sobota 30. ledna 2010

Kauza Žaloudík pohledem pacienta

Když jsem si v pátek 22.1. v mailové poště přečetl dopis od přítele J.V. ve kterém mě odkazoval na zprávy z internetu  ve kterých jsem se dočetl, že "můj" chirurg a onkolog prof. Jan Žaloudík je ke 31. březnu propuštěn z pracovního úvazku v MOÚ v Brně na ŽLUTÉM KOPCI neuvědomil jsem si v tu chvíli jak to se mnou zacvičí. Hledal jsem na webu další informace. Nemohl jsem uvěřit, že je to možné. Tištěné slovo v sobotním vydání LN mi potvrdilo, že to není jakási falešná zpráva z virtuálního  IT prostoru, že je to skutečnost. 
Pravda, již dříve mě napadlo, že se může přihodit něco nečekaného a fatálního co tohoto člověka může odloučit od jeho medicínské činnosti. Tak před nějakým časem jsme  v čekárně chirurgické ambulance MOÚ s napětím čekali a modlili se, aby dobře dojel, když se vracel do Brna po nějaké zahraniční cestě do zámoří a my jsme od sestřičky věděli, že jede autem z Vídně, aby splnil svůj závazek vůči  objednaným pacientům. To co jsem se dočetl v pátek a v sobotu mě zcela zaskočilo. Lékař, chirurg, onkolog, který celý svůj dosavadní život spojil se ŽLUTÝM KOPCEM s Masarykovým  onkologickým ústavem dostal z tohoto místa "padáka". Osvědčuje se staré platné pravidlo, že ránu do týla dostanete od těch se kterými žijete, pracujete a budujete.
Někdo ze čtenářů těchto řádek může namítnout, že se nestalo nic tak zvláštního, že, jak to napsala čtenářka jednoho ze serverů, dostal výpověď jakýsi doktor, vždyť to dnes není vzácnost, že lidé přicházejí o práci. Tady platí, že sytý hladovému nevěří. A teď nemám na mysli pana profesora, protože je mi jasné, že nepatří mezi ty o něž by nebyl lidský i odborný zájem. Jsem v téhle záležitosti soběstředný, protože se spolu s jinými jeho pacienty cítím bytostně ohrožen tímhle krokem proti mému lékaři a neváhám použít to silné slovo zachránci. Spadla tak do problému, který se kterým se musí vyrovnat, řada onkologicky nemocných, kteří nalezli pomoc právě v osobě a erudici Jana Žaloudíka. Historie mého léčení nádorového onemocnění je  hmatatelným dokladem toho co tu píši. Přišel jsem poprvé na Žlutý kopec v listopadu 2007. Při operačním zákroku v okresní nemocnici a následném histologickém šetření vyšlo najevo, že se mi v těle uhostil málo obvyklý typ nádoru. Onkoložka oné nemocnice doktorka I.H. cíleně směřovala moji další léčbu na Žlutý kopec. Měla při tom hned jasno i v tom kdo z tamních lékařů je schopen s touhle konkrétní záležitostí se úspěšně popasovat, byl to pan profesor J.Žaloudík. Trvalo to víc jak měsíc než jsem se k panu profesorovi do jeho ordinace dostal. Řeknu to tak, byl mým ošetřujícím lékařem na klinické onkologii MOÚ, kde jsem pobýval, výslovně označen  poslední instancí, posledním útočištěm. Řeknu to ještě jinak, stalo se mi a už jsem si na to zvykl, že lékaři před pacientem někdy nahlas přemýšlí, jakoby v tu chvíli zapomněli, že on je slyší. Tak ještě jako dnes slyším mladou lékařku, dělající právě část svého kolečka na klinické onkologii, jak nahlas uvažuje:"Oni chtějí tohle operovat?" Živě se mi vybavuje jiný rozhovor. Byl krátký a v nezvyklé situaci. Ležel jsem již na operačním stole, když pan profesor přicházející na pracoviště se mě optal jak se cítím.  Odpověděl jsem mu, že dobře, protože mu věřím. Jeho odpověď vypovídá dost o něm jako o člověku: "To jste mi moc nepomohl." Rozpoznávám v ní lidskou i profesní pokoru. Uvědomil jsem si v tu chvíli jak těžké břemeno jsem na něj vložil.
Není proto překvapivé, že mě ta zpráva o výpovědi panu profesorovi zaskočila natolik, že se to projevilo negativně i na mém zdravotní stavu. Myslím v těchto dnech na Vás pane profesore a nebudete mi to jistě mít za zlé, když napíši, že ještě více myslím na Vaše pacienty. Nepochybně se mnohým honí hlavou neodbytná otázka: "Co se mnou bude?"
I mě se tahle otázka a strach z ní plynoucí  zmocnily. Co s tím, jak se z tohoto zajetí vymanit? Ve známém NZ textu z Matouše  se píše o tom jak Ježíš s sebou vzal na horu učedníky Petra, Jana a Jakuba. Stali se svědky blaženého vidění oslaveného Ježíše, uslyšeli hlas shůry oznamující jim, že Ježíš je vyvolený Boží Syn. Petr se v tu chvíli zachoval lidsky pochopitelně, chtěl ten blažený stav zadržet v jeho pomíjivosti, chtěl, aby to tak bylo pořád. Nestalo se tak. Ježíš tam opět stál, tak jak ho Petr a ostatní dosud znali, stál tam člověk Ježíš z Nazaretu. Život šel dál.  I náš život a jeho běh nelze zastavit, zadržet v tom místě a stavu, který se nám nějak zamlouvá a je nám v něm dobře. Jsme však ve svém putování neseni vírou, tak jako Abraham, že Bůh o nás ví, zná naše cesty, zná naše strachy i radosti a má s námi dobré úmysly.Také nás ale nabádá k tomu, abychom nezapomínali na dobré lidské činy a na ty kdo je vykonali. Činí to slovy apoštola: "A buďte vděčni!"
V protikladu k této výzvě mi přichází na mysl, na koho mysleli ti kdo rozhodovali o propuštění  prof. J.Žaloudíka? Pacienti to zcela zřejmě nebyli. Když nad celou záležitostí opakovaně přemýšlím vycházejí mi jen dvě možnosti, a obě jsou lidsky ubohé a vůči pacientům podlé. ať již jde o válku neschopných proti těm, kteří za sebou mají kus dobrého díla, anebo  o politický motiv, který takto realizován ukazuje na zoufalou ubohost těch kdo se sápou po politických prebendách aniž by je zajímali ti z jejichž peněz takto nestydatě tyjí a jejich primárně lidské potřeby je vůbec nezajímají, pokaždé platí, že jde o lidsky ubohé a vůči pacientům podlé jednání. K takovýmu se může vztahovat jen ono biblické, běda vám činitelé nepravostí.

                                                     jan – husita

pondělí 25. ledna 2010

VýpověďzMOÚ-vyjádření

Publikuji zde bez dalšího tiskovou zprávu pana profesora Jana  Žaloudíka, kterou mi poslal vedle osobní odpovědi na můj mail; jan-husita


Veřejnost byla v pátek k 22.l. 2010 v mediích informována, že jsem byl formou dvouměsíční výpovědi pro nadbytečnost vyhozen z Masarykova onkologického ústavu, kde jsem po tři desetiletí pracoval,v poslední době již opět jako sekundární lékař. Jsem znepokojen, že se na mě pro toto jistě promyšlené manažerské rozhodnutí ředitele MOÚ obracejí desítky kolegů lékařů i pacientů s projevy podpory a návrhy na nějaké protestní aktivity. Těší mě to, ale nejsem tomu rád. Ujišťuji je, že ve své profesní cestě hodlám pokračovat, od dubna tedy vynuceně distančně. Budu se však moci více věnovat vzdělávání a sepsání užitečného. Nepochybně se budu o práci v MOÚ opět zajímat, jakmile tam vznikne prostor. Pacienty však velmi prosím, by mysleli především na sebe a plně nadále důvěřovali Masarykovu onkologickému ústavu a jeho odborným týmům a zdrželi se úvah o mé osobě. Kolegy lékaře v ústavu žádám, aby tuto událost spíše než myšlenkami na protesty oslavili  dalším zlepšováním své práce pro nemocné a rozvoj ústavu, s nímž jsme spojili svoji životní energii.

 

Prof. MUDr. Jan Žaloudík, CSc., chirurg, onkolog


neděle 17. ledna 2010

Prvních 24 hodin po katastrofě na Haiti


Jsem přesvědčen, že i tohle patří do blogu – je to ta odvrácená strana lidského bytí na tomhle světě. Není jednoduché ji konfrontovat s naším každodenním žitím evangelia...

čtvrtek 14. ledna 2010

Susan Boyle - Final - Britains Got Talent 2009 (HQ)

Tuhle ženu si znovu a znovu, čas od času rád poslechnu a i když neumím anglicky je pro mě zajímavé sledovat vizuelní stránku reakce poroty i samotné Susan Boyle.

pátek 8. ledna 2010

Málo známý, možný inspirační zdroj projektu Asanace

Ve vánočním rozpoložení mysli jsme jen těžko zachytávali a ukládali do paměti informaci o tom, že poměrně hodně lidí v naší zemi cítí nostalgii po před 20 lety padnuvším komunistickém  režimu. Jde žel o projev
v našich končinách ne zcela neobvyklý. Znal jsem i takové, jejichž životní zkušenost jim dovolovala se kladně vyjadřovat i ve vzpomínkách na dobu německé okupace v době druhé světové války. Jistě lidé se neradi dívají, neradi poslouchají a neradi čtou to co je jakkoliv vytrhává z jejich poklidu a pak se diví, když se mimo jejich pozornost, okolnosti radikálně změní a vtrhávají bezohledně do jejich existence.
V 5.čísle Kontextů vycházejících v brněnském CDK mě  zaujal článek literární historičky a překladatelky Ivany Ryčlové, který  nese titulek na první poslech možná i  vzbuzující téměř romantické asociace. PARNÍK FILOZOFŮ, tak zní titulek onoho článku a je to i titul knihy, jejíž podtitul však již případného romanticky laděného čtenáře vrací bleskově do tvrdé životní reality. Ten podtitul zní Lenin a vyhnání inteligence. Knihu napsala anglická autorka Lesley Chamberlainová.Interpretuji zde ve formě jakéhosi sumáře příspěvek I.Ryčlové proto, že se z něj a potažmo z dotyčné knihy dnešní čtenář a pamětník doby tuhé normalizace může dozvědět, že naši normalizátoři nemuseli být ve svých aktivitách proti těm kdo jim nebyli po chuti  nikterak originální, že měli z čeho čerpat v bolševické minulosti.
V souvislosti se zmiňovanou knihou mi vybavujeí myšlenková asociace připomínající u nás realizovanou akci ASANACE, k jejímuž zahájení v praxi podepsal rozkaz ministr vnitra Jaromír Obzina v roce 1977. Cílem tohoto komunistického normalizačního projektu bylo, za použití psychteroru, donutit režimu nepohodlné osoby, například signatáře Charty 77, k opuštění republiky k jejich odchodu do emigrace. Pokud jde o signatáře Charty uvádí se číslo 280 osob, které nedobrovolně "dobrovolně" republiku opustily.
Tím kdo má jak se zdá patent na tento způsob zbavení se nepohodlných lidí v bolševické partaji je sám V.I. Lenin. Bylo to v roce 1922, když sestavil seznam 160 nežádoucích ruských filozofů, akademiků, vědců a novinářů, kteří měli být deportováni z bolševickým převratem vzniklého státu SSSR. Důvod? Jejich myšlení se neslučovalo s myšlenkami bolševické revoluce. Je pravda, že nakonec byl počet těchto nežádoucích osob zredukován. Faktem zůstává, že na podzim  roku 1922 vypluly s několikatýdenním odstupem dvě lodi (parníky) vezoucí na svých palubách 59 významných ruských osobností doprovázených na této cestě i jejich rodinami.  Na případnou otázku, proč byli lidé, jako křesťanský myslitel Nikolaj Berďajev, spisovatel a novinář Michail Osorgin a další tímto způsobem z Ruska vypuzeni, odpovídá lapidárně Lev Trockij "Tyto lidi jsme vyhostili proto, že jsme je nemohli bezdůvodně zastřelit, ale nebylo možné je tolerovat:"
Dozvídáme se, že zbavit se odpůrců bolševismu bylo Leninovým niterným přáním. K realizaci své myšlenky použil typicky bolševického řešení, zdiskreditovanou politickou policii čeku nahradil jiným orgánem. Provedl to v praxi tak, že čeka byla oficiálně rozpuštěna 6.února 1922. Místo ní vznikla GPU, spadající pod správu NKVD, s tím, že personál čeky přešel plynule do GPU. Když byli všechny organizační a administrativní náležitosti hotovy  požádal Lenin 19. května 1922 staronového velitele politické policie masového vraha Felixe Dzeržinského, aby připravil "deportaci spisovatelů a profesorů, kteří napomáhají kontrarevoluci, do zahraničí." Lenin nenechal nic náhodě. Jako vzdělaný právník použil mechanismus administrativního exilu používaný k eliminaci nositelů nežádoucích myšlenek již carským režimem. Nalezl i klíč k aktuálnímu použití tohoto mechanismu spočívající v termínu "něblagonaďožnyj" česky politicky nespolehlivý. Realizaci samotné deportace pak umožnilo přidání klauzule, že administrativní azyl je nabízen jako zákonná alternativa – de facto jako akt milosti – těm, kteří by jinak byli pro svoji politickou nespolehlivost, potencionální či skutečné ideologické zločiny adepty trestu smrti. To zároveň znamenalo, že ti, kteří by se snad bez povolení vrátili do Ruska, měli být prostě zastřeleni.
K vlastní realizaci celého záměru došlo  v létě 1922 v noci ze středy na čtvrtek 17.srpna. Hlavní zatýkání proběhlo v Moskvě a v Petrohradě. O 24hodiny později se totéž opakovalo na Ukrajině. Lenin v téhle záležitosti ani zdaleka nefiguroval sám, naopak činil alibisticky taková opatření, aby případní kritici ze Západu neměli jako první "na ráně" právě jeho jméno. Tak čteme o jménech pro nás nezasvěcené neznámých ale nacházíme tu i jména velmi dobře známá, vedle již zmíněných Dzeržinského a Trockého jsou to J.V. Stalin a Lev Borisovič Kameněv. Pokud jde o  Západ reakce jeho medií byla až na několik výjimek spíše neutrální.
Tato bolševická akce měla pozoruhodnou peripetii. Protože GPU vzbuzovala v odpůrcích sovětského režimu velké obavy dobře situovaní jedinci z této Leninem vybrané skupiny nečekali raději na lodě organizované GPU  a přijali její nabídku, že budou ihned propuštěni, když do týdne na vlastní náklady zmizí ze země. Ostatní pak, jak už řečeno, nastoupili na parníky Haken a Preussen. Haken zakotvila v loděnici v západním Pomořansku v neděli 1.října 1922 a Preussen vezoucí druhou skupinu zakotvila tamtéž v sobotu 18.listopadu 1922.
Nikdo z těchto dobrovolně nucených exulantů v ten čas ještě nepředpokládal, že jde v jejich případě o odjezd navždy, že ruské hranice již nikdy nazpět nepřekročí. Nový domov tito lidé nalezli postupně z valné části tam, kde již žila většina ruské porevoluční emigrace, tedy v Berlíně, Praze a Paříži.
Vyplutí zmiňovaných dvou lodí bylo  v roce 1922 zřetelným signálem jak do nitra Ruska tak do zahraničí, že bolševici jsou rozhodnuti nekompromisně převzít moc i nad myšlením občanů státu, který ovládli. I tímhle se naši komunističtí normalizátoři inspirovali ve své mocenské praxi.