liturgický prostor - Skotsko

Každodenní život má svůj řád

Každodenní život má svůj řád a to má nesporně pro člověka kladný význam. Není totiž pro něho dobré žít své dny v chaosu a proto i v potencionálním prostoru lidské svévole.

Svůj řád má také víra a její bohoslužebný - liturgický život. Proto má svůj dobrý smysl, že církev má svůj vlastní kalendář dávající rytmus liturgickému životu. Přesto je na místě říci, že je užitečné mít v této záležitosti na zřeteli apoštolské slovo o mrtvé liteře a o oživující moci Ducha svatého. Liturgický řád na jehož podobě se podílí i existence církevního kalendáře má sloužit životu a jeho aktuálnosti, protože běh života nelze beze zbytku naplánovat a literou jej spoutat do nehnutelných mezí. Víra i její liturgické vyjádření mají sloužit životu v jeho aktuální podobě. Je to s nimi totiž jako se sobotou o níž Pán Ježíš říká, že člověk tu není pro sobotu ale naopak.  Božím přáním a vůlí je záchrana člověka, a vše o čem tu je řeč jsou prostředky této záchrany.

K této malé úvaze mě přivedl starozákonní text 2. knihy Paralipomenon (Letopisů) kapitola 30., který vypráví příběh z časů vlády krále Chizkijáše (Ezechiáše) kdy pracoval na obnově bohoslužebného života Izraele. Konkrétně mám na mysli královo rozhodnutí slavit v Jeruzalémě Hospodinu, Bohu Izraele, Hod beránka v druhém měsíci, protože okolnosti nedovolily uspořádat jej v patřičný čas t.j. v prvním měsíci jak to předepisuje Zákon (Ex 12,1-3; Lv 25,5-8). Těmi okolnostmi, které zapřičinily onu překážku byl jednak nedostatek posvěcených kněží, jednak skutečnost, že lid se nestačil v předepsaný čas shromáždit v Jeruzalémě. Král tu svým rozhodnutím vyšel vstříc především možnostem rozptýleného lidu, aby mu umožnil po dlouhé pauze slavit Hod beránka jak je předepsáno. Jakoby tento starozákonní král měl na mysli to co až o několik století poté formuluje apoštol Pavel ve 2. listu Korintským kde píše: "Víme, co je to bázeň před Hospodinem a proto přivádíme lidi k víře. Kristova láska nás zavazuje. Proto jako Kristovi vyslanci prosíme na místě Kristově, jako by skrze nás žádal Bůh: Smiřte se s Bohem. Jako jeho spolupracovníci vás také vyzýváme, abyste nepromarnili milost, kterou vám Bůh dává. Říká přece:'V čas milosti jsem tě vyslyšel, v den spásy jsem ti pomohl.' Hle, čas milosti je tu, ten spásný den je teď!"

křivolakost našeho putování

Mezi zprofanovaná slova naší současnosti

Mezi zprofanovaná slova naší současnosti se dostal i pojem spravedlnost. Tímhle slovem se ohání kdekdo. Dožadují se spravedlnosti oběti trestných činů, avšak se stejnou intenzitou žádají pro sebe spravedlnost jejich pachatelé. V případě těch posledně jmenovaných se to zdá být na první pohled nenormální a nemorální, že si troufají něčeho tak posvátného jako je spravedlnost dovolávat. Jenomže ono je to přirozené. Máme to v sobě jaksi zakodováno, že je nám každému přirozeností žízeň po spravedlnosti a to i tehdy, když sami očividně spravedliví nejsme. Nemusíme však o téhle záležitosti uvažovat až v takto vyhraněných polohách. Podívejme se na svoji vlastní každodennost. Výstižně to ilustruje brněnský spisovatel a pedagog JAMU Pavel Švanda ve svém zamyšlení nad spravedlností ve 3. čísle Kontextů nadepsaném Žízeň po spravedlnosti jako úděl i kýč. Začíná ji tímto obrazem: "Ráno čtu čerstvé vydání deníku, které mně palcovými titulky oznámí, kdo komu co provedl, kteří politici, byrokrati, podnikatelé, teroristé, nebo dokonce samotné přírodní síly se provinili proti požadavku světa spravedlivého pro všechny. Šestkrát týdně prožívám svou chvilku morální svrchovanosti nad psaným slovem, večer totéž při televizním zpravodajství. Právě za toto běžně dostupné a zjevně levné sebeospravedlnění platím vydavatelům moralizujících médií. Neboť já, čtenář a divák, stojím vždycky na správné straně,

a tedy sám před sebou jsem bělostně nevinný."

Autorovo uvažování o spravedlnosti v lidském životě v životě lidské pospolitosti a o lidském zacházení se spravedlností je poměrně obsáhlé ale s jistotou inspirující. Pozastavil jsem se

u místa kde mluví o spravedlnosti coby významném pojmu náboženského chápání lidského osudu, protože, jak autor říká, právě zde hraje osobní a kolektivní svědomí významnou úlohu. Poukazuje v té souvislosti na Ježíšovo Horské kázání, kde, jak říká, Ježíš konstatuje, že blahoslavení a tedy Bohu blízcí jsou ti, kdo žízní po spravedlnosti. Podle Švandy ( a já s ním souhlasím) "toto upřednostnění a křesťanský příslib se však sotva týkají aktivistů, kteří hodlají spravedlnost nastolit pěstmi a za cenu prolité krve"

Právě tahle autorova myšlenka mě vedla k následující úvaze. Máme my křesťané této doby jasno v záležitosti spravedlnosti,jejího žití, strážení a šíření? Pohlédneme-li do minulosti křesťanského společenství vidíme, že to byla vcelku problematická oblast jeho života, kde se setkáváme i s oněmi aktivisty odhodlanými nastolit spravedlnost (jaká by měla být podle jejich představ a jejich chápání evangelia) pěstmi i za cenu prolité krve. Nešlo však jen o šíření křesťansky chápané spravedlnosti mezi pohany, v neposlední řadě to byl a leckdy ještě zůstává vnitřní problém církve obecně bez ohledu na denominace. Jde tu vlastně o problém osobní odpovědnosti ale i o chápání spravedlnosti jednoho každého z nás, tvořících dohromady církev jako tělo Kristovo zde v tomto světě, ve vztahu k bližnímu i souvěrci. Všichni víme, že je to problém prastarý sahající k začátku existence lidského druhu a Písmo sv. jej zmiňuje v příběhu bratrovraždy v odpovědi Kainově na Boží otázku : "Kde je tvůj bratr Ábel?" když Kain bez váhání odpověděl: "Nevím. Jsem snad strážcem svého bratra?" Řekl ta slova z jeho pohledu ve spravedlivém rozhořčení, protože vnímal nepřijetí své oběti jako nespravedlnost a proto neviděl nic zlého na tom, že vstoupil do role výše zmíněného aktivisty odhodlaného nastolit spravedlnost podle svých představ. Kolik podobně krutých obrazů činnosti aktivistů spravedlnosti nabízí historie lidského rodu obecně

a křesťanského společenství zvlášť?

Jak je tomu dnes mezi námi křesťany? S potěšením můžeme konstatovat, že násilné prosazování spravedlnosti už není na pořadu dne. Přesto,( ptám se společně s P. Švandou) můžeme s jistotou tvrdit, že je nám naprosto cizí podlehnout pokušení prosazovat svůj postoj jako jedině správný,

a proto obecně závazný? Jsme připraveni a ochotni připustit a ponechat v potencionální platnosti i odlišná vyjádření ideálu spravedlnosti, přirozeně náležející k odlišným lidským osudům a tak se podvolit pokojně faktu bohatství lidské existence? Jestliže ano ( říká Švanda) pak máme naději, že se nestaneme obtížnými moralisty, případně spolupachately nebezpečné tyranie. Švanda následně vyslovuje, alespoň z mého pohledu, klíčovou větu: "Spravedlnost je ideálem, o který

( já jako jednotlivec, vloženo mnou) usiluji především uvnitř vlastního osudu." Myslím, že je to navýsost Ježíšovská pozice, protože nikde v evangeliích nenalezneme sebemenší náznak toho, že by náš Pán kterémukoliv z lidí chtěl vnucovat své chápání spravedlnosti proti jeho vůli. K tomu měli vždycky blíž jeho učedníci a Ježíš sám je nabádal ke snášenlivosti, k toleranci, což alespoň

z mého pohledu do jisté míry dokládá úryvek z Ježíšovy odpovědi na to když mu jeho učedník Jan řekl: "Mistře, viděli jsme jednoho, který nechodí s námi, jak ve tvém jménu vymítá démony. Snažili jsme se mu v tom zabránit,protože nechodí s námi." A Ježíš mu odpověděl: "Nebraňte mu! Nikdo nemůže vykonat zázrak v mém jménu a hned nato o mně mluvit zle. Kdo není proti nám, je s námi (Mk 9,38-40)."

kaple Spišského hradu

O závisti a s ní související žádostiv...

O závisti a s ní související žádostivosti, touze něco ale i někoho vlastnit, jako o něčem negativním jdoucím proti životu mluví Bible od svých prvních stránek. Naše české překlady pak ta místa kde se  cituje Boží zákon tlumočí jako příkazy, které lze poslechnout nebo odmítnout. Ale je možno je číst i jako tak zvané  imperfektum (Jiří Beneš DESÍTKA, vyšlo v Návrat domů 2008). Tato forma řeči neklade na posluchače nárok, nenařizuje, nedává úkoly, nevyzývá k činnosti ani nezakazuje ani nepřikazuje ale mluví o ději teprve vznikajícím či teprve ke vznikání připraveném. Mluví o Božím jednání s člověkem a v člověku o proměně jeho srdce mající  příčinu mimo člověka, mimo jeho vůli totiž v Hospodinově činu. Z naší perspektivy jde o Hospodinovo zaslíbení (nebudeš závidět, nebude při tobě žádostivost, nebude tě ovládat soupeřivost, ctižádost ani v tvém srdci nebude přítomna neupřímnost) a proto také o předmět víry v jeho naplnění při nás. Je tu řeč o Božím působení v člověku, který vírou přijímá Božího Syna Ježíše Krista a tak se otevírá tvořivé moci Ducha svatého, který v něm a s ním koná čeho člověk ze své vůle ani síly a moci není schopen.

Z tohoto úhlu pohledu myslím můžeme porozumět výroku apoštola Pavla v 1. kapitole listu Filipským kde se zmiňuje o těch, kteří kážou Krista ze závisti a soupeřivosti, ze ctižádosti a neupřímnosti či dokonce s myšlenkou, že apoštolovi k jeho okovům přidají ještě soužení. A on na to vše co se nám jednoznačně jeví jako špatné a zlé odpovídá: "Ale co na tom! Hlavně že se jakýmkoli způsobem, ať už naoko nebo opravdově, káže Kristus."

Ať chci či ne vrací tohle všechno můj pohled k Janu Husovi a jeho nároku na pravdivost kněžské služby na straně jedné a k římskokatolickému přesvědčení na straně druhé, že Ježíšovo pověření ke kněžské službě platí, avšak vinou hříšnosti a díky svobodné vůli to přesto můžeme "vorat" (což pilně činíme, ale bohužel?/ spíše bohudíky to nemůžeme vylepšovat - leda se blížit tomu co Pán založil a zamýšlel. V tomto světle pak eventuální církevní pompa a nádhera spojená s posláním do kněžské služby má možná hlavní cíl jinde než si lidé myslí, v tom aby kandidáta vším tím "rámusem" upozornila na to, že ono vložení rukou je obrovský závazek, jemuž člověk může dostát v moci Ducha svatého a proto v úzkém spojení s Pánem Ježíšem Kristem bez něhož nic dobrého nemůžeme sami vykonat (použity myšlenky mého přítele J.Z.).

Jsme opravdu jen služebníci a leckdy řečeno s kralickými i neužiteční. A přesto navzdory této lidské slabosti svých služebníků Pán jiný způsob zvěstování radostné zprávy nevolí. Proč asi? Protože všichni jsme mu stejně blízcí a drazí. Všechny nás chce přivézt k poznání pravdy a dát nám spásu. Taková je jeho cesta, takové je jeho myšlení. Jimi je schopen člověka přivézt k pokání i zármutku nad sebou samým a tak přivodit jeho obrácení a konat v něm a na něm proměnění k Božímu obrazu.

Letošní rok 2009 nám dává dvě příleži...

Letošní rok 2009 nám dává dvě příležitosti vyjádřit svým rozhodnutím postoj k současnému stavu české politiky jako správy věcí veřejných a odevzdáním hlasu ve prospěch konkrétního uchazeče o něj naznačit svoji představu, kterým směrem by se v budoucím čase mělo toto uspořádání věcí veřejných ubírat.

Rozhodně odložme stranou defétistický postoj pesimisticky tvrdící, že jeden hlas nemůže nic ovlivnit, protože pak bychom mohli rezignovat na veškeré rozhodování v životě, který se přece, mimo jiné, z neustálých rozhodování se sestává. Problém, který naše rozhodování v politické volbě komplikuje je současná politická praxe, jak ji utvářejí politici mající momentálně, díky předchozímu rozhodnutí voličů, k tomu příležitost i moc.

Práce těchto politiků se do značné míry zredukovala na nadbíhání náladám veřejnosti, které jsou přitom rozhodným způsobem ovlivňovány médii. Ona navozují témata dne, předurčují o čem lidé uvažují a jakým směrem se jejich uvažování ubírá. Proto jsme svědky skutečnosti, že jen mizivé procento politiků přichází s vlastní ideou, je ochotno se o ni v diskuzi přít a za její prosazení vést dlouhodobý boj, vytrvat ve střetu myšlenek a vytrvale pracovat na získání těch o jejichž hlasy jim jde.

Čtenáři těchto řádků možná přijde překvapivé když řeknu, že tyhle myšlenky ve mě evokovala četba úryvku evangelia podle Lukáše, který vypráví o Pilátově sporu se Židy o Ježíše. Pilát tehdy vrchním kněžím, předním mužům i shromážděnému lidu sděloval, že neshledal Ježíše vinným v žádném bodě jejich obžaloby. Řekl jim: "Nespáchal nic, za co by zasloužil smrt. Dám ho zbičovat a propustím ho." Lukáš pak píše, že oni však na Piláta naléhali a s velikým křikem se dožadovali aby Ježíš byl ukřižován. Jejich hlasy sílily, až se Pilát rozhodl jejich žádosti vyhovět.

Pilát nebyl politik. Byl to úředník vykonávající mocí císařovu vůli. Nemusel jako úředník zaštítěný císařským majestátem usilovat o přízeň veřejnosti. Přesto nakonec veřejnému tlaku ustoupil. Proč? Rozpoznal a uvědomil si, že prostředky a argumenty, které použili ti kdo usilovali o smrt Ježíše jej mohou v jeho mocenské pozici nakonec ohrozit.

Do naší doby je poučné i aktuální, že v Lukášově líčení této události se sice mluví o lidu, který vyvinul rozhodující tlak na Piláta, je však užitečné nepřehlédnout Lukášovu zmínku o úloze vrchních kněží a předních mužů. To podle nich, podle jejich postoje se ve svém počínání orientoval zmiňovaný lid.

Je v tom poučení pro nás, že máme používat svůj vlastní rozum, hledat vlastní zdroje k informacím, přemýšlet a nenechat ze sebe udělat manipulované stádo jednající na cizí popud. Není to určitě pohodlné ale patří to k našemu stvořitelskému určení žít k obrazu svého Stvořitele, který nás přece vybavil svobodnou vůlí a schopností samostatně myslet a rozhodovat se.

Konečně zase doma po nutné hospitaliz...

Konečně jsem zase doma po nutné hospitalizaci na Žlutém kopci a tak mohu ukončit nuceně vzniklou pauzu v psaní těchto úvah reflektujících texty svatých Písem ale i života běhu.

Když se ohlédnu byl to již pátý vpád chirurgické mediciny do mého života v průběhu necelých dvou roků. Je asi normální, že se s těmito zákroky vypořádávám stále pomaleji a s většími obtížemi. Je tomu tak i proto, že léta přibývají. Každopádně jsem musel dát zapravdu svému operatéru panu profesorovi J.Žaloudíkovi, že vstup do lidského těla břichem je komplikovaný a přináší i delší čas rekonvalescence tomu kdo jej podstoupí.

Na ARO jsem pobyl necelé tři dny a pak jsem se dostal  na oddělení kde jsem několik dnů ležel na pokoji sám. Na jedné straně to bylo jistým způsobem příjemné, protože jsem svými obtížemi nikoho neobtěžoval a byl tak svým způsobem svobodný, což nepochybně napomohlo průběhu mé rekonvalescence. "Kruté" však byly noci. Zřejmě pod vlivem doznívajícího působení narkozy se mi zdály dost podivné sny. Jeden byl jakoby internetový, když jsem v něm kliknul a postupně jsem se kamsi dál posouval. Měl bezprostřední vztah k mému stavu. Pak přišel sen plný barev a jakýchsi abstraktních obrazů. Jeho intenzita mě probudila s myšlenkou, že bude-li to trvat dál tak se zblázním. Musel jsem vstát z lůžka a chodit po pokoji a dívat se ven z okna, abych se srovnal. Každopádně  si z tohoto barevného snu odnáším myšlenku, že v takovémhle uměle navozeném stavu snad nacházejí inspiraci tvůrci některých abstraktních obrazů. V normálním stavu mysli by je to nenapadlo.

Bohu dík jsem už ale doma. Obracejí-li se přesto mé myšlenky zpět k pobytu na Žlutém kopci pak také proto, že i tam mě provázela Bible a útlý sešitek Hesel JB. Každý den, od návratu z ARO, jsem  je otevíral a čerpal pomoc i posilu v setkání s Božím slovem přicházejícím ke mně skrze ně. Lituji, že jsem nebyl schopen zaznamenat myšlenky, které mi přicházely a já je vnímal jednak jako povzbuzující a pomáhající ale také jako pro mě objevné, překvapivé a nové v daných souvislostech. I za to Bohu dík.

Dnes ,  poprvé od svého návratu domů, jsem schopen napsat a tak zachytit myšlenky přicházející z četby Hesel i biblických textů. Je na místě navodit souvislost, uvést do kontextu, proto uvádím nejprve citaci nebo alespoň odkaz na konkrétní texty, které mě oslovily.

Tvá slova mě potěšila, vnesla radost do mého srdce.

Hospodine, Bože zástupů, patřím přece tobě (Jr 15,16)

Během Ježíšovy řeči jedna žena ze zástupu vykřikla: "Blaze lůnu, které tě nosilo, a prsům jež jsi sál!" On na to řekl: "Spíše blaze těm, kdo slyší Boží slovo a dodržují je." (Lk 11,27.28)

Lukáš 11,14-36; Marek 11,20-26

Citované verše dnešních hesel mluví o radosti toho kdo slyší Boží slovo a nechá je vstoupit do svého nitra, do svého života, aby tam konalo to proč bylo posláno. A právě tahle skutečnost paradoxně může přivézt takového člověka do problémů i konfliktu s jeho lidským okolím. 

Jeremjáš říká, že jakmile k němu Boží slovo přišlo a on je přijal byl jím potěšen a do jeho srdce vstoupila radost a jasné vědomí, že nepatří sám sobě ale Hospodinu. On však to slovo neobdržel proto, aby si liboval v těchto pocitech, byl jím poslán doprostřed lidí, aby jim je zvěstoval a tak je zval k obrácení, k obnově jejich života.

Že to nebylo a není ani dnes nic snadného a dopředu nekonfliktního dokládá Lukášovo vyprávění o Ježíšově práci při vymýtání démonů. Čteme tam i slova dokládající platnost toho co je řečeno výše o Jeremjášově službě: "Blaze těm, kdo slyší Boží slovo a dodržují je." A také se tu říká: "Nikdo nerozsvítí lampu, aby ji postavil do skrýše nebo pod nádobu." Proč? Protože jinak hrozí, že byť Bohem obdarován stane se takový člověk duchovním sobcem a lakomcem a světlo do něho vložené se stane tmou, celé jeho tělo bude tmou.

Konat službu zvěstování evangelia nebylo nikdy zcela snadné a bez rizik a problémů. I dnes jsou místa kde je vykonavatel této služby přímo ohrožen na životě. V našich končinách je to pak něco zcela protikladného, totiž lhostejnost ze strany těch k nimž jsme posíláni.

Abychom jako poslaní služebníci nemalomyslněli, neklesali a neopouštěli tuto službu je nám třeba přítomnosti Boží víry. Ona nám dává nejen schopnost ale i sílu, vůli nepochybovat v srdci a věřit, že se vskutku děje to co zvěstujeme, byť to ještě nevidíme a nerozpoznáváme.