Ač nikdo z nás nevíme co nám přinese nadcházející rok , navzdory tomu, či právě proto, přejme si navzájem ať je pro nás rokem dobrým.
Jan-husita
pátek 30. prosince 2011
Posta de Sol
úterý 20. prosince 2011
Radostné vánoce
Radostné vánoce přeji vám všem kdo čtete tyto virtuální stránky pravidelně, náhodně či proto, že jsem si bez jejich dovolení zapsal do adresáře jejich e-maily (a jim v poště přistává něco co si neobjednali a co je možná ani nezajímá. Hřeším však na to, že mají možnost poštu ode mě filtrovat a tak se jí uchránit).
Všem vám přeji také dobrý rok 2012, jan-husita.
pondělí 19. prosince 2011
Vzpomínka
Když se nad návštěvou pana prezidenta Václava Havla v Ledči nad Sázavou, ke které došlo v červnu roku 1997, zamýšlím s letitým odstupem času a vybavuji si ji ve vzpomínce mohu napsat jen tolik, že to žel nebylo víc než letmé setkání. Ano existují fotografie zachycující okamžiky z jeho snad dvouhodinového pobytu na půdě našeho města. Náměstí kam prezidentova automobilní kolona přijela bylo zcela zaplněné lidmi. Bez nadsázky to bylo jak se říká "hlava na hlavě". Prezidentovo auto zastavilo před radnicí. U auta jsem jej spolu s paní přednostkou okresního úřadu Jaroslavou Přibylovou přivítal jménem obyvatel města ona pak jej přivítala na území havlíčkobrodského okresu. Vše šlo pak ráz na ráz. Prezident došel na rampu před radnicí kde se pozdravil se členy městské rady zapsal se do kroniky města. Pak převzal z mých rukou knihu o dějinách našeho města a pěšky mezi zástupem lidí jsme přešli do stařičké budovy někdejší školy v té době Domu dětí a mládeže. Tam se konalo setkání se starosty některých měst Posázaví. Pak již nastoupil do auta přistaveného u budovy a Ledeč opustil. Bylo to trochu zvláštní, neobvyklé a neočekávané, prezident k lidem shromážděným na náměstí nepromluvil ani slovo.
sobota 17. prosince 2011
stojí za přečtení –Vladimír Pikora » Šichtařová: Půjčkou MMF můžeme víc ztratit než získat
Vladimír Pikora » Šichtařová: Půjčkou MMF můžeme víc ztratit než získat
Články téhle dámy čtu pravidelně v Literárních novinách.
To co píše Šichtařová do značné míry koresponduje s myšlenkami pana Robejška nezávislého analytika z Hamburku.
Její názory vnímám jako relevantní navzdory tomu co se lze k její osobě dočíst v následující "diskusi".
Články téhle dámy čtu pravidelně v Literárních novinách.
To co píše Šichtařová do značné míry koresponduje s myšlenkami pana Robejška nezávislého analytika z Hamburku.
Její názory vnímám jako relevantní navzdory tomu co se lze k její osobě dočíst v následující "diskusi".
Církve teď zajímá i sčítání...
ano sčítání lidu. Z různých zdrojů lze v těchto dnech čerpat informace o tom jak si stojí různé církve podle předběžných výsledků sčítání lidu. Splnilo se to co se očekávalo, že tradiční církve zaznamenají ztráty. Některé menší protestantské církve si mohou zapsat znaménko + .
Mě zaujalo zjištění, že procentuální ztráta římských katolíků a husitů (CČSH) je stejná a to 60% v konkrétních číslech pak Řmk ztráta –1 656881 duší a husité –59 727 duší. Českobratrští evangelíci tratili –65 276 duší což je 55%. Přiznám, že mě překvapili Svědkové Jehovovi, ztratili –10 065 duší což v je 43%.
Mě zaujalo zjištění, že procentuální ztráta římských katolíků a husitů (CČSH) je stejná a to 60% v konkrétních číslech pak Řmk ztráta –1 656881 duší a husité –59 727 duší. Českobratrští evangelíci tratili –65 276 duší což je 55%. Přiznám, že mě překvapili Svědkové Jehovovi, ztratili –10 065 duší což v je 43%.
pátek 16. prosince 2011
"Polské" Kontexty
Na e-mailu se mi už sice objevilo avizo na Kontexty číslo 6 (vadává CDK) já jsem se teprve dnes začal skutečně prodírat jejich 5., podzimním, číslem, které je, až na několik málo výjimek pojato monotematicky jako "Polské".
Zaujalo mě hned první pojednání nadepsané Polsko aneb Kresy.
Autorkou je polská kulturoložka Marta Kwaśnicka. Autorka otevírá téma, které je asi pro mnohé z nás dosti vzdálené ne-li vůbec neznámé. Už druhá část titulu, Kresy upozorňuje na to neznámé, totiž na historické východní pomezí Polska před 2. světovou válkou a její územní důsledky vycházející z výsledku konference velmocí v Jaltě. Autorka píše, že pro celou polskou kulturu před rokem 1945 bylo typické její ukotvení na východě. Jmenuje jak klasiky polské literatury tak i Stanislava Lema či nositele Nobelovy ceny za literaturu Cseslawa Milosze. Právě v jeho případě uvádí, že své mládí prožil ve Vilniusu (tehdy Wilnu). Dále uvádí, že snad každý Polák má předky, kteří žili na Ukrajině v Bělorusku nebo na Litvě. Na otázku "Proč?" odpovídá: "Tato území byla součástí Rzeczpospolité. Vilnius byl jedním z nejvýznamnějších středisek I. Rzeczpospolité, státu vzniklého spojením Polska (tzv. Koruny) a Litvy reálnou unií v roce 1569. Předtím, od roku 1385, byly tyto státy spojeny personální unií. Znamená to šest století společných dějin."
K vlasti Poláků přestala tato území definitivně patřit až roku 1945. Polská společnost byla rozhodnutím velmocí vystavena gigantické amputaci již současně provázela podobně gigantická transplantace, když novou součástí Polska se stala území po staletí patřící Německu. V této souvislosti je užitečné si připomenout fakt, že z Pohraničí (Kresy), území odpojeného od Polska bylo po roce 1945 bylo do "nového" Polska vysídleno 2,5 milionu Poláků a dobře milion jich nadále žije za novou polskou hranicí.
Autorka se déle ptá: "Proč se Poláci s amputací tak snadno smířili?" Odpověď nachází v tom, že za Polské lidové republiky se Poláci naučili žít v kategoriích modernity, modernizace či normalizace. V dobách komunismu historické otázky nahradili provizorními řešeními (mluví o tom, že polská provizorní řešení jsou již příslovečná). To dokonce umožňuje i dnes vládnoucí straně, Občanské platformě, jít do voleb s heslem "Rozestavěné Polsko".
V závěrečné části obsáhlého příspěvku se čtenář dozví, že Vilniuský kraj, obklopující hlavní město Litvy, obývají většinou Poláci. Ti jsou vystaveni nekompromisní politice odnárodňování a v evropském měřítku nevídanému jevu pronásledování polské národní menšiny. Poláci mají zakázáno psát svá příjmení podle polského pravopisu a jsou vystaveni zavírání polských škol.
Autorka uzavírá konstatováním, že polské vládnoucí elity uvažují jen černobíle, zapomínajíce na základní premisu politiky, že v ní nikdy neplatilo buď-anebo.
P.S- Litva je zemí s hlubokou křesťanskou tradicí kde se setkává západní a východní křesťanství
Zaujalo mě hned první pojednání nadepsané Polsko aneb Kresy.
Autorkou je polská kulturoložka Marta Kwaśnicka. Autorka otevírá téma, které je asi pro mnohé z nás dosti vzdálené ne-li vůbec neznámé. Už druhá část titulu, Kresy upozorňuje na to neznámé, totiž na historické východní pomezí Polska před 2. světovou válkou a její územní důsledky vycházející z výsledku konference velmocí v Jaltě. Autorka píše, že pro celou polskou kulturu před rokem 1945 bylo typické její ukotvení na východě. Jmenuje jak klasiky polské literatury tak i Stanislava Lema či nositele Nobelovy ceny za literaturu Cseslawa Milosze. Právě v jeho případě uvádí, že své mládí prožil ve Vilniusu (tehdy Wilnu). Dále uvádí, že snad každý Polák má předky, kteří žili na Ukrajině v Bělorusku nebo na Litvě. Na otázku "Proč?" odpovídá: "Tato území byla součástí Rzeczpospolité. Vilnius byl jedním z nejvýznamnějších středisek I. Rzeczpospolité, státu vzniklého spojením Polska (tzv. Koruny) a Litvy reálnou unií v roce 1569. Předtím, od roku 1385, byly tyto státy spojeny personální unií. Znamená to šest století společných dějin."
K vlasti Poláků přestala tato území definitivně patřit až roku 1945. Polská společnost byla rozhodnutím velmocí vystavena gigantické amputaci již současně provázela podobně gigantická transplantace, když novou součástí Polska se stala území po staletí patřící Německu. V této souvislosti je užitečné si připomenout fakt, že z Pohraničí (Kresy), území odpojeného od Polska bylo po roce 1945 bylo do "nového" Polska vysídleno 2,5 milionu Poláků a dobře milion jich nadále žije za novou polskou hranicí.
Autorka se déle ptá: "Proč se Poláci s amputací tak snadno smířili?" Odpověď nachází v tom, že za Polské lidové republiky se Poláci naučili žít v kategoriích modernity, modernizace či normalizace. V dobách komunismu historické otázky nahradili provizorními řešeními (mluví o tom, že polská provizorní řešení jsou již příslovečná). To dokonce umožňuje i dnes vládnoucí straně, Občanské platformě, jít do voleb s heslem "Rozestavěné Polsko".
V závěrečné části obsáhlého příspěvku se čtenář dozví, že Vilniuský kraj, obklopující hlavní město Litvy, obývají většinou Poláci. Ti jsou vystaveni nekompromisní politice odnárodňování a v evropském měřítku nevídanému jevu pronásledování polské národní menšiny. Poláci mají zakázáno psát svá příjmení podle polského pravopisu a jsou vystaveni zavírání polských škol.
Autorka uzavírá konstatováním, že polské vládnoucí elity uvažují jen černobíle, zapomínajíce na základní premisu politiky, že v ní nikdy neplatilo buď-anebo.
P.S- Litva je zemí s hlubokou křesťanskou tradicí kde se setkává západní a východní křesťanství
Hora křížů, místo, které za svého pontifikátu navštívil polský papež Karol Wojtyla, Jan Pavel II.
Brána úsvitu ve Vilniusu
čtvrtek 15. prosince 2011
Paní doktorka v ohrožení
Čas od času navštěvuji svoji lékařku O.J. Vesměs tak činím proto, abych doplnil medikamenty, které mi udržují v dobrém limitu krevní tlak a v poslední době přibyl i lék na zmírnění bolesti. Při každé návštěvě prohodíme několik vět o tom jak jde život. Vytváří to dobrou atmosféru. Když jsem šel k paní doktorce dnes už ze zvyku jsem na parkovišti vyhlížel její bílé Volvo. Bylo tam a tak jsem měl jistotu, že i ona bude ve své ordinaci. Cosi mě však na autě zaujalo. Zaostřil jsem zrak a čtu "Náhradní vůz".
Když na mě přišla řada přivedl jsem na tuhle záležitost hned řeč. Paní doktorka byla sdílná. Jela po rychlostní silnici za svojí maminkou. Na tachometru "stovka", když z příkopu cosi vyletělo vzhůru. Její auto to neminulo, naopak, došla k nárazu do čelního skla, které se z větší části roztříštilo. Paní doktorka zakusila několik sekund úleku, aby po zastavení vozu zjistila, že ten kdo ji ohrozil takřka na životě byl bažantí kohout.
Že nás na silnici může ohrozit vysoká zvěř či divočák to vím, o bažantovi jsem to slyšel poprvé.
Když na mě přišla řada přivedl jsem na tuhle záležitost hned řeč. Paní doktorka byla sdílná. Jela po rychlostní silnici za svojí maminkou. Na tachometru "stovka", když z příkopu cosi vyletělo vzhůru. Její auto to neminulo, naopak, došla k nárazu do čelního skla, které se z větší části roztříštilo. Paní doktorka zakusila několik sekund úleku, aby po zastavení vozu zjistila, že ten kdo ji ohrozil takřka na životě byl bažantí kohout.
Že nás na silnici může ohrozit vysoká zvěř či divočák to vím, o bažantovi jsem to slyšel poprvé.
Video bonus: Rozhovor s Vítem Olmerem — Hledání Jana Wericha — Česká televize
Video bonus: Rozhovor s Vítem Olmerem — Hledání Jana Wericha — Česká televize
Režisér Vít Olmer končí své povídání mikroúvahou nad novotvarem "ČESKO", já si vzpomínám v té souvislosti na paní Blaženku H., která rovněž tenhle výtvor jazyka nesnášela.
Režisér Vít Olmer končí své povídání mikroúvahou nad novotvarem "ČESKO", já si vzpomínám v té souvislosti na paní Blaženku H., která rovněž tenhle výtvor jazyka nesnášela.
Sčítání lidu: V Česku roste počet lidí, kteří věří, ale nehlásí se k žádné z registrovaných církví
Sčítání lidu: V Česku roste počet lidí, kteří věří, ale nehlásí se k žádné z registrovaných církví
Jsme třetí jako při minulém sčítání, jen to číslo zase o dost kleslo. Můžeme si jen namlouvat, že nějaký ten tisíc může být ještě mezi těmi, kteří sice přiznávají víru ale neidentifikují se takto veřejně s konkrétní církví.
středa 14. prosince 2011
Největší objekty přepravované vzduchem - Pořad: Světové rekordy, Video na Stream.cz (ID: 639664)
Největší objekty přepravované vzduchem - Pořad: Světové rekordy, Video na Stream.cz (ID: 639664)
Konkrétně zde se jedná o přepravu jednoho z raketoplánů. Kliknutím na horní text se otevře tahle zajímavá podívaná.
středa 7. prosince 2011
Vratkost lidských vztahů (nebo nevyzpytatelnost?)
Dnes k tomu můžeme dodat, že se naplnilo ono okřídlené, že revoluce požírá vlastní děti. Přesto mě to vede k zamyšlení nad nejistotou, vratkostí, nevyzpytatelností lidských vztahů. Tento snímek a společnost, kterou zachycuje je zvláštní a pro noviny zajímavý tím, že šlo o mocné své doby. Jenomže i úplně "obyčejné" lidské vtahy, nebo jinak vztahy obyčejných lidí s sebou nesou riziko jejich ztroskotání. Povětšinou se to "odbyde" rozchodem přerušením všech kontaktů spálením mostů. Ale i tak zvaně "obyčejní" lidé jsou schopni jít až na hranu a sáhnou druhému na život. Ani taková společenství jako jsou církve nejsou proti podobným kolizím imunní s tím, že dnes již nejde o holý život. Ba dokonce může být pozorovatel svědkem překvapivých kotrmelců, kdy vysvětlením není láska, milosrdenství ale pouhá pragmatičnost.
Obhajoba ratingových agentur | Presseurop (čeština)
Obhajoba ratingových agentur | Presseurop (čeština)
Nejzajímavější je úplný závěr tohoto článku.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)