jak se bude vše ubírat dál." Tohle konstatování, ve kterém je přítomna těžko zodpověditelná otázka, napadne občas snad každého. Pokud se nás to bezprostředně netýká, může v téhle myšlence být přítomno jen příjemné vzrušení spojené s očekáváním. Horší je to tehdy, když její obsah má k našemu životu bezprostřední vztah. Problém spočívá v tom, že to nejsme my kdo může průběh dějů s touto myšlenkou souvisejících jakkoli ovlivnit. Hybatelem je někdo zcela jiný, nám však blízký a pro nás důležitý. Každý žijeme svůj vlastní život, nějak si v něm počínáme a rozhodujeme se. Jenomže se to neděje ve vzduchoprázdnu, v izolovanosti od lidí. Veškeré naše počínání, ať si to uvědomujeme nebo ne, má v sobě dimenzi vztahu k jiným lidem. Někdy jde o ty, kteří nám pomohli, sdílejí podobné názory jako my, pak se žádného ohrožení zájmů třetích osob směrem k nám není třeba obávat. Problém nastává tehdy, když naše disonance se děje ve vztahu k osobě, která má dostatek vlivu i moci zhatit naše záměry, jejichž realizace je v zájmu a pro dobro oněch jiných lidí, tak zvaných třetích osob.
Je tu, jak čtenář může rozpoznat, řeč o naší svobodě, o jejím uplatňování, kdy naše jednání a rozhodování a jeho důsledky nedopadají jen nás, jako vlastní aktéry dění, ale také se (a někdy naprosto existenciálně) dotýkají lidí, na našich schopnostech a možnosti je uplatnit a použít právě pro jejich dobro zcela závislých.
Co může dělat člověk zakoušející aktuálně reálnost tohoto dilematu lidské svobody a volby z ní plynoucí, když je shodou okolností tou třetí osobou právě on sám? Co s tím může dělat? Může se toho "svého" hybatele dějů dovolávat, aby byl rozumný, aby byl přístupný kompromisu? Dost těžko, omezoval by jeho svobodu. Pokud je věřící, svěří to Bohu. Ne proto, že je fatalista, naopak je realista a proto bere na pomoc v téhle nouzi právě víru.
Žádné komentáře:
Okomentovat