úterý 27. října 2009

Pohled pacienta

Medicína prakticky: Onkologie odkazy
Snad to není troufalost dovolím-li si napsat na tyto stránky pohled pacienta na jeho nemoc a léčbu v průběhu času. Nabízím tu svůj pohled , svoji zkušenost s jediným záměrem ukázat pohled z druhé strany.
V roce 2007 při urologické operaci vyvolané předpokládanou zvětšenou prostatou vyšlo najevo, že v oblasti malé pánve je "usazený" nádor ze kterého se po provedené histologii vyklubal chordom o velikosti dětské hlavičky. Tohle poslední zjištění učinil můj operatér profesor J.Ž. v renomovaném onkologickém pracovišti na Yallou Hill při operaci k níž došlo v květnu 2008. Této operaci předcházela nejprve vyšetření v okresní nemocnici. Z jejich výsledků bylo zřejmé, že je potřebné, abych byl přijat na zmíněné špičkové pracoviště. Onkoložka okresní nemocnice na základě histologického nálezu měla jasnou představu ke kterému z odborníků tohoto pracoviště bych se měl dostat. Věci nakonec šly klasickou cestou a já jsem začal na tamější konciliární ambulanci. Zde mi byl oznámen termín mého nástupu k léčbě. Nastoupil jsem v listopadu 2007 na lůžkové oddělení klinické onkologie. Svému pobytu a postupu lékařů jsem rozuměl tak, že se hledá nejvhodnější způsob terapie, který by vedl k dobrému výsledku. Asi po dvou týdnech jsem byl propuštěn domů s tím, že se čeká na další výsledky laboratorních vyšetření. Vrátil jsem se sem zase v prosinci. Nakonec jsem se těsně před vánočními svátky dostal na chirurgickou ambulanci k tomu odborníkovi na něhož už v počátku myslela onkoložka okresní nemocnice.
Pan profesor J.Ž. mě seznámil s nutností provést operační zákrok. Mělo mu předcházet ozařování místa kde bylo umístěno ložisko nádoru. Záměrem této terapie bylo snížit riziko velkého krvácení v oblasti zákroku. 22 dávek záření jsem absolvoval v témže zařízení v únoru 2008. Celou proceduru jsem snášel dobře. Každý den jsem dokonce vycházel ven z nemocnice na procházky. Zažil jsem tam ale i několik hodin napětí, a to tehdy, když mi pan přednosta oddělení radiologického oddělení měl oznámit výsledek jiného histologického vyšetření, které jsem při této terapii absolvoval. Při řadě předcházejících vyšetření totiž vyšlo najevo, že mám nádorové ložisko na levé ledvině. Zmíněná histologie potvrdila, že nález je pozitivní. Z téhle ledvinové epizody pro mě bylo nejhorší ono několikahodinové čekání na oznámení výsledku. Když jsem se dozvěděl jak na tom jsem ulevilo se mi. V době kdy pacient ví, že se něco děje ale nezná konečný verdikt jeho představivost pracuje na plno a je to pro něj docela veliká psychická zátěž. Po skončení ozařování, před mým odjezdem domů jsem byl pozván před lékařské kocilium na onkologické urologii. Lékařská komise mi sdělila, že je nutné odoperovat celou levou ledvinu. K provedení této operace jsem nastoupil na Velký pátek a operován jsem byl v úterý po velikonočním pondělí. Operace proběhla bez komplikací a lékaři mi sdělili dobrou zprávu, že nebylo nutné učinit tak razantní zákrok jak se původně předpokládalo. Byla mi odoperována jen část ledviny zasažená nádorem. To byly mé velikonoce 2008.
Ani ne do měsíce jsem nastoupil na Yallou Hill na lůžkové oddělení chirurgie, aby mi byl vyoperován chordom. Z rozhovoru s jednou mladou lékařkou na klinické onkologii v prosinci 2007 jsem byl připraven na to, že operační zákrok v oblasti malé pánve v místech, která jsou centrem životně a funkčně důležitých orgánů, může přinést nevratná poškození. Pan profesor J.Ž. však odvedl dobrou práci. Z operačního stolu a posléze ze samotného Yallou Hill jsem se vrátil domů bez poškození.
Jak jsem se dozvěděl z internetu chordom sice nezakládá "klasické" metastázy, které zasahují jiné orgány v těle, má jinou vlastnost, dříve či později recidivuje. Když jsem odcházel po této operaci domů byl jsem vyrozuměn o tom, že budu podstupovat pravidelná vyšetření a to jak na urologii tak na chirurgii.
Skutečně, uplynulo několik měsíců a bylo jasné, že chordom nespí. Rostl a založil (snad si ten termín pamatuji dobře) invazivní metastázy. Téměř na rok přesně (na přelomu června a července 2009) jsem byl opět přijat na lůžkovém oddělení chirurgie na Yallou Hill. Tentokrát mě pan profesor J.Ž. informoval o možné nutnosti zřízení vývodu. Byl jsem s tím srozuměn a souhlasil jsem. Nebudu zastírat, že jsem byl rád když jsem po operaci zjistil, že k tomu nakonec nedošlo. Pravda nebylo to zadarmo. Jak mi sdělil pan profesor upustil od toho proto, že by musely být provedeny vývody oba, avšak vzhledem k dosaženému výsledku by to bylo podle jeho slov příliš velké poškození.
Je asi na místě říci, že první operace chordomu byla vedena zadem nalevo od konečníku. Tentokrát nebylo zbytí a muselo se jít dovnitř břichem. I podle slov pana profesora šlo o velkou operaci. Břichem bylo nutné jít mimo jiné i proto, chordom založil metastázu na břišní stěně. Vlastní operaci předcházela "malá operace" pro získání histologického materiálu. Před oběma operacemi chordomu jsem absolvoval vyšetření na magnetické rezonanci. Součástí letošní velké operace vedené předem bylo i zavedení stentů do močových cest. Pooperační rekonvalescence byla po tomto zásahu relativně nesnadnější. Strávil jsem na Yallou Hill také o nějaký den delší čas.
Asi do měsíce mi urolog stenty vyjmul. Užíval jsem preventivně antibiotika ale vše proběhlo dobře. Zaujala mě jedna skutečnost při vyšetřeních, která nyní pravidelně absolvuji na urologické ambulanci na Yallou Hill. Pan doktor mluví o zvětšené prostatě. Znovu jsem si proto přečetl operační zprávu z okresní nemocnice kde je jakousi metodou on line zprávy popisováno konání operatéra. Až do této doby jsem žil v domnění, že prostata je odoperována. Není. Když se na operatéra, jak doslova píše "vyřinula nekrostatická hmota" vypláchli močový měchýř a ránu uzavřeli. Nicméně nyní močím normálně. Na urologii podstupuji pravidelné kontroly na sono protože laicky řečeno to co v těle z chordomu zůstalo žije a může ohrozit m.j. průchodnost močových cest. Chování rezidua chordomu sleduje i pan profesor J:Ž. pravidelným, zatím vždy čtvrtletním vyšetřením na magnetické rezonanci.
Nemohu zde vynechat konstatování své spokojenosti s prací, službou všech se kterými jsem měl co činit při svých pobytech na Yallou Hill. Navázal jsem tam i nové přátelství s knězem, který si mne našel již při mém první pobytu. Zakusil jsem pak, právě při první, urologické operaci, jak je prima když k vám na ARO v noci přijde lékař a vyřizuje pozdrav, jak vychází najevo, od společného přítele právě onoho kněze J.Z.
Musím, a činím to rád poděkovat paní doktorko Ifčo i vám. Snad si nepočínám nevhodně, když používám tento způsob komunikace abych splnil vaše v roce 2007 vyslovené přání, abych se vám neztratil.
Přeji dobré dny, sílu k nekončícímu boji s rakovinou!Ta druhá část přání je stále aktuální i pro mne, protože ten můj osten je vlastně nezničitelný. Tohle přání pochopitelně patří také všem kdo slouží pacientům na Yallou Hill. A tak děkuji Hospodinu za každý nový den a prosím o sílu o pomoc k nesení tohoto břemene.

pondělí 26. října 2009

Zahrádka 2009

Slovo pro „dušičkový“ čas

 

I ti z nás, kdo to jinak během roku z jakýchkoli důvodů nečiní, se na počátku listopadu rozpomenou na své kořeny, na své zemřelé a vracejí se do míst, která z různých příčin a pohnutek již dávno opustili, aby svůj čas života žili někdy i hodně daleko.  Spolu se vzpomínkami na dobu kdy tam pobývali je k onomu místu někdy ještě váží i ti živí, kteří tu tráví podzim svého života.

Ano, dušičkový čas je dobou navštěvování hřbitovů a rozpomínání se. Zůstat jen u toho, by však bylo málo. Je dobré si v tento čas připomenout nejen kořeny rodové ale i duchovní. Bohu dík ještě stále žije generace  těch kdo v téměř absolutní většině byli na počátku své životní cesty pokřtěni. Byla to vůle a víra našich rodičů, že nám tento duchovní  dar umožnili přijmout. Pravda leckdy zůstalo jen u tohoto prvního kroku a z různých důvodů nedošlo k pokračování v započaté cestě. Pak již bylo zcela na nás samotných zda jsme se rozhodli pokračovat v tom co při nás naši „staří“ započali, či jsme to odhodili jako nežádoucí zátěž na jiné cestě pro kterou jsme se sami rozhodli. Ať už je tomu s námi jakkoli jsem přesvědčen, že pro nás všechny bez rozdílu má hluboký smysl tento verš z novozákonního listu Židům: „Zkoumejte se každý den, dokud je k tomu příhodná chvíle, aby se někdo z vás nezatvrdil zaslepující a mámivou svůdností hříchu.“

Čas našich dnů nezadržitelně a nenávratně plyne. Právě ve světle této neoddiskutovatelné skutečnosti je pro každého životně důležitá žalmistova výzva i napomenutí: „Pojďte, zpívejte Hospodinu, svému Stvořiteli,

 s radostí jásejme Skále naší záchrany! Do jeho přítomnosti vstupme s vděčností, hlasitými žalmy ho pojďme oslavit! Pojďme a klaňme se, před ním padněme, Hospodin je náš Tvůrce, před ním klekněme!

A uslyšíme-li dnes jeho hlas, nezatvrzujme svá srdce (Ž 95).“ Počet našich dnů je nám všem bez výjimky skryt a tak nevíme kdy se náš čas naplní, proto žijme  ty dny v bázni Boží. Plňme přikázání jeho zákona života. Neroznášejme pomluvy. Nepomáhejme darebákovi křivým svědectvím. Nepřiklánějme se k většině v žádné špatnosti. Nezabývejme se lživým obviněním. Nepřijímejme úplatek, protože zaslepuje i vidoucí a převrací slova poctivých.

Ač si to někteří lidé této doby mnohdy nechtějí připustit, přesto i v jejich srdcích je přítomna touha, kterou básnickým slovem víry vyjadřuje žalmista když vyznává: „Jako laň prahne po proudící vodě, má duše prahne, Bože, po tobě!“ Pán a Dárce života se nám nevzdálil, jak by se z tohoto lidského volání mohlo zdát. To my se od Něho odvracíme, podlehnuvše mámivé svůdnosti hříchu a odcházíme z rodného domu, jako ten mladší syn z Ježíšova podobenství. Tomu, když šel do sebe a vracel se domů, vyšel jeho starý otec v ústrety. Náš nebeský Otec jde ve vztahu ke každému člověku ještě dál. Jde za námi do míst našich hříchů ve svém Synu Ježíši Kristu. To on, Ježíš, je tím Slovem jehož hlas promlouvá k našim  zatvrzelým srdcím. To on nám říká: „Kdo žízníš, přijď, kdo chceš, zdarma naber vodu života.“

Najděme v srdci  onu odvahu odvrátit se od mámivé svůdnosti hříchu a obraťme se! Opusťme cestu smrti a dokud je čas vykročme na cestu života, protože pro každého platí toto Pánovo slovo: „Přijdu brzy!“ Ve víře v Boží lásku, spravedlnost a milosrdenství probuďme v sobě víru a vůli k odpovědi: „Amen, přijď Pane Ježíši!“

Milost a pokoj Pána Ježíše se všemi.

 



pátek 23. října 2009

Purim 5769 Nikelsburg Rebbe

Purim 5769 Nikelsburg Rebbe kliknutím na tento podtržený titulek se spustí videozáznam.
Purim je menší svátek židovského kalendáře. Jak praví kniha Ester (9:20 ad.), ustanovil tento svátek Mordechaj na památku toho jak Boží prozřetelnost zachránila Židy v Perské říši před vyhlazením rukou Hamana, místokrále Ahašverova. Název Purim připomíná Hamanovo metání losu, aby určil den k zamýšlenému masakru. O tomto svátku se večer i ráno veřejně předčítá Kniha Ester. Kdykoli je při recitaci zmíněno Hamanovo jméno, dospělí vyjádří svůj nesouhlas dupáním a děti točí klapačkami. Podle talmudských učenců je pozitivní micvou (náboženským předpisem) opít se tak, že oslavující si přestanou být jisti kdo je o Purimu požehnaný (Mordechaj) a kdo prokletý (Haman). U Aškenázů převládá o tomto svátku už od středověku ojedinělá karnevalová atmosféra, umožňující i jinak usedlým účastníkům navlékat si maškarní úbory (i ženské oděvy), jíst a pít, co hrdlo ráčí a odříkávat parodie. Purim odráží zkušenosti Židů z diaspory. Pod veselím se skrývá všední realita zkušenosti s antisemitismem, neboť Haman byl jedním z oněch podněcovatelů lůzy, kteří se stali předchůdci Hitlera.

čtvrtek 22. října 2009

Odešel František Pleva

Po několikadenním boji v havlíčkobrodské nemocnici podlehl v úterý 20.října t.r. ataku mozkové příhody František Pleva. Běh jeho života se skončil v nedožitých 65 letech. Znal jsem ho osobně po dlouhá léta. V šedesátých letech minulého století mě zaujal jeho talent pro uměleckou fotografickou tvorbu. Vzpomínám, že publikoval fotografie i v tehdy renomovaném obrázkovém časopise Svět v obrazech. Že talent skutečně měl prokazovala i skutečnost, že se jeho fotografie dostala i do tehdejší mezinárodní soutěže a získala ocenění. František se však počal věnovat a dá se říci, že podlehl sběratelské vášni. Při této činnosti poznal mnoho lidí v regionu blízkého i vzdálenějšího okolí Ledče nad Sázavou, města ve kterém prožil celý svůj život. Poznával takto nejen lidi ale také krajinu její zajímavosti a pamětihodnosti, historii a při rozhovorech s obyvateli všech těch míst, která navštívil vyslechl a zaznamenal bezpočet příběhů.
Třicet let sběratelské činnosti  a toho co s ní bylo spojeno se stalo základem, fundamentem k  Františkově literárně kronikářské tvorbě, které se intenzivně věnoval v posledních dvaceti letech života. Když pominu první publikační začátky v podobě drobných tisků pak nepochybně první jeho velkou prací ve zmíněném žánru byla kniha LEDEČ NAD SÁZAVOU – Dějiny města vydaná městem Ledeč nad Sázavou v roce 1997. Vzpomínám, že její příchod na svět nebyl snadný, šlo o svým způsobem novou aktivitu do které město tehdy šlo při jeho nelehké finanční situaci. Jak je možno se dočíst v dobovém tisku referujícím o slavnostním představení knihy v dubnu 1997 na ledečské radnici, kterého se účastnila i tehdejší přednostka okresního úřadu Jaroslava Přibylová "celkový finanční náklad na vydání knihy činil jeden milion korun. Díky ochotným sponzorům, kteří myšlenku podpořili, je kniha na světě a může se vydat ke svým prvním čtenářům" (Noviny Vysočiny 29.4.1997). To byl sice nesnadný nakonec však zdařilý začátek Františkovy knižní tvorby. Následovala řada dalších prací z nichž zmíním například tituly Sázava milovaná a Želivka naše řeka. Po městu Ledeč nad Sázavou, jehož nákladem ještě vyšla kniha Toulky Vrchovinou,  a čtenářském úspěchu těchto knih, se ujali vydávání Františkových knih již profesionální vydavatelé.
Do spektra zájmů Františka Plevy patřila i minulost židovské komunity v Ledči nad Sázavou. Staral se o místní židovský hřbitov a jeho zásluhou byla před demolicí zachráněna ledečská synagoga. V roce 1992 jsme společně uspořádali v Husově sboru pietní vzpomínkové setkání připomínající oběti transportu ledečských židů do koncentračního tábora. Z té doby také pochází pamětní deska se jmény deportovaných, kteří už se nevrátili. Je umístěna v předsíni ledečské synagogy.
Určitě by se našly ještě další aktivity jimiž se František zabýval a věnoval jim čas a energii. Jeho odchod je pro město Ledeč svým způsobem nenahraditelnou ztrátou, protože v současné době nevidím nikoho, kdo by byl takovým znalcem místní historie a zároveň byl ochoten ji zachycovat pro uchovávání paměti regionu a jeho obyvatel. Proto zákonitě, byť shodou okolností se smutnou symbolikou se "živému spisovateli", jak o Františkovi Plevovi s dětskou úctou mluvila moje vnučka, dostalo několik dní před jeho odchodem ocenění jeho písmáckého díla v podobě Skleněné medaile kraje Vysočina, kterou převzal ve čtvrtek 8.října v Horáckém divadle v Jihlavě.
Ledečská veřejnost, rodina a přátelé se s ním rozloučili v sobotu 24.října v kostele sv Petra a Pavla a byl uložen na novém hřbitově.
                                                                   Jan Hálek


Vracím se k Františkovi v čase již 2. výročí jeho odchodu snímky místa jeho posledního odpočinku.

pondělí 12. října 2009

Dosud mi nepřišlo,

Dosud mi nepřišlo, že bych se na těchto stránkách měl rozepisovat o zvířatech, ne snad proto, že by mi byla zcela lhostejná ale lidé mě přeci jen zajímají víc. Když jsme se před 36 lety stěhovali do domku, který jsme s nepominutelnou pomocí tatínka mé ženy postavili, byli jsme zajedno
v tom, že k němu náleží kocour. Za ta léta se jich vystřídalo dost. Někteří u nás dožili svůj čas jiní jako správní kocouři odešli na toulky z nichž se k nám již nevrátili ať již z jakýchkoli důvodů. Každý měl své osobité zvyky. Vzpomínám na jednoho, který v zimě s oblibou lehával v popelníku vyhasínajícího kotle ústředního topení. Ten předposlední, kterému jsme říkali Macku ale také Barbucho byl skutečný individualista. Nepotrpěl si na nějaké mazlení ale rád z nějaké vyhlídky sledoval co se děje na zahradě, rád sledoval lidskou společnost ale nijak se s ní nedružil.
Po značnou část jeho života jej trápila epilepsie. Znal své živočišné limity a nepouštěl se do předem ztracených akcí. Pokud si pamatuji byl naším druhem ze všech našich kocourů nejdéle.
I jeho životní cesta se však naplnila, bylo to loni v létě.Bylo nám jasné, že musíme přivést domů nějakého nástupce. Ještě o prázdninách toho léta se moje žena s vnoučaty Péťou a Katkou vydali ke známým, kteří měli právě čerstvá koťata. Podle tamnější paní domu stejně jejich otcem měl být náš nebožtík. Ať už je to pravda či ne děti si jedno černé kotě vybraly aniž bychom v tu chvíli s jistotou věděli zda jde o kočku či kocoura. Dostal obyčejné jméno Macek a po čase bylo zřejmé, že ho přejmenovávat nemusíme. Je to on. Dnes je u nás již rok. V těchto dnech však prožívá smutné období, přišel o věrnou kamarádku.
Naši sousedi měli fenu vlčáka Xsarinu. Za ten rok a několik měsíců se tahle zvířata natolik zkamarádila, že Macek směl jíst i z její misky. Fena však onemocněla. I zvířatům se někdy nevyhne zákeřná choroba jakou je rakovina. Na ni Xsarina nakonec na počátku října odešla
z tohoto světa. To je příčina toho proč se zde rozepisuji, byť jen krátce, o zvířatech. Náš Macek Xsařiny poslední hodiny prožíval v její blízkosti a když bylo po všem chodil ještě nějaký čas
k sousedům naříkat nad touhle zvířecí ztrátou. Zůstal na tohle smutnění sám, naše sousedka to nemohla bez psí blízkosti vydržet a během týdne si přivezla domů nové štěně, opět feknu vlčáka. Zatím k sousedům Macek nechodí. Až čas ukáže zda se s novou sousedkou Bárou také tak důvěrně spřátelí.

neděle 4. října 2009

Mám takový zvláštní dluh jehož "splac...

Mám takový zvláštní dluh jehož "splacení" od sebe vyžaduji nějaký čas já sám. Vznikl při četbě biblického vyprávění o setkání dvou bratrů, dvojčat, Jákoba a Ezaua několik let po tom co se rozešli ve zlém, když zdrojem sváru se jim stalo prvorozenství.

Ten starý příběh notoricky známe a v paměti nám sedí v té zjednodušené podobě zakládající náš, tradicí (nikoli však Biblí) podporovaný, černobílý pohled na tyto dva muže Bible. Jákob je ten Bohem vyvolený a Ezau naopak, pro zřeknutí se prvorozenství, ten zavržený a proto nutně zlý a špatný. Ne tradice, ale sama Bible má pro každého posluchače či čtenáře jedno pozoruhodné místo narušující navyklý pohled na Ezaua a obecné mínění o něm. Sám pro sebe jsem je, po tolika letech četby svatých Písem, objevil teprve nedávno v 1. knize Mojžíšově ve 33. kapitole v části nadepsané Setkání s Ezauem. Jákob se vrací ze svého dobrovolného exilu vyvolaného strachem z odvety svého bratra Ezaua, od kterého, v jeho slabé životní chvíli, získal prvorozenství a navíc, oklamáním jejich slepého otce Izáka, lstí získal také požehnání náležející prvorozenému. Ve vyprávění o setkání obou bratří čteme: "Když potom Jákob pozvedl oči, hle, spatřil přicházet Ezaua a s ním čtyři sta mužů." Jákobovo počínání, jak je tu dál popisováno, zřetelně vypovídá o tom co se odehrávalo v jeho mysli. Znovu se rozpomenul na to co mezi ním a Ezauem leželo jako nepřekonaný příkop odcizení a nedůvěry. Jákob, před vlastním setkáním tváří v tvář, činí obranné kroky, které měly zmírnit možné negativní důsledky tohoto setkání. Věděl, že Ezau ze svého pohledu má důvod k nějaké formě odvety.

Stalo se však něco nečekaného, Ezau, stoje tváří v tvář Jákobovi, poté co mu před tím vyběhl naproti, objal ho, padl mu kolem krku , líbal ho a kdy oba bratři plakali, se Jákoba ptá: "Kdo je to s tebou? K čemu je celý ten průvod, který jsem potkal?" Jákob ve své odpovědi nic nezastírá když říká: "Chtěl jsem si tě příznivě naklonit, můj pane." A když ve své řeči k Ezauovi pokračuje říká slova, která mi ukázala zcela jiný obraz Ezaua než jaký jsem dosud nosil v paměti: "Když vidím tvou tvář, je přívětivá jako tvář Boží."

To je to místo a chvíle kde vznikl ten můj pocit dluhu, který jsem zmínil v úvodu tohoto zamyšlení. Začal jsem hledat. Je možné, že mi uniklo kde tradice, komentáře mluví takhle pozitivně o Ezauovi? Nový biblický slovník (Návrat domů 1996) jen suše konstatuje, že důležitost biblických zmínek o Ezauovi tkví v teologickém významu jeho zavržení. Pozitivněji zní zmínka o Edomovi (jiné jméno pro Ezaua) poukazující na to, že Hospodin Izraelcům zakázal ošklivit si edomského bratra (Dt 23,7n). V Biblickém slovníku Ant. Novotného (Kalich 1956) se o Edomovi říká, že charakterizuje toho, kdo se neohlíží na vůli Všemohoucího ale řídí se svými lidskými pohnutkami. O Ezauovi čteme tamtéž, že byl odvážné, smělé povahy, syn pouště, žijící z ruky do úst, myslící na nejbližší okamžik, nestarající se o budoucnost. Byl k náchylný k násilí, (a pozor!) zároveň však velkomyslný, schopný odpuštění. Hledal jsem i v několika z mála judaistických publikací jež mám v knihovně a jen v knize Elie Wiesela Bible postavy a příběhy (Sefer 1994) jsem našel slovo pochopení pro, jak autor výslovně říká "tragickou postavu Ezaua".

Mně však stále nedávala pokoj ta Jákobova slova k Ezauovi: "Když vidím tvou tvář, je přívětivá jako tvář Boží." Nemohu si pomoci, ke mně z nich zní evangelium Kristovo. Bohu přece není nic nemožné. Proč by nemohl použít tragickou existenci Ezauovu i ke kladnému poselství pro člověka? Konečně jsem vzal do ruky a otevřel v tom inkriminovaném místě Český katolický překlad Starého zákona Pentateuch (Karmelitánské naklad. 2006), který je vybaven obsáhlým komentářem. Tam jsem nalezl odpověď na mé znepokojivé myšlenky a otázky. Píše se tam: Ezau přijal dar (smíru) a utvrzuje to změnou tváře – "pozvednutí" v něž Jákob doufal (Gn 32,21). Při setkání se svým bratrem spatřil tvář Ezuovu – "vidět tvář" znamená být přijat v milosti (Gn 43,3). Ezau náhle jedná velkoryse a s láskou: v jeho tváři se zrcadlí Boží přízeň, naznačená vizí (Penuel, viz Gn 32,31). Tvář bratra, který odpustil, je jako Boží tvář.

To je evangelní poselství přicházející k nám z hlubin raných dějin Zjevení podporující apoštolovo tvrzení v 1. listu do Korintu 10,1-4 (jímž poukazuje na návaznost evangelia Kristova s poselstvím a svědectvím Starého zákona) kde říká: "Nechci bratři, abyste nevěděli, co se stalo s našimi otci. Všichni byli zastíněni oblakem a všichni prošli mořem. Všichni byli křtem v oblaku a moři spojeni s Mojžíšem. Všichni jedli tentýž duchovní pokrm a pili tentýž duchovní nápoj (pili totiž z duchovní skály, která je provázela, a tou skálou byl Kristus)."

Jákob a Ezau, příběh Starého zákona obsahující latentní zvěst evangelia Kristova

Posted by Picasa