Před krátkým časem jsem

Před krátkým časem jsem na internetu mohl nahlédnout do  bakalářské práce z Masarykovy univerzity v Brně jejímž tématem byla pro mě,  coby člena Církve československé husitské, citlivá skutečnost setrvalého trendu zmenšování se tohoto společenství.

Moji pozornost vzbudily  mapky znázorňující  trend úbytku členů  církve geograficky. První co mi při  prohlížení oněch mapek přišlo na mysl bylo, že jádro k němuž se ubýváním členů postupně mizející předpolí stahuje je položeno ve Východočeském kraji. Je to prostor kde  v dobách  pronásledování přežívala stará Jednota bratrská. Vrátíme-li se do doby husitství existovala tam nepřehlédnutelná skupina husitských vojsk Orebité.

Zároveň při pohledu na šířící se bílá místa na mapce se  potvrzuje , že mnoho našich bratří a sester  žije svoji víru v diaspoře. O to větší roli v jejich každodennosti hraje schopnost modlitby 

a touha  otvírat Písma sv. číst v nich a rozvažovat nad nimi. 

Jakoby nás čekal v nějaké, byť určitě ne tak dramatické, podobě úděl staré Jednoty bratrské, když  její biskup Jan Amos Komenský tu skutečnost svým Kšaftem vlastně akceptoval s tím, že navzdory tomu neztratil víru ve smysluplnost její dosavadní existence. 

Vznik  naší církve nese punc lidského počínání a rozhodování, přesto věřím se Základy víry, že tu není proti Boží vůli. Vztáhnu-li to na sebe sama, pak určitě byla a doufám, že stále ještě je součástí díla spásy jak je proklamuje apoštol v jeho známém výroku, že je vůlí Boží, aby všichni lidé byli spaseni a došli poznání pravdy. Církev československá husitská, její existence a služba to byly co zapřičinilo, že jsem křesťan, že věřím v Ježíše Krista přišlého od Otce, když je to Duch svatý od nich vycházející kdo posvětil i kazatelskou službu tehdejší ledečské farářky Marie Tiché tak, že v mém srdci se tato víra rozhořela. Ta víra v něm stále trvá navzdory i tomu nepovzbuzujícímu a  spíš zarmucujícímu do čeho jsem v církvi v osobních vztazích jejích služebníků v průběhu desítek let  nahlédl. Má podobu onoho vyznání Petrova k Pánu Ježíši: "Kam bychom šli, vždyť ty máš slovo života." Takový je můj vztah k husitské církvi navzdory tomu, že jsem dnes a denně konfrontován i s  neutěšenou skutečností téměř prázdných sborových lavic v nichž se ztrácí  několik jednotlivců.

Při četbě zmiňované bakalářské práce jsem si znovu uvědomil to jedno důležité co má pro můj vztah k husitské církvi klíčový význam, totiž  osobní svobodu . V této skutečnosti rozeznávám cosi vskutku Kristovského. Vždyť náš Pán nezaujímal vůči svým učedníkům a vůči lidem, kteří se kolem něho shromažďovali jiný postoj. A  to, alespoň pro mě, vystihuje ona situace kdy mnozí z těch, kteří s ním chodili, jej pro řeč jež jim byla nepřijatelná opouštěli a on na to jen  k těm kteří zůstali řekl: "I vy chcete odejít?" Dobrovolně ze svobodné vůle ale také pro ono poznání, které vyznal svému Pánu  Petr, toužíme být Krista, navzdory své slabosti a porušenosti, poslušní. 

V tomhle pokladu dobrovolné poslušnosti a kázně spatřuji prubířský test pro služebníky církve  

a nakonec i pro  její příslušníky.

Máme svobodu nahlížet a zkoumat a poznávat teologii i jiných denominací, přitom poznáváme jak pevně jsme zakotveni ve spiritualitě vlastní církve. Rozumím tomuto zkoumání jako příležitosti obohatit svou  osobní spiritualitu, protože věřím ve smysl existence husitské církve tak jak o Boží církvi a našem náležení do ní mluví naše Základy víry.

Ještě jedna skutečnost mě v oné práci zaujala, totiž autorovo poukázání na to co v myšlení naší teologie a posléze nauky  nazývá kognitivní smlouvání. Myslím, že tady je důležitá vnitřní motivace, která za tímto jak on říká intelektuálním počínáním stojí, čím je nesena. Obávám se, že onou motivací bylo a je nadbíhání lidským touhám a přáním, která však podléhají častým proměnám

a modním trendům. Je nesena více  honbou za úspěchem (ve smyslu myšlení světa) a dosažením kvantity, aby nás bylo víc (zase ve smyslu světa). Zapomíná, že tím jediným motivem by měla být síla a moc přítomnosti obětující se lásky, Kristus v nás.

Za seznámení s touto prací ukazující na palčivé otázky naší církevní existence děkuji bratru biskupovi Petrovi Šanderovi. Seznámení s tímto textem mě dalo příležitost, abych pro sebe sama  formuloval co je důležité pro moji víru a život v Církvi československé husitské.