Teprve když jsem otevřel internetové ...

Teprve když jsem otevřel internetové stránky přinášející zprávy z křesťanských církví uvědomil jsem si  nezamýšlenou tématickou shodu některých z nich s následující úvahou. Několik těch zpráv totiž hovoří o posílání nových služebníků ke službě evangeliu v současném světě.

U Lukáše čteme dost známý výrok Ježíšův: "Kdo vám naslouchá, naslouchá mně. Kdo vás odmítá, odmítá mě. Kdo odmítá mě, odmítá Toho, který mě poslal."

Smysl a význam těch slov je na první poslech jasný, snad i proto, že máme v paměti jejich zažitou církevní interpretaci. Jsou to slova o přijetí či odmítnutí radostné zvěsti, evangelia Ježíše Krista. Ta slova mluví také o těch kdo jsou posíláni k  výkonu této služby. Z Lukášova textu je zřejmé, že posílajícím je bezprostředně Pán Ježíš.

Jak je tomu dnes v čase církve putující světem,  v situaci kdy už je to historicky vzato nesmírně dávno po Ježíšově ukřižování, vzkříšení a oslavení? Ano my všichni kdo máme skrze víru spoluúčast na životě Kristova těla, církve, žijeme také jistotou víry, že Pán Ježíš tu stále působí v Duchu svatém, je nám v něm přítomen. Přesto je zřejmé, že ono jednání církve, jakým je posílání nových služebníků do služby evangeliu ve světě, je kvalitativně na jiné úrovni než ono bezprostřední jednání Pána Ježíše jak je popisuje evangelista Lukáš v 10. kapitole svého spisu.

Dnes je mezi posílajícím Pánem a posílaným nejen další člověk, ale i díky faktoru času a procesu proměny podoby těla Kristova oproti době apoštolské také církevní instituce.

Právě tahle skutečnost by měla být oběma zúčastněným z církevní strany (biskup jako posílající tak i novokněz jako posílaný) podnětem k tomu jak také ještě vnímat poselství zprostředkovávané  Lukášem v oné 10. kapitole (1 – 16). Čteme-li tento text jen osamoceně bez zasazení do dalšího NZ kontextu, můžeme paradoxně upadnout do pokušení smýšlet o sobě ve vztahu k těm k nimž jsem posílán  vysoko. Jistý náznak vědomí tohoto možného ohrožení pýchou těch posílaných lze nalézt v dalším textu kde čteme, že těch dvaasedmdesát se po návratu chlubilo: "Pane, i démoni se nám poddávají ve tvém jménu!" A Ježíš, jakoby je chtěl vrátit zpět na zem z jejich euforie, jim odpovídá: "Neradujte se ale z toho, že se vám poddávají duchové; radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích." Kudy, že vede cesta k tomuto cíli? To naznačuje například apoštol Pavel v listu Filipanům: "Nikdy se nedejte vést soupeřivostí nebo ješitností. Raději žijte v pokoře: važte si druhých víc než sebe. Smýšlejte tak, jak smýšlel Kristus Ježíš..." To se nestane jaksi automaticky, samo sebou, je k tomu třeba i naší vůle , našeho chtění, naší touhy připodobnit se Kristu. Je to práce na celý život a k dosažení kýženého výsledku nelze dojít bez spojení s Kristem.

Účastníci bohoslužeb ve sboru Jana Želivského v Humpolci

Aktuálně do současného dění...

Aktuálně do současného dění u nás, pokud jde o aktivity neonacistických extrémistů, promlouvá článek otištěný ve druhém letošním čísle časopisu o kultuře a společnosti Kontexty nadepsaný "Sochař Německa". Autorem článku je František Mikš. Jak sám říká k napsání tohoto textu jej podnítila četba rozsáhlé práce amerického diplomata a spisovatele Frederica Spottse Hitler a síla estetiky.

Než jsem se začetl do Mikšova textu zaujaly mě přiložené barevné reprodukce obrazů jejichž autorem je k mému překvapení Adolf Hitler. Jsou to obrazy zachycující idylické motivy rakouského hlavního města Vídně. Právě toto překvapivé zjištění mě přimělo k tomu abych se ponořil do četby pro mě objevného textu. Myslím, že v této souvislosti je důležité upozornění Frederica Spottse, "že Hitlerovo malířské dílo se stalo obětí politické korektnosti, a to především ze strachu, aby nebyl diktátor ukázán v humánním světle". Již tato poznámka, poukazující na podivný neduh dnešní doby ovládající myšlení a mluvení o závažných společenských skutečnostech do takové míry, že vede k autocenzuře a tak k myšlenkovému i argumentačnímu vykleštění, sterilizaci jakéhokoliv rozhovoru o nějakém závažném a nutně i konfrontaci vyvolávajícím společenském tématu, je sama o sobě silným podnětem k další četbě.

Vraťme se však k v úvodu zmíněnému termínu "Sochař Německa", charakterizujícímu ve výstižné zkratce Hitlera jako totalitního politika, který, dostav příležitost vykonávat státní moc, jal se realizovat svůj osobní záměr přetvořit vše, včetně lidských individualit, ke svému obrazu.

V této souvislosti je důležitý také termín "estetika angažovaného umění" použitý v témže čísle Kontextů spisovatelem a dramatikem Milanem Uhdem v článku Spisovatel a prapor. Proč? I z jeho zamyšlení nad prací umělce je zřejmé jakým zlem pro lidské společenství je to čemu se dnes říká "sociální inženýrství". Myšlenka všelijakých "Sochařů" toho či onoho národa, nebo dokonce mnoha národů není zdaleka mrtvá a především je prastará. Je zmíněna i v Bibli, kde čteme: "Vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi." Bůh tenhle záměr zmařil.

Co z výše zmiňovaného můžeme vyrozumět pro nás dnes? Že každá glajchšaltace, každé "Sochařství národa či národů" v lidské pospolitosti je zlem. Charakteristické je, že stejně jako ono biblické zlo používají i aktéři těchto pohříchu lidských projektů přepestrou paletu lákavých nástrojů k tomu , aby dosáhli svého cíle ovládat člověka, ovládat lidskou pospolitost.

Od února 2008, který jsem trávil v M...

Od února 2008, který jsem  trávil v Masarykově onkologickém ústavu v Brně na Žlutém kopci, se zvolna prodírám knihou, kterou její autor františkán C.V. Pospíšil v podtitulu charakterizuje jako náčrt trojiční teologie. 

Texty HESEL JB, které jsem četl v těchto dnech mě přivedly k uvědomění si toho, že studiem zmíněného obsáhlého textu (více jak 500str.) konkretizuji výzvu žalmu 105. kde se říká: "Po Hospodinu se ptejte, jeho tvář hledejte." Stejně je tomu ve vztahu k výroku Pána Ježíše u Lukáše, který je také radou: "Kdo prosí dostává, kdo hledá nalézá, kdo tluče tomu bude otevřeno." Z formulace obou těchto výroků je patrné, že se tu předpokládá nikdy nekončící činnost, protože každý den znovu stojíme před Neznámým Bohem, jak o něm mluvil apoštol Pavel při svém pobytu v Aténách. Ta proklamovaná "neznámost"  však nemá příčinu v Bohu samém, ale v nás v naší slabosti a nedokonalosti.

Lze snad o nás říci, že v onom zmíněném usilování o poznání Boha a setkání s ním jsme pokračovateli těch, o nichž knihy Starého zákona vydávají svědectví, že hledali a ctili a vyznávali Boží j m é n o . Z knihy Exodus víme, že toto jméno má zcela jinou podobu než na jakou jsme zvyklí u jmen lidí. Toto j m é n o  bylo pod horou Oréb ( také Choréb v překladu Pustina, ale také ji známe pod jménem Sinaj) zjeveno Mojžíšovi, když hleděl na ohnivý plamen vycházející z keře, který jím však nebyl stravován. Bůh tam Mojžíšovi řekl, že jeho jméno je Jsem, který jsem. 

A Mojžíš byl vyzván, aby lidu k němuž byl poslán řekl: "Poslal mě k vám  J s e m." Tohle vyprávění myslím, můžeme pokládat za ilustraci počátku lidského usilování o poznání Boha, které má podobu tázání se, hledání jeho tváře, proseb a jak říká Pán Ježíš, doslova tlučení na dveře na nichž jako by bylo napsáno Tajemství Boha. Vlastně všechny texty  svatých Písem včetně církevní tradice a kréda jsou jakýmsi záznamem a reflexí tohoto lidského usilování.

Zmiňované výzvy žalmisty i samotného Pána Ježíše jsou určeny dál v čase než pro jejich současníky. Jsou určeny Božímu lidu jako celku i každému z jeho jednotlivých údů zvlášť. Naslouchání jim i řízení se jimi v životní praxi je přirozeností víry. Kniha C.V.Pospíšila Jako v nebi, tak i na zemi je mi hmatatelným příkladem takového konání víry. Je pochopitelné, že každý jednotlivec se s tímto zadáním vyrovnává podle svých obdarování. Nepochybně je víře dobré a prospěšné, když se v Božím lidu objeví někdo kdo má obdarování, nenechá je ležet ladem a věnuje jeho rozvinutí čas i úsilí a vytvoří takovou pomůcku jakou je zmiňovaný Náčrt trinitární teologie.

Abych přiblížil atmosféru a ducha zmiňované knihy dovolím si uvést několik citací z jednoho z klíčových míst promlouvajících do naší praxe víry. "Trojiční osoba, která je daná svou vztahovostí, je sama v sobě bytostně 'nekompletní' , nemůže být sama sebou mimo společenství s ostatními, kteří ji nejen doplňují, ale také spoluvytvářejí stejně, jako ona spoluvytváří ty ostatní.  Osoba je tedy velkolepé tajemství, niternost otevřená a zaměřená ke společenství, ke spolubytí.   Milující však druhého nepohlcuje, nýbrž má k druhému nekonečnou úctu jako k sobě, a proto se také druhým nenechá pohltit.  Úcta k identitě druhého je tedy zároveň úctou k vlastní identitě.   Křesťan je totiž povolán k tomu, aby docházel oné nevýslovné jednoty se Synem a v něm pak s Otcem v Duchu, aby vycházel ze sebe, aby procházel kenotickým sebezmařením, zároveň je mu ale garantováno, že nebude pohlcen a že Milující zachová perichoreticky jeho identitu i v absolutním sjednocení.   Osoba se paradoxně plně realizuje ve svém 'sebezmaření' z lásky k druhému, ve svém vyjití ze sebe k druhému."

Knihu  Jako v nebi, tak i na zemi vydalo v roce 2007 nakladatelství KRYSTAL OP spolu Karmelitánským nakladatelstvím.

Kristus a evangelisté

O působení Ducha svatého

O působení Ducha svatého

(několik poznámek)

Žalm 62.

Duch svatý přichází ke člověku a do jeho srdce jako naděje. Smíme se na něj, na jeho působení spoléhat. Skrze něj k nám přichází záchrana, spása. On nám dává zakoušet, že Bůh v Ježíši Kristu je naše opora, jistota – skála.

Skutky apoštolů 16

Pavel měl v noci vidění (sen?). Z něho vyrozuměl, že má jít do Makedonie. Pavel to vidění přijal. Jeho druh, který líčí tuto apoštolovu cestu k tomu říká:"Rozhodli jsme se vyrazit do Makedonie, přesvědčeni, že nás Bůh povolal..."

I tam pracoval Duch svatý. Když byli v Makedonii přišli do města Filipis. Tam vyhledali místo u řeky, kde bylo zvykem se modlit (svaté místo). Těm kdo se tam shromáždili zvěstovali evangelium. Na tom místě jednal Duch svatý, uprostřed mnohých otevřel srdce pro Krista obchodnici Lydii. Obdobně je nezbytná jeho přítomnost i jeho jednání při každém zvěstování evangelia, ať je tomu kdekoli (vane odkud chce a kam chce). Proto ho vzývejme!

V 17. kapitole evangelia podle Jana

je v "akci" celá Trojice Otec, Syn, Duch svatý.

Pán Ježíš říká: "Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal. Slova jež jsi mi svěřil jsem předal jim a oni je přijali."

Ježíš ve své velekněžské modlitbě prosí nejen za apoštoly ale i za ty, kteří v Něho uvěří skrze slyšení, porozumění zvěstovanému slovu.

A ještě Kolosenským 2

Zde se objevuje myšlenka o ohrožení zvěstovatelské služby, její opravdovosti a věrnosti soustředěním se služebníka na své vlastní ego. Tady pracuje anděl světlosti – ďábel. Člověk, který mu podlehne si libuje ve falešné pokoře, andělském náboženství (zabývá se svými viděními, pyšní se svou myslí). 

Tak je vytlačován, vytěsňován Duch svatý, brání se mu v jeho konání – potlačuje se svoboda člověka.