Sestry a bratři v Kristu, přátelé

 

                                                                                   V Ledči n.Sáz. o postu 2009     
Sestry a bratři v Kristu, přátelé,

píši  tento list na počátku postní doby, která nás má přimět k zastavení a zamyšlení nad svojí životní poutí. Ne všechno nás na ní uspokojuje, ne všechno přináší radost a pokoj do našeho srdce. Máme-li takto uvažovat pak by bylo užitečné, abychom se opravdu soustředili na sebe sama, na své konání a myšlení, které mu vždy předchází. Nezapomeňme se rozpomenout právě na ta všelijak bolestivá zákoutí našeho putování a zpytujme sebe– ne ty druhé– kde já jsem pochybil, kde já jsem ublížil, kde já jsem si nenašel čas pro toho druhého. Jen tudy vede  cesta k urovnání porušených vztahů a k jejich obnově. Je to pro nás potřebné, protože jen ve vztazích k lidem s nimiž je nám dáno putovat časem našich životů jsme vskutku lidmi.Pomoc pro tohle počínání hledejme ve víře a v obecenství s Pánem Ježíšem. Je to  On kdo nám vytváří ten nový prostor k obnově toho porušeného a skomírajícího, když nás vede k ochotě vyznat svá selhání na straně jedné a na straně druhé  k ochotě odpustit a smířit se navzájem. Tudy vede cesta k tomu, abychom měli v pořádku i svůj osobní vztah k Bohu, který je zdrojem našeho žití.
Čas postu nás vede k času velikonočnímu kdy uslyšíme znovu ono osvobozující a radostné zvěstování, že moc toho zlého není všemocná, že ji Bůh vzkříšením Ježíše Krista, zabitého na dřevu kříže lidskou zlobou, porazil a tak i před námi otevřel nový prostor k pravému životu ve spojení s Ježíšem Kristem v moci a milosti Ducha svatého v němž přichází do našich srdcí láska Kristova, aby nás proměňovala k pravému lidství.


V závěru tohoto dopisu ještě několik slov o Obecenství víry
Víra v Ježíše Krista je nám jakousi pevností, ochranou. Při budování opevnění víry jde o víc než o vertikální vztah mezi Bohem a námi. Bůh nám dává mnoho milosti i síly skrze mezilidské vztahy, které nás pojí s našimi bratry a sestrami v Kristu. Opevnění víry se nejlépe buduje v obecenství víry. To je pro nás nezbytné. Zápasíme často se strachem a úzkostí a k tomu potřebujeme povzbuzení. Bůh nám  dal jeden druhého, abychom si dodávali odvahy. Jistě, žádné společenství lidí není dokonalé – Bůh však s velikou radostí pracuje i skrze nedokonalé lidi. Zanedbáváme-li obecenství víry, naše srdce se snáze zatvrdí a hřích nás oklame. Pak hrozí, že odpadneme od živého Boha, že znovu budeme přibíjet na kříž jeho Syna a v něm i naše člověčenství.

 

 

Úvaha nad texty KNIHY

Slovem promlouvajícím skrze texty KNIHY jsme vedenik uvažování o své vlastní odpovědnosti k našemu Pánu na straně jedné a na straně druhé k naší odpovědnosti za ty kdo jsou nám svěřeni. Lukáš čtenáře svým textem vede k vědomí skutečnosti, že příslušnost člověka ke Kristu je znamením toho, že jsme se rozhodli být jeho učedníky. Když jsme k tomuto rozhodnutí došli pak to předpokládá také naši ochotu k poslušnosti svého Mistra. On nám pak skrze evangelium i další texty KNIHY říká co od nás očekává, co po nás žádá. A zde se každý den ukazuje jak na tom ve vztahu k Němu jsme, zda jej skutečně milujeme.Jsme Ho poslušní bez reptání? Tudy se dostáváme k naší odpovědnosti za ty kdo jsou nám svěřeni. Máme poslání seznámit je s Pánovou věrností a také je vychovávat, ne však ve své vlastní kázni a napomenutích protože jsme sami hříšníky. A jak tedy? S vědomím vlastní kajícnosti a závislosti na Pánu Ježíši vědomi si té skutečnosti, že bez Něho, bez závislosti na Něm neuděláme nic v pravdě dobrého.

Jak je to s anděly?

Jak je to s anděly?
Abrahám poslal svého nejstaršího služebníka do krajů z nichž pocházel, aby přivedl nevěstu pro jeho syna Izáka. Služebník poté co dorazí na místo řeší problém, jak poznat a vybrat tu pravou. O tomhle problému, problému zdaru oné dlouhé cesty věděl dobře i Abrahám a proto ve víře už před cestou ujistil svého služebníka, že na splnění úkolu nebude sám: "Hospodin před tebou pošle svého anděla." Když v knize Genesis čteme vyprávění o tom s čím a s kým se služebník setkal v Abrahamově staré domovině o žádném andělu neslyšíme a přesto pochopíme, že služebník nebyl odkázán sám na sebe a své pocity ale, že  "v tom" s ním byl někdo od Boha.
Petr je ve vězení. Je střežen tak bedlivě, že z lidského pohledu není šance, aby byl osvobozen nějakým lidským zákrokem zvenčí o jeho vlastní schopnosti  vymanit se z pout, která jej svírala už vůbec nebylo možné ani uvažovat. A přesto byl pout zbaven a vyveden na svobodu. Lukáš, který přináší tento příběh, mluví o andělovi jenž zakročil ve prospěch a pro záchranu Petra.
V Nazaretě vstoupil o jedné sobotě do synagogy Ježíš. Dostal slovo a mnoho lidí, kteří tam byli žaslo a ptalo se: "Odkud to ten člověk má?... Což to není ten tesař, syn Mariin a bratr Jakubův, Josefův, judův a Šimonův? A nejsou jeho sestry tady u nás?" Byli tak slepí a hluší, že nepoznali, že uprostřed nich je někdo větší než například anděl.
Anděl je posel, posel Boží a Bůh není nikterak limitován v tom jak mezi lidmi a s lidmi může a chce jednat.
K téhle záležitosti mi přijde jako zajímavý a doplňující úryvek z Lukáše 10,17-20 kde se vypráví o návratu "sedmdesáti jiných", které Ježíš poslal před sebou do každého města a místa, kam měl sám jít. Oni mu s radostí líčili jak byli úspěšní, že i démoni se jim podrobovali v jeho jménu. Ježíš jim naslouchal a pak je vrátil zpět do reality: "Ano, dal jsem vám moc šlapat po hadech a štírech a po veškeré síle nepřítele, takže vám nic neuškodí. Z toho,  že se vám podrobují duchové se neradujte. Mějte však radost z toho, že vaše jména jsou zapsána v nebesích!" Nebylo i těchto sedmdesát posly Božími, vždyť je poslal sám Ježíš Syn Boží. I my se za určitých okolností  můžeme stát Božími posly, anděly, služebníky Božími. Vždyť víra, která v nás z Boží milosti je přítomna nám nebyla svěřena jen pro nás, pro náš užitek.

Apoštol Pavel v listu Římanům zvěstuj...

Apoštol Pavel  zvěstuje v listu Římanům
evangelium o Ježíši Kristu, který se tělem narodil ze semene Davidova, Duchem svatým byl skrze vzkříšení z mrtvých označen jako Boží  Syn - Pán, Bůh s námi.
Kristovo evangelium, říká apoštol, je Boží moc ke spasení každého kdo věří (kdo je vírou přijme). Aby k tomu došlo vede Boží dobrota člověka k pokání. Bůh tak činí ze zájmu o člověka.
Na jedné církecní synodě byl hostem a přednášejícím Řmk teolog. Jím bylo při té příležitosti řečeno, že člověk je vlastně Bohu zcela lhostejný, že ho nikterak "nevzrušuje". Záleží jen na Bohu, kdy a jak se rozhodne člověkem se zaobírat. V této souvislosti je na místě otázka: "Jak tedy můžeme vědět a proto tvrdit, že nás Bůh miluje?"
Dozvídáme se to skrze skutečnost, že pojem Bůh se objevuje v našem myšlení. A je to Jeho Duch kdo v člověku probouzí myšlenku o Bohu. Činí-li to je to znak Jeho vztahu a tak i lásky k nám, ke mně.

Jsme křesťané, protože věříme v jedno...

Jsme křesťané,
protože věříme v jednoho Boha, který se lidem zjevil v historické osobě Ježíše z Nazaretu. Tento Bůh, který o sobě říká: "Já jsem byl dřív než první den..." a na jiném místě:"Kdo z lidí ohlásí, co bylo na počátku?" se dal lidem poznat dávno před Ježíšovým narozením. Vytvořil si dokonce lidské společenství, národ a dal mu jméno Izrael, což znamená "Bůh zápasí".
Zápasí, ne však s člověkem jak by se mohlo zdát právě z vyprávění o Jákobově boji s Neznámým. Ano Bůh zápasí, zápasí však o člověka o zachování vztahu, obecenství Boha s člověkem. Součástí tohoto Božího bojování je právě narození Ježíše z Nazaretu z Marie snoubenky Josefa, který je z domu Davidova. Tento Ježíš, Syn člověka pln Ducha Božího jednal uprostřed Hospodinova lidu, Izraele. Oni však, byli k němu hluší a slepí. Nepoznali, že je v něm navštívil Hospodin. Měli Ježíše za rouhače a proto ho nakonec jako klatého přibili na dřevo kříže
Stala se však zvláštní věc, skrze toto jejich selhání se otevřela cesta k univerzalitě, všeobecnosti Božího zápasu o člověka. Od té chvíle už nejde jen o Izrael. Jde o věškeré lidské pokolení. Skrze Ježíšovu službu se naplňuje Hospodinův výrok: "Já, já jsem Hospodin, kromě mne žádný spasitel není."
Ježíšův příběh od zvěstování jeho narození až po smrt na kříži a vzkříšení třetího dne dává lidem nahlédnout do tajemství vitřního života jediného Boha zjevujícího se člověku ve Trojici Otce, Syna i Ducha svatého. Tak může člověk poznat, že Bůh je opravdu láska, jak to o něm prohlašuje apoštol. Je tomu tak proto, že v jediném Bohu se děje vnitřní život naplněný vztahem mezi Otcem a Synem ze kterého vyvěrá Duch svatý, láska. Proto, když byl Ježíš zabit na kříži a pohřben nezůstal v tomto zajetí smrti ale byl z její moci vytržen činem Boží lásky ve vzkříšení. Stalo se to mocí Ducha svatého, který je poutem lásky mezi Otcem a Synem.