramatikem Milanem Uhdem v článku Spisovatel a prapor. Proč? I z jeho zamyšlení nad prací umělce je zřejmé jakým zlem pro lidské společenství je to čemu se dnes  říká "sociální inženýrství". Myšlenka všelijakých "Sochařů" toho či onoho národa, nebo dokonce mnoha národů není zdaleka mrtvá a především je prastará. Je zmíněna i v Bibli, kde čteme: "Vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi." Bůh tenhle záměr zmařil. 

Co z výše zmiňovaného můžeme vyrozumět pro nás dnes? Že každá glajchšaltace, každé "Sochařství národa či národů" v lidské pospolitosti je zlem. Charakteristické je, že stejně jako ono biblické zlo používají i aktéři těchto pohříchu lidských projektů přepestrou paletu lákavých nástrojů k tomu , aby dosáhli svého cíle ovládat člověka, ovládat lidskou pospolitost.

Jean de Arc - Notre Dame

Komunisté v Ledči nad Sázavou si na 1...

V Ledči nad Sázavou si za místo své manifestace na 1.máje zvolili komunisté prostor před sochou Mistra Jana Husa. Kulisu jejich prvomájového politického vystoupení na ledečském Husově náměstí dotvářeli, v rámci zastupitelské demokracie volení představitelé města, starosta a jeho zástupce. 

Občané v kraji kolem Ledče nad Sázavou prokazují výraznou ztrátu paměti na dobu komunistické totality v letech 1948 až 1989. Například v nedaleké Číhošti, obci kde komunistický režim zinscenoval první velkou provokaci proti křesťanům jejíž obětí se stal tamní římskokatolický kněz Josef Toufar je dnes starostou člen Komunistické strany Čech a Moravy věrné následnice své matky KSČ, která byla zákonem prohlášena za zločineckou organizaci.  Zřejmě by obyvatelé nejen této obce ale i řady jiných měli nahlédnout, listovat a především se začíst  do knihy Miloslava Růžičky Vyhnanci, akce "KULAK" dokumentující na příbězích konkrétních rodin akci KULAK jejíž náplní bylo násilné vystěhovávání selských rodin z jejich gruntů, jejich naprosté ožebračení a takové zacházení s nimi, které mělo jediný cíl zcela je zničit a vyhladit ze společnosti, s povrchu země.

Zapomnětliví, slepí a hluší jsou však i občané takových sídel jako je městečko Ledeč nad Sázavou o níž její představitelé rádi tvrdí, že je perlou Posázaví. Ano je to hezké městečko, vedle toho jak vypadá nějaké sídlo po své vnější stránce je však důležité i jeho společenské ovzduší. A tady má Ledeč nad Sázavou docela velký problém. Stal se zřejmým již v roce 2007, kdy Konfederace politických vězňů pojala záměr umístit v budově dnešní radnice, v době totality až do roku 1960 sídle Okresního lidového soudu, pamětní desku připomínající oběti akce KULAK na Ledečsku. Vedení města nejprve všelijak kličkovalo, až posléze  zastupitelstvo města žádost Konfederace politických vězňů shodilo pod stůl. Konfederaci vyšla tehdy vstříc náboženská obec Církve československé husitské a pamětní desku s textem připomínajícím zločiny komunismu na Ledečsku je možno nalézt a číst na budově Husova sboru v Ledči v Koželské ulici. 

Uplynuly dva roky a nejen   starosta Stanislav Vrba, do zastupitelstva zvolený za sdružení nezávislých, ale i místostarosta sociální demokrat Jaroslav Doležal bez zaváhání a studu stáli  na Husově náměstí před Husovým pomníkem stafáž komunistům, když jim už svým předchozím souhlasem umožnili po 20 letech manifestační návrat do centra města. Oba svou osobní účastí zřetelně demonstrovali kde, že je jejich občanské místo, s kým tluče jejich  srdce.

Mistr Jan Hus v podobě sochy je pochopitelně bezbranný vůči tomuto lidskému a politickému cynismu. Co však lidé, občané perly Posázaví?  Existuje v jejich myšlení něco jako historická paměť? Má pro ně nějakou cenu svoboda? To ukáže i nadcházející serie voleb, které budou jedinečným testem ve kterém vyjde na světlo  smýšlení občanských srdcí.

                                                                 Jan Hálek, farář Církve československé husitské.

Micelangelo – Pieta

Vztah člověka k Bohu má různé podoby,...

Vztah člověka k Bohu má různé podoby. Pomineme-li vztah, vlastně nevztah odmítání, popírání existence Boha pak jde vlastně o dvě polohy či formy toho vztahu:

a/ jde ze strany člověka o cosi "silového", kdy člověk o Bohu uslyšel, uvěřil v jeho bytí ale chce tento potencionální vztah ovládat, mít jej takříkajíc pod kontrolou – chce být pánem tohoto vztahu. Součástí takovéto konstrukce je spoléhání se na posloupnost, jakési fyzické předávání tohoto vztahu jako štafetového kolíku z člověka na člověka z generace na generaci, rodu na rod. Je otázkou času kdy takový člověk bude Bohem samotným vyveden z tohoto omylu.

b/jde o osobní vztah budovaný na důvěře, odevzdání se, spolehnutí, vydání se konkrétního člověka Bohu. K takovéto formě vztahu je člověk přiveden  Bohem. Předpokládá to, že se skutečně nechá vést. Tuto skutečnost popisuje v 1.knize Královské SZ (8,57.58) král Šalomoun v požehnání celému Izraeli při slavnosti otevření jeruzalémského Chrámu: "Kéž nás Hospodin neopustí, kéž nás nezanechá, kéž naklání naše srdce k sobě..."

Vztah víry k Bohu je otázkou Boží milosti a vyvolení. Je to otázka paradoxu, jisté dialektiky. Od apoštola Pavla slyšíme vyznání, že Boží vůlí je, aby všichni lidé byli spaseni a došli poznání pravdy. Tentýž apoštol Pavel v listu Římanům připomíná, že spoléhání se na ono "silové" řešení vztahu člověka k Bohu v podobě spoléhání se na tělo je zavádějící. Dokládá to na příkladu bratrů vyšlých z jednoho otce a z jedné matky – Jákob a Ezau.

V apoštolově uvažování jak je zachycuje 9.kapitola listu Římanům je vyslovena klíčová věta: "Nezáleží na tom, kdo chce, či na tom kdo usiluje (snaží se), záleží na Bohu, který se smilovává (Ř9,16)." Kam až nepochopení a nepřijetí této skutečnosti vede dokládá evangelista Jan, když přibližuje rozhovor, který Ježíš vedl se Židy v chrámu. Ježíš tu mluví  k Židům, kteří, jak říká evangelista, jemu (Ježíšovi) uvěřili. Ježíš jim v této souvislosti vysvětluje, že jde o víc než mu uvěřit. Je třeba zůstat v jeho slovu. Tento zásadní rozdíl v chápání, porozumění tomu co je víra ilustruje  vylíčení toho jak Ježíšův rozhovor se Židy v chrámu skončil: "Tehdy vzali kamení a chtěli ho ukamenovat. On se jim však skryl a opustil chrám."

křsťanský kostel-Trinidad

synagoga v Krnově-historický snímek