Mezi zprofanovaná slova naší současnosti

Mezi zprofanovaná slova naší současnosti se dostal i pojem spravedlnost. Tímhle slovem se ohání kdekdo. Dožadují se spravedlnosti oběti trestných činů, avšak se stejnou intenzitou žádají pro sebe spravedlnost jejich pachatelé. V případě těch posledně jmenovaných se to zdá být na první pohled nenormální a nemorální, že si troufají něčeho tak posvátného jako je spravedlnost dovolávat. Jenomže ono je to přirozené. Máme to v sobě jaksi zakodováno, že je nám každému přirozeností žízeň po spravedlnosti a to i tehdy, když sami očividně spravedliví nejsme. Nemusíme však o téhle záležitosti uvažovat až v takto vyhraněných polohách. Podívejme se na svoji vlastní každodennost. Výstižně to ilustruje brněnský spisovatel a pedagog JAMU Pavel Švanda ve svém zamyšlení nad spravedlností ve 3. čísle Kontextů nadepsaném Žízeň po spravedlnosti jako úděl i kýč. Začíná ji tímto obrazem: "Ráno čtu čerstvé vydání deníku, které mně palcovými titulky oznámí, kdo komu co provedl, kteří politici, byrokrati, podnikatelé, teroristé, nebo dokonce samotné přírodní síly se provinili proti požadavku světa spravedlivého pro všechny. Šestkrát týdně prožívám svou chvilku morální svrchovanosti nad psaným slovem, večer totéž při televizním zpravodajství. Právě za toto běžně dostupné a zjevně levné sebeospravedlnění platím vydavatelům moralizujících médií. Neboť já, čtenář a divák, stojím vždycky na správné straně,

a tedy sám před sebou jsem bělostně nevinný."

Autorovo uvažování o spravedlnosti v lidském životě v životě lidské pospolitosti a o lidském zacházení se spravedlností je poměrně obsáhlé ale s jistotou inspirující. Pozastavil jsem se

u místa kde mluví o spravedlnosti coby významném pojmu náboženského chápání lidského osudu, protože, jak autor říká, právě zde hraje osobní a kolektivní svědomí významnou úlohu. Poukazuje v té souvislosti na Ježíšovo Horské kázání, kde, jak říká, Ježíš konstatuje, že blahoslavení a tedy Bohu blízcí jsou ti, kdo žízní po spravedlnosti. Podle Švandy ( a já s ním souhlasím) "toto upřednostnění a křesťanský příslib se však sotva týkají aktivistů, kteří hodlají spravedlnost nastolit pěstmi a za cenu prolité krve"

Právě tahle autorova myšlenka mě vedla k následující úvaze. Máme my křesťané této doby jasno v záležitosti spravedlnosti,jejího žití, strážení a šíření? Pohlédneme-li do minulosti křesťanského společenství vidíme, že to byla vcelku problematická oblast jeho života, kde se setkáváme i s oněmi aktivisty odhodlanými nastolit spravedlnost (jaká by měla být podle jejich představ a jejich chápání evangelia) pěstmi i za cenu prolité krve. Nešlo však jen o šíření křesťansky chápané spravedlnosti mezi pohany, v neposlední řadě to byl a leckdy ještě zůstává vnitřní problém církve obecně bez ohledu na denominace. Jde tu vlastně o problém osobní odpovědnosti ale i o chápání spravedlnosti jednoho každého z nás, tvořících dohromady církev jako tělo Kristovo zde v tomto světě, ve vztahu k bližnímu i souvěrci. Všichni víme, že je to problém prastarý sahající k začátku existence lidského druhu a Písmo sv. jej zmiňuje v příběhu bratrovraždy v odpovědi Kainově na Boží otázku : "Kde je tvůj bratr Ábel?" když Kain bez váhání odpověděl: "Nevím. Jsem snad strážcem svého bratra?" Řekl ta slova z jeho pohledu ve spravedlivém rozhořčení, protože vnímal nepřijetí své oběti jako nespravedlnost a proto neviděl nic zlého na tom, že vstoupil do role výše zmíněného aktivisty odhodlaného nastolit spravedlnost podle svých představ. Kolik podobně krutých obrazů činnosti aktivistů spravedlnosti nabízí historie lidského rodu obecně

a křesťanského společenství zvlášť?

Jak je tomu dnes mezi námi křesťany? S potěšením můžeme konstatovat, že násilné prosazování spravedlnosti už není na pořadu dne. Přesto,( ptám se společně s P. Švandou) můžeme s jistotou tvrdit, že je nám naprosto cizí podlehnout pokušení prosazovat svůj postoj jako jedině správný,

a proto obecně závazný? Jsme připraveni a ochotni připustit a ponechat v potencionální platnosti i odlišná vyjádření ideálu spravedlnosti, přirozeně náležející k odlišným lidským osudům a tak se podvolit pokojně faktu bohatství lidské existence? Jestliže ano ( říká Švanda) pak máme naději, že se nestaneme obtížnými moralisty, případně spolupachately nebezpečné tyranie. Švanda následně vyslovuje, alespoň z mého pohledu, klíčovou větu: "Spravedlnost je ideálem, o který

( já jako jednotlivec, vloženo mnou) usiluji především uvnitř vlastního osudu." Myslím, že je to navýsost Ježíšovská pozice, protože nikde v evangeliích nenalezneme sebemenší náznak toho, že by náš Pán kterémukoliv z lidí chtěl vnucovat své chápání spravedlnosti proti jeho vůli. K tomu měli vždycky blíž jeho učedníci a Ježíš sám je nabádal ke snášenlivosti, k toleranci, což alespoň

z mého pohledu do jisté míry dokládá úryvek z Ježíšovy odpovědi na to když mu jeho učedník Jan řekl: "Mistře, viděli jsme jednoho, který nechodí s námi, jak ve tvém jménu vymítá démony. Snažili jsme se mu v tom zabránit,protože nechodí s námi." A Ježíš mu odpověděl: "Nebraňte mu! Nikdo nemůže vykonat zázrak v mém jménu a hned nato o mně mluvit zle. Kdo není proti nám, je s námi (Mk 9,38-40)."