Únava, apatie, alibismus

Únava, apatie, alibismus,

 tyto pojmy mi přišly na mysl na nedávném církevním setkání jehož jsem se účastnil. Prvořadou náplní jednání byly různé výroční zprávy. Jak bývá zvykem je součástí takových jednání i bod, který lze nazvat volné návrhy. Je to prostor k tomu, aby se mohla případně objevit témata, která nebyla nosnou částí programu a někdo z účastníků přesto cítí  nutkání sdělit přítomným to co pokládá ze svého úhlu pohledu za důležité.

Stalo se i tentokrát, že jeden z přítomných vystoupil s něčím  nečekaným. Nadhodil téma tak zvaného "náhubkového zákona" s tím, že by přítomní měli k této záležitosti hromadně zaujmout stanovisko a zakomponovat je do závěrečného dokumentu jednání.

Já sám jsem původně necítil nějakou výraznou potřebu sdělit přítomným co mne ve společenském dění této doby znepokojuje. Teprve toto vystoupení a jeho předmět mě přiměly k tomu, že jsem se přihlásil o slovo. Bylo mi uděleno.

 Přítomným jsem sdělil, že otázka "náhubkového zákona" mě natolik netíží, nehledě na to, že je to téma žádající si k debatě jistou připravenost, což zde nebylo splněno. To co mě opravdu zneklidňuje je rostoucí aktivizace neonacistů. Nemám dobrý pocit, když vidím 

v televizi záběry z míst kde neonacisté veřejně prezentují sebe sama, své způsoby a své myšlenky. Zmínil jsem jak mě znepokojuje neschopnost veřejné správy (obecní a městské úřady, soudy) najít způsob účinného se postavení těmto (zatím) excesům do cesty. Ano,  neubránil jsem se říci, že by k tomu mělo vedení církve veřejně zaujmout jasný postoj. Bylo to jistě nepromyšlené. 

Přesto jsem přesvědčen, že vnesení těchto témat do našeho jednání mělo svůj význam a smysl. Naskytl se obraz vnímání lidí v církvi – jistého vzorku – věcí občanských a veřejných.

Tuhle poznámku jsem uvedl třemi pojmy – únava,apatie, alibismus. Reakce, které zazněly ukázaly tendenci usilující uklidit  znepokojující témata ze své blízkosti a "hrát si jen písečku náboženské víry" jsou znepokojující. Jistě, že nemáme sílu něco hned změnit, něčemu hned zabránit. To by ale nemělo dávat legitimaci k zavírání očí, dívání se stranou a tak si vlastně namlouvat neexistenci palčivých otázek občanského života. Vždyť i když jsme  křesťané jsme také občané.  Ba naopak, právě naše křesťanství nás zavazuje ke vnímavosti, všímavosti, přemýšlení i ochotě a  odvaze o tom všem mluvit, vyjadřovat se. Máme být přece solí a kvasem. 

U těch starších a starých z nás beru v úvahu možnost únavy. Co však ti v plnosti sil dospělosti a mládí? Nechce se mi věřit, že by nevnímali co se ve společnosti děje, že by záměrně žili ve skleněné věži své náboženské víry a tak v jakési virtuální existenci.

Koho krmíme my, ale také kým se necháváme krmit?

Dva vlci

Jeden večer

vzal starý Indián svého vnuka a vyprávěl
mu

o bitvě,
která probíhá v nitru každého
člověka.

Řekl
mu, „Synku, ta bitva v každém z nás je
bitva mezi dvěma vlky.

Jeden

je špatný. Je to vztek,
závist, žárlivost, smutek,
sobeckost, hrubost, nenávist,

sebelítost,
falešnost, namyšlenost a ego.

Ten

druhý je dobrý. Je to radost, pokoj, láska,
naděje, vyrovnanost, skromnost, laskavost, empatie,
štědrost, věrnost, soucit a důvěra”.

Vnuk o tom všem přemýšlel a po minutě
se zeptal,

„A který vlk vyhraje?”

Starý

Indián odpověděl, „Ten kterého
krmíš”.

Problémy z překlady Bible.

Problémy z překlady Bible.

Při dnešní četbě daných biblických textů jsem narazil na dosti výrazné rozdíly ve znění úryvku ze Skutků apoštolů v kapitole 3. verš 16.

Jednotlivé citace:

Bible kralická– Skrze víru ve jméno jeho,tohoto, kteréhož vy vidíte a znáte, utvrdilo jméno jeho. Víra, pravím, kteráž jest skrze něho, dala jemu celé zdraví.

Žilkův překlad NZ – Skrze víru v jeho jméno tohoto člověka, kterého vidíte a znáte, učinilo silným jeho jméno, a víra, kterou on dává, mu vrátila toto plné zdraví.

Colův Řmk překlad – Pro víru v jméno jeho dodalo jeho jméno síly tomuto (člověku), kterého vidíte i znáte. Ano, ta víra, která je od něho, dala mu to plné zdraví.

Český ekumen. překlad – A protože tento člověk, kterého tu vidíte a poznáváte, uvěřil v jeho jméno, moc Ježíšova mu dala sílu a zdraví – a víra, kterou jméno Ježíšovo v něm vzbudilo, úplně ho uzdravila.

Liturgický Řmk překlad – A protože v něho věříme, dalo jméno sílu tomuto člověku, kterého vidíte i znáte, a (právě) víra, která od něho vychází, úplně uzdravila tohoto nemocného.

Nová Bible Kralická – Bylo to jeho jméno, co na základě víry v něj dalo sílu tomuto muži... Ano, víra, která se opírá o něj, ho uzdravila.

Zcela záměrně nebudu na tomhle místě, alespoň ne nyní, dál rozebírat tento konkrétní příklad. Předkládám jej spíše jako podnět pro případné čtenáře k jejich osobnímu konání v téhle záležitosti. Současné dění v oboru překládání Bible vyvolané vydáním "Bible 21.století" (původně Nová Bible Kralická) a pestrá směsice ohlasů na ně jen potvrzuje obtížnost a svým způsobem "nekonečnost" práce na tomto poli. Zaujal mě umírněný postoji kardinála Vlka a docela odmítavé až nepřejné stanovisko České biskupské konference. Proti tomu stojí nadšené hodnocení od představitele Ekumenické rady církví ČR Černého. Já sám tuhle biblickou práci vítám, přijímám ji s vědomím, že je to jeden z řady kroků, který je službou lidem této doby. A pokud jde o marketing použitý k její prezentaci i to vidím jako možnou verzi jak dostát evangelnímu příkazu jít do celého světa a zvěstovat evangelium. A ještě jedna poznámka - apoštol Pavel v jednom ze svých listů naráží na fakt, že někteří lidé využili jeho věznění k prosazení své osoby při zvěstování evangelia a celou záležitost uzavírá nesobeckým prohlášením, že nejdůležitější je skutečnost, že je zvěstován Kristus. Odložme i tady jakoukoli řevnivost a rivalitu a přejme tomuto novému překladu dobrou cestu k těm lidem, kteří právě a jen díky jemu budou osloveni a "chyceni" do sítě Božího království.

Brťoví 2006

Poněkud netradičně jsem pojal texty a...

Poněkud netradičně jsem pojal texty a proto i vlastní úvahu letošních Velikonoc. Tradiční slovo je  zvolání: "Smrt byla poražena, Ježíš Kristus vstal z mrtvých! Aleluja!" Tohle slovo víry nezpochybňuji, protože bez něho bychom ani Velikonoce slavit nemohli, nic bychom  nevěděli o Ježíši Kristu a jako pohané bychom nic nevěděli o Bohu Otci i Synu i Duchu svatém. Bez tohoto slova, bez toho co je v něm obsaženo, bychom neměli tuto víru,   dar Boží milosti k nám.

Přesto vidím jako dobré pohlédnout na příběh Ježíšův, který se završil o Velikonocích také z pohledu jehož úhel předurčuje text knihy Job, který čteme v její 19.kapitole: "Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem. A kdyby mi kůži sedřeli, ač zbaven masa, uzřím Boha, já ho uzřím, pro mne tu bude, mé oči ho uvidí, ne někdo cizí, mé ledví po tom prahne v mém nitru." Nutně se proto musím vrátit  vzpomínkou k mému textu z květné neděle o vrtkavé přízni lidí a opuštěnosti člověka uprostřed davů lidí. Ježíšův velikonoční příběh v tradičním podání a vnímání a interpretaci je 

v našich myslích ohrožen jistou dávkou odosobnění. Z Ježíšova života,  jeho smrti a posléze i vzkříšení se ve zvěsti církve stává jakýsi nástroj, či pomůcka ke zjednání, jistým způsobem nás uspokojující, naší pozice před Bohem. Velikonočnímu příběhu hrozí, že se stane jakýmsi odosobněným  nástrojem našeho ospravedlnění a tak i dobré vyhlídky pro naši posmrtnou budoucnost. 

V tomto světle  vidím jako užitečné uvažovat o Ježíšově příběhu jako o příběhu člověka jdoucího vstříc bolesti, utrpení a nakonec i smrti. A tady má své nezastupitelné místo příběh Jobův.  Tento příběh je mi prototypem té lidské situace v níž se na konci své životní pouti ocitne většina lidí, pokud je nezastihne rychlá a náhlá smrt. Ať už je tomu jakkoli platí o každém člověku, že se v závěru své životní pouti nakonec ocitá zcela sám. Ano může přitom být obklopen přáteli, souvěrci, rodinou a přece jen je sám jako onen boží muž Job, který přišel o majetek, přežil své děti, byl postižen nemocí a jeho manželka s ním nebyla ochotná být solidární, naopak jej nabádala, aby se odvrátil od Boha. Job je mi předobrazem trpícího a posléze ukřižovaného Ježíše z Nazaretu. Vidím-li člověka Ježíše jak ztrácí postupně ale s jistotou svoji rodinu, přátele a příznivce na cestě vedoucí až na Golgotu a na dřevo kříže, vidím Joba a vidím bezpočet "obyčejných" lidí jak  se pro své stáří, nemohoucnost a nemoc ocitají ve stále pronikavější izolaci 

a osamělosti.

Jistě je důležité co pro křesťany v Ježíšově příběhu rozpoznal a nalezl apoštol Pavel, když mluví o našem vykoupení a osvobození z moci hříchu a ospravedlnění před Bohem skrze smrt Krista Ježíše, Syna Božího. Neméně důležité  a především srozumitelnější je pro člověka naší doby, prožívajícího závěr svého životního příběhu, to, že v Ježíšově příběhu od nemanželského početí, přes chvilkovou přízeň mnohých, posléze však jejich odklon a nepřátelství i nenávist a uvržení do lidské osamělosti rozpoznává něco ze svého vlastního příběhu. To podstatné a vskutku pomáhající a spasitelné může tento člověk nalézt a přisvojit si ve skutečnosti Ježíšova osvobození z pout smrti divem vzkříšení. To že Ježíš nezůstal v zajetí a moci smrti otevírá před každým člověkem skrze možnost víry prostor naděje a skrze přítomnost víry jistotu, že to bolestivé a zarmucující co bývá  průvodcem jeho cesty k poslednímu nemá moc definitivy, že nad tím vším se klene  duha (znak to nového života) milosti a milosrdenství v podobě Ducha svatého vycházející od Boha Otce  branou Božího Syna Ježíše Krista a uvádějící jej do nového rozměru jeho existence spolu s Kristem skryté v Bohu zdroji a místu věčného života.

           

Psáno v den kdy se v církvi čte evangelium o učednících potkavších na cestě do Emauz Vzkříšeného Pána.

Na Budči, konec roku 2008

Já jsem světlo světa; kdo mě následuje

                                                                                          O svatém týdnu léta Páně 2009

"Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, 

nebude chodit ve tmě, ale bude mít

světlo života"                                   (Jan 8,12)

Radostné dny Velikonoc, kdy více než jindy děkujeme Bohu 

za dar svobody (od moci hříchu),

kterou nám zjednal ve svém Synu Ježíši Kristu

a který si smíme milostí víry přisvojit,

Vám všem přátelé přeje

                                   Jan Hálek.

Letošní Květná (pašijová) neděle a s ...

Letošní Květná (pašijová) neděle 

a s ní spojená evangelní zvěst u nás v České republice dostaly zvláštní konotace díky tomu, že v ten den v naší republice pobýval americký prezident Barak Obama.

Texty evangelistů, které se přímo vztahují k této neděli  líčí Ježíšův vjezd do Jeruzaléma. Obrazem, který v nich vytvářejí  činí tuto událost blízkou chápání lidmi naší doby. Ježíš se setkává, díky pověsti jež ho předchází, s projevy velkého lidského očekávání a toho čemu dnes říkáme popularita. Vzápětí nato při další četbě shledáváme jak tato přízeň lidí je vrtkavá. I ti nejbližší z jeho kruhu pod tlakem vnějších okolností se od něho odklánějí a v jednom případě  takový člověk jedná přímo proti němu.

Baracka Obamu rovněž předchází pověst člověka v něhož lidé a nejen v Americe vkládají velké naděje, spojují si s ním velká očekávání. Snad neoslyší tento státník hlas Václava Havla, který jej na tuto skutečnost a na její rizika při osobním setkání upozornil. Havel přímo mluvil o natolik možném radikálním obratu v mínění veřejnosti o Baracku Obamovi, že nadšení pro něho se promění v nenávist.

Ještě jeden zvláštní postřeh budu mít spojen s Obamovou návštěvou v Praze spojen. Obama na Květnou neděli dopoledne v 10 hodin na Hradčanském náměstí pronesl jediný veřejný projev na veřejnosti. Byl to jeho první veřejný projev v Evropě od chvíle kdy se ujal úřadu prezidenta USA. Na místě si jej vyslechlo asi 10 000 lidí. I tato událost dostala zvláštní konotaci s Květnou nedělí a jejím poselstvím. Z bezpečnostních důvodů se nemohla v katedrále na Pražském hradě konat tradiční bohoslužba. Náhradní prostor pro liturgii Květné (pašijové) neděle byl nalezen v chrámu Panny Marie pod Týnem, kde v husitských dobách sídlila husitská konzistoř. 

Jako byl Kristus po slavnostním vítání nakonec v hanbě a ponížení vyveden za hradby města a tam ukřižován, tak i Kristus Oslavený, který zaslibuje i dnes svůj příchod doprostřed církevního shromáždění v Duchu svatém, byl tentokrát vykázán do podhradí, aby nebyla narušena bezpečnostní opatření činěná na ochranu  smrtelníka o kterém média mluví jako o nejmocnějším muži planety.