středa 26. srpna 2009

Před krátkým časem jsem

Před krátkým časem jsem na internetu mohl nahlédnout do  bakalářské práce z Masarykovy univerzity v Brně jejímž tématem byla pro mě,  coby člena Církve československé husitské, citlivá skutečnost setrvalého trendu zmenšování se tohoto společenství.
Moji pozornost vzbudily  mapky znázorňující  trend úbytku členů  církve geograficky. První co mi při  prohlížení oněch mapek přišlo na mysl bylo, že jádro k němuž se ubýváním členů postupně mizející předpolí stahuje je položeno ve Východočeském kraji. Je to prostor kde  v dobách  pronásledování přežívala stará Jednota bratrská. Vrátíme-li se do doby husitství existovala tam nepřehlédnutelná skupina husitských vojsk Orebité.
Zároveň při pohledu na šířící se bílá místa na mapce se  potvrzuje , že mnoho našich bratří a sester  žije svoji víru v diaspoře. O to větší roli v jejich každodennosti hraje schopnost modlitby 
a touha  otvírat Písma sv. číst v nich a rozvažovat nad nimi. 
Jakoby nás čekal v nějaké, byť určitě ne tak dramatické, podobě úděl staré Jednoty bratrské, když  její biskup Jan Amos Komenský tu skutečnost svým Kšaftem vlastně akceptoval s tím, že navzdory tomu neztratil víru ve smysluplnost její dosavadní existence. 
Vznik  naší církve nese punc lidského počínání a rozhodování, přesto věřím se Základy víry, že tu není proti Boží vůli. Vztáhnu-li to na sebe sama, pak určitě byla a doufám, že stále ještě je součástí díla spásy jak je proklamuje apoštol v jeho známém výroku, že je vůlí Boží, aby všichni lidé byli spaseni a došli poznání pravdy. Církev československá husitská, její existence a služba to byly co zapřičinilo, že jsem křesťan, že věřím v Ježíše Krista přišlého od Otce, když je to Duch svatý od nich vycházející kdo posvětil i kazatelskou službu tehdejší ledečské farářky Marie Tiché tak, že v mém srdci se tato víra rozhořela. Ta víra v něm stále trvá navzdory i tomu nepovzbuzujícímu a  spíš zarmucujícímu do čeho jsem v církvi v osobních vztazích jejích služebníků v průběhu desítek let  nahlédl. Má podobu onoho vyznání Petrova k Pánu Ježíši: "Kam bychom šli, vždyť ty máš slovo života." Takový je můj vztah k husitské církvi navzdory tomu, že jsem dnes a denně konfrontován i s  neutěšenou skutečností téměř prázdných sborových lavic v nichž se ztrácí  několik jednotlivců.
Při četbě zmiňované bakalářské práce jsem si znovu uvědomil to jedno důležité co má pro můj vztah k husitské církvi klíčový význam, totiž  osobní svobodu . V této skutečnosti rozeznávám cosi vskutku Kristovského. Vždyť náš Pán nezaujímal vůči svým učedníkům a vůči lidem, kteří se kolem něho shromažďovali jiný postoj. A  to, alespoň pro mě, vystihuje ona situace kdy mnozí z těch, kteří s ním chodili, jej pro řeč jež jim byla nepřijatelná opouštěli a on na to jen  k těm kteří zůstali řekl: "I vy chcete odejít?" Dobrovolně ze svobodné vůle ale také pro ono poznání, které vyznal svému Pánu  Petr, toužíme být Krista, navzdory své slabosti a porušenosti, poslušní. 
V tomhle pokladu dobrovolné poslušnosti a kázně spatřuji prubířský test pro služebníky církve  
a nakonec i pro  její příslušníky.
Máme svobodu nahlížet a zkoumat a poznávat teologii i jiných denominací, přitom poznáváme jak pevně jsme zakotveni ve spiritualitě vlastní církve. Rozumím tomuto zkoumání jako příležitosti obohatit svou  osobní spiritualitu, protože věřím ve smysl existence husitské církve tak jak o Boží církvi a našem náležení do ní mluví naše Základy víry.
Ještě jedna skutečnost mě v oné práci zaujala, totiž autorovo poukázání na to co v myšlení naší teologie a posléze nauky  nazývá kognitivní smlouvání. Myslím, že tady je důležitá vnitřní motivace, která za tímto jak on říká intelektuálním počínáním stojí, čím je nesena. Obávám se, že onou motivací bylo a je nadbíhání lidským touhám a přáním, která však podléhají častým proměnám
a modním trendům. Je nesena více  honbou za úspěchem (ve smyslu myšlení světa) a dosažením kvantity, aby nás bylo víc (zase ve smyslu světa). Zapomíná, že tím jediným motivem by měla být síla a moc přítomnosti obětující se lásky, Kristus v nás.

Za seznámení s touto prací ukazující na palčivé otázky naší církevní existence děkuji bratru biskupovi Petrovi Šanderovi. Seznámení s tímto textem mě dalo příležitost, abych pro sebe sama  formuloval co je důležité pro moji víru a život v Církvi československé husitské.



čtvrtek 13. srpna 2009

V závěru Farského liturgie kněz po př...

V závěru Farského liturgie kněz po přijímání vyhlašuje ke shromážděným: "Kristus se dotkl našich srdcí. Naše nepravosti a viny jsou zahlazeny." Všichni pak společně činí vyznání: "Jsme živy, avšak již ne my. Žije v nás Kristus."

Tato vyhlášení mě vždy vedou k zamyšlení zda nejsou příliš troufalá, zda je vůbec smím vypustit přes  rty. Vyzývám-li navzdory této pochybnosti přítomné vždy znovu k tomuto vyznání pak proto, že v přímluvné části liturgie volám v zastoupení shromážděných k Hospodinu: "Přispěj nám, sílu dej a v dobrém nás zachovej, svatý Bože svou milostí. Pane Bože náš, tvoje moc je nevýslovná a milosti síla nevypravitelná jest, ty sám podle řádu lásky své shlédni na nás v tomto shromáždění, prokaž i nám štědrou milost svou a požehnej dědictví svému. Neboť tobě jen z našich životů náleží všechna čest i sláva. Tobě jako Otci, tvé Lásce darované nám v Synu tvém nejmilejším Ježíši Kristu i tvé Moci a síle v Duchu svatém po věky věků."
Jen ve světle této vroucí prosby pokládám za možné prohlašovat: "Jsme živy, avšak již ne my. Žije v nás Kristus." Proč? Protože poměřujíc své bytí, v tomto Bohem mi svěřovaném čase, slovem Božím přicházejícím ke mně každého jitra při chvíli ztišení nad svatými Písmy, uvědomuji si svoji nedostatečnost a nehodnost a proto naprostou závislost na Boží milosti v Kristu Ježíši.
Autor 1. listu Janova píše: "Kdo říká, že v něm (v Kristu) zůstává, musí žít, jako žil on." Je to napsáno v úvaze nad tím zda smíme říci o svém osobním vztahu ke Kristu: "Znám ho." Leckdo možná řekne, ano znám jej, vím kdo byl Ježíš Kristus. My však o Kristu uvažujeme v přítomném čase protože věříme v jeho zaslíbení, že s námi bude až do konce časů. Tento živý (vzkříšený a Oslavený) Ježíš nás proto může oslovit takto: "Ty říkáš, že ve mně zůstáváš. Pak to ale znamená, že žiješ vskutku jako já. Dovolíš si tvrdit: ´Ano, žiji tak.´?" Právě poměření, konfrontace s tímto místem Nového Zákona a z něho plynoucí absolutní závislost na milosti Boží a obětující se lásce Kristově mi pomáhá vždy znovu sebrat odvahu k tomu, abych v liturgii  vyhlašoval: "Kristus se dotkl našich srdcí. Naše nepravosti a viny jsou zahlazeny. Jsme živy, avšak již ne my. Žije v nás Kristus."

torzo ledečského kina srpen 2009

Posted by Picasa

úterý 11. srpna 2009

Ledečská radnice dokončuje v těchto d...

Ledečská radnice dokončuje dílo zkázy.
Kdo se v perle Posázaví vydal 11.srpna 2009 na západní stranu Husova náměstí a dál po nábřeží řeky Sázavy došel k torzu budovy místního kina. Ještě před několika dny byla i z dálky vidět odkrytá konstrukce krovů střechy. Nedlouho nato již bylo možné spatřit jak zájemci rozřezávají zdravé dřevo, které mohlo ještě dlouho plnit svou funkci nosné konstrukce střechy, vlastně jediné budovy ve městě původním záměrem určené k poskytování kulturních zážitků obyvatelům Ledče nad Sázavou.
Chyběla přinejmenším dobrá vůle zastupitelů, není-li za tím něco daleko horšího, a budova kina mohla stát na břehu řeky nejen dál ale i plnit svou funkci poskytovatele přístřeší pro konání nejen filmových představení ale i jiných kulturních akcí. Ohlédneme-li se v čase zpět je zřejmé, že záměr demolice tohoto kulturního stánku se u obyvatel města nesetkával od svého počátku
s podporou. Naopak.
Nahlíženo zvenčí, bez znalosti vnitřních poměrů v zastupitelstvu města, jeví se takovému pozorovateli, že hlavní aktér, který za touto barbarskou aktivitou stojí, je sám starosta města Stanislav Vrba. Co nabízí náhradou? Sestru Penny Marketu, Billu. Je pravda, že obyvatelé Ledče dlouho volali po tom, aby se ve městě objevila prodejna typu Penny, protože Ledeč byla dlouhou dobu vyhlášená nepřítomností konkurence v této branži. Penny dnes na území města je, je tu i jiná prodejna tohoto druhu Coop Diskont a vyšší standart obsluhy zákazníků poskytuje prodejna řetězce Coop Sázavanka na Husově náměstí. Proč tedy ještě Billa?
Když už majitel, který Billu provozuje, pojal ten záměr se v Ledči uchytit je neobhajitelné, že mu představitelé města vydali v šanc právě budovu kina. Ano starosta Vrba už před několika lety obhajoval záměr zbořit tento dům náročností jeho údržby. Jistě každý dům potřebuje v průběhu let údržbu a případně i opravy. Tak to je s každým lidským dílem. Podstatné je čemu chceme dát přednost, co je naší prioritou. V Ledči v myslích a rozhodování jejích radních dostal přednost kšeft a kultura byla "zaříznuta".
Když jsem v úterý 11.srpna dopoledne zašel na západní stranu Husova náměstí a dál ke kinu spatřil jsem pokročilý obraz zkázy. Rameno bagru se nelítostně zahryzávalo do zdí budovy, která generacím ledečáků poskytovala nejen zábavu ale i příležitost shlédnout řadu hodnotných filmových děl. Starosta Vrba a zastupitelská company místo toho nabídne obyvatelům perly Posázaví další "chrám" molocha konzumu.
Jan Hálek.