Začíná čas prázdnin...

a všichni myslíme na radostné stránky života. Vzpomínám, že za starého režimu vládla taková praxe, že právě v čase dovolených vyrukovali mocní té doby s nějakým pro lidi nepopulárním opatřením. Dnes je tomu jinak, jsme  celoročně zaplavováni ne zrovna příjemnými informacemi, takže už nás nic nemůže překvapit. Tak není překvapivé, když v radiu slyším Ivana Hoffmana,dříve disidenta,dnes glosátora naší každodennosti, mluvit o pokračujícím zadlužování domácností v Česku a zvláštní souhře mezi daňovými opatřeními vlády a zájmem dalších bank vstoupit na český trh a nabízet českým rodinám nové a nové úvěry. Musím mu dát za pravdu, že život s dluhem je nejen obtížný ale především člověka zbavuje jeho svobody a alespoň relativní nezávislosti. Ať se to komu líbí či nikoliv, platí, že finanční či jiná majetková zajištěnost zjednává člověku v této materializované a konzumistické společnosti svobodu. I když, jak patrno ze zkušeností některých bohatých, je i jejich svoboda také nejistá (pravda z úplně jiných důvodů). Odhlédneme-li od problémů bohatých a jejich rizik spojených s vlastnictvím velkého majetku a obrátíme svůj pohled k obyčejným lidem pak platí, že jejich zadluženost, do níž jsou bezpočtem nabídek stále lákáni, z nich činí pro politiky a mocné tohoto světa snadno ovladatelnou skupinu obyvatelstva. V tomto světle je zajímavou myšlenka, kterou I. Hoffman vyslovil o těch kdo svodům všelijakých nabízečů půjček odolávájí, že jsou to vlastně novodobí disidenti, kteří si, ač třeba nebohatí, zachovávají jistou formu svobody a nezávislosti.

Nová encyklopedie - pozoruhodná kniha

Dostala se mi do ruky krásná, objemná i těžká kniha. Vydalo ji nakladatelství ACADEMIA a nese název STO ČESKÝCH VĚDCŮ V EXILU. Krásná je tahle kniha svojí celkovou výpravou což se ocení a pozná listováním v ní a již na první pohled upoutá i její vnější vzhled. Objemnost vyjadřuje jak 607 stran tak i středně velký formát. No a pokud jde o váhu knihy váží 1,25 kg ale skutečnou váhu jí dodává její obsah počínaje úvodní studií jednoho z editorů Antonína Kostlána nazvanou Útěky do emigrace a Československá akademie věd, vzápětí nato se čtenář již může cele ponořit do poutavé četby stovky medailonů o českých vědcích v exilu.
Hned v úvodu zmíněné studie se její autor na 10 stranách zamýšlí nad problematikou použití termínu exil a emigrace. Že tahle problematika má v pohledu a hodnocení českých vědců, kteří se v průběhu času ocitli ať dobrovolně či z donucení mimo svou vlast své nezastupitelné místo dokládá i podtitul knihy ENCYKLOPEDIE VÝZNAMNÝCH VĚDCŮ Z ŘAD PRACOVNÍKŮ ČESKOSLOVENSKÉ AKADEMIE VĚD V EMIGRACI. Dlužno dodat, že s A. Kostlánem se na editování medailonů spolupodílela Soňa Štrbáňová. A právě paní docentka a jeden z těch jejichž medailon lze v knize dohledat profesor Ivan Lefkovits ze Švýcarska hovoří v rozhlasovém snímku, který je dalším samostatným příspěvkem na blogu.

Vědci v exilu - mezinárodní konference a nová kniha historiků - Mozaika (Český rozhlas)

Vědci v exilu - mezinárodní konference a nová kniha historiků - Mozaika (Český rozhlas)

Příloha k anonci na pozoruhodnou knihu

První letní den

Že je dnes první letní den jsem si připamatoval vlastně až na jeho sklonku když jsme se vrátili z celodenního cestování. Vyjeli jsme ráno v půl sedmé a hned na nádraží bylo zřejmé, že tentokrát nepojedeme sami dva , jak tomu bývá obvykle. Přidala se k nám sousedka, která směřovala do Brna jako mi ale pak ještě pokračovala o kus dál do Uherského Brodu. Cesta nám rychle utekla protože naší spolucestující bylo hodně do řeči. Jela do svého rodného města na sraz spolužáků. Jezdí na něj vždy po pěti letech, dnes jí je přes 70 roků. Vedle líčení, jak ona to nazývala, rodinných "odyseí" jejichž hlavními aktéry byly její dospělé děti, jsme se také dozvěděli, že účinkovala v souboru Olšava.
V Brně na nádraží jsme se rozešli, ona si počkala na svůj vlak a mi jsme šli k TESCU na 51, která nás dovezla na Žlutý kopec kde jsem měl pravidelné setkání se svým lékařem. Tam jsme  to vyřídili tentokrát brzy. Přesto jsem neměl pocit, že by to pan doktor odbyl. Jsme totiž dnes ve fázi kdy se nějaká invazivní medicína již dělat nemůže. Sledujeme jen a konzultujeme  spolu, jak si ten prezent, kterým se před dvěma a třemi zabýval invazivně pan profesor, v mém těle  žije. Pan doktor mě přitom informoval o tom jak pokročila jeho aktivita v rodné vsi na Vysočině kde zajistil obnovu zchátralé kapličky. Pokud se nestane nic nepředvídaného máme domluvenou schůzku na prosinec.
Pak už se odehrával obvyklý rituál, kdy moje žena si obejde co ji zajímá a já si dojdu do AKADEMIE do literární kavárny na vídeňskou kávu s něčím. Už tam zase změnili provozovatele ale kávu dělají stále dobrou, jen místo ořechové bábovky nabízeli dnes něco nového. Servírka o tom mluvila jako o švestkovém koláči. Kdyby to tak sama neoznačila já bych v něm nic od švestek nehledal. Byly v tom nějak rozdrcené sušené švestky jinak tam převládalo kakao a bylo to polité šlehačkou. Nejprve jsem rozmýšlel a teprve až jsem to obhlédl tak povídám " dejte mi to". A bylo to výborné. Se ženou jsme se opět sešli na našem obvyklém místě v kostele Maří Magdalény. Zjistili jsme, že chytneme pohodlně vlak ve 12:22, proto jsme už ani nikam jinam nešli. Cestu jsme přerušili v Havlíčkově Brodě protože se nám nechtělo dvě hodiny čekat ve Světlé n.Sáz. Když jsme odcházeli z Kauflandu kdo to na nás nemává František N. z Humpolce. Tak jsme s ním ještě dali řeč. Domů jsme přijeli před půl pátou. Už cestou od vlaku podle řeky bylo slyšet hudbu. Když jsme došli na náměstí bylo to jasné. Dnes je přece ten první letní den a také Den hudby. Na ledečském náměstí hrála taneční kapela, skutečný big band mladých muzikantů a  hráli swing. Nám to nedalo a pár skladeb jsme si vyslechli. No a doma už bylo dobře, protože mi vyznáváme, že všude je sice dobře ale doma je nejlépe a to vyznává i náš kocour, který na nás čekal na zápraží.

Do třetice z Hong Kongu Up To Faith Global Dance 2011 Hong Kong

Budapest, Hungary - UptoFaith Global Dance 2011 [OFFICIAL] Resurrection ...

UptoFaith Global Dance 2011 [OFFICIAL] - Resurrection Sunday Dance 2011

Smutné setkání

Jeli jsme dnes do Havlíčkova Brodu. Vyjeli jsme časně ráno, protože naše známá, kterou jsme do HB vezli tam potřebovala být brzy. Měla v plánu navštívit dvě lékařské ordinace. Ta první byla spíše napravení restu z její minulé návštěvy, kdy všechny tři ženy v ordinaci přítomné pro samé povídání opomenuly, že je třeba pacientce udělat také odběr krve. Dnes se nemluvilo a šlo se rychle k věci. Pak jsme se přemístili do Okresní nemocnice kam naše známá šla na ročně opakované vyšetření, což zabralo asi dvě hodiny času.
Už když jsme vstupovali do přízemní vstupní haly  byli jsme svědky trapného incidentu. Jakýsi saniťák se tam před budovou pustil hlasitě a hrubě do ženy, která si dovolila před vchodem zaparkovat své auto. Marně se bránila, že to není z rozmařilosti. Díky tomuto výjevu jsme poznali o koho jde, že je to člověk od nás. Za chvíli jsme ji viděli tlačit pojízdné křeslo a v něm seděl náš společný známý Karel R. Už nějaký čas víme, že má rakovinu ale to co jsem uviděl mě opravdu na celý den sebralo. Pomohli jsme jej jeho paní  naložit do auta přistaveného právě proto před vchodem do nemocnice.
Přemýšlel jsem proč mi to tak uvízlo v mysli, vždyť jsem na Žlutém kopci  viděli tolik lidí stižených touhle nemocí. Jistě to bylo především proto, že Karla léta znám i ze společného pracoviště. Myslím však, že jistý podíl na ponurosti té vzpomínky má i skutečnost oné potemnělé v šero stále ponořené vstupní haly Okresní nemocnice. Nosím totiž ve své paměti, dobrou mysl i naději povzbuzující všeobecnou přítomnost světla prakticky ve všech prostorách na Žlutém kopci. Oproti tomu v Havlíčkově Brodě si připadáte jako v katakombách. Jistě architekt to kdysi takto vyřešil, že by to tak ale mělo být navždy si nemyslím.

Pohřeb Karla Otčenáška

Na jednom ze záběrů s účastníky pohřbu je zachycena sestra dlouholetého duchovního správce ledečské řmk farnosti Jana Srnského.