Richard Nedvěd ve finále ČSMT

Jak se dělá politika...

tak tohle téma nadhodila "aféra" tak zvaného úniku informací z diplomatické pošty Spojených států amerických, která je k dosažení každému kdo má zájem na internetu. Když se začalo mluvit o tom, že k tomuhle zveřejnění dojde, média bez rozdílu okolo toho nadělala mnoho povyku, aby ve veřejnosti vzbudila kdovíjak napjatá očekávání. Vlastně se vytvářelo to pro co má dnešní doba přiléhavý název "bublina". Teď praskla a vyšlo najevo, že svět se neboří, že hlavy politického jeviště se ani necítí pohoršené a už vůbec ne překvapené. Proč by taky? Vždyť tihle lidé se navzájem dobře znají. Znají se poněkud jinak než je má možnost poznávat obyčejný člověk, který je může vnímat nejblíže přes televizní obrazovku. A ti, kterým se přece jen naskytla příležitost některého z aktérů dnešní politické scény poznat in natura už vědí, že tenhle svět neřídí žádní bohové, žádní supermani ale lidé z masa a krve se vším co k takové lidské existenci patří. To, že zrovna oni dělají politiku je záležitostí jisté souhry okolností a toho prostého faktu, že lidské společenství se nějakým způsobem vést musí nemá-li žít v permanentním chaosu. Když se čas od času opakovaně dostane na přetřes tahleta otázka vytane mi vzpomínka na dobu kdy jsem starostoval v našem malém městečku. Měl jsem někdy v roce 1995 možnost, spolu s jinými kolegy starosty sedět u jedné tabule na obědě, který na počest návštěvy, do dnešních dnů aktivního politika  Petra Pitharta, pořádala přednostka okresního úřadu. Pan Pithart seděl v čele stolu, jedl nudlovou polévku a na  jeho vousu ulpívaly jednotlivé nudličky. Bylo to navýsost lidské zpodobení faktu, že politiku dělají jenom lidé. Sám Petr Pithart to v rozhovoru, který se u oběda odvíjel definoval větou, kterou se pokoušel přiblížit posluchačům atmosféru jednání politických reprezentací Čechů a Slováků v době rozdělování Československa. Ta věta je pro mě nezapomenutelná a stoprocentně vystihující tu skutečnost, že i ta nedůležitější rozhodování o světě a jeho obyvatelích o občanech činí jen a jen lidé. Co řekl tehdy Petr Pithart s nudlemi ve vousech? "Bylo to jako u vás doma v kuchyni."

Žádost, nebo prosba o odpuštění ?

Nepotrpím si být účastníkem internetových diskusí. V minulém týdnu 17.11. jsem však  při čtení portálu LIDOVKY.CZ neodolal a reagoval  na to co se tam psalo. Upoutal mě  titulek říkající, že europoslanec a reprezentant sudetských Němců Bernd Posselt při své návštěvě v  ČR v Lidicích  požádal Čechy  o odpuštění. Ve své reakci jsem napsal, že o odpuštění se nežádá, že o odpuštění se prosí. Reakce na to na sebe nenechala dlouho čekat, jakási čtenářka mi na to týž den odepsala: "Vy jste neslyšel, že by někdo žádal o odpuštění? Vy jste se snesl z Marsu? Zase se vraťte." Pokusil jsem se jí vysvětlit, že je přece jistý, a já bych řekl, že zásadní rozdíl mezi žádostí o odpuštění a prosbou o odpuštění. Nicméně do debaty se vložil jiný čtenář znalý němčiny a jejích nuancí  a napsal: "O odpuštění se prosí. Jak v češtině tak v němčině. Slovo "bitten" je ale možno též přeložit jako "žádat". Že by záměr? Honi soit, qui mal y pense!" (Kdo z čtenářů je tento výrok schopen přeložit ať to pro mě a možná i pro jiné  v komentáři učiní. Děkuji.)Z této informace jsem pochopil důležitost toho jak pracují novináři nejen s vlastní informací ale i jak jsou důležité jejich jazykové znalosti. Od toho odvisí zda  jsme potom příjemci buď solidních informací či naopak se k nám dostávají dezinformace, byť třeba neúmyslné.
V této souvislosti bylo zajímavé sledovat průběh setkání německého prezidenta Christiana  Wulffa u prezidenta V.Klause. Klaus nedávno řekl, že nelze srovnávat zločiny Němců jichž se dopustili jako okupanti v různých zemích Evropy s tím co se dělo  bezprostředně po skončení války ze strany Čechů vůči místním Němcům. Kupodivu podobně ve svém veřejném vystoupení hovořil i německý prezident. Přesto, když jsem poslouchal na ČR6 komentátorku Lídu Rakušanovou její interpretace  tohoto vystoupení byla ve zcela opačném gardu. Tady  však nešlo o důsledek neznalosti němčiny z její strany nýbrž o zcela zřejmě cílený záměr jí vlastní interpretace, což však je možno, nahlíženo z jiného úhlu pohledu považovat za záměrnou dezinterpretaci.
Při psaní tohoto příspěvku jsem se vrátil do své e-mailové pošty abych mohl přesně citovat rekce výše zmíněných čtenářů a klikl jsem si na ono inkriminované místo na portálu LIDOVEK.CZ a byl jsem překvapen. Onen titulek už neříkal, že Posselt žádal o odpuštění, nýbrž se tam skví slovo prosil. Minimálně je to důkazem toho, že správci noho portálu sledují a zajímají se o to co jim čtenáři píší. Chci  věřit tomu, že došlo k dezinterpretaci z neznalosti či nepozornosti, vždyť Posselt je pravověrný římský katolík a ten jistě rozumí tomu, že o odpuštění se prosí.
Každopádně je tahle epizoda pro mě důkazem toho, že je užitečné nebýt lhostejný k tomu co se kde píše a používat vlastní rozum. Přeji vám všem hezké dny tohoto podzimu ve chvíli kdy u nás na Vysočině spadly  první sněhové vločky.

Třetí rok prací v Humpolci

V roce 2008 se to v Humpolci rozjelo opravdu zvláštním způsobem. Já jsem byl v Brně na Žlutém kopci kde jsem absolvoval radioterapii a zčistajasna se mi ozval místopředseda humpolecké náboženské obce s novinou, že dostaneme od města peníze na opravu střechy sboru Jana  Želivského (dříve  synagoga). Dnes je listopad 2010 a mohu s radostí konstatovat, že v roce 2008 se obnovil střešní plášť v roce 2009 se obnovila venkovní fasáda na západní a severní  straně budovy a letos se totéž uskutečnilo na straně východní. V průběhu těchto let došlo i odvětrání severní a jižní stěny a k opravy interiéru prostor dřívější synagogální školy. Některé obrázky jsem tu již zveřejnil dříve, nyní přikládám (snad se mi to technicky podaří) obrázky z letošních prací. Musím tu zdůraznit, že bez přízně Zastupitelstva města Humpolec by to nebylo vůbec možné. Ve všech letech toto dílo podpořil i kraj Vysočina a v roce 2008 Ministerstvo kultury ČR.

Karel Kryl - Demokracie / písnička, kterou jsem neznal

Hospodin je blízko...?

Hospodin je blízko ztrápeným srdcím (Ž 34,19)
Ježíš jí řekl: "Proč pláčeš? Koho hledáš? V domnění, že je to zahradník, mu odpověděla: "Jestliže tys jej, pane odnesl, řekni mi kam jsi ho položil, a já pro něj půjdu." Ježíš jí řekl: "Marie!" Obrátila se a zvolala hebrejsky: "Rabbuni", to znamená Mistře (Jan 20,15.16).


Trápení  a všelijaká nouze se nevyhýbá ani věřícímu srdci člověka. Není není nic špatného, když takový člověk pod tíží trápení třeba i pláče. Přítomnost víry v člověku není z naší strany nic záslužného, vždyť jsme poznali, že je to dílo Boží při nás sloužící k našemu uvedení do správného osobního vztahu s Bohem. Je to jeho prostředek, nástroj k tomu, aby s námi jednal. 
Ano, i my ne vždy hned rozpoznáme, že teď a tady je to On s kým máme co do činění. I my se mnohdy "domníváme, že je to zahradník". Důležité je, abychom navzdory naší nevědomosti nepřestávali hledat, vyhlížet Hospodina. Duch svatý nám v pravý čas dá rozpoznat, že Hospodin je blízko a uslyšíme, že nás oslovuje jménem.