středa 22. prosince 2010
Neototalitní EU je tragikomická, ale Evropa umírá a za pár let už tu nebude
Neototalitní EU je tragikomická, ale Evropa umírá a za pár let už tu nebude
Jde o text pro leckoho možná pohoršlivý a radikální, zcela proti maistreamovému proudu. I mě v něm leccos až šokuje. Přesto mu tady dávám prostor protože, když nic jiného tak jistě provokuje k přemýšlení o našem světě o našem životě ve společnosti do níž jsme se narodili a do níž přivádíme i své potomky.
Ve svém blogu "Slovo v překladu" jsem...
citoval Matoušův text, který doslova uvádí, že chce říci jak, že to bylo s narozením Ježíše Krista. Mluví se tam o dilematu, které řešil Josef snoubenec Mariin, když zjistil, že jeho snoubenka je těhotná, ač spolu dosud nežili jako muž a žena. Proč vůbec evangelista otevírá tuhle otázku? Protože křesťanská víra není slepým, fatalistickým a proto i mlčenlivým přijímáním jistých skutečností s ní souvisejících. A protože je taková tak se táže: "Proč?" nebo "Jak?" Jsem přesvědčen, že se ony otázky vynořují od událostí spojených s koncem Ježíšova života na dřevu kříže a poznáním jeho učedníků, že nezůstal v zajetí smrti a hrobu, když se s ním znovu setkávali a tak došli k závěru, že byl vzkříšen. Kým? Nepochybně Bohem. Tady hledejme počátek otázek, počátek pokusů o odpověď, které nacházíme v různé podobě především u Matouše a Lukáše. Matouš z pozice vypravěče, který ví co bude jeho čtenáře, podnícené obsahem jeho vyprávění, zajímat jejich tázání předchází tím, že tu otázku "předběhne" odpovědí (tvrzením), že "Narození Ježíše Krista se událo takto:...a vypráví to co jsem zmínil výše. U Lukáše se ptá sama Marie, když se na anděla obrací s otázkou: "Jak se to stane? Vždyť jsem ještě nepoznala muže?"
Zůstaňme však dnes u Matouše a jeho podání. Nikde v jeho vyprávění se nedočteme, že by Josef dostal nějakou uspokojující odpověď ze strany lidí, ať Marie samotné či její rodiny. Přesto Josef nehodlá vůči Marii použít striktně litery ustanovení Zákona, která konkrétně stanoví, jak v takové situaci má kdo jednat a jaké důsledky nesou ti kdo se provinili. Josef nechtěl jít až do krajnosti. Proč? Zřejmě Marii skutečně miloval. Znal realitu tehdejšího života, věděl co všechno se může stát, čím vším je mladá dívka ohrožována ze strany mužů. V jeho srdci bylo přítomno milosrdenství. Evangelista o něm ale také tvrdí, že byl spravedlivý, což znamenalo, že byl ctitelem Zákona. Právě na jeho příkladu můžeme porozumět tomu k čemu měl Zákon sloužit. Prioritou Zákona není trest ale dobrý lidský život. Motivací vzniku Zákona není egoismus Boha ale jeho láskyplný vztah ke stvoření, ke člověku, k lidské pospolitosti. Josef volí život pro Marii i dítě, které ona nosí pod srdcem a proto ji chce propustit ze svazku s ním v tichosti. A tady přichází evangelista s vyprávěním o Josefově spánku a setkání ve snu jež měl s Hospodinovým andělem.
Jenomže ještě před tímhle vším uvádí Matouš obsáhlý soupis jmen mužů a žen o němž říká, že jde o Knihu rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova. Když tento soupis pročteme zjistíme, že jsou v něm zahrnuty osoby, které mají za sebou velmi pestrou a dramatickou minulost a to ať jde o muže nebo ženy. Tuto pestrou a rozmanitou společnost lidí přijímá Bůh za svou když doprostřed lidského společenství posílá Ježíše Krista. Teologie mluví o kenozi Boží, když Bůh koná dílo spásy lidí. Není součástí tohoto Božího jednání i ten z lidského pohledu nejistý způsob Ježíšova příchodu do světa lidí? A tuto "tmu" Spasitelova vtělení v lidskou existenci prosvětluje Bůh svým Duchem.
Je zajímavé, že církev ve spojitosti s tímto Matoušovým textem čte text proroka Izajáše o králi Achazovi a jeho neochotě uposlechnout výzvy tlumočené mu prorokem a požádat Hospodina o znamení. Achaz prorokovi odpověděl: "Nepožádám, nebudu pokoušet Hospodina." Achaz žil v zajetí svého myšlení své představy o Bohu. Nemáme i my podobný problém, když uvažujeme o příchodu Kristově do našeho světa? Proč by v tomto případě nemohl Bůh jednat zcela jinak, než jakou jsme si mi lidé učinili představu, že to jedině mohlo být. Působí nám to snad pohoršení, že by Bůh "klesl" tak hluboko? Ne nejsem heretik, ale nezavírám oči před otázkami, které se znovu a znovu vynořují.
Zůstaňme však dnes u Matouše a jeho podání. Nikde v jeho vyprávění se nedočteme, že by Josef dostal nějakou uspokojující odpověď ze strany lidí, ať Marie samotné či její rodiny. Přesto Josef nehodlá vůči Marii použít striktně litery ustanovení Zákona, která konkrétně stanoví, jak v takové situaci má kdo jednat a jaké důsledky nesou ti kdo se provinili. Josef nechtěl jít až do krajnosti. Proč? Zřejmě Marii skutečně miloval. Znal realitu tehdejšího života, věděl co všechno se může stát, čím vším je mladá dívka ohrožována ze strany mužů. V jeho srdci bylo přítomno milosrdenství. Evangelista o něm ale také tvrdí, že byl spravedlivý, což znamenalo, že byl ctitelem Zákona. Právě na jeho příkladu můžeme porozumět tomu k čemu měl Zákon sloužit. Prioritou Zákona není trest ale dobrý lidský život. Motivací vzniku Zákona není egoismus Boha ale jeho láskyplný vztah ke stvoření, ke člověku, k lidské pospolitosti. Josef volí život pro Marii i dítě, které ona nosí pod srdcem a proto ji chce propustit ze svazku s ním v tichosti. A tady přichází evangelista s vyprávěním o Josefově spánku a setkání ve snu jež měl s Hospodinovým andělem.
Jenomže ještě před tímhle vším uvádí Matouš obsáhlý soupis jmen mužů a žen o němž říká, že jde o Knihu rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova. Když tento soupis pročteme zjistíme, že jsou v něm zahrnuty osoby, které mají za sebou velmi pestrou a dramatickou minulost a to ať jde o muže nebo ženy. Tuto pestrou a rozmanitou společnost lidí přijímá Bůh za svou když doprostřed lidského společenství posílá Ježíše Krista. Teologie mluví o kenozi Boží, když Bůh koná dílo spásy lidí. Není součástí tohoto Božího jednání i ten z lidského pohledu nejistý způsob Ježíšova příchodu do světa lidí? A tuto "tmu" Spasitelova vtělení v lidskou existenci prosvětluje Bůh svým Duchem.
Je zajímavé, že církev ve spojitosti s tímto Matoušovým textem čte text proroka Izajáše o králi Achazovi a jeho neochotě uposlechnout výzvy tlumočené mu prorokem a požádat Hospodina o znamení. Achaz prorokovi odpověděl: "Nepožádám, nebudu pokoušet Hospodina." Achaz žil v zajetí svého myšlení své představy o Bohu. Nemáme i my podobný problém, když uvažujeme o příchodu Kristově do našeho světa? Proč by v tomto případě nemohl Bůh jednat zcela jinak, než jakou jsme si mi lidé učinili představu, že to jedině mohlo být. Působí nám to snad pohoršení, že by Bůh "klesl" tak hluboko? Ne nejsem heretik, ale nezavírám oči před otázkami, které se znovu a znovu vynořují.
středa 15. prosince 2010
pátek 3. prosince 2010
Spiked Aurora - Northern Lights near Bláfjöll, Iceland
Polární záře, jev, úkaz, který jsem nikdy neviděl. Tak aspoň takhle.
"Tak nevím...
jak se bude vše ubírat dál." Tohle konstatování, ve kterém je přítomna těžko zodpověditelná otázka, napadne občas snad každého. Pokud se nás to bezprostředně netýká, může v téhle myšlence být přítomno jen příjemné vzrušení spojené s očekáváním. Horší je to tehdy, když její obsah má k našemu životu bezprostřední vztah. Problém spočívá v tom, že to nejsme my kdo může průběh dějů s touto myšlenkou souvisejících jakkoli ovlivnit. Hybatelem je někdo zcela jiný, nám však blízký a pro nás důležitý. Každý žijeme svůj vlastní život, nějak si v něm počínáme a rozhodujeme se. Jenomže se to neděje ve vzduchoprázdnu, v izolovanosti od lidí. Veškeré naše počínání, ať si to uvědomujeme nebo ne, má v sobě dimenzi vztahu k jiným lidem. Někdy jde o ty, kteří nám pomohli, sdílejí podobné názory jako my, pak se žádného ohrožení zájmů třetích osob směrem k nám není třeba obávat. Problém nastává tehdy, když naše disonance se děje ve vztahu k osobě, která má dostatek vlivu i moci zhatit naše záměry, jejichž realizace je v zájmu a pro dobro oněch jiných lidí, tak zvaných třetích osob.
Je tu, jak čtenář může rozpoznat, řeč o naší svobodě, o jejím uplatňování, kdy naše jednání a rozhodování a jeho důsledky nedopadají jen nás, jako vlastní aktéry dění, ale také se (a někdy naprosto existenciálně) dotýkají lidí, na našich schopnostech a možnosti je uplatnit a použít právě pro jejich dobro zcela závislých.
Co může dělat člověk zakoušející aktuálně reálnost tohoto dilematu lidské svobody a volby z ní plynoucí, když je shodou okolností tou třetí osobou právě on sám? Co s tím může dělat? Může se toho "svého" hybatele dějů dovolávat, aby byl rozumný, aby byl přístupný kompromisu? Dost těžko, omezoval by jeho svobodu. Pokud je věřící, svěří to Bohu. Ne proto, že je fatalista, naopak je realista a proto bere na pomoc v téhle nouzi právě víru.
Je tu, jak čtenář může rozpoznat, řeč o naší svobodě, o jejím uplatňování, kdy naše jednání a rozhodování a jeho důsledky nedopadají jen nás, jako vlastní aktéry dění, ale také se (a někdy naprosto existenciálně) dotýkají lidí, na našich schopnostech a možnosti je uplatnit a použít právě pro jejich dobro zcela závislých.
Co může dělat člověk zakoušející aktuálně reálnost tohoto dilematu lidské svobody a volby z ní plynoucí, když je shodou okolností tou třetí osobou právě on sám? Co s tím může dělat? Může se toho "svého" hybatele dějů dovolávat, aby byl rozumný, aby byl přístupný kompromisu? Dost těžko, omezoval by jeho svobodu. Pokud je věřící, svěří to Bohu. Ne proto, že je fatalista, naopak je realista a proto bere na pomoc v téhle nouzi právě víru.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)