Brambory a památka umučení Jana Křtitele

Opakuje se to už po dlouhá léta, že na přelomu srpna a září se ozvou naši příbuzní zda bychom si nenašli čas a nepřišli jim pomoc se sběrem a pak i přebíráním sebraných brambor. Pravda v posledních několika letech jsme ne pokaždé mohli téhle prosbě vyhovět, protože jsme zdravotně nebyli pro tuhle práci  způsobilí. Letos to vyšlo i když už to není jako dřív, protože jsme nuceni okolnostmi podobu své účasti na téhle rodinné akci modifikovat.
V prvé řadě je třeba říci, že počasí se nám ukázalo z té lepší stránky a to v přesně vyměřeném čase. Byla to sobota po, jak se všude vyhlašovalo, nejteplejším dni roku. Pole bylo  vyschlé a brambor dostatek a vesměs docela velikých. Pravda já už jsem z téhle práce osvobozen ale přece jen jsem svojí troškou přispěl, když jsem do Nové Lhoty přivezl snachu s vnučkami Kristýnkou a Eliškou. Přijeli jsme jako lepší páni až v deset hodin kdy pole již bylo vysbírané. Přesto se Kristýnka dočkala toho oč jí šlo, protože se mohla podílet na paběrkování po branách. Stolovat jsme mohli díky počasí venku u stolů a jedlíků bylo dobře pětadvacet. Měli jsme tradiční jídlo masový vývar, vepřový řízek a bramborový salát. Když jsme se k večeru vrátili domů mohli jsme záhy ocenit to dobro ve vyměřeném čase, protože začalo vydatně pršet.
Sebrat brambory z pole je důležitá práce ale není  to všechno. Brambory si sami se sebou jaksi neporadí. Musejí se vzít znova a každá do ruky. Ta práce se na první pohled může zdát snadná. Jenomže je-li tak velká úroda jako letos i tahle práce si žádá odhodlání a především vytrvalost. Také už se zákonitě při ní nesejde tolik lidí. Tak jsme s mojí ženou po dva dny ještě přiložili ruce k dílu. Abych řekl úplnou pravdu já jsem se bramborami přímo zabýval jen první den. V noci, která následovala mi bylo jasné, že ten den druhý na místo činu s jistým sebezapřením tak leda dovezu moji ženu a její ruce.
Tady je na místě říci několik slov a místě kam, že na ty brambory jezdíme. U nás na Vysočině se tomu místu a jeho okolí říká "V kraji". Je to Čáslavsko a tam je příroda štědrá i když i zde platí to slovo, které je možné zaslechnout v římskokatolické mši, že jde o plody země a lidské práce. Na kraji téhle vesnice je uprostřed polí jako oáza svaté pole kde za napoleonských válek byla uložena těla v okolí zemřelých francouzských vojáků. Dnes je to místo oplocené a od roku 1947 je tu vztyčen kříž na nějž je přibita z plechu vyhotovená podoba Ukřižovaného. Kolem tohoto místa vede cesta na jediný kopec v okolí. Na něm stojí někdy od 16. století kostelík zasvěcený Janu Křtitelovi.
Do těchto míst jsem se vydal, když jsem byl osvobozen od bramborové námahy. Bylo příjemné chladné a přitom  slunečné pozdní ráno, jak by řekla moje stará známá Blaženka, která už je na pravdě boží: "Podle Boha bylo teprve půl deváté." Má první zastávka byla u onoho vojenského hrobu a pak jsem již zvolna stoupal nahoru k Janu Křtitelovi. Cestou mě předjel ve svém autě jakýsi nimrod, když jsem pak sestupoval dolů zaslechl jsem jeho střelbu. Byl to jediný rušivý zvuk do pokoje a klidu těchto míst. Konečně jsem byl na vrcholku. Přede mnou se rozprostřela pláň jejíž severní strana byla ukončena svahem směřujícím dolů k Nové Lhotě. Na jih pak byla jakási náhorní rovina na níž se rozprostírají pole. A právě na kraji onoho svahu před staletími nechal šlechtic, jehož lénem byl kdysi tento úrodný kraj, postavit kostelík zasvěcený Janu Křtitelovi. Kolem kostelíka leží hřbitov kam i dnes lidé z okolních vsí ukládají k poslednímu odpočinku své zemřelé. Dnes je kostelík vydrancovaný po nájezdech všelijakých nenechavců těchto časů. Přesto se věřící v této svatyni několikrát do roka dosud scházejí aby tu slavili eucharistii. Vzpomínám  na jednu ze svých účastí na bohoslužbě, kterou sloužil farář z nedalekého Třebonína dr. Meixner. Mám s tím spojenou roztomilou příhodu. Kněz se tu před začátkem mše zeptal kdo z přítomných přistoupí k přijímání, aby proměnil příslušný počet hostií. Tatínek mého švagra sedící v lavici vedle mne mi na vysvětlenou proč se nehlásí zcela bezelstně řekl ten závažný důvod a příčinu: "Vzal jsem si v JZD co mi nenáleželo a ještě jsem se z toho nevyzpovídal." Dnes už na to přiznání vzpomínám s pochopením a shovívavostí oproti mému tehdejšímu mladickému pohoršení. Všechno to odvál čas a děda, který si před smrtí stačil dát své náležitosti s Bohem do pořádku odpočívá v hrobě v těsné blízkosti kostelíka na jehož věžičku mohl po celý svůj život bez překážky vzhlížet z okna svého pozemského obydlí.
Když jsem tentokrát vystoupal ke kostelíku začetl jsem se do, místním kronikářem  sepsané, jeho stručné
historie. Vedle zakladatele kostela jsem  se dočetl o všelijakých pohromách, které tohle svaté místo v běhu času postihly. K mému překvapení jsem tam mohl číst i  zmínku o tom, že v roce 1922 projevili o tento kostelík zájem věřící nedávno vzniklé Církve československé, leč bezúspěšně.
Ještě jednou jsem se rozhlédl po kraji. Na severozápadě bylo vidět Kutnou Horu, napravo se vznášela bílá oblaka z chladicích věží elektrárny ve Chvaleticích, před ní pak bylo vidět vidět kostelní věže města Čáslavi. Pomodlil jsem se  a poděkoval Pánu za tuto milou chvíli a vrátil jsem se dolů k těm, kteří dělali tu stereotypní,  únavnou a přesto potřebnou práci jakou je přebírání brambor. Při tom všem jsem si stačil uvědomit, že právě včera si křesťané připomínali památku umučení Ježíšova předchůdce Jana Křtitele.

Není nad dobrý nápad

Tyto dny se stávají dokladem toho, že ani letošní léto nechce zůstat nic dlužno tomu co se od něj obecně očekává. Někdo si užívá letní třicítky na otevřeném slunci jiný se raději skryje ve stínu. Patřím k těm kdo mají zálibu v milosrdném stínu. O to víc dnes oceňuji nápad, který dostala již před lety má žena. Po zhotovení podezdívky skleníku nám zbylo dost písku i dalšího materiálu na to aby se vybudovalo něco dalšího. Ale co?  "Uděláme ještě altán", řekla moje žena. Přiznám, že tehdy jsem tímhle nápadem vůbec nebyl nadšený. Koukala z toho jenom další práce. Moje žena své nápady jen tak lehce neopouští a vytrvale působí ve směru jejich uskutečnění. I tenhle záměr dotáhla až do zdárného konce. Vzadu za domem, v jeho stínu, již léta stojí krytý altán. A právě v těchto dnech třicítek pozdního léta oceňuji onen dávný nápad i vytrvalost mé ženy při realizace toho co si usmyslela. Tak ji na tomto místě chválím a potvrzuji výrok knihy Přísloví: "Moudrá žena buduje svůj dům, kdežto nerozumná jej ničí."

Je to pravda, nebo je to montáž?

Peníze a politika: Velký kapitál nadále podporuje levici

Peníze a politika: Velký kapitál nadále podporuje levici

Pohled poněkud v našich poměrech překvapující. Přinejmenším čtenáře vede k samostatnému rozvažování nad politickou levicí a pravicí ve schématu, které máme u nás v Čechách zažité.

Nezdvořák

Máme doma stále ještě pevnou telefonní linku, protože existuje stále ještě několik lidí s nimiž si rádi a dlouze popovídáme s vědomím, že nás to finančně nezruinuje. Občas zavolá někdo jiný a často je to člověk živící se tím, že obvolává takováto čísla pevných linek, aby tomu na druhé straně cosi nabídl nebo se ho na něco zeptal. I když tyhle hovory vesměs odmítáme mají jedno společné, tedy ti kdo nás oslovují. Vždycky se plným jménem představí včetně toho, že řeknou v koho službách tak konají.
Dnes také zazvonil telefon a když jsem zvedl sluchátko a představil se jménem s druhé strany se ozval mužský hlas vyslovivší jakési příjmení,  hned však na mě vychrlil žádost o adresu člověka, který je členem našeho sboru. Věděl jsem kdo je ten volající, protože již předchozí dne mluvil s mojí ženou. I s ní hovořil obdobným suverénním způsobem ač byl v pozici toho kdo od ní cosi požadoval. Nepopírám, že v mé reakci na jeho jednoslovné představení byla již jistá předpojatost. Hrálo tam roli jistě i to, že jsem přišel právě s nepořízenou z místní radnice kde jsem hledal pomoc k získání informace o jedné staré ženě, rovněž člence našeho sboru, která se nám již před časem beze stopy ztratila. Jediné co jsem se dozvěděl bylo to, že zřejmě žije protože ji stále mají v matrice. Vše ostatní i kdyby to věděli je však důvěrné a nesdělitelné další osobě.
Tak jsem toho volajícího a vehementně se dožadujícího adresy člověka z našeho sboru chtěl podrobit jakémusi identifikačnímu "testu". Vždyť takových příjmení, jaké mi udal on, je bezpočet. Byl z toho rozladěný stejně jako já z jeho způsobu jednání. Ne nebyl to nějaký otrapa. Byl to farář, kolega ve službě, pravda osobně se neznáme, tím více bych předpokládal jiný způsob jeho jednání, obyčejně zdvořilý, slušný.