Před krátkým časem jsem

Před krátkým časem jsem na internetu mohl nahlédnout do  bakalářské práce z Masarykovy univerzity v Brně jejímž tématem byla pro mě,  coby člena Církve československé husitské, citlivá skutečnost setrvalého trendu zmenšování se tohoto společenství.

Moji pozornost vzbudily  mapky znázorňující  trend úbytku členů  církve geograficky. První co mi při  prohlížení oněch mapek přišlo na mysl bylo, že jádro k němuž se ubýváním členů postupně mizející předpolí stahuje je položeno ve Východočeském kraji. Je to prostor kde  v dobách  pronásledování přežívala stará Jednota bratrská. Vrátíme-li se do doby husitství existovala tam nepřehlédnutelná skupina husitských vojsk Orebité.

Zároveň při pohledu na šířící se bílá místa na mapce se  potvrzuje , že mnoho našich bratří a sester  žije svoji víru v diaspoře. O to větší roli v jejich každodennosti hraje schopnost modlitby 

a touha  otvírat Písma sv. číst v nich a rozvažovat nad nimi. 

Jakoby nás čekal v nějaké, byť určitě ne tak dramatické, podobě úděl staré Jednoty bratrské, když  její biskup Jan Amos Komenský tu skutečnost svým Kšaftem vlastně akceptoval s tím, že navzdory tomu neztratil víru ve smysluplnost její dosavadní existence. 

Vznik  naší církve nese punc lidského počínání a rozhodování, přesto věřím se Základy víry, že tu není proti Boží vůli. Vztáhnu-li to na sebe sama, pak určitě byla a doufám, že stále ještě je součástí díla spásy jak je proklamuje apoštol v jeho známém výroku, že je vůlí Boží, aby všichni lidé byli spaseni a došli poznání pravdy. Církev československá husitská, její existence a služba to byly co zapřičinilo, že jsem křesťan, že věřím v Ježíše Krista přišlého od Otce, když je to Duch svatý od nich vycházející kdo posvětil i kazatelskou službu tehdejší ledečské farářky Marie Tiché tak, že v mém srdci se tato víra rozhořela. Ta víra v něm stále trvá navzdory i tomu nepovzbuzujícímu a  spíš zarmucujícímu do čeho jsem v církvi v osobních vztazích jejích služebníků v průběhu desítek let  nahlédl. Má podobu onoho vyznání Petrova k Pánu Ježíši: "Kam bychom šli, vždyť ty máš slovo života." Takový je můj vztah k husitské církvi navzdory tomu, že jsem dnes a denně konfrontován i s  neutěšenou skutečností téměř prázdných sborových lavic v nichž se ztrácí  několik jednotlivců.

Při četbě zmiňované bakalářské práce jsem si znovu uvědomil to jedno důležité co má pro můj vztah k husitské církvi klíčový význam, totiž  osobní svobodu . V této skutečnosti rozeznávám cosi vskutku Kristovského. Vždyť náš Pán nezaujímal vůči svým učedníkům a vůči lidem, kteří se kolem něho shromažďovali jiný postoj. A  to, alespoň pro mě, vystihuje ona situace kdy mnozí z těch, kteří s ním chodili, jej pro řeč jež jim byla nepřijatelná opouštěli a on na to jen  k těm kteří zůstali řekl: "I vy chcete odejít?" Dobrovolně ze svobodné vůle ale také pro ono poznání, které vyznal svému Pánu  Petr, toužíme být Krista, navzdory své slabosti a porušenosti, poslušní. 

V tomhle pokladu dobrovolné poslušnosti a kázně spatřuji prubířský test pro služebníky církve  

a nakonec i pro  její příslušníky.

Máme svobodu nahlížet a zkoumat a poznávat teologii i jiných denominací, přitom poznáváme jak pevně jsme zakotveni ve spiritualitě vlastní církve. Rozumím tomuto zkoumání jako příležitosti obohatit svou  osobní spiritualitu, protože věřím ve smysl existence husitské církve tak jak o Boží církvi a našem náležení do ní mluví naše Základy víry.

Ještě jedna skutečnost mě v oné práci zaujala, totiž autorovo poukázání na to co v myšlení naší teologie a posléze nauky  nazývá kognitivní smlouvání. Myslím, že tady je důležitá vnitřní motivace, která za tímto jak on říká intelektuálním počínáním stojí, čím je nesena. Obávám se, že onou motivací bylo a je nadbíhání lidským touhám a přáním, která však podléhají častým proměnám

a modním trendům. Je nesena více  honbou za úspěchem (ve smyslu myšlení světa) a dosažením kvantity, aby nás bylo víc (zase ve smyslu světa). Zapomíná, že tím jediným motivem by měla být síla a moc přítomnosti obětující se lásky, Kristus v nás.

Za seznámení s touto prací ukazující na palčivé otázky naší církevní existence děkuji bratru biskupovi Petrovi Šanderovi. Seznámení s tímto textem mě dalo příležitost, abych pro sebe sama  formuloval co je důležité pro moji víru a život v Církvi československé husitské.

Ledeč nad Sázavou, domovský sbor

V závěru Farského liturgie kněz po př...

V závěru Farského liturgie kněz po přijímání vyhlašuje ke shromážděným: "Kristus se dotkl našich srdcí. Naše nepravosti a viny jsou zahlazeny." Všichni pak společně činí vyznání: "Jsme živy, avšak již ne my. Žije v nás Kristus."

Tato vyhlášení mě vždy vedou k zamyšlení zda nejsou příliš troufalá, zda je vůbec smím vypustit přes  rty. Vyzývám-li navzdory této pochybnosti přítomné vždy znovu k tomuto vyznání pak proto, že v přímluvné části liturgie volám v zastoupení shromážděných k Hospodinu: "Přispěj nám, sílu dej a v dobrém nás zachovej, svatý Bože svou milostí. Pane Bože náš, tvoje moc je nevýslovná a milosti síla nevypravitelná jest, ty sám podle řádu lásky své shlédni na nás v tomto shromáždění, prokaž i nám štědrou milost svou a požehnej dědictví svému. Neboť tobě jen z našich životů náleží všechna čest i sláva. Tobě jako Otci, tvé Lásce darované nám v Synu tvém nejmilejším Ježíši Kristu i tvé Moci a síle v Duchu svatém po věky věků."

Jen ve světle této vroucí prosby pokládám za možné prohlašovat: "Jsme živy, avšak již ne my. Žije v nás Kristus." Proč? Protože poměřujíc své bytí, v tomto Bohem mi svěřovaném čase, slovem Božím přicházejícím ke mně každého jitra při chvíli ztišení nad svatými Písmy, uvědomuji si svoji nedostatečnost a nehodnost a proto naprostou závislost na Boží milosti v Kristu Ježíši.

Autor 1. listu Janova píše: "Kdo říká, že v něm (v Kristu) zůstává, musí žít, jako žil on." Je to napsáno v úvaze nad tím zda smíme říci o svém osobním vztahu ke Kristu: "Znám ho." Leckdo možná řekne, ano znám jej, vím kdo byl Ježíš Kristus. My však o Kristu uvažujeme v přítomném čase protože věříme v jeho zaslíbení, že s námi bude až do konce časů. Tento živý (vzkříšený a Oslavený) Ježíš nás proto může oslovit takto: "Ty říkáš, že ve mně zůstáváš. Pak to ale znamená, že žiješ vskutku jako já. Dovolíš si tvrdit: ´Ano, žiji tak.´?" Právě poměření, konfrontace s tímto místem Nového Zákona a z něho plynoucí absolutní závislost na milosti Boží a obětující se lásce Kristově mi pomáhá vždy znovu sebrat odvahu k tomu, abych v liturgii  vyhlašoval: "Kristus se dotkl našich srdcí. Naše nepravosti a viny jsou zahlazeny. Jsme živy, avšak již ne my. Žije v nás Kristus."

torzo ledečského kina srpen 2009

Ledečská radnice dokončuje v těchto d...

Ledečská radnice dokončuje dílo zkázy.

Kdo se v perle Posázaví vydal 11.srpna 2009 na západní stranu Husova náměstí a dál po nábřeží řeky Sázavy došel k torzu budovy místního kina. Ještě před několika dny byla i z dálky vidět odkrytá konstrukce krovů střechy. Nedlouho nato již bylo možné spatřit jak zájemci rozřezávají zdravé dřevo, které mohlo ještě dlouho plnit svou funkci nosné konstrukce střechy, vlastně jediné budovy ve městě původním záměrem určené k poskytování kulturních zážitků obyvatelům Ledče nad Sázavou.

Chyběla přinejmenším dobrá vůle zastupitelů, není-li za tím něco daleko horšího, a budova kina mohla stát na břehu řeky nejen dál ale i plnit svou funkci poskytovatele přístřeší pro konání nejen filmových představení ale i jiných kulturních akcí. Ohlédneme-li se v čase zpět je zřejmé, že záměr demolice tohoto kulturního stánku se u obyvatel města nesetkával od svého počátku

s podporou. Naopak.

Nahlíženo zvenčí, bez znalosti vnitřních poměrů v zastupitelstvu města, jeví se takovému pozorovateli, že hlavní aktér, který za touto barbarskou aktivitou stojí, je sám starosta města Stanislav Vrba. Co nabízí náhradou? Sestru Penny Marketu, Billu. Je pravda, že obyvatelé Ledče dlouho volali po tom, aby se ve městě objevila prodejna typu Penny, protože Ledeč byla dlouhou dobu vyhlášená nepřítomností konkurence v této branži. Penny dnes na území města je, je tu i jiná prodejna tohoto druhu Coop Diskont a vyšší standart obsluhy zákazníků poskytuje prodejna řetězce Coop Sázavanka na Husově náměstí. Proč tedy ještě Billa?

Když už majitel, který Billu provozuje, pojal ten záměr se v Ledči uchytit je neobhajitelné, že mu představitelé města vydali v šanc právě budovu kina. Ano starosta Vrba už před několika lety obhajoval záměr zbořit tento dům náročností jeho údržby. Jistě každý dům potřebuje v průběhu let údržbu a případně i opravy. Tak to je s každým lidským dílem. Podstatné je čemu chceme dát přednost, co je naší prioritou. V Ledči v myslích a rozhodování jejích radních dostal přednost kšeft a kultura byla "zaříznuta".

Když jsem v úterý 11.srpna dopoledne zašel na západní stranu Husova náměstí a dál ke kinu spatřil jsem pokročilý obraz zkázy. Rameno bagru se nelítostně zahryzávalo do zdí budovy, která generacím ledečáků poskytovala nejen zábavu ale i příležitost shlédnout řadu hodnotných filmových děl. Starosta Vrba a zastupitelská company místo toho nabídne obyvatelům perly Posázaví další "chrám" molocha konzumu.

Jan Hálek.

liturgický prostor - Skotsko

Každodenní život má svůj řád

Každodenní život má svůj řád a to má nesporně pro člověka kladný význam. Není totiž pro něho dobré žít své dny v chaosu a proto i v potencionálním prostoru lidské svévole.

Svůj řád má také víra a její bohoslužebný - liturgický život. Proto má svůj dobrý smysl, že církev má svůj vlastní kalendář dávající rytmus liturgickému životu. Přesto je na místě říci, že je užitečné mít v této záležitosti na zřeteli apoštolské slovo o mrtvé liteře a o oživující moci Ducha svatého. Liturgický řád na jehož podobě se podílí i existence církevního kalendáře má sloužit životu a jeho aktuálnosti, protože běh života nelze beze zbytku naplánovat a literou jej spoutat do nehnutelných mezí. Víra i její liturgické vyjádření mají sloužit životu v jeho aktuální podobě. Je to s nimi totiž jako se sobotou o níž Pán Ježíš říká, že člověk tu není pro sobotu ale naopak.  Božím přáním a vůlí je záchrana člověka, a vše o čem tu je řeč jsou prostředky této záchrany.

K této malé úvaze mě přivedl starozákonní text 2. knihy Paralipomenon (Letopisů) kapitola 30., který vypráví příběh z časů vlády krále Chizkijáše (Ezechiáše) kdy pracoval na obnově bohoslužebného života Izraele. Konkrétně mám na mysli královo rozhodnutí slavit v Jeruzalémě Hospodinu, Bohu Izraele, Hod beránka v druhém měsíci, protože okolnosti nedovolily uspořádat jej v patřičný čas t.j. v prvním měsíci jak to předepisuje Zákon (Ex 12,1-3; Lv 25,5-8). Těmi okolnostmi, které zapřičinily onu překážku byl jednak nedostatek posvěcených kněží, jednak skutečnost, že lid se nestačil v předepsaný čas shromáždit v Jeruzalémě. Král tu svým rozhodnutím vyšel vstříc především možnostem rozptýleného lidu, aby mu umožnil po dlouhé pauze slavit Hod beránka jak je předepsáno. Jakoby tento starozákonní král měl na mysli to co až o několik století poté formuluje apoštol Pavel ve 2. listu Korintským kde píše: "Víme, co je to bázeň před Hospodinem a proto přivádíme lidi k víře. Kristova láska nás zavazuje. Proto jako Kristovi vyslanci prosíme na místě Kristově, jako by skrze nás žádal Bůh: Smiřte se s Bohem. Jako jeho spolupracovníci vás také vyzýváme, abyste nepromarnili milost, kterou vám Bůh dává. Říká přece:'V čas milosti jsem tě vyslyšel, v den spásy jsem ti pomohl.' Hle, čas milosti je tu, ten spásný den je teď!"

křivolakost našeho putování

Mezi zprofanovaná slova naší současnosti

Mezi zprofanovaná slova naší současnosti se dostal i pojem spravedlnost. Tímhle slovem se ohání kdekdo. Dožadují se spravedlnosti oběti trestných činů, avšak se stejnou intenzitou žádají pro sebe spravedlnost jejich pachatelé. V případě těch posledně jmenovaných se to zdá být na první pohled nenormální a nemorální, že si troufají něčeho tak posvátného jako je spravedlnost dovolávat. Jenomže ono je to přirozené. Máme to v sobě jaksi zakodováno, že je nám každému přirozeností žízeň po spravedlnosti a to i tehdy, když sami očividně spravedliví nejsme. Nemusíme však o téhle záležitosti uvažovat až v takto vyhraněných polohách. Podívejme se na svoji vlastní každodennost. Výstižně to ilustruje brněnský spisovatel a pedagog JAMU Pavel Švanda ve svém zamyšlení nad spravedlností ve 3. čísle Kontextů nadepsaném Žízeň po spravedlnosti jako úděl i kýč. Začíná ji tímto obrazem: "Ráno čtu čerstvé vydání deníku, které mně palcovými titulky oznámí, kdo komu co provedl, kteří politici, byrokrati, podnikatelé, teroristé, nebo dokonce samotné přírodní síly se provinili proti požadavku světa spravedlivého pro všechny. Šestkrát týdně prožívám svou chvilku morální svrchovanosti nad psaným slovem, večer totéž při televizním zpravodajství. Právě za toto běžně dostupné a zjevně levné sebeospravedlnění platím vydavatelům moralizujících médií. Neboť já, čtenář a divák, stojím vždycky na správné straně,

a tedy sám před sebou jsem bělostně nevinný."

Autorovo uvažování o spravedlnosti v lidském životě v životě lidské pospolitosti a o lidském zacházení se spravedlností je poměrně obsáhlé ale s jistotou inspirující. Pozastavil jsem se

u místa kde mluví o spravedlnosti coby významném pojmu náboženského chápání lidského osudu, protože, jak autor říká, právě zde hraje osobní a kolektivní svědomí významnou úlohu. Poukazuje v té souvislosti na Ježíšovo Horské kázání, kde, jak říká, Ježíš konstatuje, že blahoslavení a tedy Bohu blízcí jsou ti, kdo žízní po spravedlnosti. Podle Švandy ( a já s ním souhlasím) "toto upřednostnění a křesťanský příslib se však sotva týkají aktivistů, kteří hodlají spravedlnost nastolit pěstmi a za cenu prolité krve"

Právě tahle autorova myšlenka mě vedla k následující úvaze. Máme my křesťané této doby jasno v záležitosti spravedlnosti,jejího žití, strážení a šíření? Pohlédneme-li do minulosti křesťanského společenství vidíme, že to byla vcelku problematická oblast jeho života, kde se setkáváme i s oněmi aktivisty odhodlanými nastolit spravedlnost (jaká by měla být podle jejich představ a jejich chápání evangelia) pěstmi i za cenu prolité krve. Nešlo však jen o šíření křesťansky chápané spravedlnosti mezi pohany, v neposlední řadě to byl a leckdy ještě zůstává vnitřní problém církve obecně bez ohledu na denominace. Jde tu vlastně o problém osobní odpovědnosti ale i o chápání spravedlnosti jednoho každého z nás, tvořících dohromady církev jako tělo Kristovo zde v tomto světě, ve vztahu k bližnímu i souvěrci. Všichni víme, že je to problém prastarý sahající k začátku existence lidského druhu a Písmo sv. jej zmiňuje v příběhu bratrovraždy v odpovědi Kainově na Boží otázku : "Kde je tvůj bratr Ábel?" když Kain bez váhání odpověděl: "Nevím. Jsem snad strážcem svého bratra?" Řekl ta slova z jeho pohledu ve spravedlivém rozhořčení, protože vnímal nepřijetí své oběti jako nespravedlnost a proto neviděl nic zlého na tom, že vstoupil do role výše zmíněného aktivisty odhodlaného nastolit spravedlnost podle svých představ. Kolik podobně krutých obrazů činnosti aktivistů spravedlnosti nabízí historie lidského rodu obecně

a křesťanského společenství zvlášť?

Jak je tomu dnes mezi námi křesťany? S potěšením můžeme konstatovat, že násilné prosazování spravedlnosti už není na pořadu dne. Přesto,( ptám se společně s P. Švandou) můžeme s jistotou tvrdit, že je nám naprosto cizí podlehnout pokušení prosazovat svůj postoj jako jedině správný,

a proto obecně závazný? Jsme připraveni a ochotni připustit a ponechat v potencionální platnosti i odlišná vyjádření ideálu spravedlnosti, přirozeně náležející k odlišným lidským osudům a tak se podvolit pokojně faktu bohatství lidské existence? Jestliže ano ( říká Švanda) pak máme naději, že se nestaneme obtížnými moralisty, případně spolupachately nebezpečné tyranie. Švanda následně vyslovuje, alespoň z mého pohledu, klíčovou větu: "Spravedlnost je ideálem, o který

( já jako jednotlivec, vloženo mnou) usiluji především uvnitř vlastního osudu." Myslím, že je to navýsost Ježíšovská pozice, protože nikde v evangeliích nenalezneme sebemenší náznak toho, že by náš Pán kterémukoliv z lidí chtěl vnucovat své chápání spravedlnosti proti jeho vůli. K tomu měli vždycky blíž jeho učedníci a Ježíš sám je nabádal ke snášenlivosti, k toleranci, což alespoň

z mého pohledu do jisté míry dokládá úryvek z Ježíšovy odpovědi na to když mu jeho učedník Jan řekl: "Mistře, viděli jsme jednoho, který nechodí s námi, jak ve tvém jménu vymítá démony. Snažili jsme se mu v tom zabránit,protože nechodí s námi." A Ježíš mu odpověděl: "Nebraňte mu! Nikdo nemůže vykonat zázrak v mém jménu a hned nato o mně mluvit zle. Kdo není proti nám, je s námi (Mk 9,38-40)."

kaple Spišského hradu

O závisti a s ní související žádostiv...

O závisti a s ní související žádostivosti, touze něco ale i někoho vlastnit, jako o něčem negativním jdoucím proti životu mluví Bible od svých prvních stránek. Naše české překlady pak ta místa kde se  cituje Boží zákon tlumočí jako příkazy, které lze poslechnout nebo odmítnout. Ale je možno je číst i jako tak zvané  imperfektum (Jiří Beneš DESÍTKA, vyšlo v Návrat domů 2008). Tato forma řeči neklade na posluchače nárok, nenařizuje, nedává úkoly, nevyzývá k činnosti ani nezakazuje ani nepřikazuje ale mluví o ději teprve vznikajícím či teprve ke vznikání připraveném. Mluví o Božím jednání s člověkem a v člověku o proměně jeho srdce mající  příčinu mimo člověka, mimo jeho vůli totiž v Hospodinově činu. Z naší perspektivy jde o Hospodinovo zaslíbení (nebudeš závidět, nebude při tobě žádostivost, nebude tě ovládat soupeřivost, ctižádost ani v tvém srdci nebude přítomna neupřímnost) a proto také o předmět víry v jeho naplnění při nás. Je tu řeč o Božím působení v člověku, který vírou přijímá Božího Syna Ježíše Krista a tak se otevírá tvořivé moci Ducha svatého, který v něm a s ním koná čeho člověk ze své vůle ani síly a moci není schopen.

Z tohoto úhlu pohledu myslím můžeme porozumět výroku apoštola Pavla v 1. kapitole listu Filipským kde se zmiňuje o těch, kteří kážou Krista ze závisti a soupeřivosti, ze ctižádosti a neupřímnosti či dokonce s myšlenkou, že apoštolovi k jeho okovům přidají ještě soužení. A on na to vše co se nám jednoznačně jeví jako špatné a zlé odpovídá: "Ale co na tom! Hlavně že se jakýmkoli způsobem, ať už naoko nebo opravdově, káže Kristus."

Ať chci či ne vrací tohle všechno můj pohled k Janu Husovi a jeho nároku na pravdivost kněžské služby na straně jedné a k římskokatolickému přesvědčení na straně druhé, že Ježíšovo pověření ke kněžské službě platí, avšak vinou hříšnosti a díky svobodné vůli to přesto můžeme "vorat" (což pilně činíme, ale bohužel?/ spíše bohudíky to nemůžeme vylepšovat - leda se blížit tomu co Pán založil a zamýšlel. V tomto světle pak eventuální církevní pompa a nádhera spojená s posláním do kněžské služby má možná hlavní cíl jinde než si lidé myslí, v tom aby kandidáta vším tím "rámusem" upozornila na to, že ono vložení rukou je obrovský závazek, jemuž člověk může dostát v moci Ducha svatého a proto v úzkém spojení s Pánem Ježíšem Kristem bez něhož nic dobrého nemůžeme sami vykonat (použity myšlenky mého přítele J.Z.).

Jsme opravdu jen služebníci a leckdy řečeno s kralickými i neužiteční. A přesto navzdory této lidské slabosti svých služebníků Pán jiný způsob zvěstování radostné zprávy nevolí. Proč asi? Protože všichni jsme mu stejně blízcí a drazí. Všechny nás chce přivézt k poznání pravdy a dát nám spásu. Taková je jeho cesta, takové je jeho myšlení. Jimi je schopen člověka přivézt k pokání i zármutku nad sebou samým a tak přivodit jeho obrácení a konat v něm a na něm proměnění k Božímu obrazu.

Letošní rok 2009 nám dává dvě příleži...

Letošní rok 2009 nám dává dvě příležitosti vyjádřit svým rozhodnutím postoj k současnému stavu české politiky jako správy věcí veřejných a odevzdáním hlasu ve prospěch konkrétního uchazeče o něj naznačit svoji představu, kterým směrem by se v budoucím čase mělo toto uspořádání věcí veřejných ubírat.

Rozhodně odložme stranou defétistický postoj pesimisticky tvrdící, že jeden hlas nemůže nic ovlivnit, protože pak bychom mohli rezignovat na veškeré rozhodování v životě, který se přece, mimo jiné, z neustálých rozhodování se sestává. Problém, který naše rozhodování v politické volbě komplikuje je současná politická praxe, jak ji utvářejí politici mající momentálně, díky předchozímu rozhodnutí voličů, k tomu příležitost i moc.

Práce těchto politiků se do značné míry zredukovala na nadbíhání náladám veřejnosti, které jsou přitom rozhodným způsobem ovlivňovány médii. Ona navozují témata dne, předurčují o čem lidé uvažují a jakým směrem se jejich uvažování ubírá. Proto jsme svědky skutečnosti, že jen mizivé procento politiků přichází s vlastní ideou, je ochotno se o ni v diskuzi přít a za její prosazení vést dlouhodobý boj, vytrvat ve střetu myšlenek a vytrvale pracovat na získání těch o jejichž hlasy jim jde.

Čtenáři těchto řádků možná přijde překvapivé když řeknu, že tyhle myšlenky ve mě evokovala četba úryvku evangelia podle Lukáše, který vypráví o Pilátově sporu se Židy o Ježíše. Pilát tehdy vrchním kněžím, předním mužům i shromážděnému lidu sděloval, že neshledal Ježíše vinným v žádném bodě jejich obžaloby. Řekl jim: "Nespáchal nic, za co by zasloužil smrt. Dám ho zbičovat a propustím ho." Lukáš pak píše, že oni však na Piláta naléhali a s velikým křikem se dožadovali aby Ježíš byl ukřižován. Jejich hlasy sílily, až se Pilát rozhodl jejich žádosti vyhovět.

Pilát nebyl politik. Byl to úředník vykonávající mocí císařovu vůli. Nemusel jako úředník zaštítěný císařským majestátem usilovat o přízeň veřejnosti. Přesto nakonec veřejnému tlaku ustoupil. Proč? Rozpoznal a uvědomil si, že prostředky a argumenty, které použili ti kdo usilovali o smrt Ježíše jej mohou v jeho mocenské pozici nakonec ohrozit.

Do naší doby je poučné i aktuální, že v Lukášově líčení této události se sice mluví o lidu, který vyvinul rozhodující tlak na Piláta, je však užitečné nepřehlédnout Lukášovu zmínku o úloze vrchních kněží a předních mužů. To podle nich, podle jejich postoje se ve svém počínání orientoval zmiňovaný lid.

Je v tom poučení pro nás, že máme používat svůj vlastní rozum, hledat vlastní zdroje k informacím, přemýšlet a nenechat ze sebe udělat manipulované stádo jednající na cizí popud. Není to určitě pohodlné ale patří to k našemu stvořitelskému určení žít k obrazu svého Stvořitele, který nás přece vybavil svobodnou vůlí a schopností samostatně myslet a rozhodovat se.

Konečně zase doma po nutné hospitaliz...

Konečně jsem zase doma po nutné hospitalizaci na Žlutém kopci a tak mohu ukončit nuceně vzniklou pauzu v psaní těchto úvah reflektujících texty svatých Písem ale i života běhu.

Když se ohlédnu byl to již pátý vpád chirurgické mediciny do mého života v průběhu necelých dvou roků. Je asi normální, že se s těmito zákroky vypořádávám stále pomaleji a s většími obtížemi. Je tomu tak i proto, že léta přibývají. Každopádně jsem musel dát zapravdu svému operatéru panu profesorovi J.Žaloudíkovi, že vstup do lidského těla břichem je komplikovaný a přináší i delší čas rekonvalescence tomu kdo jej podstoupí.

Na ARO jsem pobyl necelé tři dny a pak jsem se dostal  na oddělení kde jsem několik dnů ležel na pokoji sám. Na jedné straně to bylo jistým způsobem příjemné, protože jsem svými obtížemi nikoho neobtěžoval a byl tak svým způsobem svobodný, což nepochybně napomohlo průběhu mé rekonvalescence. "Kruté" však byly noci. Zřejmě pod vlivem doznívajícího působení narkozy se mi zdály dost podivné sny. Jeden byl jakoby internetový, když jsem v něm kliknul a postupně jsem se kamsi dál posouval. Měl bezprostřední vztah k mému stavu. Pak přišel sen plný barev a jakýchsi abstraktních obrazů. Jeho intenzita mě probudila s myšlenkou, že bude-li to trvat dál tak se zblázním. Musel jsem vstát z lůžka a chodit po pokoji a dívat se ven z okna, abych se srovnal. Každopádně  si z tohoto barevného snu odnáším myšlenku, že v takovémhle uměle navozeném stavu snad nacházejí inspiraci tvůrci některých abstraktních obrazů. V normálním stavu mysli by je to nenapadlo.

Bohu dík jsem už ale doma. Obracejí-li se přesto mé myšlenky zpět k pobytu na Žlutém kopci pak také proto, že i tam mě provázela Bible a útlý sešitek Hesel JB. Každý den, od návratu z ARO, jsem  je otevíral a čerpal pomoc i posilu v setkání s Božím slovem přicházejícím ke mně skrze ně. Lituji, že jsem nebyl schopen zaznamenat myšlenky, které mi přicházely a já je vnímal jednak jako povzbuzující a pomáhající ale také jako pro mě objevné, překvapivé a nové v daných souvislostech. I za to Bohu dík.

Dnes ,  poprvé od svého návratu domů, jsem schopen napsat a tak zachytit myšlenky přicházející z četby Hesel i biblických textů. Je na místě navodit souvislost, uvést do kontextu, proto uvádím nejprve citaci nebo alespoň odkaz na konkrétní texty, které mě oslovily.

Tvá slova mě potěšila, vnesla radost do mého srdce.

Hospodine, Bože zástupů, patřím přece tobě (Jr 15,16)

Během Ježíšovy řeči jedna žena ze zástupu vykřikla: "Blaze lůnu, které tě nosilo, a prsům jež jsi sál!" On na to řekl: "Spíše blaze těm, kdo slyší Boží slovo a dodržují je." (Lk 11,27.28)

Lukáš 11,14-36; Marek 11,20-26

Citované verše dnešních hesel mluví o radosti toho kdo slyší Boží slovo a nechá je vstoupit do svého nitra, do svého života, aby tam konalo to proč bylo posláno. A právě tahle skutečnost paradoxně může přivézt takového člověka do problémů i konfliktu s jeho lidským okolím. 

Jeremjáš říká, že jakmile k němu Boží slovo přišlo a on je přijal byl jím potěšen a do jeho srdce vstoupila radost a jasné vědomí, že nepatří sám sobě ale Hospodinu. On však to slovo neobdržel proto, aby si liboval v těchto pocitech, byl jím poslán doprostřed lidí, aby jim je zvěstoval a tak je zval k obrácení, k obnově jejich života.

Že to nebylo a není ani dnes nic snadného a dopředu nekonfliktního dokládá Lukášovo vyprávění o Ježíšově práci při vymýtání démonů. Čteme tam i slova dokládající platnost toho co je řečeno výše o Jeremjášově službě: "Blaze těm, kdo slyší Boží slovo a dodržují je." A také se tu říká: "Nikdo nerozsvítí lampu, aby ji postavil do skrýše nebo pod nádobu." Proč? Protože jinak hrozí, že byť Bohem obdarován stane se takový člověk duchovním sobcem a lakomcem a světlo do něho vložené se stane tmou, celé jeho tělo bude tmou.

Konat službu zvěstování evangelia nebylo nikdy zcela snadné a bez rizik a problémů. I dnes jsou místa kde je vykonavatel této služby přímo ohrožen na životě. V našich končinách je to pak něco zcela protikladného, totiž lhostejnost ze strany těch k nimž jsme posíláni.

Abychom jako poslaní služebníci nemalomyslněli, neklesali a neopouštěli tuto službu je nám třeba přítomnosti Boží víry. Ona nám dává nejen schopnost ale i sílu, vůli nepochybovat v srdci a věřit, že se vskutku děje to co zvěstujeme, byť to ještě nevidíme a nerozpoznáváme.

Teprve když jsem otevřel internetové ...

Teprve když jsem otevřel internetové stránky přinášející zprávy z křesťanských církví uvědomil jsem si  nezamýšlenou tématickou shodu některých z nich s následující úvahou. Několik těch zpráv totiž hovoří o posílání nových služebníků ke službě evangeliu v současném světě.

U Lukáše čteme dost známý výrok Ježíšův: "Kdo vám naslouchá, naslouchá mně. Kdo vás odmítá, odmítá mě. Kdo odmítá mě, odmítá Toho, který mě poslal."

Smysl a význam těch slov je na první poslech jasný, snad i proto, že máme v paměti jejich zažitou církevní interpretaci. Jsou to slova o přijetí či odmítnutí radostné zvěsti, evangelia Ježíše Krista. Ta slova mluví také o těch kdo jsou posíláni k  výkonu této služby. Z Lukášova textu je zřejmé, že posílajícím je bezprostředně Pán Ježíš.

Jak je tomu dnes v čase církve putující světem,  v situaci kdy už je to historicky vzato nesmírně dávno po Ježíšově ukřižování, vzkříšení a oslavení? Ano my všichni kdo máme skrze víru spoluúčast na životě Kristova těla, církve, žijeme také jistotou víry, že Pán Ježíš tu stále působí v Duchu svatém, je nám v něm přítomen. Přesto je zřejmé, že ono jednání církve, jakým je posílání nových služebníků do služby evangeliu ve světě, je kvalitativně na jiné úrovni než ono bezprostřední jednání Pána Ježíše jak je popisuje evangelista Lukáš v 10. kapitole svého spisu.

Dnes je mezi posílajícím Pánem a posílaným nejen další člověk, ale i díky faktoru času a procesu proměny podoby těla Kristova oproti době apoštolské také církevní instituce.

Právě tahle skutečnost by měla být oběma zúčastněným z církevní strany (biskup jako posílající tak i novokněz jako posílaný) podnětem k tomu jak také ještě vnímat poselství zprostředkovávané  Lukášem v oné 10. kapitole (1 – 16). Čteme-li tento text jen osamoceně bez zasazení do dalšího NZ kontextu, můžeme paradoxně upadnout do pokušení smýšlet o sobě ve vztahu k těm k nimž jsem posílán  vysoko. Jistý náznak vědomí tohoto možného ohrožení pýchou těch posílaných lze nalézt v dalším textu kde čteme, že těch dvaasedmdesát se po návratu chlubilo: "Pane, i démoni se nám poddávají ve tvém jménu!" A Ježíš, jakoby je chtěl vrátit zpět na zem z jejich euforie, jim odpovídá: "Neradujte se ale z toho, že se vám poddávají duchové; radujte se, že vaše jména jsou zapsána v nebesích." Kudy, že vede cesta k tomuto cíli? To naznačuje například apoštol Pavel v listu Filipanům: "Nikdy se nedejte vést soupeřivostí nebo ješitností. Raději žijte v pokoře: važte si druhých víc než sebe. Smýšlejte tak, jak smýšlel Kristus Ježíš..." To se nestane jaksi automaticky, samo sebou, je k tomu třeba i naší vůle , našeho chtění, naší touhy připodobnit se Kristu. Je to práce na celý život a k dosažení kýženého výsledku nelze dojít bez spojení s Kristem.

Účastníci bohoslužeb ve sboru Jana Želivského v Humpolci

Aktuálně do současného dění...

Aktuálně do současného dění u nás, pokud jde o aktivity neonacistických extrémistů, promlouvá článek otištěný ve druhém letošním čísle časopisu o kultuře a společnosti Kontexty nadepsaný "Sochař Německa". Autorem článku je František Mikš. Jak sám říká k napsání tohoto textu jej podnítila četba rozsáhlé práce amerického diplomata a spisovatele Frederica Spottse Hitler a síla estetiky.

Než jsem se začetl do Mikšova textu zaujaly mě přiložené barevné reprodukce obrazů jejichž autorem je k mému překvapení Adolf Hitler. Jsou to obrazy zachycující idylické motivy rakouského hlavního města Vídně. Právě toto překvapivé zjištění mě přimělo k tomu abych se ponořil do četby pro mě objevného textu. Myslím, že v této souvislosti je důležité upozornění Frederica Spottse, "že Hitlerovo malířské dílo se stalo obětí politické korektnosti, a to především ze strachu, aby nebyl diktátor ukázán v humánním světle". Již tato poznámka, poukazující na podivný neduh dnešní doby ovládající myšlení a mluvení o závažných společenských skutečnostech do takové míry, že vede k autocenzuře a tak k myšlenkovému i argumentačnímu vykleštění, sterilizaci jakéhokoliv rozhovoru o nějakém závažném a nutně i konfrontaci vyvolávajícím společenském tématu, je sama o sobě silným podnětem k další četbě.

Vraťme se však k v úvodu zmíněnému termínu "Sochař Německa", charakterizujícímu ve výstižné zkratce Hitlera jako totalitního politika, který, dostav příležitost vykonávat státní moc, jal se realizovat svůj osobní záměr přetvořit vše, včetně lidských individualit, ke svému obrazu.

V této souvislosti je důležitý také termín "estetika angažovaného umění" použitý v témže čísle Kontextů spisovatelem a dramatikem Milanem Uhdem v článku Spisovatel a prapor. Proč? I z jeho zamyšlení nad prací umělce je zřejmé jakým zlem pro lidské společenství je to čemu se dnes říká "sociální inženýrství". Myšlenka všelijakých "Sochařů" toho či onoho národa, nebo dokonce mnoha národů není zdaleka mrtvá a především je prastará. Je zmíněna i v Bibli, kde čteme: "Vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi." Bůh tenhle záměr zmařil.

Co z výše zmiňovaného můžeme vyrozumět pro nás dnes? Že každá glajchšaltace, každé "Sochařství národa či národů" v lidské pospolitosti je zlem. Charakteristické je, že stejně jako ono biblické zlo používají i aktéři těchto pohříchu lidských projektů přepestrou paletu lákavých nástrojů k tomu , aby dosáhli svého cíle ovládat člověka, ovládat lidskou pospolitost.

Od února 2008, který jsem trávil v M...

Od února 2008, který jsem  trávil v Masarykově onkologickém ústavu v Brně na Žlutém kopci, se zvolna prodírám knihou, kterou její autor františkán C.V. Pospíšil v podtitulu charakterizuje jako náčrt trojiční teologie. 

Texty HESEL JB, které jsem četl v těchto dnech mě přivedly k uvědomění si toho, že studiem zmíněného obsáhlého textu (více jak 500str.) konkretizuji výzvu žalmu 105. kde se říká: "Po Hospodinu se ptejte, jeho tvář hledejte." Stejně je tomu ve vztahu k výroku Pána Ježíše u Lukáše, který je také radou: "Kdo prosí dostává, kdo hledá nalézá, kdo tluče tomu bude otevřeno." Z formulace obou těchto výroků je patrné, že se tu předpokládá nikdy nekončící činnost, protože každý den znovu stojíme před Neznámým Bohem, jak o něm mluvil apoštol Pavel při svém pobytu v Aténách. Ta proklamovaná "neznámost"  však nemá příčinu v Bohu samém, ale v nás v naší slabosti a nedokonalosti.

Lze snad o nás říci, že v onom zmíněném usilování o poznání Boha a setkání s ním jsme pokračovateli těch, o nichž knihy Starého zákona vydávají svědectví, že hledali a ctili a vyznávali Boží j m é n o . Z knihy Exodus víme, že toto jméno má zcela jinou podobu než na jakou jsme zvyklí u jmen lidí. Toto j m é n o  bylo pod horou Oréb ( také Choréb v překladu Pustina, ale také ji známe pod jménem Sinaj) zjeveno Mojžíšovi, když hleděl na ohnivý plamen vycházející z keře, který jím však nebyl stravován. Bůh tam Mojžíšovi řekl, že jeho jméno je Jsem, který jsem. 

A Mojžíš byl vyzván, aby lidu k němuž byl poslán řekl: "Poslal mě k vám  J s e m." Tohle vyprávění myslím, můžeme pokládat za ilustraci počátku lidského usilování o poznání Boha, které má podobu tázání se, hledání jeho tváře, proseb a jak říká Pán Ježíš, doslova tlučení na dveře na nichž jako by bylo napsáno Tajemství Boha. Vlastně všechny texty  svatých Písem včetně církevní tradice a kréda jsou jakýmsi záznamem a reflexí tohoto lidského usilování.

Zmiňované výzvy žalmisty i samotného Pána Ježíše jsou určeny dál v čase než pro jejich současníky. Jsou určeny Božímu lidu jako celku i každému z jeho jednotlivých údů zvlášť. Naslouchání jim i řízení se jimi v životní praxi je přirozeností víry. Kniha C.V.Pospíšila Jako v nebi, tak i na zemi je mi hmatatelným příkladem takového konání víry. Je pochopitelné, že každý jednotlivec se s tímto zadáním vyrovnává podle svých obdarování. Nepochybně je víře dobré a prospěšné, když se v Božím lidu objeví někdo kdo má obdarování, nenechá je ležet ladem a věnuje jeho rozvinutí čas i úsilí a vytvoří takovou pomůcku jakou je zmiňovaný Náčrt trinitární teologie.

Abych přiblížil atmosféru a ducha zmiňované knihy dovolím si uvést několik citací z jednoho z klíčových míst promlouvajících do naší praxe víry. "Trojiční osoba, která je daná svou vztahovostí, je sama v sobě bytostně 'nekompletní' , nemůže být sama sebou mimo společenství s ostatními, kteří ji nejen doplňují, ale také spoluvytvářejí stejně, jako ona spoluvytváří ty ostatní.  Osoba je tedy velkolepé tajemství, niternost otevřená a zaměřená ke společenství, ke spolubytí.   Milující však druhého nepohlcuje, nýbrž má k druhému nekonečnou úctu jako k sobě, a proto se také druhým nenechá pohltit.  Úcta k identitě druhého je tedy zároveň úctou k vlastní identitě.   Křesťan je totiž povolán k tomu, aby docházel oné nevýslovné jednoty se Synem a v něm pak s Otcem v Duchu, aby vycházel ze sebe, aby procházel kenotickým sebezmařením, zároveň je mu ale garantováno, že nebude pohlcen a že Milující zachová perichoreticky jeho identitu i v absolutním sjednocení.   Osoba se paradoxně plně realizuje ve svém 'sebezmaření' z lásky k druhému, ve svém vyjití ze sebe k druhému."

Knihu  Jako v nebi, tak i na zemi vydalo v roce 2007 nakladatelství KRYSTAL OP spolu Karmelitánským nakladatelstvím.

Kristus a evangelisté

O působení Ducha svatého

O působení Ducha svatého

(několik poznámek)

Žalm 62.

Duch svatý přichází ke člověku a do jeho srdce jako naděje. Smíme se na něj, na jeho působení spoléhat. Skrze něj k nám přichází záchrana, spása. On nám dává zakoušet, že Bůh v Ježíši Kristu je naše opora, jistota – skála.

Skutky apoštolů 16

Pavel měl v noci vidění (sen?). Z něho vyrozuměl, že má jít do Makedonie. Pavel to vidění přijal. Jeho druh, který líčí tuto apoštolovu cestu k tomu říká:"Rozhodli jsme se vyrazit do Makedonie, přesvědčeni, že nás Bůh povolal..."

I tam pracoval Duch svatý. Když byli v Makedonii přišli do města Filipis. Tam vyhledali místo u řeky, kde bylo zvykem se modlit (svaté místo). Těm kdo se tam shromáždili zvěstovali evangelium. Na tom místě jednal Duch svatý, uprostřed mnohých otevřel srdce pro Krista obchodnici Lydii. Obdobně je nezbytná jeho přítomnost i jeho jednání při každém zvěstování evangelia, ať je tomu kdekoli (vane odkud chce a kam chce). Proto ho vzývejme!

V 17. kapitole evangelia podle Jana

je v "akci" celá Trojice Otec, Syn, Duch svatý.

Pán Ježíš říká: "Zjevil jsem tvé jméno lidem, které jsi mi dal. Slova jež jsi mi svěřil jsem předal jim a oni je přijali."

Ježíš ve své velekněžské modlitbě prosí nejen za apoštoly ale i za ty, kteří v Něho uvěří skrze slyšení, porozumění zvěstovanému slovu.

A ještě Kolosenským 2

Zde se objevuje myšlenka o ohrožení zvěstovatelské služby, její opravdovosti a věrnosti soustředěním se služebníka na své vlastní ego. Tady pracuje anděl světlosti – ďábel. Člověk, který mu podlehne si libuje ve falešné pokoře, andělském náboženství (zabývá se svými viděními, pyšní se svou myslí). 

Tak je vytlačován, vytěsňován Duch svatý, brání se mu v jeho konání – potlačuje se svoboda člověka.

Loket, sen nebo skutečnost

Již delší dobu se vracím k podnětnému...

Již delší dobu se vracím k podnětnému článku otištěnému v časopise o kultuře a společnosti Kontexty a nadepsaném "Sochař Německa". Autorem článku je František Mikš. Napsání tohoto textu bylo podníceno jeho četbou rozsáhlé práce amerického diplomata a spisovatele Frederica Spottse Hitler a síla estetiky.

Než jsem se začetl do Mikšova textu zaujaly mě přiložené barevné reprodukce obrazů jejichž autorem je k mému překvapení Adolf Hitler. Jsou to obrazy zachycující idylické motivy rakouského hlavního města Vídně. Právě toto překvapivé zjištění mě přimělo k tomu abych se ponořil do četby tohoto, pro mě objevného textu. Myslím, že v této souvislosti je důležité upozornění Frederica Spottse, "že Hitlerovo malířské dílo se stalo obětí politické korektnosti, a to především ze strachu, aby nebyl diktátor ukázán v humánním světle". Již tato poznámka, poukazující na podivný neduh dnešní doby ovládající myšlení a mluvení o závažných společenských skutečnostech do takové míry, že vede k autocenzuře a tak k myšlenkovému i argumentačnímu vykleštění, sterilizaci jakéhokoliv rozhovoru o nějakém závažném a nutně i konfrontaci vyvolávajícím společenském tématu, je sama o sobě silným podnětem k další četbě.

Vraťme se však k v úvodu zmíněnému termínu "Sochař Německa", charakterizujícímu ve výstižné zkratce Hitlera jako totalitního politika, který, dostav příležitost vykonávat státní moc,  jal se realizovat svůj osobní záměr přetvořit vše včetně lidských individualit ke svému obrazu.

V této souvislosti je důležitý také termín "estetika angažovaného umění" použitý v témže čísle Kontextů spisovatelem a dramatikem Milanem Uhdem v článku Spisovatel a prapor. Proč? I z jeho zamyšlení nad prací umělce je zřejmé jakým zlem pro lidské společenství je to čemu se dnes  říká "sociální inženýrství". Myšlenka všelijakých "Sochařů" toho či onoho národa, nebo dokonce mnoha národů není zdaleka mrtvá a především je prastará. Je zmíněna i v Bibli, kde čteme: "Vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi." Bůh tenhle záměr zmařil. 

Co z výše zmiňovaného můžeme vyrozumět pro nás dnes? Že každá glajchšaltace, každé "Sochařství národa či národů" v lidské pospolitosti je zlem. Charakteristické je, že stejně jako ono biblické zlo používají i aktéři těchto pohříchu lidských projektů přepestrou paletu lákavých nástrojů k tomu , aby dosáhli svého cíle ovládat člověka, ovládat lidskou pospolitost.

Jean de Arc - Notre Dame

Komunisté v Ledči nad Sázavou si na 1...

V Ledči nad Sázavou si za místo své manifestace na 1.máje zvolili komunisté prostor před sochou Mistra Jana Husa. Kulisu jejich prvomájového politického vystoupení na ledečském Husově náměstí dotvářeli, v rámci zastupitelské demokracie volení představitelé města, starosta a jeho zástupce. 

Občané v kraji kolem Ledče nad Sázavou prokazují výraznou ztrátu paměti na dobu komunistické totality v letech 1948 až 1989. Například v nedaleké Číhošti, obci kde komunistický režim zinscenoval první velkou provokaci proti křesťanům jejíž obětí se stal tamní římskokatolický kněz Josef Toufar je dnes starostou člen Komunistické strany Čech a Moravy věrné následnice své matky KSČ, která byla zákonem prohlášena za zločineckou organizaci.  Zřejmě by obyvatelé nejen této obce ale i řady jiných měli nahlédnout, listovat a především se začíst  do knihy Miloslava Růžičky Vyhnanci, akce "KULAK" dokumentující na příbězích konkrétních rodin akci KULAK jejíž náplní bylo násilné vystěhovávání selských rodin z jejich gruntů, jejich naprosté ožebračení a takové zacházení s nimi, které mělo jediný cíl zcela je zničit a vyhladit ze společnosti, s povrchu země.

Zapomnětliví, slepí a hluší jsou však i občané takových sídel jako je městečko Ledeč nad Sázavou o níž její představitelé rádi tvrdí, že je perlou Posázaví. Ano je to hezké městečko, vedle toho jak vypadá nějaké sídlo po své vnější stránce je však důležité i jeho společenské ovzduší. A tady má Ledeč nad Sázavou docela velký problém. Stal se zřejmým již v roce 2007, kdy Konfederace politických vězňů pojala záměr umístit v budově dnešní radnice, v době totality až do roku 1960 sídle Okresního lidového soudu, pamětní desku připomínající oběti akce KULAK na Ledečsku. Vedení města nejprve všelijak kličkovalo, až posléze  zastupitelstvo města žádost Konfederace politických vězňů shodilo pod stůl. Konfederaci vyšla tehdy vstříc náboženská obec Církve československé husitské a pamětní desku s textem připomínajícím zločiny komunismu na Ledečsku je možno nalézt a číst na budově Husova sboru v Ledči v Koželské ulici. 

Uplynuly dva roky a nejen   starosta Stanislav Vrba, do zastupitelstva zvolený za sdružení nezávislých, ale i místostarosta sociální demokrat Jaroslav Doležal bez zaváhání a studu stáli  na Husově náměstí před Husovým pomníkem stafáž komunistům, když jim už svým předchozím souhlasem umožnili po 20 letech manifestační návrat do centra města. Oba svou osobní účastí zřetelně demonstrovali kde, že je jejich občanské místo, s kým tluče jejich  srdce.

Mistr Jan Hus v podobě sochy je pochopitelně bezbranný vůči tomuto lidskému a politickému cynismu. Co však lidé, občané perly Posázaví?  Existuje v jejich myšlení něco jako historická paměť? Má pro ně nějakou cenu svoboda? To ukáže i nadcházející serie voleb, které budou jedinečným testem ve kterém vyjde na světlo  smýšlení občanských srdcí.

                                                                 Jan Hálek, farář Církve československé husitské.

Micelangelo – Pieta

Vztah člověka k Bohu má různé podoby,...

Vztah člověka k Bohu má různé podoby. Pomineme-li vztah, vlastně nevztah odmítání, popírání existence Boha pak jde vlastně o dvě polohy či formy toho vztahu:

a/ jde ze strany člověka o cosi "silového", kdy člověk o Bohu uslyšel, uvěřil v jeho bytí ale chce tento potencionální vztah ovládat, mít jej takříkajíc pod kontrolou – chce být pánem tohoto vztahu. Součástí takovéto konstrukce je spoléhání se na posloupnost, jakési fyzické předávání tohoto vztahu jako štafetového kolíku z člověka na člověka z generace na generaci, rodu na rod. Je otázkou času kdy takový člověk bude Bohem samotným vyveden z tohoto omylu.

b/jde o osobní vztah budovaný na důvěře, odevzdání se, spolehnutí, vydání se konkrétního člověka Bohu. K takovéto formě vztahu je člověk přiveden  Bohem. Předpokládá to, že se skutečně nechá vést. Tuto skutečnost popisuje v 1.knize Královské SZ (8,57.58) král Šalomoun v požehnání celému Izraeli při slavnosti otevření jeruzalémského Chrámu: "Kéž nás Hospodin neopustí, kéž nás nezanechá, kéž naklání naše srdce k sobě..."

Vztah víry k Bohu je otázkou Boží milosti a vyvolení. Je to otázka paradoxu, jisté dialektiky. Od apoštola Pavla slyšíme vyznání, že Boží vůlí je, aby všichni lidé byli spaseni a došli poznání pravdy. Tentýž apoštol Pavel v listu Římanům připomíná, že spoléhání se na ono "silové" řešení vztahu člověka k Bohu v podobě spoléhání se na tělo je zavádějící. Dokládá to na příkladu bratrů vyšlých z jednoho otce a z jedné matky – Jákob a Ezau.

V apoštolově uvažování jak je zachycuje 9.kapitola listu Římanům je vyslovena klíčová věta: "Nezáleží na tom, kdo chce, či na tom kdo usiluje (snaží se), záleží na Bohu, který se smilovává (Ř9,16)." Kam až nepochopení a nepřijetí této skutečnosti vede dokládá evangelista Jan, když přibližuje rozhovor, který Ježíš vedl se Židy v chrámu. Ježíš tu mluví  k Židům, kteří, jak říká evangelista, jemu (Ježíšovi) uvěřili. Ježíš jim v této souvislosti vysvětluje, že jde o víc než mu uvěřit. Je třeba zůstat v jeho slovu. Tento zásadní rozdíl v chápání, porozumění tomu co je víra ilustruje  vylíčení toho jak Ježíšův rozhovor se Židy v chrámu skončil: "Tehdy vzali kamení a chtěli ho ukamenovat. On se jim však skryl a opustil chrám."

křsťanský kostel-Trinidad

synagoga v Krnově-historický snímek

Únava, apatie, alibismus

Únava, apatie, alibismus,

 tyto pojmy mi přišly na mysl na nedávném církevním setkání jehož jsem se účastnil. Prvořadou náplní jednání byly různé výroční zprávy. Jak bývá zvykem je součástí takových jednání i bod, který lze nazvat volné návrhy. Je to prostor k tomu, aby se mohla případně objevit témata, která nebyla nosnou částí programu a někdo z účastníků přesto cítí  nutkání sdělit přítomným to co pokládá ze svého úhlu pohledu za důležité.

Stalo se i tentokrát, že jeden z přítomných vystoupil s něčím  nečekaným. Nadhodil téma tak zvaného "náhubkového zákona" s tím, že by přítomní měli k této záležitosti hromadně zaujmout stanovisko a zakomponovat je do závěrečného dokumentu jednání.

Já sám jsem původně necítil nějakou výraznou potřebu sdělit přítomným co mne ve společenském dění této doby znepokojuje. Teprve toto vystoupení a jeho předmět mě přiměly k tomu, že jsem se přihlásil o slovo. Bylo mi uděleno.

 Přítomným jsem sdělil, že otázka "náhubkového zákona" mě natolik netíží, nehledě na to, že je to téma žádající si k debatě jistou připravenost, což zde nebylo splněno. To co mě opravdu zneklidňuje je rostoucí aktivizace neonacistů. Nemám dobrý pocit, když vidím 

v televizi záběry z míst kde neonacisté veřejně prezentují sebe sama, své způsoby a své myšlenky. Zmínil jsem jak mě znepokojuje neschopnost veřejné správy (obecní a městské úřady, soudy) najít způsob účinného se postavení těmto (zatím) excesům do cesty. Ano,  neubránil jsem se říci, že by k tomu mělo vedení církve veřejně zaujmout jasný postoj. Bylo to jistě nepromyšlené. 

Přesto jsem přesvědčen, že vnesení těchto témat do našeho jednání mělo svůj význam a smysl. Naskytl se obraz vnímání lidí v církvi – jistého vzorku – věcí občanských a veřejných.

Tuhle poznámku jsem uvedl třemi pojmy – únava,apatie, alibismus. Reakce, které zazněly ukázaly tendenci usilující uklidit  znepokojující témata ze své blízkosti a "hrát si jen písečku náboženské víry" jsou znepokojující. Jistě, že nemáme sílu něco hned změnit, něčemu hned zabránit. To by ale nemělo dávat legitimaci k zavírání očí, dívání se stranou a tak si vlastně namlouvat neexistenci palčivých otázek občanského života. Vždyť i když jsme  křesťané jsme také občané.  Ba naopak, právě naše křesťanství nás zavazuje ke vnímavosti, všímavosti, přemýšlení i ochotě a  odvaze o tom všem mluvit, vyjadřovat se. Máme být přece solí a kvasem. 

U těch starších a starých z nás beru v úvahu možnost únavy. Co však ti v plnosti sil dospělosti a mládí? Nechce se mi věřit, že by nevnímali co se ve společnosti děje, že by záměrně žili ve skleněné věži své náboženské víry a tak v jakési virtuální existenci.

Koho krmíme my, ale také kým se necháváme krmit?

Dva vlci

Jeden večer

vzal starý Indián svého vnuka a vyprávěl
mu

o bitvě,
která probíhá v nitru každého
člověka.

Řekl
mu, „Synku, ta bitva v každém z nás je
bitva mezi dvěma vlky.

Jeden

je špatný. Je to vztek,
závist, žárlivost, smutek,
sobeckost, hrubost, nenávist,

sebelítost,
falešnost, namyšlenost a ego.

Ten

druhý je dobrý. Je to radost, pokoj, láska,
naděje, vyrovnanost, skromnost, laskavost, empatie,
štědrost, věrnost, soucit a důvěra”.

Vnuk o tom všem přemýšlel a po minutě
se zeptal,

„A který vlk vyhraje?”

Starý

Indián odpověděl, „Ten kterého
krmíš”.

Problémy z překlady Bible.

Problémy z překlady Bible.

Při dnešní četbě daných biblických textů jsem narazil na dosti výrazné rozdíly ve znění úryvku ze Skutků apoštolů v kapitole 3. verš 16.

Jednotlivé citace:

Bible kralická– Skrze víru ve jméno jeho,tohoto, kteréhož vy vidíte a znáte, utvrdilo jméno jeho. Víra, pravím, kteráž jest skrze něho, dala jemu celé zdraví.

Žilkův překlad NZ – Skrze víru v jeho jméno tohoto člověka, kterého vidíte a znáte, učinilo silným jeho jméno, a víra, kterou on dává, mu vrátila toto plné zdraví.

Colův Řmk překlad – Pro víru v jméno jeho dodalo jeho jméno síly tomuto (člověku), kterého vidíte i znáte. Ano, ta víra, která je od něho, dala mu to plné zdraví.

Český ekumen. překlad – A protože tento člověk, kterého tu vidíte a poznáváte, uvěřil v jeho jméno, moc Ježíšova mu dala sílu a zdraví – a víra, kterou jméno Ježíšovo v něm vzbudilo, úplně ho uzdravila.

Liturgický Řmk překlad – A protože v něho věříme, dalo jméno sílu tomuto člověku, kterého vidíte i znáte, a (právě) víra, která od něho vychází, úplně uzdravila tohoto nemocného.

Nová Bible Kralická – Bylo to jeho jméno, co na základě víry v něj dalo sílu tomuto muži... Ano, víra, která se opírá o něj, ho uzdravila.

Zcela záměrně nebudu na tomhle místě, alespoň ne nyní, dál rozebírat tento konkrétní příklad. Předkládám jej spíše jako podnět pro případné čtenáře k jejich osobnímu konání v téhle záležitosti. Současné dění v oboru překládání Bible vyvolané vydáním "Bible 21.století" (původně Nová Bible Kralická) a pestrá směsice ohlasů na ně jen potvrzuje obtížnost a svým způsobem "nekonečnost" práce na tomto poli. Zaujal mě umírněný postoji kardinála Vlka a docela odmítavé až nepřejné stanovisko České biskupské konference. Proti tomu stojí nadšené hodnocení od představitele Ekumenické rady církví ČR Černého. Já sám tuhle biblickou práci vítám, přijímám ji s vědomím, že je to jeden z řady kroků, který je službou lidem této doby. A pokud jde o marketing použitý k její prezentaci i to vidím jako možnou verzi jak dostát evangelnímu příkazu jít do celého světa a zvěstovat evangelium. A ještě jedna poznámka - apoštol Pavel v jednom ze svých listů naráží na fakt, že někteří lidé využili jeho věznění k prosazení své osoby při zvěstování evangelia a celou záležitost uzavírá nesobeckým prohlášením, že nejdůležitější je skutečnost, že je zvěstován Kristus. Odložme i tady jakoukoli řevnivost a rivalitu a přejme tomuto novému překladu dobrou cestu k těm lidem, kteří právě a jen díky jemu budou osloveni a "chyceni" do sítě Božího království.

Brťoví 2006

Poněkud netradičně jsem pojal texty a...

Poněkud netradičně jsem pojal texty a proto i vlastní úvahu letošních Velikonoc. Tradiční slovo je  zvolání: "Smrt byla poražena, Ježíš Kristus vstal z mrtvých! Aleluja!" Tohle slovo víry nezpochybňuji, protože bez něho bychom ani Velikonoce slavit nemohli, nic bychom  nevěděli o Ježíši Kristu a jako pohané bychom nic nevěděli o Bohu Otci i Synu i Duchu svatém. Bez tohoto slova, bez toho co je v něm obsaženo, bychom neměli tuto víru,   dar Boží milosti k nám.

Přesto vidím jako dobré pohlédnout na příběh Ježíšův, který se završil o Velikonocích také z pohledu jehož úhel předurčuje text knihy Job, který čteme v její 19.kapitole: "Já vím, že můj Vykupitel je živ a jako poslední se postaví nad prachem. A kdyby mi kůži sedřeli, ač zbaven masa, uzřím Boha, já ho uzřím, pro mne tu bude, mé oči ho uvidí, ne někdo cizí, mé ledví po tom prahne v mém nitru." Nutně se proto musím vrátit  vzpomínkou k mému textu z květné neděle o vrtkavé přízni lidí a opuštěnosti člověka uprostřed davů lidí. Ježíšův velikonoční příběh v tradičním podání a vnímání a interpretaci je 

v našich myslích ohrožen jistou dávkou odosobnění. Z Ježíšova života,  jeho smrti a posléze i vzkříšení se ve zvěsti církve stává jakýsi nástroj, či pomůcka ke zjednání, jistým způsobem nás uspokojující, naší pozice před Bohem. Velikonočnímu příběhu hrozí, že se stane jakýmsi odosobněným  nástrojem našeho ospravedlnění a tak i dobré vyhlídky pro naši posmrtnou budoucnost. 

V tomto světle  vidím jako užitečné uvažovat o Ježíšově příběhu jako o příběhu člověka jdoucího vstříc bolesti, utrpení a nakonec i smrti. A tady má své nezastupitelné místo příběh Jobův.  Tento příběh je mi prototypem té lidské situace v níž se na konci své životní pouti ocitne většina lidí, pokud je nezastihne rychlá a náhlá smrt. Ať už je tomu jakkoli platí o každém člověku, že se v závěru své životní pouti nakonec ocitá zcela sám. Ano může přitom být obklopen přáteli, souvěrci, rodinou a přece jen je sám jako onen boží muž Job, který přišel o majetek, přežil své děti, byl postižen nemocí a jeho manželka s ním nebyla ochotná být solidární, naopak jej nabádala, aby se odvrátil od Boha. Job je mi předobrazem trpícího a posléze ukřižovaného Ježíše z Nazaretu. Vidím-li člověka Ježíše jak ztrácí postupně ale s jistotou svoji rodinu, přátele a příznivce na cestě vedoucí až na Golgotu a na dřevo kříže, vidím Joba a vidím bezpočet "obyčejných" lidí jak  se pro své stáří, nemohoucnost a nemoc ocitají ve stále pronikavější izolaci 

a osamělosti.

Jistě je důležité co pro křesťany v Ježíšově příběhu rozpoznal a nalezl apoštol Pavel, když mluví o našem vykoupení a osvobození z moci hříchu a ospravedlnění před Bohem skrze smrt Krista Ježíše, Syna Božího. Neméně důležité  a především srozumitelnější je pro člověka naší doby, prožívajícího závěr svého životního příběhu, to, že v Ježíšově příběhu od nemanželského početí, přes chvilkovou přízeň mnohých, posléze však jejich odklon a nepřátelství i nenávist a uvržení do lidské osamělosti rozpoznává něco ze svého vlastního příběhu. To podstatné a vskutku pomáhající a spasitelné může tento člověk nalézt a přisvojit si ve skutečnosti Ježíšova osvobození z pout smrti divem vzkříšení. To že Ježíš nezůstal v zajetí a moci smrti otevírá před každým člověkem skrze možnost víry prostor naděje a skrze přítomnost víry jistotu, že to bolestivé a zarmucující co bývá  průvodcem jeho cesty k poslednímu nemá moc definitivy, že nad tím vším se klene  duha (znak to nového života) milosti a milosrdenství v podobě Ducha svatého vycházející od Boha Otce  branou Božího Syna Ježíše Krista a uvádějící jej do nového rozměru jeho existence spolu s Kristem skryté v Bohu zdroji a místu věčného života.

           

Psáno v den kdy se v církvi čte evangelium o učednících potkavších na cestě do Emauz Vzkříšeného Pána.

Na Budči, konec roku 2008

Já jsem světlo světa; kdo mě následuje

                                                                                          O svatém týdnu léta Páně 2009

"Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, 

nebude chodit ve tmě, ale bude mít

světlo života"                                   (Jan 8,12)

Radostné dny Velikonoc, kdy více než jindy děkujeme Bohu 

za dar svobody (od moci hříchu),

kterou nám zjednal ve svém Synu Ježíši Kristu

a který si smíme milostí víry přisvojit,

Vám všem přátelé přeje

                                   Jan Hálek.

Letošní Květná (pašijová) neděle a s ...

Letošní Květná (pašijová) neděle 

a s ní spojená evangelní zvěst u nás v České republice dostaly zvláštní konotace díky tomu, že v ten den v naší republice pobýval americký prezident Barak Obama.

Texty evangelistů, které se přímo vztahují k této neděli  líčí Ježíšův vjezd do Jeruzaléma. Obrazem, který v nich vytvářejí  činí tuto událost blízkou chápání lidmi naší doby. Ježíš se setkává, díky pověsti jež ho předchází, s projevy velkého lidského očekávání a toho čemu dnes říkáme popularita. Vzápětí nato při další četbě shledáváme jak tato přízeň lidí je vrtkavá. I ti nejbližší z jeho kruhu pod tlakem vnějších okolností se od něho odklánějí a v jednom případě  takový člověk jedná přímo proti němu.

Baracka Obamu rovněž předchází pověst člověka v něhož lidé a nejen v Americe vkládají velké naděje, spojují si s ním velká očekávání. Snad neoslyší tento státník hlas Václava Havla, který jej na tuto skutečnost a na její rizika při osobním setkání upozornil. Havel přímo mluvil o natolik možném radikálním obratu v mínění veřejnosti o Baracku Obamovi, že nadšení pro něho se promění v nenávist.

Ještě jeden zvláštní postřeh budu mít spojen s Obamovou návštěvou v Praze spojen. Obama na Květnou neděli dopoledne v 10 hodin na Hradčanském náměstí pronesl jediný veřejný projev na veřejnosti. Byl to jeho první veřejný projev v Evropě od chvíle kdy se ujal úřadu prezidenta USA. Na místě si jej vyslechlo asi 10 000 lidí. I tato událost dostala zvláštní konotaci s Květnou nedělí a jejím poselstvím. Z bezpečnostních důvodů se nemohla v katedrále na Pražském hradě konat tradiční bohoslužba. Náhradní prostor pro liturgii Květné (pašijové) neděle byl nalezen v chrámu Panny Marie pod Týnem, kde v husitských dobách sídlila husitská konzistoř. 

Jako byl Kristus po slavnostním vítání nakonec v hanbě a ponížení vyveden za hradby města a tam ukřižován, tak i Kristus Oslavený, který zaslibuje i dnes svůj příchod doprostřed církevního shromáždění v Duchu svatém, byl tentokrát vykázán do podhradí, aby nebyla narušena bezpečnostní opatření činěná na ochranu  smrtelníka o kterém média mluví jako o nejmocnějším muži planety.

Nedávno jsem psal o filmu jehož témat...

Nedávno jsem psal o filmu

jehož tématem byla manipulace člověka člověkem. Dnes se jen krátce pokusím o pohled na tohle téma ve světle evangelia. 

Evangelisté často mluví o tom, že kolem Ježíše se shromažďovaly zástupy lidí a někdy jej doslova pronásledovaly. Pokud k něčemu podobnému docházelo v případě jiných osob 

a ono k tomu dochází i v naší době, pak bylo a je aktuální i dnes se ptát zda tu nehrozí oněm davům ze strany těch kolem nichž se shlukují nebezpečí manipulace. Každopádně ti "zbožňovaní" se v tomto pokušení nacházejí. I Ježíš tohle pokušení poznal, dosvědčuje to vyprávění o jeho pokušení na poušti.

Sledujeme-li však Ježíše pozorně pak shledáváme, že tomuhle pokušení nepodlehl. Nemanipuloval lidmi ale také nenechal lidi aby manipulovali s ním. Byl a zůstal svůj za všech okolností, zachoval si vnitřní svobodu a v ní  jednal, žil. Ježíš hrál poctivou hru 

k lidem, které povolával, k lidem, kteří jej ze své vůle  chtěli následovat. Tak tito lidé z Ježíšových úst slyšeli, že žádný, kdo se nerozloučí se vším co má nemůže se stát jeho učedníkem a chce-li jej někdo následovat ať si uvědomí, že on Ježíš nemá kde by hlavu složil. Vyjmenování všech těchto skutečností je pádným důkazem, že Ježíš není falešný hráč a svůdce sledující výhradně svůj prospěch na úkor lidí, jež by takto oklamal. Nejen to, Ježíš lidi vede k tomu, aby se nepřetvařovali a tak neklamali sebe samotné.

A co my, kteří jsme ve službě evangeliu? Nejsme ohroženi pokušením stát se manipulátory lidí, kteří k nám přicházejí, aby slyšeli evangelium? Tohle nebezpečí, myslím, je docela aktuální a to jak tehdy, když patříme k těm, kteří mají "plný kostel" nebo jsme ti, kteří stojí tváří v tvář jen několika jedincům ztrácejícím v chrámové prostoře. Důvody jsou sice pokaždé jiné ale původce pokušení je stále týž, byť pokaždé v jiném převleku.

Prvotní strach, tak se jmenoval pozor...

Prvotní strach,
tak se jmenoval pozoruhodný film, který mě po dlouhé době zaujal natolik, že jsem ho vydržel sledovat navzdory pozdní noční hodině na TV Nova. Dávali jej v neděli 22. března. Hlavní role tam byly vlastně dvě, obě mužské. Prominentní a sebevědomý chicagský právník Martin Vail (Richard Gere) se ujme obhajoby devatenáctiletého ministranta Aarona Stamplera (Edward Norton za herecký výkon obdržel Zlatý Globus). Ministrant je jediným podezřelým z brutální vraždy biskupa Rushmana.
Vraždě předcházel biskupův dobročinný večírek na kterém se setkali budoucí soupeři
v soudní síni státní návladní Shauggeness, jeho asistentka a Vailova exmilenka Janet na straně jedné a na straně druhé advokát Martin Vail. Divák tak měl možnost nahlédnout zčásti do propletence vzájemných vztahů těchto osob, které budou hrát svoji roli
v následujícím příběhu.
Martin Vail řeší jeden ze svých případů a přitom spatří v televizi přímý přenos policejního pronásledování ministranta Aarona, který celý zakrvavený prchá z biskupovy rezidence, kde policisté nalezli zohavenou mrtvolu biskupa Rushmana. Mladík je posléze dostižen
a zatčen. Vail se při sledování tohoto dramatu rozhodne, že zatčeného mladíka navštíví
v policejní cele a nabídne mu svoji obhajobu, pochopitelně zdarma, protože chudý mladík by na jeho služby neměl prostředky. Vail to nečiní z lidumilství, cítí tu příležitost podpořit svoji popularitu a s tím i cenu pro budoucí potencionální klienty. Už tady se setkáváme s ústřední myšlenkou filmu zabývající vzájemnou lidskou manipulací.
Vailův nový klient se jeví jako člověk mající jistý handicap. Divák to může vytušit z jeho zajíkavého způsobu řeči. Je to jasný outsider, který se ve špatnou chvíli vyskytl na špatném místě. Policii i žalobě se jeví jako jasný a nezpochybnitelný pachatel hrůzné vraždy (biskup byl probodán 70 bodnými ranami a měl vyloupané oči). Vail mladého ministranta přiměje
k tomu, že ten se plně spolehne na něho a nebude se o vlastní vůli nikterak verbálně projevovat v průběhu vyšetřování i výslechů u soudu. Vail ve své činnosti obhájce využívá dobré osobní znalosti své soupeřky, kterou je jako žalobkyně jeho exmilenka Janet.
V průběhu procesu vystupují na světlo světa různé okolnosti vrhající stín na postavu zavražděného biskupa. Vychází najevo, že máslo na hlavě má i státní návladní Shaugheness, který je členem uskupení spekulujícího s církevními pozemky jež měl ve správě zavražděný. Vail ve svém pátrání zjišťuje informace o minulosti svého mandanta. Při tomto pátání je nalezena videokazeta těžce kompromitující biskupa Rushmana. Je na ní zachycen při přípravě svého kázání ale v další části nahrávky je zachycena scéna kde biskup manipuluje své dva ministranty a dívku jednoho z nich k jednání, které z nahrávky činí porno. Jedním z ministrantů je obžalovaný Aaron Stampler a dívka je osoba ke které měl Stampler intimní vztah. Přesto proces neprobíhá nikterak jednoznačně a v jedné fázi i sám Vail má pocit, že případ ztrácí.
Obrat nastává díky Vailovu zjištění, že jeho mandant má také "druhou tvář". Vyjde to najevo při rozhovoru, který s ním Vail vede v cele. V určitém momentě se Aaron Stampler mění ze zajíkavého mladíka, který má problém se souvisle vyjádřit v útočnou osobu mocnou souvislé řeči. Je to jen okamžik. Vail ho však nepřehlédne a proto do svých služeb angažuje psycholožku. Ta vede v cele dlouhé rozhovory s Aaronem a zároveň je natáčí na videokameru. Do jednoho z těchto rozhovorů vstoupí Martin Vail. Psycholožku vykáže ven
z cely a ta sleduje dění uvnitř skrze okno. Vail slovně přitlačí Aarona, když jej obviní, že mu neříká pravdu. Konfrontace obou posléze graduje ve fyzický útok Aarona na advokáta. Vail
i psycholožka dojdou k přesvědčení, že mají co činit se schizofrenikem. Vail na tom postaví další postup své obhajoby. Při jednání v soudní síni využije i své osobní znalosti psychologie žalobkyně Janet. V zájmu věci svého klienta i v zájmu svého úspěchu v kauze ji dokáže vmanipulovat do situace, která pro ni znamená zdrcující porážku v procesu i ztrátu místa. Tohle Martinovo počínání lze jen těžko považovat za neférové. Byl to jednoznačný střet kdo z koho, kdo svým důvtipem i taktikou překoná svého soupeře. Martin Vail vede před soudem a porotci výslech svého mandanta. Svým výslechem vědomě připraví situaci
o které předpokládá, že se stane dobrým předpolím pro zdolání své soupeřky. Bylo na ní zda to prohlédne. Neprohlédla. Vedla výslech obviněného takovým způsobem a směrem, že divákovi filmu bylo jasné, že je pouze otázkou času, kdy se Aaron Stampler ze zaraženého chlapce náhle promění v útočníka. A stalo se tak. Pro Janet překvapivě ve chvíli kdy si již myslela, že vítězství je na její straně. Aaron pojednou vstane verbálně na žalobkyni zaútočí
a vzápětí přeskakuje stůl, který ho od ní odděluje a fyzicky ji napadne.
Věc je jasná. Obžalovaný sám svým jednáním všem v soudní síni prokázal, že je těžký schizofrenik a obžaloba se sesypala jako domek z karet. Martin Vail slaví vítězství. Jeho popularita opět vzroste. Zdá se, že film může skončit, není co přidat. A přece ještě všemu konec není. Advokát jde naposledy za svým mandantem, který je sice stále ve vězeňské cele, navíc spoután na rukou i na nohou ale čeká jej dobrá zpráva. Po pobytu v léčebném zařízení bude propuštěn na svobodu. To mu sděluje Martin Vail. Má co činit opět s tím zajíkavým mladíkem, těžko ze sebe soukajícím slova. Když se spolu konečně loučí Aaron za advokátem v souvislé řeči zavolá něco o tom jak se jim společně podařilo porazit žalobkyni Janet. Martin Vail jde dál a tu se zastaví, obrátí se a jde zpět k Aaronovi. V dalším rozhovoru, který už není rozmluvou se zajíkajícím se chlapcem nýbrž střetnutím se suverénem, který všem , včetně svého advokáta, vytřel zrak. Vychází najevo, že Aaron je skutečně biskupovým vrahem a roli schizofrenika mistrovsky zahrál. Ne Martin Vail je mistrem manipulace s lidmi ale Aaron Stampler. Vmete tuhle skutečnost advokátovi do tváře jist si tím, že ten v zájmu vlastní prestiže a zachování tváře jej neprozradí.
Film svým vyústěním klade divákovi otázku: "Kdo byl hlavním viníkem v tomto dramatu?" Nezapomňme na zavražděného biskupa Rushmana a obsah záznamu videokazety kde nutí
k ponižujícímu jednání mladé lidi, kterým nejprve poskytl v jejich životní nouzi pomoc
a útočiště, ne však z blíženské lásky a milosrdenství nýbrž za cenu jejich lidského ponížení. Kdo byl větší a hříšnější manipulátor lidí? Martin Vail, Aaron Stampler anebo biskup Rushman?

Prvotní strach (Primal Fear, USA 1996, režie Gregory Hoblit podle stejnojmenného románu Wiliama Diehla.

Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět

Kdo položí ruku na pluh a ohlíží se zpět ...
Jak často se to člověku stane, že se pro něco rozhodne začne v tom konat a přesto se po jisté době zarazí a ohlédne se zpět.
Proč se nám to stává? Zjišťujeme, že nás započatá činnost neuspokojuje, že nepřichází kýžený výsledek, nedocházíme kladné anebo vůbec žádné odezvy. Tehdy se nás zmocní pochybnost.
Tohle všechno se neděje jen v tak zvaných světských činnostech, děje se to i v životě víry v Ježíše Krista. Proč tomu tak je? Proč nás to natolik "rozhodí", že počneme pochybovat, ohlížíme se zpět, dokonce se nás zmocňuje myšlenka zda jsme se nestali obětí omylu.
Odkud se v naší mysli tyto otázky vynořují, kde je jejich pramen, co je jejich příčinou? Z našeho srdce se vynořují. Z naší soustředěnosti na sebe sama. Je to určitý paradox, že tyhle skutečnosti naší nesvobody, naší nevykoupenosti nám přesto dovolují konat službu evangeliu.
Patří k životu víry a ke službě evangeliu zvlášť, že dochází k setkávání se s překážkami a protivenstvím. Stane se, že jim člověk i podlehne. Pak může dojít i k tomu, že se takový člověk nejen zastaví a ohlédne. Může dojít i k jeho odvratu, vystoupení, opuštění této služby.
A přesto, ne pokaždé když se něco takového dá v člověku do pohybu to dojde až do nezvratného konce. Je to pak jeho zásluha, či je to záležitost Boží lásky a milosti, že člověk prošlý takovýmto stavem mysli a ducha se znovu vrátí, aby pokračoval v započaté cestě a přitom zcela obyčejně, přirozeně to odůvodní vyznáním: "Ke komu jinému bych šel, vždyť jen ty Pane Ježíši máš pro mě slovo života."
Buďme připraveni na to, že takovýmto úskalím, soutěskou projdeme dříve či později všichni. Uslyšíme přitom otázku: "Máš mě rád?", kterou se nás ptá Pán Ježíš. Buďme za ni vděčni, vděčni za to,  náležíme-li k těm kdo se pod její naléhavostí zarmoutí a stanou se způsobilými vyznat: "Pane, ty víš všecko, ty víš také, že tě mám rád."
..

Je nám dáno žít v době, která je pro ...

Je nám dáno žít v době, která je pro mnoho lidí dobou nesnadnou plnou existenční nejistoty. Lze namítnout, že lidská existence není nikdy jistá a prostá všelijakých ohrožení. Přesto je třeba rozlišovat. Mluvím-li o době a množství lidí pak již z této formulace je patrné, že se ve společnosti děje něco mimořádného,co nabývá charakter toho co je jinak vyhraženo lékařské branži, totiž epidemie. Trvá to již měsíce a nikdo neví kdy to dojde do kýženého bodu obratu. Ano slyšíme především řeč o číslech, procentech a penězích. Zůstaneme-li jen u těchto pojmů a termínů pak je to odosobněné, anonymní. Jenomže za tím jsou přítomny osudy živých lidí na které toto vše doléhá v konkrétní a zcela hmatatelné podobě. Skutečně je to existenciálně ohrožuje.
Hledají se viníci a jde to ztěžka, protože to co se dnes ve společnosti děje má rozsáhlé kořeny a zdá se, že u pramene toho všeho byl dobrý úmysl, dopřát pokud možno co nejširšímu okruhu lidí určitý standard životního komfortu. Bylo to však činěno od počátku vědomě na dluh. A tady je kámen úrazu, počátek dnešní nouze, která na mnohé počíná tvrdě dopadat. Pojednou vychází najevo, že onen výše zmiňovaný úmysl nebyl prost vedlejších zištných myšlenek. Ti kteří před lety rozjížděli velký hypotéční příběh to nečinili z prostého a čistého lidumilství, byli vedeni myšlenkou na budoucí výnos a zisk. Jenomže přitom pozbyli schopnost a snad i ochotu realisticky uvažovat a brát v potaz co je ještě možné a co už je čirá fantazie a hazard.
Proto jsme dnes svědky toho co způsobuje tak zvaný efekt pohybu motýlých křídel, kdy z něčeho malého, nenápadného a proto zdánlivě zcela neškodného vyroste problém, tentokrát dělající těžkou hlavu bezpočtu lidí na celém světě.
Na koho důsledky tohoto lidského počínání doléhají? Obecně lze říci, že na všechny. To jistě, ne však na všechny ve stejné míře a se stejnými důsledky. Začínají se, zatím ojediněle objevovat zprávy o lidských tragediích zapřičiněných očividně touto krizí společnosti. Zatím jsme slyšeli jednu zprávu o tom, že důsledky krize neunesl movitý člověk. Bylo to nedávno v Německu, kde jistý vlastník různých firem a investor stál náhle tváří v tvář skutečnosti, že jeho spekulace na akciovém trhu mu nevyšla a on tak přišel o velké množství peněz. Neznamenalo to však, že se ocitl zcela na mizině, že by z něho byl žebrák a přesto si sáhl na život. Vyšlo tak najevo co bylo jeho životní autoritou, co určovalo jeho myšlení a konání. Byl to bůh mamonu. Spolčení s ním stálo tohoto bohatého člověka život, který mu nedal mamon ale Stvořitel. On ho poslal do tohoto světa, On mu svěřil určité hřivny, z hospodaření s nimi měl tento člověk, až by se navršil čas, Pánu a Dárci svého života skládat bilanci. Co však ti, kteří se také ocitnou v tísnivé situaci a dolehne skutečná a hmatatelná nouze? Co když někdo z těchto lidí tuhle situaci neunese a také si sáhne na život? Jsou to navýsost palčivé otázky a nesnadno se na ně hledá odpověď.
Pokusím se o odpověď z pozice víry v Ježíše Krista. Nahlíženo tímto pohledem jde o životní zkoušku každého jednoho konkrétního člověka. Záleží na jeho životní filozofii, na tom zda v jeho životě je přítomna víra v Ježíše Krista. Je to možnost, cesta na kterou lze ukázat a pozvat člověka hledajícího východisko z existenciální nouze. Není přitom možné předkládat mu v této souvislosti nějaké klamavé představy a naděje. Je však možné nabídnout vytržení z osamělosti a bezvýchodnosti jeho postavení v tom, že otevře svůj život i s jeho stinnými stránkami Ježíši Kristu. Je jen na něm zda se odváží tento krok víry učinit. Bude to nepochybně pro leckoho krok do neznáma, učiněný s jistými představami o očekávané odpovědi. Musí však být připraven a ochoten přijmout jako odpověď řešení, které ho možná překvapí a zaskočí, protože Ten na koho se obrací sám prošel zkouškou utrpení. Jedním je možno si být jist, že On může pomoci těm, na které zkoušky přicházejí (Žd 2,18). Přidáno v pátek 6.3.2009.