Rozhovor prezidenta republiky pro magazín Forbes o evropské krizi | Václav Klaus

Nejzávažnější místo Klausova rozhovoru je v jeho závěru, kde vyslovuje přání, aby se v Evropě našli ti kdo budou schopni a ochotni přijít s něčím co by bylo obdobou našeho sametu. Jinak hrozí, že se události začnou řešit jakýmsi samospádem, kdy nikdo nemůže předvídat jakou to dostane podobu. Pokud dostane prostor ulice nikdo neví kam až jsou lidé schopni ve své nespokojenosti a zlobě zajít a kdo tohoto stavu společnosti zneužije.

Rozhovor prezidenta republiky pro magazín Forbes o evropské krizi | Václav Klaus

MEDICAL TRIBUNE CZ > Svou těžší sádru si potáhnou dál…

MEDICAL TRIBUNE CZ > Svou těžší sádru si potáhnou dál…:

'via Blog this'

Ekonomka Švihlíková: Ať si pravice připraví armádu na lidi, kterým bude brát | Politika | ParlamentniListy.cz – politika ze všech stran

Tentokrát zajímavý hlas z levé strany, který však za přečtení a pozornost jistě stojí.

Ekonomka Švihlíková: Ať si pravice připraví armádu na lidi, kterým bude brát | Politika | ParlamentniListy.cz – politika ze všech stran:

'via Blog this'

Humpolečtí zmapují dějiny židovské komunity - Pelhřimovský deník

Humpolečtí zmapují dějiny židovské komunity - Pelhřimovský deník

V samotných novinách jsem článek doplnil v diskusní sekci správným názvem naší církve. Pokud jde o zmiňovaný byt je skutečně při současných nárocích na bydlení neobyvatelný; jednak pro přetrvávající vlhkost v jedné ze tří místností, kde i přes permanentní větrání a provedenou opravu omítky i provedená odvětrávací opatření v podlaze se na zdech objevují zelené stopy řas či mechu. Další hrubou závadou jsou téměř shnilá dřevěná okna ve všech třech místnostech. Náboženská obec, jejíž příjmy z členské základny setrvale klesají, je schopna s obtížemi hradit základní režii budovy (elektřina, plyn a voda) má na svém kontě asi 30 tisíc Kč vlastních finančních prostředků. Její příslušníci kladně hodnotí přístup města Humpolec k této kulturní památce. Je to jen město, nikoliv náboženská obec, kdo je schopen financovat udržovací práce na exteriéru a nyní i interiéru budovy. V kontextu těchto skutečností jsem náboženské obci předestřel myšlenku dohodnout se s městem Humpolec na využití bývalého bytu k instalaci musejní expozice dokumentující historii židovské komunity v Humpolci a jeho okolí. Budova opuštěné a chátrající synagogy, kterou příslušníci náboženské obce v Humpolci koupili v 50. letech minulého století od židovské obce Kolín byla díky tomu záchráněna před téměř jistou zkázou. Dnes se v roli zachránce této památky objevuje samo město Humpolec. Vlastnické vztahy k budově přitom zůstanou nedotčeny, jejím vlastníkem i nadále bude náboženská obec. Shodou okolností jsme dnes hovořili s panem místostarostou Brzoněm o formě možného budoucího smluvního vztahu při využití "bytu" k muzejní expozici. Na stole je nárys podoby možné smlouvy, který musí posoudit rada starších NO a konzultovat jej s DR v Brně.

Vláda USA: Život Izraelce nemá takovou cenu jako život Američana

Vláda USA: Život Izraelce nemá takovou cenu jako život Američana

jinak řečeno, není Žid jako Žid. Jak patrné paradoxům o nichž mluví Havlův pan Vaněk není a zřejmě hned tak v politice konec nebude.

Síla osobnosti

V uplynulých čtyřech letech se mi dostalo nechtěné příležitosti projít několika zdravotnickými zařízeními počínaje okresní nemocnicí přes špičkové onkologické pracoviště MOÚ v Brně na Žlutém kopci a včera do třetice jsem měl co do činění v krajské nemocnici. Vesměs jsem se vždy setkal s přívětivým jednáním ať ze strany lékařů či sestřiček na odděleních kde jsem ležel téměř výhradně po operačním zákroku.
Včera jsem měl příležitosti získat, alespoň z mého pohledu, pozoruhodnou zkušenost. Cesta k této zkušenosti trvala měsíce. Pak již to bylo dílem okamžiku.
Její počátek  je spojen s vynuceným odchodem chirurga a onkologa v jedné osobě pana profesora Jana Žaloudíka z pracoviště v MOÚ v Brně na Žlutém kopci. Leckdy se říká, že každý člověk je ve své profesi nahraditelný, to jistě je, otázkou zůstává na jaké úrovni k oné náhradě dojde. Rezignovaně jsem  tehdy přijal, že mě do práce dostane jiný lékař patřící do týmu doktorů pracujících na chirurgické ambulanci MOÚ. Ano nemohl jsem si stěžovat, byl ke mně laskavý a pozorný. Dokonce mi ambulantně ve své soukromé ordinaci dělal malý chirurgický zákrok. Po čase jsem došel k závěru, že to přece jen není ono, to tehdy, když mi vyprávěl stejnou historku, mající zřejmě navodit bližší vztah lékař - pacient, při každé mé návštěvě v ordinaci chirurgické ambulance MOÚ. Vím, že právě na tomhle pracovišti je náročné zvládat dobře komunikaci s pacienty, přesto jsem pozbyl onu původní důvěru k tomuto lékaři. Problém byl i v tom, že neustále zdůrazňoval, že je pouze chirurg a ne onkolog. Proto jsem počal hledat cestu k opětovnému setkání s " mým chirurgem a onkologem" v jedné osobě. Mělo to své etapy a ta poslední, již jsem absolvoval včera, mě přiměla k tomu, abych se tady podělil o pozoruhodnou zkušenost.
K tomu setkání došlo ve skromné ambulanci krajské nemocnice. Skromné v porovnání s tím jak vnímám prostředí ambulance právě v MOÚ. Pracovní podmínky jsou jistě důležité ale klíčovou roli v setkání na této půdě hraje  lékař, síla jeho osobnosti. To je ten element,  ono vlastní setkání tváří v tvář pacienta a lékaře k němuž má důvěru, co má v sobě moc pozvednout pacienta z jeho prachbídného psychického rozpoložení zase nahoru aniž by nutně muselo být  prostředí kde k tomu dojde na kdovíjak špičkové úrovni. Uvádím tento konkrétní příklad při vědomí několika dalších do jisté míry podobných setkání s lékaři tak či onak otitulovanými a v prostředí komfortním i prostém.

MEDICAL TRIBUNE CZ > Žaloudík: Je reálná možnost snižovat úmrtnost na nádory

Vyslovuji osobní radost nad tím, že pan profesor se aktivně vrátil ke svému oboru.

MEDICAL TRIBUNE CZ > Žaloudík: Je reálná možnost snižovat úmrtnost na nádory:

'via Blog this'

„Zažíváme krizi elit a kastraci voličů“

Milí čtenáři těchto stránek, omlouvám se za chybu jíž jsem se dopustil nepozorností, když jsem včera publikoval odkaz na článek synodního seniora Joela Rumla, jehož aktuálnost, jak jsem byl dnes upozorněn je rok stará. Byl totiž zveřejněn už v září roku 2010, což jsem přehlédl při čtení e-mailu, který nejen mně ale i dalším adresátům byl včera zaslán jako žhavá aktualita.

Zcela živé a aktuální je téma i to jak o něm hovoří Petr Robejšek v rozhovoru pro revui politika. Ano je to obsáhlý text, zcela určitě však stojí zato věnovat jeho pozornému přečtení dostatek času.

„Zažíváme krizi elit a kastraci voličů“

Půlnoční - Václav Neckář & Umakart

Všechny velikosti | Manhattan budovy # 15 | Flickr - Photo Sharing!

Všechny velikosti | Manhattan budovy # 15 | Flickr - Photo Sharing!:
Kdo je tu asi vetřelec, náplava? Viditelný symbol Trojice na Manhattanu v opačném gardu než bylo pravidlem před staletími. Bůh sestoupil dolů.
'via Blog this'

Richard na pátek dvacátého sedmého týdne v mezidobí - Bastardi a sirotci – Skupiny Google

Richard na pátek dvacátého sedmého týdne v mezidobí - Bastardi a sirotci – Skupiny Google:
Tento text do značné míry popisuje situaci, která není výlučná jen pro katolíky. I u nás je možné podobný druh odcizení zakusit či zaznamenat.
'via Blog this'

Proč se husitů dneska tak štítíme? Vždyť k tomu nejsou k pádné důvody! - iDNES.cz

Proč se husitů dneska tak štítíme? Vždyť k tomu nejsou k pádné důvody! - iDNES.cz:

Je škoda, že autor více nerozvinul svou myšlenku o odtažitosti jak on říká "subkultury CČSH". Zmínkou černého taláru a rudého kalichu na něm a tím, že faráři a farářky takto oblečení se objevují ve funkcionalistických kostelích vyřídí něco podstatně hlubšího, čemu by ale musel věnovat podstatně více času, aby pronikl hlouběji. To co je tu napsáno označuje editor dost nadneseně esejem, přitom jde jen o jakési nástřely do mnoha směrů. Autor vznesl provokativní otázku. Odpověď, kterou dává sám sobě v titulku je spíš zadáním k hlubší práci se zacílením.

'via Blog this'

Jaká byla tahle neděle?

Na první poslech asi hloupá otázka. Neděle bývá povětšinou příjemným dnem pro většinu těch, kterým
v pondělí začínají opět každodenní povinnosti. Vzpomínám na doby kdy jsem dělal v továrně a ještě
k tomu na směny, tehdy byla pro mě tím nejpříjemnějším dnem sobota. Byla uprostřed, věděl jsem, že je přede mnou další volný den. Dnes je to zcela jinak a  o neděli uvažuji jinak. To tu ale rozvádět nechci. Rozepisuji se tu jen kvůli té neděli dnešní, která za několik hodin skončí. V církevním kalendáři měla své pořadové číslo, protože je buď v mezidobí či po Trojici nebo po Duchu svatém. Pro mě a ty kteří se dnes účastnili bohoslužeb, které jsem sloužil v Ledči a ve Světlé n. Sáz. to byla neděle andělská. Proč andělská? Přivedl mě k tomu církevní kalendář, ten klasický a v něm k dnešnímu dni náleží svátek andělů strážných.
Kdo ale dnes věří v anděly a v anděla strážného zvlášť? Já ano. Nejen proto, že o andělech se zcela vážně mluví ve svatých Písmech Starého i Nového zákona. Když jsem vzal do rukou konkordanci
s překvapením jsem zjistil, že právě v tom "modernějším" Novém zákoně se tohle slovo vyskytuje daleko častěji než v jeho předchůdci. Tak jsme si připomenuli krátký úsek z knihy Exodus (23,20 - 23a), příběh o osvobození apoštola Petra z Herodova vězení (Skutky 12. kapitola) a slovo Ježíšovo z Matouše 18,1 - 5.10. Tam všude je řeč o andělech, kteří slouží, pomáhají při osvobození a v případě evangelním jde opravdu o anděly strážné.
V sobotu před touto nedělí jsem se účastnil radostné události církve a víry. Byl jsem přítomen křtu malého človíčka. Na vchodových dveřích kostela, kde se křest konal, visel plakát z něhož "volala" výzva "Staň se i ty andělem!" Je to možné? Nepochybně, zapřeme-li sebe sama, budeme milovat své bližní
i sebe sama a budeme-li ochotni také k pokání. Pak jsme použitelní k andělské službě. Ježíšovo slovo
z 18. kapitoly Matouše nám  ale připomíná slovo apoštola Pavla, že máme být ostražití abychom nepodlehli a nestali se jiným andělem, tím o kterém Pavel mluví jako o andělu světlosti a Pán Ježíš v této souvislosti napomíná a varuje: "Kdokoli  by svedl jednoho z maličkých, kteří ve mne věří, bylo by pro něj lepší, kdyby mu na krk pověsili veliký mlýnský kámen a utopili ho v mořské hlubině."
Církev se modlila za Petra, když byl ve vězení a Petrovi přišel na pomoc anděl. I my se modleme za sebe sama a za lidi v církvi: "Bože, který ve své nevýslovné prozřetelnosti posíláš k nám lidem své anděly, aby nás střežili na všech našich cestách; vyslyš naše prosby a dej, ať nás jejich pomoc vždy chrání, abychom pod jejich vedením došli do věčné radosti."

Ekumenická husovská komise zasedala po druhé

Ekumenická husovská komise zasedala po druhé

Patron České země

Svatý Václav, kníže české k němuž se národ obrací v dobách úzkosti. Patron ve své bezbrannosti zneužitelný a skutečně v době druhé světové války zneužitý. Formulář k jeho svátku má i současná husitská církev. Před lety jsem se dostal do blízkosti a posléze i do interiéru první křesťanské svatyně zasvěcené patronu našeho národa v Praze na Proseku. Tento kostel byl sv. Václavu zasvěcen v roce 972.

Roš hašana – Nový rok 5772

Roš hašana – Nový rok 5772

Podrobnosti o židovském svátku jímž začíná nový židovský rok (2011–2012).

Shofar From Liberation of Jerusalem Exhibited - Jewish World - News - Israel National News

Výstava o historii i aktuálním používání šofaru, hudebního nástroje majícího v Izraeli historickém i současném ojedinělé postavení. Jde o zvířecí roh či troubu. Neodmyslitelnou roli má při židovském novém roce Roš ha-šana. Jeho zvuk byl poprvé ke slyšení při zjevení na hoře Sinaj (Ex 19:16,19).

Shofar From Liberation of Jerusalem Exhibited - Jewish World - News - Israel National News

Parašat Nicavim – Vajelech (Dt 29,9 – 30,20 a 31,1-30)

Parašat Nicavim – Vajelech (Dt 29,9 – 30,20 a 31,1-30)

Je to známka mé nevědomosti, ale budiž, důležité pro mě a třeba pro někoho dalšího kdo bude toto číst, že jsem v této Parašitě nalezl objasnění onoho množného čísla v křesťanských modlitbách.

Bílé Vánoce v Los Angeles | Flickr - Photo Sharing!

Protože jsem v Americe nikdy nebyl a zřejmě se tam nikdy nedostanu, zírám na tenhle obrázek jak na fatu morganu.

Bílé Vánoce v Los Angeles | Flickr - Photo Sharing!:

'via Blog this'

Ziggy's Gift pt 1

Nedovedu to smlčet

Asi to nesvědčí v můj prospěch, ale opravdu dnešní zážitek si nemohu nechat pro sebe. Účastnil jsem se liturgie Karla Farského, podle letošního lekcionáře je 14. neděle  po Duchu svatém, podle řmk misálu je to neděle 25. v mezidobí a pro evangelíky 13. neděle po sv. Trojici. Shrnuto je to běžná neděle církevního roku. Proto jsem byl nejen překvapen ale přímo zaskočen, když ten kdo liturgii sloužil na jejím počátku ohlásil, že je třetí neděle v září (to nepopírám) a proto je na pořadu liturgického konání obřad obnovy křestních slibů. Došlo i na svíčičky v rukou účastníků bohoslužby. Neprotestoval jsem, nechtěl jsem dělat žádné divadlo, stačilo mi tohle.
Když jsem se vrátil domů byl jsem tak vyveden z míry, že jsem začal hledat, listovat v obřadních příručkách, nejen současných, ale nikde jsem neshledal, že by 3. zářijová neděle byla obdařena takovouto výsadou. Všude, opravdu všude, jsem kde jsem hledal jsem nalezl jediné, že prostor pro obnovu křestních slibů je vytvořen výhradně v obřadech Bílé soboty.
Jediné omlouvající co mne napadá je momentální obtížná osobní situace tohoto dělníka na vinici církve.
Ne nepohoršuje mě to, jen mě to natolik vyvedlo z míry, že jsem to nezvládl a vkládám to do virtuálního prostoru. Třeba mně někdo z potencionálních čtenářů dá vysvětlení, které neznám a netuším.

Un flashmob representa dobles de la familia real en ceremonia de boda

Co si myslí biolog a katolický kněz M.O.Vácha

Ve 36. čísle Literárních novin jsem nalezl obsáhlý rozhovor s Markem Orko Váchou cituji několik myšlenek, které mě obzvlášť zaujaly.
"Jestli to tady všechno k něčemu má být, tak máme být především lidé, kteří se ptají, jak to s tím světem je, jaký je smysl věcí, je-li jaký."
"Ono je velice pohodlné pomodlit se tu svou dávku modliteb a jít v neděli do kostela s pevnou vírou, že jsem spasen. Je jednoduché uzavřít se do přesvědčení, že když budu splňovat určitá pravidla a dělat to a to, tak je všechno v pořádku a po smrti jdu do nebe... Ale co když to tak není?"
"Kněžskému povolání v současnosti chybí prestiž. Dnes podepisujete poslušnost biskupovi v tom smyslu, že nevíte, jestli budete ve své farnosti ještě příští týden, máte za to 10 tisíc čistého a sociální prestiž na úrovni politiků a uklízeček. Kromě toho kněžství dosti tvořivě mixuje řekněme vojenskou poslušnost se zaměstnáním strážce majáku. Na jedné straně mám být poslušný biskupům, což je argumentováno prostřednictvím náboženské vertikály, na straně druhé ke svému kolegovi to nemám jako do vedlejší kanceláře, ale často i několik desítek kilometrů. Takže se kněží z lidského hlediska ocitají často osamělí."

Homo optikou hetero

Homo optikou hetero

Lepší text jsem nikde k téhle záležitosti nenašel. Je to naprosto perfektní vystižení situace. Je na něj krátký a svým způsobem se jeví být jaksi kožený text arcibiskupa Dominika Duky, který jsem tu také uvedl. Už se těším až si celý článek přečtu v nových Kontextech.

Církevní svátek

Narození Panny Marie, tak se jmenuje dnešní svátek v Řmk církevním kalendáři. Shodou okolností se Richard Rohr v jedné ze svých každodenních úvah rozepsal v tomto týdnu o fenoménu uctívání Marie matky Ježíšovi v jak on říká, tak jednoznačně patriarchální církvi jakou je církev katolická.Tento americký řeholník nezakrývá potěšení a radost, že ač žádný ze dvou výroků této církve – nanebevzetí fyzického těla Mariina do nebe a její privilegovaná vyvolenost ustanovená dogmatem o neposkvrněném početí Ježíšovi matky, či její prohlášení Královnou nebe a země nemají oporu v Písmu sv. nebo ve "veřejném" zjevení, magisterium je přijalo a vyhlásilo. Pro  Richarda Rohra je důležité to, že tímto pozdvihnutím Ježíšovi matky kladně řeší katolická církev na své půdě záležitost feminismu. Je to jistě zajímavý názor ukazující k tomu co vše Mariologie zřejmě pomáhá mužům této církve řešit.
Koho tahle problematika zajímá hlouběji měl by sáhnout po knize francouzského katolického kněze, profesora na Katolické univerzitě v Angers René Laurentina Pojednání o Panně Marii. Laurentin v úvodu knihy píše, že poznání o Panně Marii se v církvi vyvíjí tak, že neroste souvisle nýbrž připomíná  mořský příliv. Tento vývoj rozděluje do šesto období:
1. Období Božího zjevení zachycené v Písmu
2. Patristické období až do Efezského koncilu (431)
3. Od Efezu do gregoriánské reformy (kolem r. 1050)
4. Od konce 11. století do skončení Tridentského koncilu (1563)
5. Potridentské období
6. II. vatikánský koncil

Vraťme se ale ke dnešnímu svátku Narození Panny Marie, zaujalo mě jaký evangelní text církev při něm čte. Jsou to dva úryvky z 1. kapitoly Matouše. Mně přijde zajímavá a mnohé vypovídající kombinace lukášovského Zvěstování kap.1,26 – 38 a Markův záznam o Ježíšově rodině kap.3,31 – 35 kde Ježíš svou řeč uzavírá: "Kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka." Jen tak se mohla Marie mohla stát (narodit) matkou Ježíše z Nazareta, Božího Syna.

Father Richard Rohr

Slovo, které nechceme slyšet...

Dnes večer za zprávu dne naše media označují letecké neštěstí v Rusku. V jiných dnech se objevily jiné zprávy  a jistě se zase objeví, které budou poutat pozornost diváků, posluchačů a čtenářů. To co nyní napíši bude ode mě přijato jako necitlivost, možná i cynismus ale v kontextu dění v tomto světě musím napsat, že jde  o pěnu, která časem zmizí. 
Slovo, které mám na mysli,  se nenápadně bez velké publicity opakovaně  a v kratších intervalech v mediálních výstupech  objevuje, je slovo, které nikdo nechce slyšet, zní: válka. Vyskytuje se však v diskusích na různých úrovních a zaznívá  z úst novinářů, analytiků a nyní již také politiků, naposledy dnes zaznělo z úst německé kancléřky Angely Merkelové. Vždy se tak děje, když tématem je současná ekonomická, finanční krize. Neumím k tomu nic víc říci, jen pokládám za potřebné na tuhle skutečnost, která se zatím jeví být spíš latentní, upozornit. 

Window to an Abandoned Home

Window to an Abandoned Home, a photo by country_boy_shane on Flickr.

„Zase se chováme jako primitivní kolonialisté!“

„Zase se chováme jako primitivní kolonialisté!“

Little Dragon - Crystalfilm

Brambory a památka umučení Jana Křtitele

Opakuje se to už po dlouhá léta, že na přelomu srpna a září se ozvou naši příbuzní zda bychom si nenašli čas a nepřišli jim pomoc se sběrem a pak i přebíráním sebraných brambor. Pravda v posledních několika letech jsme ne pokaždé mohli téhle prosbě vyhovět, protože jsme zdravotně nebyli pro tuhle práci  způsobilí. Letos to vyšlo i když už to není jako dřív, protože jsme nuceni okolnostmi podobu své účasti na téhle rodinné akci modifikovat.
V prvé řadě je třeba říci, že počasí se nám ukázalo z té lepší stránky a to v přesně vyměřeném čase. Byla to sobota po, jak se všude vyhlašovalo, nejteplejším dni roku. Pole bylo  vyschlé a brambor dostatek a vesměs docela velikých. Pravda já už jsem z téhle práce osvobozen ale přece jen jsem svojí troškou přispěl, když jsem do Nové Lhoty přivezl snachu s vnučkami Kristýnkou a Eliškou. Přijeli jsme jako lepší páni až v deset hodin kdy pole již bylo vysbírané. Přesto se Kristýnka dočkala toho oč jí šlo, protože se mohla podílet na paběrkování po branách. Stolovat jsme mohli díky počasí venku u stolů a jedlíků bylo dobře pětadvacet. Měli jsme tradiční jídlo masový vývar, vepřový řízek a bramborový salát. Když jsme se k večeru vrátili domů mohli jsme záhy ocenit to dobro ve vyměřeném čase, protože začalo vydatně pršet.
Sebrat brambory z pole je důležitá práce ale není  to všechno. Brambory si sami se sebou jaksi neporadí. Musejí se vzít znova a každá do ruky. Ta práce se na první pohled může zdát snadná. Jenomže je-li tak velká úroda jako letos i tahle práce si žádá odhodlání a především vytrvalost. Také už se zákonitě při ní nesejde tolik lidí. Tak jsme s mojí ženou po dva dny ještě přiložili ruce k dílu. Abych řekl úplnou pravdu já jsem se bramborami přímo zabýval jen první den. V noci, která následovala mi bylo jasné, že ten den druhý na místo činu s jistým sebezapřením tak leda dovezu moji ženu a její ruce.
Tady je na místě říci několik slov a místě kam, že na ty brambory jezdíme. U nás na Vysočině se tomu místu a jeho okolí říká "V kraji". Je to Čáslavsko a tam je příroda štědrá i když i zde platí to slovo, které je možné zaslechnout v římskokatolické mši, že jde o plody země a lidské práce. Na kraji téhle vesnice je uprostřed polí jako oáza svaté pole kde za napoleonských válek byla uložena těla v okolí zemřelých francouzských vojáků. Dnes je to místo oplocené a od roku 1947 je tu vztyčen kříž na nějž je přibita z plechu vyhotovená podoba Ukřižovaného. Kolem tohoto místa vede cesta na jediný kopec v okolí. Na něm stojí někdy od 16. století kostelík zasvěcený Janu Křtitelovi.
Do těchto míst jsem se vydal, když jsem byl osvobozen od bramborové námahy. Bylo příjemné chladné a přitom  slunečné pozdní ráno, jak by řekla moje stará známá Blaženka, která už je na pravdě boží: "Podle Boha bylo teprve půl deváté." Má první zastávka byla u onoho vojenského hrobu a pak jsem již zvolna stoupal nahoru k Janu Křtitelovi. Cestou mě předjel ve svém autě jakýsi nimrod, když jsem pak sestupoval dolů zaslechl jsem jeho střelbu. Byl to jediný rušivý zvuk do pokoje a klidu těchto míst. Konečně jsem byl na vrcholku. Přede mnou se rozprostřela pláň jejíž severní strana byla ukončena svahem směřujícím dolů k Nové Lhotě. Na jih pak byla jakási náhorní rovina na níž se rozprostírají pole. A právě na kraji onoho svahu před staletími nechal šlechtic, jehož lénem byl kdysi tento úrodný kraj, postavit kostelík zasvěcený Janu Křtitelovi. Kolem kostelíka leží hřbitov kam i dnes lidé z okolních vsí ukládají k poslednímu odpočinku své zemřelé. Dnes je kostelík vydrancovaný po nájezdech všelijakých nenechavců těchto časů. Přesto se věřící v této svatyni několikrát do roka dosud scházejí aby tu slavili eucharistii. Vzpomínám  na jednu ze svých účastí na bohoslužbě, kterou sloužil farář z nedalekého Třebonína dr. Meixner. Mám s tím spojenou roztomilou příhodu. Kněz se tu před začátkem mše zeptal kdo z přítomných přistoupí k přijímání, aby proměnil příslušný počet hostií. Tatínek mého švagra sedící v lavici vedle mne mi na vysvětlenou proč se nehlásí zcela bezelstně řekl ten závažný důvod a příčinu: "Vzal jsem si v JZD co mi nenáleželo a ještě jsem se z toho nevyzpovídal." Dnes už na to přiznání vzpomínám s pochopením a shovívavostí oproti mému tehdejšímu mladickému pohoršení. Všechno to odvál čas a děda, který si před smrtí stačil dát své náležitosti s Bohem do pořádku odpočívá v hrobě v těsné blízkosti kostelíka na jehož věžičku mohl po celý svůj život bez překážky vzhlížet z okna svého pozemského obydlí.
Když jsem tentokrát vystoupal ke kostelíku začetl jsem se do, místním kronikářem  sepsané, jeho stručné
historie. Vedle zakladatele kostela jsem  se dočetl o všelijakých pohromách, které tohle svaté místo v běhu času postihly. K mému překvapení jsem tam mohl číst i  zmínku o tom, že v roce 1922 projevili o tento kostelík zájem věřící nedávno vzniklé Církve československé, leč bezúspěšně.
Ještě jednou jsem se rozhlédl po kraji. Na severozápadě bylo vidět Kutnou Horu, napravo se vznášela bílá oblaka z chladicích věží elektrárny ve Chvaleticích, před ní pak bylo vidět vidět kostelní věže města Čáslavi. Pomodlil jsem se  a poděkoval Pánu za tuto milou chvíli a vrátil jsem se dolů k těm, kteří dělali tu stereotypní,  únavnou a přesto potřebnou práci jakou je přebírání brambor. Při tom všem jsem si stačil uvědomit, že právě včera si křesťané připomínali památku umučení Ježíšova předchůdce Jana Křtitele.

Není nad dobrý nápad

Tyto dny se stávají dokladem toho, že ani letošní léto nechce zůstat nic dlužno tomu co se od něj obecně očekává. Někdo si užívá letní třicítky na otevřeném slunci jiný se raději skryje ve stínu. Patřím k těm kdo mají zálibu v milosrdném stínu. O to víc dnes oceňuji nápad, který dostala již před lety má žena. Po zhotovení podezdívky skleníku nám zbylo dost písku i dalšího materiálu na to aby se vybudovalo něco dalšího. Ale co?  "Uděláme ještě altán", řekla moje žena. Přiznám, že tehdy jsem tímhle nápadem vůbec nebyl nadšený. Koukala z toho jenom další práce. Moje žena své nápady jen tak lehce neopouští a vytrvale působí ve směru jejich uskutečnění. I tenhle záměr dotáhla až do zdárného konce. Vzadu za domem, v jeho stínu, již léta stojí krytý altán. A právě v těchto dnech třicítek pozdního léta oceňuji onen dávný nápad i vytrvalost mé ženy při realizace toho co si usmyslela. Tak ji na tomto místě chválím a potvrzuji výrok knihy Přísloví: "Moudrá žena buduje svůj dům, kdežto nerozumná jej ničí."

Je to pravda, nebo je to montáž?

Peníze a politika: Velký kapitál nadále podporuje levici

Peníze a politika: Velký kapitál nadále podporuje levici

Pohled poněkud v našich poměrech překvapující. Přinejmenším čtenáře vede k samostatnému rozvažování nad politickou levicí a pravicí ve schématu, které máme u nás v Čechách zažité.

Nezdvořák

Máme doma stále ještě pevnou telefonní linku, protože existuje stále ještě několik lidí s nimiž si rádi a dlouze popovídáme s vědomím, že nás to finančně nezruinuje. Občas zavolá někdo jiný a často je to člověk živící se tím, že obvolává takováto čísla pevných linek, aby tomu na druhé straně cosi nabídl nebo se ho na něco zeptal. I když tyhle hovory vesměs odmítáme mají jedno společné, tedy ti kdo nás oslovují. Vždycky se plným jménem představí včetně toho, že řeknou v koho službách tak konají.
Dnes také zazvonil telefon a když jsem zvedl sluchátko a představil se jménem s druhé strany se ozval mužský hlas vyslovivší jakési příjmení,  hned však na mě vychrlil žádost o adresu člověka, který je členem našeho sboru. Věděl jsem kdo je ten volající, protože již předchozí dne mluvil s mojí ženou. I s ní hovořil obdobným suverénním způsobem ač byl v pozici toho kdo od ní cosi požadoval. Nepopírám, že v mé reakci na jeho jednoslovné představení byla již jistá předpojatost. Hrálo tam roli jistě i to, že jsem přišel právě s nepořízenou z místní radnice kde jsem hledal pomoc k získání informace o jedné staré ženě, rovněž člence našeho sboru, která se nám již před časem beze stopy ztratila. Jediné co jsem se dozvěděl bylo to, že zřejmě žije protože ji stále mají v matrice. Vše ostatní i kdyby to věděli je však důvěrné a nesdělitelné další osobě.
Tak jsem toho volajícího a vehementně se dožadujícího adresy člověka z našeho sboru chtěl podrobit jakémusi identifikačnímu "testu". Vždyť takových příjmení, jaké mi udal on, je bezpočet. Byl z toho rozladěný stejně jako já z jeho způsobu jednání. Ne nebyl to nějaký otrapa. Byl to farář, kolega ve službě, pravda osobně se neznáme, tím více bych předpokládal jiný způsob jeho jednání, obyčejně zdvořilý, slušný.

Hrad Lipnice a Podlipnické kostely

Na hradě Lipnice byli v husitských dobách svěceni husitští kněží.

Pokud jde o Podlipnické kostely je to již několikaletá občanská aktivita přinášející své ovoce.

kaple sv. Vavřince

kostel sv. Markéty v Loukově

                                         
                                                                      kostel v Řečici

                                                               kostel v Dolním Městě

Bible a američtí prezidenti

President Obama's oath of office taken on the King James Bible

Pozoruhodný článek o používáni Bible při skládání prezidentského ve Spojených státech amerických.

Prezident České Republiky Václav Klaus si spletl vůz :-)

Co všechno se může přihodit i prezidentovi. Tenhle záběr je docela akční. Jak je vidět problém může vzniknout když doprovod se chytne s kolegou od jiného svěřence za jazyk.

Jak se to dělá v horách

Tak tohle mě opravdu zaujalo. Když jsem tenhle obrázek v Picasu uviděl hned jsem nemohl uvěřit svým očím, cože to vidím. Ale ano je to realita, je tu zobrazen zřejmě účinný způsob jak si jistit, že mi neuletí při větru střecha nad hlavou. Je tam ještě jeden zajímavý detail, na vzdálenější straně hřebene je  kříž symbol víry. Docela tomu rozumím protože svého času jsem si se střechou a její odolností vůči větru užil své. Nakonec jsme ty plechy nechali přišroubovat a Bohu dík střecha drží.

Asi osvědčené řešení problému

A close one ... 530.000+ views and 3.500+ favorites

A close one ... 530.000+ views and 3.500+ favorites, a photo by aixcracker on Flickr.

K tomu není co dodávat

Old Harbor

Old Harbor, a photo by huees on Flickr.

Starý přístav v Rotterdamu

The final launch of Shuttle Atlantis Poslední start, ať přijde i šťastný poslední návrat.

Pomezí Portugalska a Španělska

Entre la fé y el miedo II - Explore -, a photo by José Luis Luque on Flickr.

Pohled na jeden z opuštěných a jak v Šípkové
Růžence zarůstajících a pozornosti okolí tak mizející dům modlitby.

Nevěřící Tomáš?

Dnes je v církevním kalendáři svátek apoštola Tomáše. Jsou o něm v NZ fakticky dvě zmínky, první kdy je jeho jméno uvedeno v seznamu Ježíšových učedníků a druhé v evangeliu podle Jana ve 20. kapitole kde se vypráví o tom jak Tomáš vyslovil požadavek, že v Ježíše Vzkříšeného uvěří teprve tehdy až se bude moci dotknout jeho ran. Ježíš jeho požadavku vyhoví a Tomáš kupodivu již nemá tu potřebu, aby se Pánových ran dotkl zato vyznává svoji víru: "Jsi můj Pán a Bůh."
Z tohoto příběhu vznikla taková zvláštní tradice jejímž synonymem je rčení o nevěřícím Tomášovi. Chtěl ale evangelista Jan vyzdvihnout především tuhle myšlenku? Tomáš byl svými společníky konfrontován s jejich tvrzením, že viděli a setkali se Vzkříšeným Pánem. On namítl, že ve Vzkříšeného uvěří teprve tehdy až jej bude moci identifikovat také jako toho, kterého znal, chtěl mít jistotu, že Vzkříšený je totožný s Ukřižovaným. Tohle spojení Ukřižovaného, Vzkříšeného a Oslaveného Ježíše je někdy v křesťanské praxi opomíjeno. Ale bez kříže není vzkříšení a již vůbec ne oslavení.
I na tuhle a možná především na tuhle záležitost naší víry chtěl možná pisatel Janova evangelia poukázat.

Začíná čas prázdnin...

a všichni myslíme na radostné stránky života. Vzpomínám, že za starého režimu vládla taková praxe, že právě v čase dovolených vyrukovali mocní té doby s nějakým pro lidi nepopulárním opatřením. Dnes je tomu jinak, jsme  celoročně zaplavováni ne zrovna příjemnými informacemi, takže už nás nic nemůže překvapit. Tak není překvapivé, když v radiu slyším Ivana Hoffmana,dříve disidenta,dnes glosátora naší každodennosti, mluvit o pokračujícím zadlužování domácností v Česku a zvláštní souhře mezi daňovými opatřeními vlády a zájmem dalších bank vstoupit na český trh a nabízet českým rodinám nové a nové úvěry. Musím mu dát za pravdu, že život s dluhem je nejen obtížný ale především člověka zbavuje jeho svobody a alespoň relativní nezávislosti. Ať se to komu líbí či nikoliv, platí, že finanční či jiná majetková zajištěnost zjednává člověku v této materializované a konzumistické společnosti svobodu. I když, jak patrno ze zkušeností některých bohatých, je i jejich svoboda také nejistá (pravda z úplně jiných důvodů). Odhlédneme-li od problémů bohatých a jejich rizik spojených s vlastnictvím velkého majetku a obrátíme svůj pohled k obyčejným lidem pak platí, že jejich zadluženost, do níž jsou bezpočtem nabídek stále lákáni, z nich činí pro politiky a mocné tohoto světa snadno ovladatelnou skupinu obyvatelstva. V tomto světle je zajímavou myšlenka, kterou I. Hoffman vyslovil o těch kdo svodům všelijakých nabízečů půjček odolávájí, že jsou to vlastně novodobí disidenti, kteří si, ač třeba nebohatí, zachovávají jistou formu svobody a nezávislosti.

Nová encyklopedie - pozoruhodná kniha

Dostala se mi do ruky krásná, objemná i těžká kniha. Vydalo ji nakladatelství ACADEMIA a nese název STO ČESKÝCH VĚDCŮ V EXILU. Krásná je tahle kniha svojí celkovou výpravou což se ocení a pozná listováním v ní a již na první pohled upoutá i její vnější vzhled. Objemnost vyjadřuje jak 607 stran tak i středně velký formát. No a pokud jde o váhu knihy váží 1,25 kg ale skutečnou váhu jí dodává její obsah počínaje úvodní studií jednoho z editorů Antonína Kostlána nazvanou Útěky do emigrace a Československá akademie věd, vzápětí nato se čtenář již může cele ponořit do poutavé četby stovky medailonů o českých vědcích v exilu.
Hned v úvodu zmíněné studie se její autor na 10 stranách zamýšlí nad problematikou použití termínu exil a emigrace. Že tahle problematika má v pohledu a hodnocení českých vědců, kteří se v průběhu času ocitli ať dobrovolně či z donucení mimo svou vlast své nezastupitelné místo dokládá i podtitul knihy ENCYKLOPEDIE VÝZNAMNÝCH VĚDCŮ Z ŘAD PRACOVNÍKŮ ČESKOSLOVENSKÉ AKADEMIE VĚD V EMIGRACI. Dlužno dodat, že s A. Kostlánem se na editování medailonů spolupodílela Soňa Štrbáňová. A právě paní docentka a jeden z těch jejichž medailon lze v knize dohledat profesor Ivan Lefkovits ze Švýcarska hovoří v rozhlasovém snímku, který je dalším samostatným příspěvkem na blogu.

Vědci v exilu - mezinárodní konference a nová kniha historiků - Mozaika (Český rozhlas)

Vědci v exilu - mezinárodní konference a nová kniha historiků - Mozaika (Český rozhlas)

Příloha k anonci na pozoruhodnou knihu

První letní den

Že je dnes první letní den jsem si připamatoval vlastně až na jeho sklonku když jsme se vrátili z celodenního cestování. Vyjeli jsme ráno v půl sedmé a hned na nádraží bylo zřejmé, že tentokrát nepojedeme sami dva , jak tomu bývá obvykle. Přidala se k nám sousedka, která směřovala do Brna jako mi ale pak ještě pokračovala o kus dál do Uherského Brodu. Cesta nám rychle utekla protože naší spolucestující bylo hodně do řeči. Jela do svého rodného města na sraz spolužáků. Jezdí na něj vždy po pěti letech, dnes jí je přes 70 roků. Vedle líčení, jak ona to nazývala, rodinných "odyseí" jejichž hlavními aktéry byly její dospělé děti, jsme se také dozvěděli, že účinkovala v souboru Olšava.
V Brně na nádraží jsme se rozešli, ona si počkala na svůj vlak a mi jsme šli k TESCU na 51, která nás dovezla na Žlutý kopec kde jsem měl pravidelné setkání se svým lékařem. Tam jsme  to vyřídili tentokrát brzy. Přesto jsem neměl pocit, že by to pan doktor odbyl. Jsme totiž dnes ve fázi kdy se nějaká invazivní medicína již dělat nemůže. Sledujeme jen a konzultujeme  spolu, jak si ten prezent, kterým se před dvěma a třemi zabýval invazivně pan profesor, v mém těle  žije. Pan doktor mě přitom informoval o tom jak pokročila jeho aktivita v rodné vsi na Vysočině kde zajistil obnovu zchátralé kapličky. Pokud se nestane nic nepředvídaného máme domluvenou schůzku na prosinec.
Pak už se odehrával obvyklý rituál, kdy moje žena si obejde co ji zajímá a já si dojdu do AKADEMIE do literární kavárny na vídeňskou kávu s něčím. Už tam zase změnili provozovatele ale kávu dělají stále dobrou, jen místo ořechové bábovky nabízeli dnes něco nového. Servírka o tom mluvila jako o švestkovém koláči. Kdyby to tak sama neoznačila já bych v něm nic od švestek nehledal. Byly v tom nějak rozdrcené sušené švestky jinak tam převládalo kakao a bylo to polité šlehačkou. Nejprve jsem rozmýšlel a teprve až jsem to obhlédl tak povídám " dejte mi to". A bylo to výborné. Se ženou jsme se opět sešli na našem obvyklém místě v kostele Maří Magdalény. Zjistili jsme, že chytneme pohodlně vlak ve 12:22, proto jsme už ani nikam jinam nešli. Cestu jsme přerušili v Havlíčkově Brodě protože se nám nechtělo dvě hodiny čekat ve Světlé n.Sáz. Když jsme odcházeli z Kauflandu kdo to na nás nemává František N. z Humpolce. Tak jsme s ním ještě dali řeč. Domů jsme přijeli před půl pátou. Už cestou od vlaku podle řeky bylo slyšet hudbu. Když jsme došli na náměstí bylo to jasné. Dnes je přece ten první letní den a také Den hudby. Na ledečském náměstí hrála taneční kapela, skutečný big band mladých muzikantů a  hráli swing. Nám to nedalo a pár skladeb jsme si vyslechli. No a doma už bylo dobře, protože mi vyznáváme, že všude je sice dobře ale doma je nejlépe a to vyznává i náš kocour, který na nás čekal na zápraží.

Do třetice z Hong Kongu Up To Faith Global Dance 2011 Hong Kong

Budapest, Hungary - UptoFaith Global Dance 2011 [OFFICIAL] Resurrection ...

UptoFaith Global Dance 2011 [OFFICIAL] - Resurrection Sunday Dance 2011

Smutné setkání

Jeli jsme dnes do Havlíčkova Brodu. Vyjeli jsme časně ráno, protože naše známá, kterou jsme do HB vezli tam potřebovala být brzy. Měla v plánu navštívit dvě lékařské ordinace. Ta první byla spíše napravení restu z její minulé návštěvy, kdy všechny tři ženy v ordinaci přítomné pro samé povídání opomenuly, že je třeba pacientce udělat také odběr krve. Dnes se nemluvilo a šlo se rychle k věci. Pak jsme se přemístili do Okresní nemocnice kam naše známá šla na ročně opakované vyšetření, což zabralo asi dvě hodiny času.
Už když jsme vstupovali do přízemní vstupní haly  byli jsme svědky trapného incidentu. Jakýsi saniťák se tam před budovou pustil hlasitě a hrubě do ženy, která si dovolila před vchodem zaparkovat své auto. Marně se bránila, že to není z rozmařilosti. Díky tomuto výjevu jsme poznali o koho jde, že je to člověk od nás. Za chvíli jsme ji viděli tlačit pojízdné křeslo a v něm seděl náš společný známý Karel R. Už nějaký čas víme, že má rakovinu ale to co jsem uviděl mě opravdu na celý den sebralo. Pomohli jsme jej jeho paní  naložit do auta přistaveného právě proto před vchodem do nemocnice.
Přemýšlel jsem proč mi to tak uvízlo v mysli, vždyť jsem na Žlutém kopci  viděli tolik lidí stižených touhle nemocí. Jistě to bylo především proto, že Karla léta znám i ze společného pracoviště. Myslím však, že jistý podíl na ponurosti té vzpomínky má i skutečnost oné potemnělé v šero stále ponořené vstupní haly Okresní nemocnice. Nosím totiž ve své paměti, dobrou mysl i naději povzbuzující všeobecnou přítomnost světla prakticky ve všech prostorách na Žlutém kopci. Oproti tomu v Havlíčkově Brodě si připadáte jako v katakombách. Jistě architekt to kdysi takto vyřešil, že by to tak ale mělo být navždy si nemyslím.

Pohřeb Karla Otčenáška

Na jednom ze záběrů s účastníky pohřbu je zachycena sestra dlouholetého duchovního správce ledečské řmk farnosti Jana Srnského.

Maďarský autor tohoto snímku jej označil "exploze nad městem...

Mně se tento obrázek jeví jako hodný toho , aby se stal ilustračním doprovodem předně SZ bilických textů.
Robbantás a város felett, a photo by Balázs Papdi on Flickr.

Happy Feet 2 in 3D - Trailer 1 - The Film Informant

Jak se rozpadala Jugoslávie - Denik.cz

Jak se rozpadala Jugoslávie - Denik.cz

Už si to moc nepamatuji jak to probíhalo, zůstává jen mlhavá vzpomínka na adventní zájezd do Regensburgu a tam viditelná připomínka toho co bylo tehdy aktuální, myslím, že to byla právě Srebrenica.

Naplemente fények Badacsonyban / Sunset lights at Badacsony

Naplemente fények Badacsonyban / Sunset lights at Badacsony, a photo by Balázs Papdi on Flickr.

tenhle obrázek se mi prostě líbí

tenhle obrázek se mi prostě líbí, a gallery on Flickr.

Malá vzpomínka

V pondělí ve večerních hodinách se skončila pozemská pouť věrného svědka víry v Ukřižovaného a Vzkříšeného Pána, arcibiskupa Karla Otčenáška. Měl jsem tu příležitost se s ním osobně setkat v roce 1998 na zámku barona Reiského ve Vilémově. Bylo to právě v onen den kdy otci biskupovi bylo sděleno, že papež přijal jeho rezignaci na biskupský stolec v Hradci Králové a na jeho místo byl ustanoven nynější český primas Dominik Duka. Bylo to tehdy milé a srdečné setkání, pravda jistým zvláštním způsobem poznamenané onou zcela čerstvou zprávou o přijetí jeho rezignace papežem. Na Karla Otčenáška v dobrém vždy vzpomínal náš emeritní patriarcha a brněnský biskup Vratislav Štěpánek pro jeho vstřícnost v ekumeně.

Pohřeb arcibiskupa Karla Otčenáška se konal dnes v pátek 3.června dopoledne  z katedrály Svatého Ducha v Hradci Králové.

Jakub sklář se po letech vrátil do Tasic - Havlíčkobrodský deník

Jakub sklář se po letech vrátil do Tasic - Havlíčkobrodský deník

Už to nespočítám přesně ale bylo to někdy v polovině 90.let už minulého století, když jsem po dvakrát navštívil tuto sklárnu. Byla tehdy ještě v provozu a byla zařízená pro návštěvy zájemců o tohle řemeslo. Měli tam jakousi galerii kde se dalo při kávě či jiném občerstvení sledovat skláře při jejich práci jako na divadelním jevišti. Při jedné z těchto návštěv si náš známý dokonce mohl vyfouknout jakýsi svůj vlastní výtvor. Jak se ale zpívá v jedné Waldově písničce: "To všechno odnés čas..."
Dnes to místo ožije alespoň na krátko při takové příležitosti jako byla ta o níž se píše v DENÍKU při příležitosti vzpomínání na natáčení s hlavním aktérem seriálu Luďkem Munzarem.

Velikonoce 2011

Požehnané prožití Velikonoc vyprošuje Jan – husita.

Petr Honzejk: České politické psycho - ČRo Rádio Česko (Český rozhlas)

Petr Honzejk: České politické psycho - ČRo Rádio Česko (Český rozhlas)

Hledal jsem jsem vhodný způsob jak zhodnotit tak zvaný závěr vládní krize. Tenhle komentář to činí docela věcně a bez emocí, kterým bych se neubránil.
Snad jen malý dovětek, viděl jsem na TV24 vystoupení pana Hájka,  blízkého člověka prezidenta Klause. Bylo to zvláštní, když celou krizi svedl na činnost medií a z politických aktérů televizního rozhovoru včetně premiéra Nečase udělal chudáky, kteří nemohli jinak než podlehnout soustředěnému tlaku medií. Předpokládal bych, že přinejmenším premiér má z titulu svého úřadu  ke kvalitním a důvěryhodným  informacím přednostní přístup. Proč daňoví poplatníci financují BIS? A, že se není co divit, když politici podlehnou mediální masáži, jak o tom mluvil pan Hájek? Zřejmě dobře vědí proč je to tak rozhodilo.

Google Exodus

Google Exodus

Když jsou v čele státu nezodpovědní lidé

Magdaléna Trusinová: Pár slov k „pochodu" v Krupce - ČRo Rádio Česko (Český rozhlas)

Tenhle příspěvek z Rádia Česko si lze přečíst, nebo, a já to dělám raději, prostě přehrát. Krupka, Nový Bydžov a jak jsem se dočetl chystá se také Brno i tam chtějí pochodovat členové a příznivci DSSS. Na Facebookovém profilu Církve československé husitské se vede debata zda je to správné pořádat jakési antiakce třeba ve formě modlitebních shromáždění. Česká policie je v komentářích podporujících odpor proti těmto pochodům obviňována z neschopnosti až je jí příčítáno, že vlastně straní DSSS. Nejsem schopen tohle zodpovědně posoudit protože o tom jenom , slyším a jakýsi selektovaný výběr mohu vidět v televizi.

Vidím tu ale jiný problém, který jen zdánlivě nemá nic společného s těmito pochody a reakcemi vůči nim. Máme stát o němž ještě pořád uvažujeme jako o státu demokratickém. Jenomže ten stát začíná dost pofidérně fungovat. Občané jako voliči si demokraticky zvolili zástupce do parlamentu i do senátu. Zvolili je proto, aby v jejich zastoupení stát řádně spravovali. To čeho jsme v poslední době, nejen dnech, svědky v občanech nemůže vyvolávat nikterak uspokojující pocity pokud jde o správu jejich, našeho státu. Budu teď velmi prostořeký, ale neznám přiléhavější způsob jak jinak hodnotit, kvalifikovat jednání politiků dnes stát spravující koalice. Nelze již věřit jediné slovo nikomu z nich,  dělají si "z huby sráč". Oni to  nazývají  mystifikací. Tak nebo onak stalo se v těchto patrech české společnosti normálním lhát. Sobě vlastním způsobem to potvrdil i "pan kníže" výrokem o hlouposti pana Bárty v záležitosti, kde jsou ostatní ve svém uvažování naprosto stejní jen jsou v jeho praktikování fikanější, zřejmě včetně samotného knížete.
A tenhle spolek zabývající se již výhradně sám sebou potom zcela zákonitě nemá čas ani pomyšlení na to, aby se zabýval takovými společenskými záležitostmi, které získávají svoji viditelnou podobu v pochodech  Novým Bydžovem, Krupkou a jak je avizováno také Brnem. Demokraticky zvolení politici svým počínáním  kompromitují politiku a jasně dokazují, že politika jako taková svinstvem není ale svinstvo z ní dělají oni a tak otevírají prostor zatím netušenému zlu, které čeká na svoji příležitost. 

Petr Bílek: O zvěři

Petr Bílek: O zvěři

Pan Macek v Lidových novinách píše o nepoučitelnosti a krátké paměti voličů, když hodnotí události na naší politické scéně. Je třeba říci, že jeho kritika směrem k voličům není zcela oprávněná. Běžný volič nemá takový vhled do personalistiky politické scény jako pan Macek. Úvaha Petra Bílka v Literárních novinách popisuje pozici běžného voliče daleko pravdivěji a proto jej vkládám na tyto stránky.

Kalouskova „debilní“ odpověď

Kalouskova „debilní“ odpověď

Pana Hvížďalu vždycky zrovna "nemusím" ale tady mi mluví ze srdce. Kalousek používá sice eufemismus "mystifikace" ale ono to opravdu není nic jiného to prosté a jadrné české slovo lež. On z toho málem dělá ctnost, že lže. V tom je problém, protože pak těžko někdo pozná kdy Kalousek podle jeho měřítek jenom mystifikuje, kdy "opravdu" lže a kdy vůbec říká pravdu, je-li toho ještě schopen.

V úterý se dívám na Primu kde nikdo není dokonalý

Ano poslední dobou tenhle pořad sleduji především pro ty kteří jsou tázáni a sdílejí s diváky své někdy opravdu krkolomné odpovědi. Tyhle vstupy lidí z ulice mnohdy "zastíní " jak Jirku Krampola, což zase nedá vždycky tolik úsilí, tak i některé z jeho hostů. Dnes se mi ale Tomio Okamura i protgonista  Gipsy CZ líbili. Přesto i od těch z ulice jsem se dočkal. Co to je věrtel? ptal se mladý moderátor dočkal se i těchto odpovědí: "Má to něco společného s vírou." A ještě lepší je tahle: "To je ten co zpovídá v kostele." Přeji hezké dny probouzejícího se jara.

Beatifikační proces osmičlenné rodiny zastřelené za ukrývání Židů

Beatifikační proces osmičlenné rodiny zastřelené za ukrývání Židů

Pohled na katolíky ve vztahu k Židům za války poněkud z jiného úhlu.

Lítý boj husitů a křižáků se 'odehrál' v Mokrovousech - Hradecký deník

Lítý boj husitů a křižáků se 'odehrál' v Mokrovousech - Hradecký deník

U Mokrovous si připomínali bitvu pod Melechovem. O téhle bitvě se traduje, že k ní došlo poblíž vsi Bojiště. Jako místo střetu se udává prostor kolem hřbitova jemuž dominuje kostel sv. Vojtěcha. U hřbitovní zdi stojí prastará lípa a poblíž je les. V dřívějších dobách se tu údajně při pouti odehrávla jakási připomínka téhle bitvy. Pravda ne takovouto formou jakou to činili nadšenci u Mokrovous, tehdy po sobě měli návštěvníci pouti házet šiškami spadanými se stromů blízkého lesa.

František Bílek, křesťan a umělec

Rok 2011 je rokem jubilejním v chronologii života významného umělce Františka Bílka, když ve čtvrtek 13. října tohoto roku uplyne 70 let od jeho smrti.Tento umělec po sobě zanechal hlubokou životní brázdu v podobě svého především výtvarného díla. Pro mě osobně je nejzřejmějším a také nejdostupnějším symbolem jeho životní cesty plastika Ukřižovaného v katedrále svatých Víta a Václava na pražském hradě kde je možno se s ní setkat po levé straně chrámové lodi.
V brněnských Kontextech, v jejich 6. čísle z roku 2009 jsem nalezl  příspěvek  historika umění Aleše Filipa přednášejícího na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity uvedený podtitulem Cesty k porozumění.
Autor v kapitole Zdroje díla připomíná, že František Bílek přišel na svět v Chýnově  u Tábora  6.listopadu 1872. Byl třetím dítětem ze šesti dětí druhého manželství jeho otce Jana Bílka, koláře a rolníka. Bílek sám později svůj rod charakterizoval jako " tělesně silný a duševně náboženský". Už v mládí sehrála důležitou úlohu  jeho matka  Josefa, rozená Komárková, když prosadila, že František mohl rozvíjet svůj talent na reálném gymnáziu v nedalekém Táboře a posléze na Akademii výtvarných umění v Praze kam přišel již ve svých 15 letech. Ve druhém roce Bílkova studia na Akademii došlo k zásadní změně jeho výtvarného zaměření. Důvodem bylo diagnostikování necitlivosti pro určité barvy ( částečný daltonismus). Mohlo tehdy dojít pro Bílka k životní pohromě. Jeho učitel profesor  Maxmilián Pirner však projevil duchapřítomnost a prozíravost když vyjednal, že Bílek na Akademii zůstane jako student sochařství docházející na lekce k profesorovi  Státní uměleckoprůmyslové školy sochaři Josefu Maudrovi. Bílek byl úspěšným studentem a proto obdržel stipendium rytíře Vojtěch Lanny ke studiu v Paříži. Tento stipendijní pobyt měl pro jeho další výtvarnou (a zřejmě nejen ji) práci, jak A. Filip píše,  "iniciační význam".
Bílek ještě doma  při studiích v Táboře i Praze nesnadno snášel odloučení od domova, byl plachý a uzavřený. Byl horlivým účastníkem bohoslužeb. To vše  rozněcovalo jeho duchovní horlivost. Lze říci, že v Paříži se stal křesťanským vizionářem. Za svého pařížského pobytu se mu dostalo vidění Ježíše Krista, což Bílek považoval za základ svého díla. Ke svým viděním Ježíše Krista  Bílek sám napsal: "Uzřít  Pána Ježíše může  duše člověka tváří v tvář již zde na světě – kupříkladu já viděl a slyšel mluvit Pána Krista ve snu jako "Syna člověka" čtyřikráte, ale je v tom velký rozdíl od vidění K. Emmerichové." Ve svých písemnostech Bílek odkrývá, že i autorita Bible, k níž  se po celý život obracel, byla ve vztahu k jeho viděním až druhotná. Přesto platí, že Písmo mu bylo svědkem  pravdy a usvědčovatelem jeho poslání. Bílek byl přesvědčen o svém poslání coby kněze, proroka a učitele, vyvoleného samotným Bohem. To nepochybně přispělo k hluboké originalitě jeho díla, ovšem rubem toho byla náklonnost k přehnanému autoritářství a následně k pocitům zneuznání. Je pravdou, že dobové publikum nebylo připraveno na originalitu Bílkovu. Bílek v tomto smyslu doplatil na  pohrdavý  odsudek svého současníka  Josefa Václava Myslbeka. Ten dokonce zapřičinil nucený Bílkův odchod z Paříže. Bylo mu odňato stipendium a on se s ostudou  vrátil do rodného Chýnova. Tam si upravil opuštěnou lesní střelnici v ateliér a v průběhu času se kolem něho utvořil kruh přátel. Řada z nich patřila ke kněžskému stavu, byli to příslušníci Katolické moderny. Kruh přátel  pro něj  byl i zdrojem odbytu jeho prací. Tak si v roce 1898 mohl  podle vlastního návrhu postavit svoji  Chaloupku – dům a ateliér na zahradě u domu svých rodičů v Chýnově.
Dvěma důležitými mezníky Bílkova života bylo jednak seznámení s básníkem Otokarem Březinou (1900)  a následně  sňatek  s  Bertou Nečasovou (leden 1902). Bílek se pod vlivem těchto okolností  změnil  ve váženého muže, laskavého, byť patriarchálního manžela a otce dvou dětí dcery Berty a syna Františka. V té době se přestěhoval do Prahy. Tam v letech  1910-1911 realizoval své vlastní architektonické dílo – vilu s ateliérem na Hradčanech. Na Chýnov nezanevřel, trávil tam letní měsíce. V červnu 1939 se do Chýnova definitivně navrátil. Tam také na podzim 13. října 1941 zemřel. Je pohřben na místním hřbitově a nad jeho hrobem stojí monument jehož je autorem Modlitba nad hroby.
František Bílek byl v mládí katolík, ve vztahu k církvi si ale zachovával jistý odstup. V roce 1920 pak s celou svou rodinou přestoupil do nově vzniknuvší Církve československé.  V ní, v jejích  sborech si našla své místo i jeho díla. Čeho se v ní  nedočkal? Realizace některého z jeho návrhů chrámové architektury.
Je třeba ještě zmínit, že nejen díky Bílkově blízkosti ke Katolické moderně se jeho díla stala součástí liturgického vybavení rovněž i několika katolických kostelů, včetně již v úvodu zmíněné katedrály na Hradčanech.
Na osobní Bílkovo přání se jeho syn František Jaromír stal duchovním Církve československé. Po otcově smrti však syn  duchovenské povolání na čas opustil a pracoval u cestující divadelní společnosti. Bílkův syn  po roce 1948 odešel do exilu a se svou rodinou se usadil v Colonia Valdense v Uruguayi, kde požíval titul reverend.
Daleko obsáhlejší text včetně černobílých a barevných reprodukcí lze dohledat v ji ž zmíněném 6.čísle Kontextů ročníku 2009 na stranách 17 až 28.

Tentokrát o politice

Nemám ve zvyku na tomhle místě se jakkoli vyjadřovat k politice ale dnes nemohu neudělat výjimku potvrzující pravidlo. V těchto dnech k našim uším doléhají nové a nové zprávy o zamýšleném zvýšení daní, jmenovitě DPH. Tahle neradostná informace je z vládní strany odívána do oděvu okolnostmi vynuceného jednání, aby v budoucnosti nebylo hůř. Budiž, je tu však problém. Jaký? Den ode dne je zřejmější, že vláda ten proklamovaný záměr ozdravení financí a s ním spojené důchodové reformy nemá až tak úplně promyšlený, a nebo nás vodí za nos. Byli jsme svědky lékařské rebelie i toho jak ministr zdravotnictví při jejím skončení vyhlašoval, že naplnění dohod vedoucích k  jejímu ukončení sice nebude snadné ale ne nesplnitelné. V těchto dnech, kdy vláda schválila záměr navýšení DPH na 20% téměř u všech produktů, ministr Heger mluví jako by u připravovaných jednání vlády o tomto kroku nikdy nebyl účasten, když říká, že to značně zkomplikuje naplnění závazků, jejichž uzavření vedlo ke konci rebelie. Včera večer měl na TV Nova výroční rozhovor prezident V. Klaus. I tam přišla řeč na zvyšování DPH, tentokrát se mluvilo o knihách. Prezident mě dost překvapil, když argumentoval ve prospěch tohoto navýšení ceny knih tím, že mám-li zaplatit za knihu, kterou si chci koupit najednou o nějakou tu desetikorunu víc nic se vlastně neděje. Nevím jak on ale já jsem nezapomněl na jeho starý slogan o dopočítávání do jedné. Korunu všemu dali dnes sociální demokraté, když vyhlásili, že budou-li  v budoucnu zvoleni zestátní to co si lidé případně našetří na stáří v soukromých fondech. Naši politici ať ti napravo či ti nalevo se stávají nedůvěryhodní a jeví se občanovi nezodpovědní. To není dobrá zpráva.

Zdravotnictví je pro mnohé kšeft- povídání stále aktuální a zajímavé

Cesta do Rosic u Brna

Rosice u Brna jsou malé městečko do něhož mě přivedla schůzka s blízkým člověkem. Byli jsem tam poprvé a kdybychom už tam nikdy víc nezavítali nikdy na tohle městečko nezapomeneme. Proč? Když jsem před touto cestou dělal  průzkum googlem a našel jsem tam jako přístupovou cestu do městečka z vlakové zastávky označenou Na Schodech. Když jsme vystoupili z vlaku a namířili své kroky k centru městečka našli jsme poměrně rychle a snadno onu přístupovou cestu Na Schodech. Bylo to jako bychom tohle městečko a jeho střed dobývali. Otevřel se před námi svérázný pohled na vysoké schodiště jehož vrchol byl dobře nějakou desítku metrů nad námi. Byla to po několikahodinovém sezení ve vlaku řádná rozcvička při níž nám nestačil dech a tak jsme několikrát museli udělat pauzu ve výstupu. Když jsme konečně byli nahoře otevřelo se před námi to co v těchto moravských městečkách je nazýváno náměstím. Je to předlouhá ulice, jakási hlavní třída kde najdete všechny místní  občansky potřebné instituce.  Alespoň zvenčí jsme si prohlédli místní zámek a při cestě zpět na vlak jsme se zastavili i u kostela sv. Martina. Protože jsme měli dost času do odjezdu vlaku zašli jsme ještě na malý oběd do restaurace u nádraží, která je opravdu stylová a ve chvíli kdy jsme tam byli jejímu interiéru dominoval hořící a hřející krb. Nic však nezastínilo ten první dojem , který v nás zanechalo ono schodiště s více jak stovkou svých stupňů. Buďte pozdraveny Rosice u Brna i se svou raritou cestou Na Schodech.

Dopad zvýšení DPH na knihy

Dopad zvýšení DPH na knihy

Je v této souvislosti pozoruhodné, že proti této divné politice pravicové vlády pozvedá hlas odporu a nesouhlasu i pravicově zaměřená revue politika. Jsem si vědom, že celý tenhle článek je obsáhlý a ne každý jej bude mít trpělivost číst až do konce, proto případného čtenáře "navádím", aby si našel jeho úplný závěr kde nalezne odkaz k vyjádření svého možného nesouhlasu (alespoň pro klid duše) s návrhem vlády na zvýšení DPH i u knih. V této souvislosti odkazuji také na facebookový profil senátora Jana Žaloudíka http://www.facebook.com/zaloudik kde je k přečtení Daň z hlouposti.

František Ringo Čech o korupci a tunelech ve společnosti, 1997. Je dobré číst i dnešní komentáře pod videem

Čeština je košatý jazyk...

a  i my její rodilí uživatelé s jejím používáním máme někdy potíže. Jedním z projevů těchto potíží je ve sdělovacích prostředcích, jako jsou rozhlas a televize dnes nadužívané slůvko jakoby.  Tohle slovo do naší řeči zcela nepochybně patří, problém spočívá v jeho správném použití. Jeho vlastností  je, že vyjadřuje něco relativního, neskutečného tvářícího se přitom reálně . Před časem  bylo takto nadužívaným slůvko  jako, dnes je rozšířeno na jakoby. Problém spočívá v tom, že tohle slůvko je používáno v mluvení o závažných skutečnostech o tom co opravdu existuje či se děje. Lidé, kteří tohle slůvko nadužívají si  neuvědomují, že zpochybňují a znevěrohodňují jak to o čem mluví tak i sebe sama. Musím přiznat, že je tenhle způsob řeči hodně nakažlivý. Je to s ním jako s dnes obecně rozšířeným obratem "je to o tom". Jsou to jazykové zlozvyky, kterými si jako by usnadňujeme své mluvené vyjadřování. Proč?  Proto, že při něm spěcháme. 

Ukazuje to do značné míry i na tov jakém poměru jsou navzájem naše myšlení a mluvení. Že spěcháme, ale kam? Tohle nadužívání či zcela nepatřičné užívání slůvka jakoby je patrně i jedním z důsledků trendu naší doby, kdy všechno relativizujeme, kdy jsme tlačeni do tak zvaného korektního vyjadřování a tak naše řeč a spolu s tím i myšlení se stávají nepřesnými a neurčitými. Nás pak, kteří se k takovému vyjadřování  uchylujeme to činí v očích těch kdo nás slyší nedůvěryhodnými.

Nevěřila jsem, že jedu tak rychle, řekla po rekordu Sáblíková - SportovníNoviny.cz

Nevěřila jsem, že jedu tak rychle, řekla po rekordu Sáblíková - SportovníNoviny.cz

Milan Rastislav Štefánik, čechoslovakismus a jejich reflexe

Milan Rastislav Štefánik, čechoslovakismus a jejich reflexe

Zajímavý exkurz do dnešní generaci zcela vzdálené historie, pro nás šedesátníky a víceleté pak realistický pohled na v našich očích a mysli idealizovanou postavu jednoho z protagonistů vzniku ČESKOSLOVENSKA.

Leo Pavlát: Šíp neletí, komunismus je bez viny - ČRo Rádio Česko (Český rozhlas)

Leo Pavlát: Šíp neletí, komunismus je bez viny - ČRo Rádio Česko (Český rozhlas)

Program konzervativců? Změny ústavy!

Program konzervativců? Změny ústavy!

Dilema lékařů

Po celou dobu co se rozeběhla akce lékařských odborů iniciujících odchody (podávání výpovědí) lékařů z nemocnic jsem  počínání této skupiny sledoval  s rozpaky a zároveň zvědavostí. Co mě na jejich akci zarazilo především byl v první řadě sám odborář Engel. Nějak mi nepasoval k lékařům, kterém jsem v uplynulých více jak třech letech měl příležitost v nemocnicích poznat. Pak mi přišlo skutečně zvláštní ono jejich brutální poznávací heslo.
Nyní se zdá, že dochází k jakémusi rozuzlení tohoto problému. Vlastně mě ani nepřekvapilo, když jsem se v souvislosti s možným ukončením tohoto konfliktu dozvěděl, že lékaři, kteří podali výpovědi svým zaměstnavatelům, jsou nyní zaskočeni eventualitou, že zaměstnavatel, který jejich výpověď obdržel na nic nečekal a aktivně pracoval na tom, aby jejich odchod neochromil chod jeho zařízení a sehnal na trhu práce lékaře jiné a nepočítá již s tím, že by ty, kteří dobrovolně ze své svobodné vůle mu podali výpověď, teď, když se mění situace, měl přijmout zpět. Zní to tvrdě ale je to pochopitelné, že to nebudou tito lékaři, ale zaměstnavatel sám kdo se rozhodne zda a koho z těchto potencionálních navrátilců vezme zpět. Je to problém hromadných akcí a stádového jednání.
Dnes, kdy jsem se k tomuhle psaní vrátil, bez překvapení čtu vyjádření odboráře Engela, že sestry si nemají co činit jakýkoli nárok na něco z toho koláče 2 miliard, které se rýsují na obzoru. Je to všechno pěkně zmotané a i když to možná nebude na první pohled zřejmé, někde v podprahovém vnímání, uvažování a rozhodování poškodí to co se dnes v nemocničním prostředí děje ovzduší, ducha vztahů lékaři, sestry, pacienti. Už bez těchto konfliktních akcí a reakcí, samo o sobě, je tohle prostředí psychicky náročné na lidi, kteří v něm pracují. Je to jen můj subjektivní pocit ale nemohu se zbavit myšlenky, že někdo lékaře dokonale "zblbnul" a možná i zmanipuloval.
Ještě jeden postřeh z těchto dnů. Při sledování všelijakých internetových debat  s medicinskou tématikou mě zarazilo jak se tento stav odkopal, jak je vůči sobě navzájem nesnášenlivý až nenávistný.

Když jsem o lednové sobotě

procházel okrajovou pražskou částí nesoucí jméno Řepy se svým zetěm, došli jsme k místu kde leží v těsném sousedství tři hřbitovy. Dva jsou občanské a uprostřed nich, v jejich sevření je místo odpočinku řádových sester Boromejek. Tenhle hřbitov je nepřístupný, jeho vrata střeží bytelný řetěz a visací zámek. Vstoupili jsme na půdu hřbitova ležícího po levé straně a po několika krocích nás zaujala veliká hrobka pokrytá bezpočtem všelijakých sošek andílků, svícny, svícemi a různými dalšími předměty. Už tenhle pohled  nás upoutal. Náš zájem o tohle místo vzrostl, když jsme si přečetli, že je to hrobka rodu Kočků. Hned jsme si vzpomněli na pražský rod toho jména spojený jak s vraždou jednoho z jeho mladých členů, tak na "starého" Kočku, který je spojován s ČSSD s Jiřím Paroubkem a především s provozováním zábavního podniku při Matějské pouti v Praze. Chvíli jsme se dohadovali zda v tomto hrobě je uložen zavražděný potomek tohoto rodu, kterého pohřbíval Prokop Siostrzonek převor břevnovských benediktinů. Při tom  rozhovoru jsme stoupali dál hřbitovem a když jsme byli již v jeho horním konci naskytl se nám velkolepý pohled na hrobku svítící novotou a leskem krásného kamene. Pak jsme uviděli na veliké desce fotografii mladého muže. To již nebylo pochyb, ano tady je uložen mladý Václav Kočka. Byl to pro nás oba zajímavý zážitek spatřit oba tyto hroby a materielní projevy  účasti pozůstalých, která zřetelně charakterizuje společenské zařazení tohoto rodu.

Medvídek maminka...

tak se jmenuje a tuto roli dostal plyšový medvídek koupený ve "frcu", s láskou však vybraný z hromady jiných dětských hraček. Stal se nepostradatelným druhem a průvodcem naší vnučky. Mnohokrát spadl na zem do špíny, mnohokrát byl vyprán ale zůstává "maminkou" ke které už patří i "děti" ze stejného rodu. Jednou jsme se jeli podívat na koně, Kristýnka se ještě vezla na kočárku. Když jsme ji sundali, aby mohla blíže ke koňům musel se téhle podívané účastnit i tenhle méďa "maminka". Jak dlouho tohle přátelství vydrží?

Izrael a Blízký východ | Eretz.cz - Melanie Phillips: Izraelská veřejná diplomacie je vtip (+ video)

Izrael a Blízký východ | Eretz.cz - Melanie Phillips: Izraelská veřejná diplomacie je vtip (+ video)

Happy new year 2011 ! Vám všem přátelé.

Hezké vánoce...

přátelé a dobrý rok 2011 vám všem přeje tvůrce tohoto blogu jan-husita.

Neototalitní EU je tragikomická, ale Evropa umírá a za pár let už tu nebude

Neototalitní EU je tragikomická, ale Evropa umírá a za pár let už tu nebude

Jde o text pro leckoho možná pohoršlivý a radikální, zcela proti maistreamovému proudu. I mě v něm leccos až šokuje. Přesto mu tady dávám prostor protože, když nic jiného tak jistě provokuje k přemýšlení o našem světě o našem životě ve společnosti do níž jsme se narodili a do níž přivádíme i své potomky.

Ve svém blogu "Slovo v překladu" jsem...

citoval Matoušův text, který doslova uvádí, že chce říci jak, že to bylo s narozením Ježíše Krista. Mluví se tam o dilematu, které řešil Josef snoubenec Mariin, když zjistil, že jeho snoubenka je těhotná, ač spolu dosud nežili jako muž a žena. Proč vůbec evangelista otevírá tuhle otázku? Protože křesťanská víra není slepým, fatalistickým a proto i mlčenlivým přijímáním jistých skutečností s ní souvisejících. A protože je taková tak se táže: "Proč?" nebo "Jak?" Jsem přesvědčen, že se ony otázky vynořují od událostí spojených s koncem Ježíšova života na dřevu kříže a poznáním jeho učedníků, že nezůstal v zajetí smrti a hrobu, když se s ním znovu setkávali a tak došli k závěru, že byl vzkříšen. Kým? Nepochybně Bohem. Tady hledejme počátek otázek, počátek pokusů o odpověď, které nacházíme v různé podobě především u Matouše a Lukáše. Matouš  z pozice vypravěče, který ví co bude jeho čtenáře, podnícené obsahem jeho vyprávění, zajímat  jejich tázání předchází tím, že tu otázku "předběhne" odpovědí (tvrzením), že "Narození Ježíše Krista se událo takto:...a  vypráví to co jsem zmínil výše. U Lukáše se ptá sama Marie, když se na anděla obrací s otázkou: "Jak se to stane? Vždyť jsem ještě nepoznala muže?"
Zůstaňme  však dnes u Matouše a jeho podání. Nikde v jeho vyprávění se nedočteme, že by Josef dostal nějakou uspokojující odpověď ze strany lidí, ať Marie samotné či její rodiny. Přesto Josef nehodlá vůči Marii použít striktně litery ustanovení Zákona, která konkrétně stanoví, jak v takové situaci má kdo jednat a jaké důsledky nesou ti kdo se provinili. Josef nechtěl jít až do krajnosti. Proč? Zřejmě Marii skutečně miloval. Znal realitu tehdejšího života, věděl co všechno se může stát, čím vším je mladá dívka ohrožována ze strany mužů. V jeho srdci bylo přítomno milosrdenství. Evangelista o něm ale také tvrdí, že byl spravedlivý, což znamenalo, že byl ctitelem Zákona. Právě na jeho příkladu můžeme porozumět tomu k čemu měl Zákon sloužit. Prioritou Zákona není trest ale dobrý lidský život. Motivací vzniku Zákona není egoismus Boha ale jeho láskyplný vztah ke stvoření, ke člověku, k lidské pospolitosti. Josef volí život pro Marii i dítě, které ona nosí pod srdcem a proto ji chce propustit ze svazku s ním v  tichosti. A tady přichází evangelista s vyprávěním o Josefově spánku a setkání ve snu jež měl s Hospodinovým andělem.
Jenomže ještě před tímhle vším uvádí Matouš  obsáhlý soupis jmen mužů a žen o němž říká, že jde o Knihu rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova. Když tento soupis pročteme zjistíme, že jsou v něm zahrnuty osoby, které mají za sebou velmi pestrou a dramatickou minulost a to ať jde o muže nebo ženy. Tuto pestrou a rozmanitou společnost lidí přijímá Bůh za svou když doprostřed lidského společenství posílá Ježíše Krista. Teologie mluví o kenozi Boží, když Bůh koná dílo spásy lidí. Není součástí tohoto Božího jednání i ten z lidského pohledu nejistý způsob Ježíšova příchodu do světa lidí? A tuto "tmu" Spasitelova vtělení v lidskou existenci prosvětluje Bůh svým Duchem.
Je zajímavé, že církev ve spojitosti s tímto Matoušovým textem čte text proroka Izajáše o králi Achazovi a jeho neochotě uposlechnout výzvy tlumočené mu prorokem a požádat Hospodina o znamení. Achaz prorokovi odpověděl: "Nepožádám, nebudu pokoušet Hospodina." Achaz žil v zajetí svého myšlení své představy o Bohu. Nemáme i my podobný problém, když uvažujeme o příchodu Kristově do našeho světa? Proč by v tomto případě nemohl Bůh jednat zcela jinak, než jakou jsme si mi lidé učinili představu, že to jedině mohlo být. Působí nám to snad pohoršení, že by Bůh "klesl" tak hluboko? Ne nejsem heretik, ale nezavírám oči před otázkami, které se znovu a znovu vynořují.

Kam tenkrát šel (můj bratr Jan)

Nepochybně stojí za přečtení.

Spiknutí lam a geeků?

Spiked Aurora - Northern Lights near Bláfjöll, Iceland

Spiked Aurora - Northern Lights near Bláfjöll, Iceland
Originally uploaded by orvaratli

Polární záře, jev, úkaz, který jsem nikdy neviděl. Tak aspoň takhle.

"Tak nevím...

jak se bude vše ubírat dál." Tohle konstatování, ve kterém je přítomna těžko zodpověditelná otázka, napadne občas snad každého. Pokud se nás to bezprostředně netýká, může v téhle myšlence být přítomno jen příjemné vzrušení spojené s očekáváním. Horší je to tehdy, když její obsah má k našemu životu bezprostřední vztah. Problém spočívá v tom, že to nejsme my kdo může průběh dějů s touto myšlenkou souvisejících jakkoli ovlivnit. Hybatelem je někdo zcela jiný, nám však blízký a pro nás důležitý. Každý žijeme  svůj vlastní život, nějak si v něm počínáme a rozhodujeme se. Jenomže se to neděje ve vzduchoprázdnu, v izolovanosti od lidí. Veškeré naše počínání, ať si to uvědomujeme nebo ne, má v sobě dimenzi vztahu k jiným lidem. Někdy jde o ty, kteří nám pomohli, sdílejí podobné názory jako my, pak se žádného ohrožení zájmů třetích osob směrem k nám není třeba obávat. Problém nastává tehdy, když naše disonance se děje ve vztahu k osobě, která má dostatek vlivu i moci zhatit naše záměry, jejichž realizace je v zájmu a pro dobro oněch jiných lidí, tak zvaných třetích osob.
Je tu, jak čtenář může rozpoznat, řeč o naší svobodě, o jejím uplatňování, kdy naše jednání a rozhodování a jeho důsledky nedopadají jen nás, jako vlastní aktéry dění, ale také se (a někdy  naprosto existenciálně) dotýkají lidí, na našich schopnostech a možnosti je uplatnit a použít právě pro jejich dobro zcela závislých.
Co může dělat člověk zakoušející aktuálně reálnost tohoto dilematu lidské svobody a volby z ní plynoucí, když je shodou okolností  tou třetí osobou právě on sám? Co s tím může dělat? Může se toho "svého" hybatele dějů dovolávat, aby byl rozumný, aby byl přístupný kompromisu? Dost těžko, omezoval by jeho svobodu. Pokud je věřící, svěří to Bohu. Ne proto, že je fatalista, naopak je realista a proto bere na pomoc v téhle nouzi právě víru.

Richard Nedvěd ve finále ČSMT

Jak se dělá politika...

tak tohle téma nadhodila "aféra" tak zvaného úniku informací z diplomatické pošty Spojených států amerických, která je k dosažení každému kdo má zájem na internetu. Když se začalo mluvit o tom, že k tomuhle zveřejnění dojde, média bez rozdílu okolo toho nadělala mnoho povyku, aby ve veřejnosti vzbudila kdovíjak napjatá očekávání. Vlastně se vytvářelo to pro co má dnešní doba přiléhavý název "bublina". Teď praskla a vyšlo najevo, že svět se neboří, že hlavy politického jeviště se ani necítí pohoršené a už vůbec ne překvapené. Proč by taky? Vždyť tihle lidé se navzájem dobře znají. Znají se poněkud jinak než je má možnost poznávat obyčejný člověk, který je může vnímat nejblíže přes televizní obrazovku. A ti, kterým se přece jen naskytla příležitost některého z aktérů dnešní politické scény poznat in natura už vědí, že tenhle svět neřídí žádní bohové, žádní supermani ale lidé z masa a krve se vším co k takové lidské existenci patří. To, že zrovna oni dělají politiku je záležitostí jisté souhry okolností a toho prostého faktu, že lidské společenství se nějakým způsobem vést musí nemá-li žít v permanentním chaosu. Když se čas od času opakovaně dostane na přetřes tahleta otázka vytane mi vzpomínka na dobu kdy jsem starostoval v našem malém městečku. Měl jsem někdy v roce 1995 možnost, spolu s jinými kolegy starosty sedět u jedné tabule na obědě, který na počest návštěvy, do dnešních dnů aktivního politika  Petra Pitharta, pořádala přednostka okresního úřadu. Pan Pithart seděl v čele stolu, jedl nudlovou polévku a na  jeho vousu ulpívaly jednotlivé nudličky. Bylo to navýsost lidské zpodobení faktu, že politiku dělají jenom lidé. Sám Petr Pithart to v rozhovoru, který se u oběda odvíjel definoval větou, kterou se pokoušel přiblížit posluchačům atmosféru jednání politických reprezentací Čechů a Slováků v době rozdělování Československa. Ta věta je pro mě nezapomenutelná a stoprocentně vystihující tu skutečnost, že i ta nedůležitější rozhodování o světě a jeho obyvatelích o občanech činí jen a jen lidé. Co řekl tehdy Petr Pithart s nudlemi ve vousech? "Bylo to jako u vás doma v kuchyni."

Žádost, nebo prosba o odpuštění ?

Nepotrpím si být účastníkem internetových diskusí. V minulém týdnu 17.11. jsem však  při čtení portálu LIDOVKY.CZ neodolal a reagoval  na to co se tam psalo. Upoutal mě  titulek říkající, že europoslanec a reprezentant sudetských Němců Bernd Posselt při své návštěvě v  ČR v Lidicích  požádal Čechy  o odpuštění. Ve své reakci jsem napsal, že o odpuštění se nežádá, že o odpuštění se prosí. Reakce na to na sebe nenechala dlouho čekat, jakási čtenářka mi na to týž den odepsala: "Vy jste neslyšel, že by někdo žádal o odpuštění? Vy jste se snesl z Marsu? Zase se vraťte." Pokusil jsem se jí vysvětlit, že je přece jistý, a já bych řekl, že zásadní rozdíl mezi žádostí o odpuštění a prosbou o odpuštění. Nicméně do debaty se vložil jiný čtenář znalý němčiny a jejích nuancí  a napsal: "O odpuštění se prosí. Jak v češtině tak v němčině. Slovo "bitten" je ale možno též přeložit jako "žádat". Že by záměr? Honi soit, qui mal y pense!" (Kdo z čtenářů je tento výrok schopen přeložit ať to pro mě a možná i pro jiné  v komentáři učiní. Děkuji.)Z této informace jsem pochopil důležitost toho jak pracují novináři nejen s vlastní informací ale i jak jsou důležité jejich jazykové znalosti. Od toho odvisí zda  jsme potom příjemci buď solidních informací či naopak se k nám dostávají dezinformace, byť třeba neúmyslné.
V této souvislosti bylo zajímavé sledovat průběh setkání německého prezidenta Christiana  Wulffa u prezidenta V.Klause. Klaus nedávno řekl, že nelze srovnávat zločiny Němců jichž se dopustili jako okupanti v různých zemích Evropy s tím co se dělo  bezprostředně po skončení války ze strany Čechů vůči místním Němcům. Kupodivu podobně ve svém veřejném vystoupení hovořil i německý prezident. Přesto, když jsem poslouchal na ČR6 komentátorku Lídu Rakušanovou její interpretace  tohoto vystoupení byla ve zcela opačném gardu. Tady  však nešlo o důsledek neznalosti němčiny z její strany nýbrž o zcela zřejmě cílený záměr jí vlastní interpretace, což však je možno, nahlíženo z jiného úhlu pohledu považovat za záměrnou dezinterpretaci.
Při psaní tohoto příspěvku jsem se vrátil do své e-mailové pošty abych mohl přesně citovat rekce výše zmíněných čtenářů a klikl jsem si na ono inkriminované místo na portálu LIDOVEK.CZ a byl jsem překvapen. Onen titulek už neříkal, že Posselt žádal o odpuštění, nýbrž se tam skví slovo prosil. Minimálně je to důkazem toho, že správci noho portálu sledují a zajímají se o to co jim čtenáři píší. Chci  věřit tomu, že došlo k dezinterpretaci z neznalosti či nepozornosti, vždyť Posselt je pravověrný římský katolík a ten jistě rozumí tomu, že o odpuštění se prosí.
Každopádně je tahle epizoda pro mě důkazem toho, že je užitečné nebýt lhostejný k tomu co se kde píše a používat vlastní rozum. Přeji vám všem hezké dny tohoto podzimu ve chvíli kdy u nás na Vysočině spadly  první sněhové vločky.

Třetí rok prací v Humpolci

V roce 2008 se to v Humpolci rozjelo opravdu zvláštním způsobem. Já jsem byl v Brně na Žlutém kopci kde jsem absolvoval radioterapii a zčistajasna se mi ozval místopředseda humpolecké náboženské obce s novinou, že dostaneme od města peníze na opravu střechy sboru Jana  Želivského (dříve  synagoga). Dnes je listopad 2010 a mohu s radostí konstatovat, že v roce 2008 se obnovil střešní plášť v roce 2009 se obnovila venkovní fasáda na západní a severní  straně budovy a letos se totéž uskutečnilo na straně východní. V průběhu těchto let došlo i odvětrání severní a jižní stěny a k opravy interiéru prostor dřívější synagogální školy. Některé obrázky jsem tu již zveřejnil dříve, nyní přikládám (snad se mi to technicky podaří) obrázky z letošních prací. Musím tu zdůraznit, že bez přízně Zastupitelstva města Humpolec by to nebylo vůbec možné. Ve všech letech toto dílo podpořil i kraj Vysočina a v roce 2008 Ministerstvo kultury ČR.