Na čem budujeme svůj život?
Jen v Bohu má duše odpočívá,
od něj přichází má záchrana (Ž 62,2)
Prorok Jeremjáš je v desátém roce vlády judského krále Sidkijáše zadržován na strážním nádvoří královského paláce proto, že veřejně hlásal slovo Hospodinovo oznamující vydání Jeruzaléma do rukou Babyloňanů. Prorok mluvil o tom co se nakonec beze zbytku naplnilo. Jeruzalém byl obléhajícím vojskem babylonského krále Nebúkadnezara dobyt a král Sidkijáš padl do jeho zajetí.
V této zcela beznadějné situaci, která v tom místě a čase neměla žádnou dobrou perspektivu uslyšel Jeremjáš i toto slovo Hospodinovo: "Hle, přijde za tebou Chanamel, syn tvého strýce Šaluma a řekne:´Kup si mé pole v Anatotu. Jako příbuzný na něj máš předkupní právo.´" A skutečně, krátce nato, přišel na strážní nádvoří za Jeremjášem jeho bratranec s nabídkou, zda by nekoupil od něho pole v Anatotu v kraji Benjamín, vždyť jako příbuzný má na ně předkupní právo. Nakonec Jeremjáše jednoznačně vyzval: "Kup si ho!" Jeremjáš, vědouc, že je to slovo Hospodinovo,to pole v Anatotu od svého příbuzného koupil. Vykonal všechny úřední náležitosti s tím související a svému věrnému společníku Baruchovi uložil: "Dle slova Hospodina zástupů, vezmi všechny tyto listiny a vlož je do hliněné nádoby, aby zůstaly nadlouho zachovány, protože Hospodin, Bůh Izraele praví: ´V této zemi se znovu budou kupovat domy, pole i vinice!´"
Jeremjáš se potom obrátil v modlitbě k Hospodinu a končil ji těmito slovy: "Jen pohleď na ty obléhací náspy! Přitáhli k městu, aby ho dobyli! Město padne mečem, hladem a morem do rukou Babyloňanů, kteří na něj útočí. Naplňuje se to, co jsi řekl – vždyť to sám vidíš! Hospodine, Pane můj, město padá do rukou Babyloňanů, a ty mi přitom říkáš: ´Kup si pole a před svědky zaplať za ně stříbrem!´"
Když si opakovaně čtu tuto 32. kapitolu knihy proroka Jeremjáše slyším z jejích slov poselství o naději navzdory veškerému lidskému vnímání zřejmé beznaděje. Co to vlastně Hospodin, od proroka a skrze jeho zvěstování, od každého člověka, který je čte nebo slyší, vlastně žádá? Řečeno s Paulem Tillichem, luterským kazatelem a protestantským teologem – odvahu být. Odvahu být navzdory úzkosti, kterou prožívám je-li ohroženo mé bytí, ale i bytí těch kdo jsou nedílnou součástí mého bytí. Žijeme své životy ve společenských souvislostech, byť bychom byli sebevětší introverti. Tillich mluví o trojí existenciální úzkosti člověka: před osudem a smrtí, před prázdnotou a nesmyslností a před vinou a zatracením. Dochází k závěru, že radikalizace a naléhavost těchto úzkostí se podílela na vzniku takových kulturně společenských jevů jako byly a jsou komunistický a fašistický kolektivismus a kapitalistický konformismus ve kterých člověk nachází odvahu být jen jako součást většího celku. Proti tomuto druhu odvahy staví Tillich jinou dimenzi lidské odvahy být – odvahu být jako individuum, jako osobnost. Spolu s tím říká, že tato odvaha může svoji poslední jistotu čerpat jen v "absolutní víře" oproštěné od všelijakých lidských představ o Bohu. Tato "odvaha být má kořeny v tom Bohu, který se objevuje, když Bůh (lidských představ) zmizel v úzkosti a pochybování."
Mluví se často (u nás v české kotlině zvlášť) o lidském bezvěrectví o ateismu. Není to však až tolik pravdivé tvrzení. Stačí když se trochu pozorněji díváme kolem sebe a nasloucháme řeči lidí. Komu všemu a čemu všemu lidé věří a přikládají váhu. V čem všem lidé nacházejí vysvětlení a především alibi pro to jak žijí. Dříve či později však seznají, že se utíkali k přeludu podobnému těm bohům, o kterých mluví především SZ texty, vyrobeným lidskýma rukama, ať ze dřeva nebo dokonce ze zlata, kteří jsou hluší a slepí, neschopni navodit osobní vztah se svým uctívatelem. Proč tomu tak je? Protože ona "absolutní víra", dávající odvahu být, mající svůj zdroj v Bohu, který se objevuje, když bůh lidských představ a přání mizí v úzkosti a pochybování, je milostí skrze niž ON s námi navazuje osobní vztah. Nečiní to lacino a bez oběti. Sestoupil do lidské existence a vzal ji v plnosti na sebe v Ježíši z Nazaretu. Neučinil to však jen s výhledem pro tento čas našeho žití, ale proto, aby našemu bytí připomněl, že nekončí smrtí ale má perspektivu za jejím horizontem. V existenci a příběhu Ježíšově přivádí do blízkosti každého člověka Přítele o kterém vypráví svatý Jan z Damašku malý příběh: Byl člověk, který měl tři přátele. Stalo se, že se ocitl v nebezpečí, když byl falešně obviněn a měl být odsouzen k smrti. Vyhledal proto neprodleně prvního ze tří přátel a prosil ho o pomoc. Přítel ho vyslyšel a poskytl mu vhodný oděv ve kterém měl přistoupit před soudce. Jan z Damašku vysvětluje:"Poslušnou vírou se odíváme v Ježíše Krista." Obviněný pak vyhledal druhého přítele, který mu přislíbil, že ho bude provázet k soudu. Jan z Damašku vyznává:"Ježíš Kristus s námi předstoupí před stolici Boží spravedlnosti." Obviněný si ve své nouzi vzpomněl i na třetího přítele, jehož dosud opomíjel. Přesto i on obviněného neodmítl a šel jej k soudu obhajovat a zachránil jej před rozsudkem smrti. Jan z Damašku své vyprávění končí těmito slovy: "Ježíš Kristus, Přímluvce, Obhájce, toho, kdo v něj důvěřuje, zachraňuje svou obětí na kříži. On s ním přejde přes temnotu hrobu a povede jej do domu Otcova. Je náš Zachránce od viny a trestu. Dává nám (navzdory veškeré beznaději konečnosti lidského bytí) věčný život."
V listě Judově čteme: "Milovaní, budujte svůj život na nejsvatější víře, modlete se v Duchu svatém, uchovávejte se v Boží lásce a očekávejte, že vás milosrdenství Ježíše Krista dovede k věčnému životu.
S těmi, kdo pochybují, mějte soucit.
