kontexty

Kontexty současné krize

 

Život víry nežijeme ve skleněném domě v izolaci od společenského dění dnešního světa. Bylo by pokrytectvím tvrdit, že nejsme jeho součástí. Zároveň přitom platí napomenutí Ježíšovo před tím,  abychom se světem nechali pohltit a tak s ním splynuli a nakonec se 

v něm „rozpustili“. S vědomím tohoto rozměru věřící existence se chci podělit 

o myšlenky dvou, z mého pohledu pozoruhodných textů, které jsem nedávno četl na stránkách sekulárního tisku. Oba texty  vybočují z toho co se dnes běžně nabízí ke čtení. Usilují o hloubkovou sondu do společenského dění. Jejich autoři mají svůj původ geograficky takřka protichůdný. Autor obsáhlejšího textu pochází z České republiky 

a druhý je Filipínec působící v USA. Když jsem oba texty opakovaně pročítal neodbytně se mi nabízela myšlenka, že čtu slova svým způsobem prorocká. Vezmu-li v úvahu, 

že bibličtí proroci byli bedlivými pozorovateli dění ve  společnosti své doby a závěry, 

ke kterým docházeli, pak zveřejňovali způsobem v té době obvyklým jejich veřejným vyhlášením, jistou paralelu je zde možno nalézt. Prostředí ve kterém autoři, jejichž myšlenky zde chci přiblížit, své poznatky a závěry zveřejňují je, na rozdíl od podmínek ve kterých působili bibličtí proroci, liberální a svobodné. Přesto  není nikterak výrazně 

k jejich přijetí připravené a ochotné. Oba autoři, Petr Fiala politolog a historik rektor MU v Brně a  Richard Fernandes filozof, se pozoruhodně doplňují. Jejich texty  jsou  poznávací ale i kritické a český autor svůj text navíc označuje jako provokativní.

Richard Fernandes svůj esej nadepsal titulkem „Prodali jsme pravdu za „koks“ a úroky“. V úvodní části píše o fenoménu televize: „předpokládáme, že všichni vědí, že to, co je 

v televizi, není skutečné.“ Autor má na mysli konkrétní osoby anglosaského světa vystupující v televizi a poukazuje na rozpor mezi tím jak se tito lidé představují divákovi přes obrazovku a jak se chovají ve svém „mimotelevizním“ osobním životě. Pro ilustraci uvádí několik příkladů, tak zmiňuje jakéhosi Franka  Bouche, který se v 70. a 80. letech v TV prezentoval jako oblíbenec žen v domácnosti. V roce 1988 však přiznal, že bere kokain a na večírcích s prostitutkami si obléká dámské prádlo. Fernandes k tomu říká:

 „V poskytování fantazií se točí příliš mnoho peněz na to, abychom si mohli dovolit kdovíjak  do hloubky šťourat do skutečnosti, na níž tento byznys stojí. Show musí pokračovat, a dokud je zábavná, většině veřejnosti na tom, co se děje v zákulisí, nezáleží. Problém je pak v tom, že když  přece jen  někdo z těchto bavičů, okolnostmi donucen, přizná pravdu lidé mu ji nevěří, myslí si, že je to součást show. Když je fantazie poutavá, komu záleží na pravdě?“ Fernandes píše, že lidem prahnoucím po tom zakoušet vzrušení už na pravdě nezáleží, chtějí vidět extázi vítězství i agonii porážky a nestojí o to, aby jim někdo připomínal, že jejich televizní idol nosí snad příčesek a je sjetý pod obraz. V této souvislosti se Fernandes ptá: „Jak jsme dospěli k takové lhostejnosti vůči padělkům? Proč jsme ochotni přijímat chytré faksimile, místo toho co je zjevně reálné?“ Odpovídá takto: Moderní ekonomika neprodukuje věci ale nehmotné zboží zvané služby jako jsou pojišťovnictví, bankovnictví, státní úřady, turistické služby, média, kongresové služby, konzultantské služby a mohlo by se vyjmenovávat ještě dál. To vše je neseno společným jmenovatelem – výroba spokojenosti. Pravda takovéto ekonomiky je založena na vjemech. Na trhu s fantazií má pravda malou nebo nulovou hodnotu. Možná je skutečným psychologickým účelem všelijakých vládních stimulačních balíčků naznačit lidem, že znát pravdu není žádoucí, že hudba může hrát pořád, stačí jen si to silně přát. Problémem  přesto zůstává, že od pravdy se nikdy nemůžeme zcela oprostit. Fernandes píše, slova „a poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí“ lze použít i ve zcela sekulárním významu jako vyjádření potřeby nepodléhat špatným informacím, protože ony způsobují destrukci. Je třeba se vzpamatovat a vrátit se nejkratší cestou do reality. Lidé ve svých individuálních příbězích jsou do reality vraceni nemilosrdně třeba zaklepáním exekutora dluhů na jejich obydlí. U společnosti to jde  pomaleji i když i jí a tedy nám všem se může stát, pokud se ti kdo ji spravují včas nevzpamatují, že k jisté formě exekuce dojde 

v podobě státního bankrotu.

Právě tématem tohoto druhu odpovědnosti se zabývá velmi zevrubně politolog a historik Petr Fiala  v obsáhlém textu nadepsaném JAK SE VRÁTÍ POLITIKA. Nejprve uvádí několik definic pojmu politika. Je to schopnost a způsob řešení problémů společnosti. Politika je především něco, co poskytuje společnosti  jistý typ řádu, hierarchizuje 

a reguluje moc, vytváří nástroje a řeší problémy a konflikty společnosti. Takové společenské problémy, které mají sociálně-ekonomický a kulturně-identitní charakter nelze zvládnout jinak než politicky. Pokud politika selhává – a toho jsme dnes svědky – může to mít pro společnost osudové  následky. Že to není žádná vzdálená a fantasijní chiméra  dokládá skutečnost, že dnešní politika o mnoha důležitých záležitostech spíše mlčí, bagatelizuje je či je nechává stranou. My všichni to podvědomě tušíme ale nevíme co s tím.

Dnešní společenské problémy jsou způsobeny něčím, co lze označit jako paradox úspěchu. Žijeme v nejlepší, nejlidštější , nejsociálnější společnosti, jaká kdy existovala. Jsme společností na vrcholu. Z něho lze buďto mírně sestoupit a vystoupat na další vrchol, nebo prostě strmě spadnout dolů. Evropské společnosti jsou na tom zatím ještě dobře, už je však možné kolem nás tušit řadu problémů jež nás mohou ohrozit, ale nikomu se o nich nechce mluvit. Společenská elita je velmi široká a je okouzlena možnostmi, které integrovaný svět nabízí. Společenské skupiny, které tvoří střední třídu mají velmi slušný životní standard, především pak spoustu zábavy. Mlhavé pocity nespokojenosti, jakéhosi tušení, že něco není úplně v pořádku tu jsou, ale není dostatek prostoru, podnětů a ochoty je artikulovat.

Přitom nedaleko, na okraji toho co chápeme jako „Evropu“, na jejím jihovýchodním

a východním koridoru je možno být konfrontován se světem zcela jiným: mnohem beznadějnějším, chudším, brutálnějším, nebezpečnějším a čas od času sužovaným válkami. Ba co víc, ač se nám to z našeho úhlu pohledu tak nejeví, celý svět je stále horším místem k životu a pokud se v něm podmínky přece jen zlepšují pak jen pro malou skupinu lidí.

Je užitečné si v této souvislosti připomenout tento historický příběh. V Evropě, která sama sebe téměř zničila dvěma světovými válkami se postupně vytvořil po té druhé v její západní části pozoruhodný ostrov blahobytu, míru, trvalého ekonomického rozvoje 

a přátelské spolupráce dříve znepřátelených národů. To vše se odehrávalo do roku 1989 v tzv. bipolárním světě majícím pro západní Evropu paradoxně jednu přednost: komunismus představoval jasně definované nebezpečí jež tyto země nutilo k zajištění vnější bezpečnosti a poskytovalo jim úzkou spolupráci a ochranu ze strany USA. Zároveň to uvnitř těchto zemí posilovalo demokratickou politickou soutěž a vedlo ke stále užší ekonomické a bezpečnostní spolupráci. V tomto geografickém prostoru se podařilo dosáhnout nové společenské situace, když nejpozději  od 50. let zde definitivně přestaly existovat problémy se zajišťováním dostatku potravin pro jeho obyvatele. Sociální standard umožňoval neustále rostoucímu množství lidí nepracovat (studovat delší dobu, relativně brzy odcházet do penze). Celoplošně se zlepšila také zdravotní péče. Souběžně 

s tím bylo stále méně lidí, lépe a déle žijících, ochotno dělat méně kvalifikovanou a hůře placenou práci. Paradoxně  začal stagnovat přírůstek obyvatel a problém nedostatku pracovních sil se řešil příchodem lidí z chudších zemí. Navzdory těmto latentním náznakům budoucích možných problémů vznikal v západní společnosti pocit sebeuspokojení a bezpečí. Evropské společnosti prvního desetiletí 21. století byly na vrcholu, prosperovaly a byly zahleděny do sebe sama.

 Za této situace si spokojení Evropané všimli, že USA, které je vojensky zabezpečovaly

a po 2. světové válce jim ekonomicky pomohly, jsou na tom v mnoha směrech lépe. Proto začali USA napodobovat  a tak zvaně dohánět. Problém byl a je ve skutečnosti, že americká společnost je „mladá“ a je utvářena zcela odlišně, má jiné vnitřní problémy, odlišné způsoby jejich řešení a je velice ideová a náboženská. Současně došlo k tomu, že evropské státy se za velkého souhlasu občanů začaly stále víc distancovat od zahraničně politického a vojenského konání USA ve světě. Souběžně s tím se nám přihodilo, že jsme v Evropě přestali o problémech mluvit otevřeně a nenazýváme je pravými jmény. Prosperita, blahobyt, příklon k zábavě, všeobecný úspěch si vybírají svou daň, kterou je právě mlčení a pomíjení problémů. Vytváří se tak prostředí pro vznik směnky, která nemůže být splacena a zákonitě, dříve či později, bude následovat exekuce.

Prostředím podněcujícím vznik takové směnky je i ubývání Evropanů jež dává  vzniknout demografickému problému. Neochota konat určitý druh práce založila na problém přistěhovalectví. Dnes je jasně viditelné, že přistěhovalci dříve či později vystoupí s vlastními náboženskými a následně i politickými požadavky. Jiným z problémů zakládajících na vznik oné nesplatné směnky je zdravotní péče, problém mající rozměry o nichž se dosud spíše mlčí. Právě  ve zdravotnictví je možno vidět, že rovnostářské pojetí státu se již rozpadlo, přitom ale neregulovaně bez politické dohody a rozhodnutí. Právě vzrůstající nerovnost ve společnosti nemůže být uspokojivě a bezpečně řešena jinak než politicky. V souvislosti s faktem rostoucí nerovnosti ve společnosti vystupuje zvolna a nenápadně fakt vytváření nové společenské vrstvy pro niž běžná pravidla hry platí jen přiměřeně a jen někdy. Vrstva globálních finančníků a podnikatelů se navíc těší specifickým privilegiím a úctě. Do této skupiny se postupně zařazují i tzv celebrity, které společnost zábavy pokládá za důležité a je připravena tolerovat jejich případná privilegia. Tento vývoj je pro demokracii nebezpečný, souvisí se ztrátou politické kontroly veřejného prostoru. Je jen otázkou času, kdy si evropští občané povšimnou postupného vytváření nové šlechty. Je více než jasné, že tato vzrůstající  nerovnost ve společnosti bude závažným  politickým problémem.

Je tu ještě jeden společenský problém, který nikdy v minulosti nebyl tak závažnou politickou otázkou. Je jím skutečnost, že konsenzus o tom, že rodina je základní organizační a mimořádně chráněnou jednotkou se rozpadl. Přitom společnost, jak se zdá, nemůže bez ní dobře existovat, není schopna se reprodukovat a má to řadu jiných sociálně – kulturních problémů. K tomu, aby došlo k posílení postavení rodiny 

v politickém, sociálním, ekonomickém i kulturním smyslu, protože bez ní společnost nemá budoucnost a těžko lze najít alternativu, je možno přistoupit jen za užití politiky.

Autor ve svém textu pak přechází k problematice zajišťování energie a konstatuje, že Evropa je dnes ve velké míře odkázána na energetické zdroje, které vlastní nedemokratické státy. Přitom energie je jenom vrcholek ledovce, který  tvoří skutečnost, že největšími věřiteli evropských zemí, majiteli mnoha významných evropských firem 

a obchodních společností jsou nedemokratické státy. To je znepokojující fakt, protože pak je naše politicky bezproblémová závislost bezproblémovou jen potud dokud je to pro tyto státy výhodné.

Pokud jde o bezpečnost  Evropy pak přístup k jejímu zajištění vychází stále 

z předpokladu, že jí toho příliš nehrozí a jediné co by měla dělat, je do ničeho příliš nezasahovat a nikoho neprovokovat. Problém tohoto postoje spočívá v tom, že takto vysílaný signál je v „překladu“ mentality jiných civilizačních kultur interpretován jako slabost. Tento postoj si může Evropa dovolit do té doby pokud USA budou ochotny nést téměř všechna rizika obrany euroamerické a tedy také evropské civilizace téměř samy. Přitom je zřejmé, že otázka obrany nemá jen finanční a technologický rozměr. Jedná se při jejím řešení také o nezbytné vytváření kulturního či mentálního prostředí 

v evropských zemích, které bude spoluvytvářet vědomí, že svět není zcela bezpečný 

a proto je potřeba mít mechanismy obrany vlastní civilizace a být připraven je použít. Zde je nutné konstatovat, že takové vědomí se v řadě evropských zemí vytratilo (kdo 

z nás je připraven za svoji zemi dobrovolně bojovat?).

Fiala zmiňuje ještě několik kritických míst života Evropy jako je policie a média. Svoje uvažování uzavírá takto: Příští politika se bude muset nejspíše zabývat otázkami majícími filozofickou dimenzi. Technokratické postupy a herecké výkony dominující dnešní viditelné „politice“ na to nebudou stačit. To, že problémy nechceme nebo snad nemůžeme vidět, neznamená, že neexistují. Jsou kolem nás a dříve či později se přihlásí 

s o to větší devastující silou. Evropské společnosti žijí (jako za časů Noemových, pozn.já) v jakési nevědomosti plynoucí z toho, že alespoň zdánlivě nezakoušejí pocit bytostného ohrožení. Symptomy úpadku a budoucích problémů mají zatím podobu střípků. Ty je však nutné skládat v mozaiku, jen tak se nám snad ještě včas otevřou oči. Jinak   Evropanům hrozí, že jejich demokratické společnosti nepřežijí příliš dlouho konec moderní doby, jež je vynesla na vrchol dosavadní lidské existence.

(Volně mnou interpretováno podle původních textů; Fernandes v příloze LN Orientace, P.Fiala v časopise Kontexty  vycházejícím v brněnském vydavatelství CDK.)           

Polar Bear Churchill Manitoba

Polar Bear Churchill Manitoba
Originally uploaded by orclimber

Lední medvěd jak ho většina z nás zřejmě nezná, ve volné přírodě.

A Christmas Carol 3/3

A Christmas Carol 2/3

A Christmas Carol 1/3

ADVENT

Adventní oslovení

„Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo dosáhl dokonalosti…“ Filipským 3,12

 

Bohem v Ježíši Kristu milovaní, přátelé,

Bible je od první stánky zaplněna informacemi svého druhu. Dočítáme se v nich o Bohu a jeho jednání, o lidech ke kterým Bůh promlouvá a jedná s nimi. Dozvídáme se také o jejich reakci na toto Boží jednání. Biblické informace k nám nepřicházejí jen tak pro nic za nic, jakoby samoúčelně. Jsou Božím oslovením nás osobně. Jejich smyslem je oslovit nás natolik, aby nás to přimělo k přemýšlení a následně k odpovědi. Boží oslovení  má jednoznačný cíl, žít zde a v tomto čase v lásce, milosrdenství a pokoji. Cesta k jeho naplnění je vskutku úzkou horskou stezkou. Můžeme ji připodobnit stoupání po jakýchsi stupních, které mají své pojmenování. Tím nejnižším je nenávist, hned v jeho sousedství je lhostejnost a jak postupně stoupáme jsou názvy těch stupňů již libozvučnější – tolerance,zájem, sdílení, schopnost spolupracovat, schopnost odpustit, stát o druhého, dát druhému přednost… Zároveň je nám však stále více zřejmé, že zdolat je ze svých vlastních sil je víc a víc obtížnější. Tady v tomto momentě, kdy se rozhodujeme zda budeme dál stoupat sami spoléhajíce se jen na sebe sama, jsme konfrontováni se skutečností, že naše putování po těchto stupních není jednosměrné.Zjišťujeme, že máme dlouhé prodlevy na jednom stupni a nejen to, že se i vracíme, abychom s trpkostí zjistili, že na to sami nestačíme. O tomhle lidském putování k nám promlouvají biblické texty a ukazují k Tomu Jedinému, který nás může po těch stupních provést a dovést k cíli. Tím Jediným je Ježíš Kristus. Přeji vám všem, abyste jeho hlas nepřeslechli, a když jej uslyšíte, abyste jej každý  přijal do svého života.

Nejen do těchto adventních dnů ale i do přicházejícího roku 2010 vám všem přeji, aby  každé nové ráno jste přijímali jako příležitost vyjít s důvěrou v Boží vedení a s ochotou je  přijímat v duchu naší každodenní prosby:

„přijď Tvé království, Tvá vůle se staň“.

 

 

Jan 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vládnou nám bezcitné děti

Článek Vládnou nám bezcitné děti

je pozoruhodnou studií dnešní Ameriky. V tom, že takový hlas zaznívá tam odsud spatřuji náznak naděje, že nebude mít poslední slovo pesimismus a beznaděj. Ameriku mohou zachránit zase jen Američané. Je to dost podobné –  pochopitelně v jiné rovině –  tomu co jsem v těchto dnech četl v Zápisníku Ivana Hofmana,  věnovaném 20. výročí listopadu 1989. Hofman, který o sobě říká, že na tribunách té doby vystupoval, v blízkosti těch kdo dělali politiku pro novou dobu, jako šašek. Proto mu bylo umožněno nahlédnout do zákulisí a jak říká, nespatřil tam žádnou slávu. Bez lidí ze "zdola" by se to nepodařilo.Podmínkou byla existence naděje. Tu však mocní jsou svým počínáním i v demokracii shopni lidem vzít. Proto je to i v politice největší prohřešek Ani Winston Churchil, když v době 2.světové války nastupoval do úřadu britského premiéra, svým výrokem o potu a krvi, lidem naději nebral, naopak naznačoval východisko . Před tímhle generálním průšvihem, ničení a ztrátou naděje a východiska , jak tomu rozumím, varuje ve své článku jeho autorka Peggy Nooan.

Přeji vám přátelé  prožívání adventního času v radostné naději, přítomnost Krista v našich životech je nám toho garancí.

Na čem budujeme svůj život?

Na čem budujeme svůj život?

Jen v Bohu má duše odpočívá,

od něj přichází má záchrana (Ž 62,2)

Prorok Jeremjáš je v desátém roce vlády judského krále Sidkijáše zadržován na strážním nádvoří královského paláce proto, že veřejně hlásal slovo Hospodinovo oznamující vydání Jeruzaléma do rukou Babyloňanů. Prorok mluvil o tom co se nakonec beze zbytku naplnilo. Jeruzalém byl obléhajícím vojskem babylonského krále Nebúkadnezara dobyt a král Sidkijáš padl do jeho zajetí.

V této zcela beznadějné situaci, která v tom místě a čase neměla žádnou dobrou perspektivu uslyšel Jeremjáš i toto slovo Hospodinovo: "Hle, přijde za tebou Chanamel, syn tvého strýce Šaluma a řekne:´Kup si mé pole v Anatotu. Jako příbuzný na něj máš  předkupní právo.´" A skutečně, krátce nato, přišel na strážní nádvoří za Jeremjášem jeho bratranec s nabídkou, zda by nekoupil od něho pole v Anatotu v kraji Benjamín, vždyť jako příbuzný má na ně předkupní právo. Nakonec Jeremjáše jednoznačně vyzval: "Kup si ho!" Jeremjáš, vědouc, že je to slovo Hospodinovo,to pole v Anatotu od svého příbuzného koupil. Vykonal všechny úřední náležitosti s tím související a svému věrnému společníku Baruchovi uložil: "Dle slova Hospodina zástupů, vezmi všechny tyto listiny a vlož je do hliněné nádoby, aby zůstaly nadlouho zachovány, protože Hospodin, Bůh Izraele praví: ´V této zemi se znovu budou kupovat domy, pole i vinice!´"

Jeremjáš se potom obrátil v modlitbě k Hospodinu a končil ji těmito slovy: "Jen pohleď na ty obléhací náspy! Přitáhli k městu, aby ho dobyli! Město padne mečem, hladem a morem do rukou Babyloňanů, kteří na něj útočí. Naplňuje se to, co jsi řekl – vždyť to sám vidíš! Hospodine, Pane můj, město padá do rukou Babyloňanů, a ty mi přitom říkáš: ´Kup si pole a před svědky zaplať za ně stříbrem!´"

Když si opakovaně čtu tuto 32. kapitolu knihy proroka Jeremjáše slyším z jejích slov poselství o naději navzdory veškerému lidskému vnímání zřejmé beznaděje. Co to vlastně Hospodin, od proroka a skrze jeho zvěstování, od každého člověka, který je čte nebo slyší, vlastně žádá? Řečeno s Paulem Tillichem, luterským kazatelem a protestantským teologem – odvahu být. Odvahu být navzdory úzkosti, kterou prožívám je-li ohroženo mé bytí, ale i bytí těch kdo jsou nedílnou součástí mého bytí. Žijeme své životy ve společenských souvislostech, byť bychom byli sebevětší introverti. Tillich mluví o trojí existenciální úzkosti člověka: před osudem a smrtí, před prázdnotou a nesmyslností a před vinou a zatracením. Dochází k závěru, že radikalizace a naléhavost těchto úzkostí se podílela na vzniku takových kulturně společenských jevů jako byly a jsou komunistický a fašistický kolektivismus a kapitalistický konformismus ve kterých člověk nachází odvahu být jen jako součást většího celku. Proti tomuto druhu odvahy staví Tillich jinou dimenzi lidské odvahy být – odvahu být jako individuum, jako osobnost. Spolu s tím říká, že tato odvaha může svoji poslední jistotu čerpat jen v "absolutní víře" oproštěné od všelijakých lidských představ o Bohu. Tato "odvaha být má kořeny v tom Bohu, který se objevuje, když Bůh (lidských představ) zmizel v úzkosti a pochybování."

Mluví se často (u nás v české kotlině zvlášť) o lidském bezvěrectví o ateismu. Není to však až tolik pravdivé tvrzení. Stačí když se trochu pozorněji díváme kolem sebe a nasloucháme řeči lidí. Komu všemu a čemu všemu lidé věří a přikládají váhu. V čem všem lidé nacházejí vysvětlení a především alibi pro to jak žijí. Dříve či později však seznají, že se utíkali k přeludu podobnému těm bohům, o kterých mluví především SZ texty, vyrobeným lidskýma rukama, ať ze dřeva nebo dokonce ze zlata, kteří jsou hluší a slepí, neschopni navodit osobní vztah se svým uctívatelem. Proč tomu tak je? Protože ona "absolutní víra", dávající odvahu být, mající svůj zdroj v  Bohu, který se objevuje, když bůh lidských představ a přání mizí v úzkosti a pochybování,  je milostí skrze niž ON s námi  navazuje osobní vztah. Nečiní to lacino a bez oběti. Sestoupil do lidské existence a vzal ji v plnosti na sebe v Ježíši z Nazaretu. Neučinil to však jen s výhledem pro tento čas našeho žití, ale proto, aby našemu bytí připomněl, že nekončí smrtí ale má perspektivu za jejím horizontem. V existenci a příběhu Ježíšově přivádí do blízkosti každého člověka Přítele o kterém vypráví svatý Jan z Damašku malý příběh: Byl člověk, který měl tři přátele. Stalo se, že se ocitl v nebezpečí, když byl falešně obviněn a měl být odsouzen k smrti. Vyhledal proto neprodleně prvního ze tří přátel a prosil ho o pomoc. Přítel ho vyslyšel a poskytl mu vhodný oděv ve kterém měl přistoupit před soudce. Jan z Damašku vysvětluje:"Poslušnou vírou se odíváme v Ježíše Krista." Obviněný pak vyhledal druhého přítele, který mu přislíbil, že ho bude provázet k soudu. Jan z Damašku vyznává:"Ježíš Kristus s námi předstoupí před stolici Boží spravedlnosti." Obviněný si ve své nouzi vzpomněl i na třetího přítele, jehož dosud opomíjel. Přesto i on obviněného neodmítl a šel jej k soudu obhajovat a zachránil jej před rozsudkem smrti. Jan z Damašku své vyprávění končí těmito slovy: "Ježíš Kristus, Přímluvce, Obhájce,  toho, kdo v něj důvěřuje, zachraňuje svou obětí na kříži. On s ním přejde přes temnotu hrobu a povede jej do domu Otcova. Je náš Zachránce od viny a trestu. Dává nám (navzdory veškeré beznaději konečnosti lidského bytí) věčný život."

V listě Judově čteme: "Milovaní, budujte svůj život na nejsvatější víře, modlete se v Duchu svatém, uchovávejte se v Boží lásce a očekávejte, že vás milosrdenství Ježíše Krista dovede k věčnému životu. 

S těmi, kdo pochybují, mějte soucit.

Pohled pacienta

Medicína prakticky: Onkologie odkazy

Snad to není troufalost dovolím-li si napsat na tyto stránky pohled pacienta na jeho nemoc a léčbu v průběhu času. Nabízím tu svůj pohled , svoji zkušenost s jediným záměrem ukázat pohled z druhé strany.

V roce 2007 při urologické operaci vyvolané předpokládanou zvětšenou prostatou vyšlo najevo, že v oblasti malé pánve je "usazený" nádor ze kterého se po provedené histologii vyklubal chordom o velikosti dětské hlavičky. Tohle poslední zjištění učinil můj operatér profesor J.Ž. v renomovaném onkologickém pracovišti na Yallou Hill při operaci k níž došlo v květnu 2008. Této operaci předcházela nejprve vyšetření v okresní nemocnici. Z jejich výsledků bylo zřejmé, že je potřebné, abych byl přijat na zmíněné špičkové pracoviště. Onkoložka okresní nemocnice na základě histologického nálezu měla jasnou představu ke kterému z odborníků tohoto pracoviště bych se měl dostat. Věci nakonec šly klasickou cestou a já jsem začal na tamější konciliární ambulanci. Zde mi byl oznámen termín mého nástupu k léčbě. Nastoupil jsem v listopadu 2007 na lůžkové oddělení klinické onkologie. Svému pobytu a postupu lékařů jsem rozuměl tak, že se hledá nejvhodnější způsob terapie, který by vedl k dobrému výsledku. Asi po dvou týdnech jsem byl propuštěn domů s tím, že se čeká na další výsledky laboratorních vyšetření. Vrátil jsem se sem zase v prosinci. Nakonec jsem se těsně před vánočními svátky dostal na chirurgickou ambulanci k tomu odborníkovi na něhož už v počátku myslela onkoložka okresní nemocnice.

Pan profesor J.Ž. mě seznámil s nutností provést operační zákrok. Mělo mu předcházet ozařování místa kde bylo umístěno ložisko nádoru. Záměrem této terapie bylo snížit riziko velkého krvácení v oblasti zákroku. 22 dávek záření jsem absolvoval v témže zařízení v únoru 2008. Celou proceduru jsem snášel dobře. Každý den jsem dokonce vycházel ven z nemocnice na procházky. Zažil jsem tam ale i několik hodin napětí, a to tehdy, když mi pan přednosta oddělení radiologického oddělení měl oznámit výsledek jiného histologického vyšetření, které jsem při této terapii absolvoval. Při řadě předcházejících vyšetření totiž vyšlo najevo, že mám nádorové ložisko na levé ledvině. Zmíněná histologie potvrdila, že nález je pozitivní. Z téhle ledvinové epizody pro mě bylo nejhorší ono několikahodinové čekání na oznámení výsledku. Když jsem se dozvěděl jak na tom jsem ulevilo se mi. V době kdy pacient ví, že se něco děje ale nezná konečný verdikt jeho představivost pracuje na plno a je to pro něj docela veliká psychická zátěž. Po skončení ozařování, před mým odjezdem domů jsem byl pozván před lékařské kocilium na onkologické urologii. Lékařská komise mi sdělila, že je nutné odoperovat celou levou ledvinu. K provedení této operace jsem nastoupil na Velký pátek a operován jsem byl v úterý po velikonočním pondělí. Operace proběhla bez komplikací a lékaři mi sdělili dobrou zprávu, že nebylo nutné učinit tak razantní zákrok jak se původně předpokládalo. Byla mi odoperována jen část ledviny zasažená nádorem. To byly mé velikonoce 2008.

Ani ne do měsíce jsem nastoupil na Yallou Hill na lůžkové oddělení chirurgie, aby mi byl vyoperován chordom. Z rozhovoru s jednou mladou lékařkou na klinické onkologii v prosinci 2007 jsem byl připraven na to, že operační zákrok v oblasti malé pánve v místech, která jsou centrem životně a funkčně důležitých orgánů, může přinést nevratná poškození. Pan profesor J.Ž. však odvedl dobrou práci. Z operačního stolu a posléze ze samotného Yallou Hill jsem se vrátil domů bez poškození.

Jak jsem se dozvěděl z internetu chordom sice nezakládá "klasické" metastázy, které zasahují jiné orgány v těle, má jinou vlastnost, dříve či později recidivuje. Když jsem odcházel po této operaci domů byl jsem vyrozuměn o tom, že budu podstupovat pravidelná vyšetření a to jak na urologii tak na chirurgii.

Skutečně, uplynulo několik měsíců a bylo jasné, že chordom nespí. Rostl a založil (snad si ten termín pamatuji dobře) invazivní metastázy. Téměř na rok přesně (na přelomu června a července 2009) jsem byl opět přijat na lůžkovém oddělení chirurgie na Yallou Hill. Tentokrát mě pan profesor J.Ž. informoval o možné nutnosti zřízení vývodu. Byl jsem s tím srozuměn a souhlasil jsem. Nebudu zastírat, že jsem byl rád když jsem po operaci zjistil, že k tomu nakonec nedošlo. Pravda nebylo to zadarmo. Jak mi sdělil pan profesor upustil od toho proto, že by musely být provedeny vývody oba, avšak vzhledem k dosaženému výsledku by to bylo podle jeho slov příliš velké poškození.

Je asi na místě říci, že první operace chordomu byla vedena zadem nalevo od konečníku. Tentokrát nebylo zbytí a muselo se jít dovnitř břichem. I podle slov pana profesora šlo o velkou operaci. Břichem bylo nutné jít mimo jiné i proto, chordom založil metastázu na břišní stěně. Vlastní operaci předcházela "malá operace" pro získání histologického materiálu. Před oběma operacemi chordomu jsem absolvoval vyšetření na magnetické rezonanci. Součástí letošní velké operace vedené předem bylo i zavedení stentů do močových cest. Pooperační rekonvalescence byla po tomto zásahu relativně nesnadnější. Strávil jsem na Yallou Hill také o nějaký den delší čas.

Asi do měsíce mi urolog stenty vyjmul. Užíval jsem preventivně antibiotika ale vše proběhlo dobře. Zaujala mě jedna skutečnost při vyšetřeních, která nyní pravidelně absolvuji na urologické ambulanci na Yallou Hill. Pan doktor mluví o zvětšené prostatě. Znovu jsem si proto přečetl operační zprávu z okresní nemocnice kde je jakousi metodou on line zprávy popisováno konání operatéra. Až do této doby jsem žil v domnění, že prostata je odoperována. Není. Když se na operatéra, jak doslova píše "vyřinula nekrostatická hmota" vypláchli močový měchýř a ránu uzavřeli. Nicméně nyní močím normálně. Na urologii podstupuji pravidelné kontroly na sono protože laicky řečeno to co v těle z chordomu zůstalo žije a může ohrozit m.j. průchodnost močových cest. Chování rezidua chordomu sleduje i pan profesor J:Ž. pravidelným, zatím vždy čtvrtletním vyšetřením na magnetické rezonanci.

Nemohu zde vynechat konstatování své spokojenosti s prací, službou všech se kterými jsem měl co činit při svých pobytech na Yallou Hill. Navázal jsem tam i nové přátelství s knězem, který si mne našel již při mém první pobytu. Zakusil jsem pak, právě při první, urologické operaci, jak je prima když k vám na ARO v noci přijde lékař a vyřizuje pozdrav, jak vychází najevo, od společného přítele právě onoho kněze J.Z.

Musím, a činím to rád poděkovat paní doktorko Ifčo i vám. Snad si nepočínám nevhodně, když používám tento způsob komunikace abych splnil vaše v roce 2007 vyslovené přání, abych se vám neztratil.

Přeji dobré dny, sílu k nekončícímu boji s rakovinou!Ta druhá část přání je stále aktuální i pro mne, protože ten můj osten je vlastně nezničitelný. Tohle přání pochopitelně patří také všem kdo slouží pacientům na Yallou Hill. A tak děkuji Hospodinu za každý nový den a prosím o sílu o pomoc k nesení tohoto břemene.

Zahrádka 2009

Slovo pro „dušičkový“ čas

 

I ti z nás, kdo to jinak během roku z jakýchkoli důvodů nečiní, se na počátku listopadu rozpomenou na své kořeny, na své zemřelé a vracejí se do míst, která z různých příčin a pohnutek již dávno opustili, aby svůj čas života žili někdy i hodně daleko.  Spolu se vzpomínkami na dobu kdy tam pobývali je k onomu místu někdy ještě váží i ti živí, kteří tu tráví podzim svého života.

Ano, dušičkový čas je dobou navštěvování hřbitovů a rozpomínání se. Zůstat jen u toho, by však bylo málo. Je dobré si v tento čas připomenout nejen kořeny rodové ale i duchovní. Bohu dík ještě stále žije generace  těch kdo v téměř absolutní většině byli na počátku své životní cesty pokřtěni. Byla to vůle a víra našich rodičů, že nám tento duchovní  dar umožnili přijmout. Pravda leckdy zůstalo jen u tohoto prvního kroku a z různých důvodů nedošlo k pokračování v započaté cestě. Pak již bylo zcela na nás samotných zda jsme se rozhodli pokračovat v tom co při nás naši „staří“ započali, či jsme to odhodili jako nežádoucí zátěž na jiné cestě pro kterou jsme se sami rozhodli. Ať už je tomu s námi jakkoli jsem přesvědčen, že pro nás všechny bez rozdílu má hluboký smysl tento verš z novozákonního listu Židům: „Zkoumejte se každý den, dokud je k tomu příhodná chvíle, aby se někdo z vás nezatvrdil zaslepující a mámivou svůdností hříchu.“

Čas našich dnů nezadržitelně a nenávratně plyne. Právě ve světle této neoddiskutovatelné skutečnosti je pro každého životně důležitá žalmistova výzva i napomenutí: „Pojďte, zpívejte Hospodinu, svému Stvořiteli,

 s radostí jásejme Skále naší záchrany! Do jeho přítomnosti vstupme s vděčností, hlasitými žalmy ho pojďme oslavit! Pojďme a klaňme se, před ním padněme, Hospodin je náš Tvůrce, před ním klekněme!

A uslyšíme-li dnes jeho hlas, nezatvrzujme svá srdce (Ž 95).“ Počet našich dnů je nám všem bez výjimky skryt a tak nevíme kdy se náš čas naplní, proto žijme  ty dny v bázni Boží. Plňme přikázání jeho zákona života. Neroznášejme pomluvy. Nepomáhejme darebákovi křivým svědectvím. Nepřiklánějme se k většině v žádné špatnosti. Nezabývejme se lživým obviněním. Nepřijímejme úplatek, protože zaslepuje i vidoucí a převrací slova poctivých.

Ač si to někteří lidé této doby mnohdy nechtějí připustit, přesto i v jejich srdcích je přítomna touha, kterou básnickým slovem víry vyjadřuje žalmista když vyznává: „Jako laň prahne po proudící vodě, má duše prahne, Bože, po tobě!“ Pán a Dárce života se nám nevzdálil, jak by se z tohoto lidského volání mohlo zdát. To my se od Něho odvracíme, podlehnuvše mámivé svůdnosti hříchu a odcházíme z rodného domu, jako ten mladší syn z Ježíšova podobenství. Tomu, když šel do sebe a vracel se domů, vyšel jeho starý otec v ústrety. Náš nebeský Otec jde ve vztahu ke každému člověku ještě dál. Jde za námi do míst našich hříchů ve svém Synu Ježíši Kristu. To on, Ježíš, je tím Slovem jehož hlas promlouvá k našim  zatvrzelým srdcím. To on nám říká: „Kdo žízníš, přijď, kdo chceš, zdarma naber vodu života.“

Najděme v srdci  onu odvahu odvrátit se od mámivé svůdnosti hříchu a obraťme se! Opusťme cestu smrti a dokud je čas vykročme na cestu života, protože pro každého platí toto Pánovo slovo: „Přijdu brzy!“ Ve víře v Boží lásku, spravedlnost a milosrdenství probuďme v sobě víru a vůli k odpovědi: „Amen, přijď Pane Ježíši!“

Milost a pokoj Pána Ježíše se všemi.

 

Dnes se po světě jen dívám, ale přijde čas kdy budu číst a přemýšlet o tom co život přináší

Purim 5769 Nikelsburg Rebbe

Purim 5769 Nikelsburg Rebbe kliknutím na tento podtržený titulek se spustí videozáznam.

Purim je menší svátek židovského kalendáře. Jak praví kniha Ester (9:20 ad.), ustanovil tento svátek Mordechaj na památku toho jak Boží prozřetelnost zachránila Židy v Perské říši před vyhlazením rukou Hamana, místokrále Ahašverova. Název Purim připomíná Hamanovo metání losu, aby určil den k zamýšlenému masakru. O tomto svátku se večer i ráno veřejně předčítá Kniha Ester. Kdykoli je při recitaci zmíněno Hamanovo jméno, dospělí vyjádří svůj nesouhlas dupáním a děti točí klapačkami. Podle talmudských učenců je pozitivní micvou (náboženským předpisem) opít se tak, že oslavující si přestanou být jisti kdo je o Purimu požehnaný (Mordechaj) a kdo prokletý (Haman). U Aškenázů převládá o tomto svátku už od středověku ojedinělá karnevalová atmosféra, umožňující i jinak usedlým účastníkům navlékat si maškarní úbory (i ženské oděvy), jíst a pít, co hrdlo ráčí a odříkávat parodie. Purim odráží zkušenosti Židů z diaspory. Pod veselím se skrývá všední realita zkušenosti s antisemitismem, neboť Haman byl jedním z oněch podněcovatelů lůzy, kteří se stali předchůdci Hitlera.

Odešel František Pleva

Po několikadenním boji v havlíčkobrodské nemocnici podlehl v úterý 20.října t.r. ataku mozkové příhody František Pleva. Běh jeho života se skončil v nedožitých 65 letech. Znal jsem ho osobně po dlouhá léta. V šedesátých letech minulého století mě zaujal jeho talent pro uměleckou fotografickou tvorbu. Vzpomínám, že publikoval fotografie i v tehdy renomovaném obrázkovém časopise Svět v obrazech. Že talent skutečně měl prokazovala i skutečnost, že se jeho fotografie dostala i do tehdejší mezinárodní soutěže a získala ocenění. František se však počal věnovat a dá se říci, že podlehl sběratelské vášni. Při této činnosti poznal mnoho lidí v regionu blízkého i vzdálenějšího okolí Ledče nad Sázavou, města ve kterém prožil celý svůj život. Poznával takto nejen lidi ale také krajinu její zajímavosti a pamětihodnosti, historii a při rozhovorech s obyvateli všech těch míst, která navštívil vyslechl a zaznamenal bezpočet příběhů.

Třicet let sběratelské činnosti  a toho co s ní bylo spojeno se stalo základem, fundamentem k  Františkově literárně kronikářské tvorbě, které se intenzivně věnoval v posledních dvaceti letech života. Když pominu první publikační začátky v podobě drobných tisků pak nepochybně první jeho velkou prací ve zmíněném žánru byla kniha LEDEČ NAD SÁZAVOU – Dějiny města vydaná městem Ledeč nad Sázavou v roce 1997. Vzpomínám, že její příchod na svět nebyl snadný, šlo o svým způsobem novou aktivitu do které město tehdy šlo při jeho nelehké finanční situaci. Jak je možno se dočíst v dobovém tisku referujícím o slavnostním představení knihy v dubnu 1997 na ledečské radnici, kterého se účastnila i tehdejší přednostka okresního úřadu Jaroslava Přibylová "celkový finanční náklad na vydání knihy činil jeden milion korun. Díky ochotným sponzorům, kteří myšlenku podpořili, je kniha na světě a může se vydat ke svým prvním čtenářům" (Noviny Vysočiny 29.4.1997). To byl sice nesnadný nakonec však zdařilý začátek Františkovy knižní tvorby. Následovala řada dalších prací z nichž zmíním například tituly Sázava milovaná a Želivka naše řeka. Po městu Ledeč nad Sázavou, jehož nákladem ještě vyšla kniha Toulky Vrchovinou,  a čtenářském úspěchu těchto knih, se ujali vydávání Františkových knih již profesionální vydavatelé.

Do spektra zájmů Františka Plevy patřila i minulost židovské komunity v Ledči nad Sázavou. Staral se o místní židovský hřbitov a jeho zásluhou byla před demolicí zachráněna ledečská synagoga. V roce 1992 jsme společně uspořádali v Husově sboru pietní vzpomínkové setkání připomínající oběti transportu ledečských židů do koncentračního tábora. Z té doby také pochází pamětní deska se jmény deportovaných, kteří už se nevrátili. Je umístěna v předsíni ledečské synagogy.

Určitě by se našly ještě další aktivity jimiž se František zabýval a věnoval jim čas a energii. Jeho odchod je pro město Ledeč svým způsobem nenahraditelnou ztrátou, protože v současné době nevidím nikoho, kdo by byl takovým znalcem místní historie a zároveň byl ochoten ji zachycovat pro uchovávání paměti regionu a jeho obyvatel. Proto zákonitě, byť shodou okolností se smutnou symbolikou se "živému spisovateli", jak o Františkovi Plevovi s dětskou úctou mluvila moje vnučka, dostalo několik dní před jeho odchodem ocenění jeho písmáckého díla v podobě Skleněné medaile kraje Vysočina, kterou převzal ve čtvrtek 8.října v Horáckém divadle v Jihlavě.

Ledečská veřejnost, rodina a přátelé se s ním rozloučili v sobotu 24.října v kostele sv Petra a Pavla a byl uložen na novém hřbitově.

                                                                   Jan Hálek

Vracím se k Františkovi v čase již 2. výročí jeho odchodu snímky místa jeho posledního odpočinku.

I zvířata mají smysl pro přátelství

Dosud mi nepřišlo,

Dosud mi nepřišlo, že bych se na těchto stránkách měl rozepisovat o zvířatech, ne snad proto, že by mi byla zcela lhostejná ale lidé mě přeci jen zajímají víc. Když jsme se před 36 lety stěhovali do domku, který jsme s nepominutelnou pomocí tatínka mé ženy postavili, byli jsme zajedno

v tom, že k němu náleží kocour. Za ta léta se jich vystřídalo dost. Někteří u nás dožili svůj čas jiní jako správní kocouři odešli na toulky z nichž se k nám již nevrátili ať již z jakýchkoli důvodů. Každý měl své osobité zvyky. Vzpomínám na jednoho, který v zimě s oblibou lehával v popelníku vyhasínajícího kotle ústředního topení. Ten předposlední, kterému jsme říkali Macku ale také Barbucho byl skutečný individualista. Nepotrpěl si na nějaké mazlení ale rád z nějaké vyhlídky sledoval co se děje na zahradě, rád sledoval lidskou společnost ale nijak se s ní nedružil.

Po značnou část jeho života jej trápila epilepsie. Znal své živočišné limity a nepouštěl se do předem ztracených akcí. Pokud si pamatuji byl naším druhem ze všech našich kocourů nejdéle.

I jeho životní cesta se však naplnila, bylo to loni v létě.Bylo nám jasné, že musíme přivést domů nějakého nástupce. Ještě o prázdninách toho léta se moje žena s vnoučaty Péťou a Katkou vydali ke známým, kteří měli právě čerstvá koťata. Podle tamnější paní domu stejně jejich otcem měl být náš nebožtík. Ať už je to pravda či ne děti si jedno černé kotě vybraly aniž bychom v tu chvíli s jistotou věděli zda jde o kočku či kocoura. Dostal obyčejné jméno Macek a po čase bylo zřejmé, že ho přejmenovávat nemusíme. Je to on. Dnes je u nás již rok. V těchto dnech však prožívá smutné období, přišel o věrnou kamarádku.

Naši sousedi měli fenu vlčáka Xsarinu. Za ten rok a několik měsíců se tahle zvířata natolik zkamarádila, že Macek směl jíst i z její misky. Fena však onemocněla. I zvířatům se někdy nevyhne zákeřná choroba jakou je rakovina. Na ni Xsarina nakonec na počátku října odešla

z tohoto světa. To je příčina toho proč se zde rozepisuji, byť jen krátce, o zvířatech. Náš Macek Xsařiny poslední hodiny prožíval v její blízkosti a když bylo po všem chodil ještě nějaký čas

k sousedům naříkat nad touhle zvířecí ztrátou. Zůstal na tohle smutnění sám, naše sousedka to nemohla bez psí blízkosti vydržet a během týdne si přivezla domů nové štěně, opět feknu vlčáka. Zatím k sousedům Macek nechodí. Až čas ukáže zda se s novou sousedkou Bárou také tak důvěrně spřátelí.

Mám takový zvláštní dluh jehož "splac...

Mám takový zvláštní dluh jehož "splacení" od sebe vyžaduji nějaký čas já sám. Vznikl při četbě biblického vyprávění o setkání dvou bratrů, dvojčat, Jákoba a Ezaua několik let po tom co se rozešli ve zlém, když zdrojem sváru se jim stalo prvorozenství.

Ten starý příběh notoricky známe a v paměti nám sedí v té zjednodušené podobě zakládající náš, tradicí (nikoli však Biblí) podporovaný, černobílý pohled na tyto dva muže Bible. Jákob je ten Bohem vyvolený a Ezau naopak, pro zřeknutí se prvorozenství, ten zavržený a proto nutně zlý a špatný. Ne tradice, ale sama Bible má pro každého posluchače či čtenáře jedno pozoruhodné místo narušující navyklý pohled na Ezaua a obecné mínění o něm. Sám pro sebe jsem je, po tolika letech četby svatých Písem, objevil teprve nedávno v 1. knize Mojžíšově ve 33. kapitole v části nadepsané Setkání s Ezauem. Jákob se vrací ze svého dobrovolného exilu vyvolaného strachem z odvety svého bratra Ezaua, od kterého, v jeho slabé životní chvíli, získal prvorozenství a navíc, oklamáním jejich slepého otce Izáka, lstí získal také požehnání náležející prvorozenému. Ve vyprávění o setkání obou bratří čteme: "Když potom Jákob pozvedl oči, hle, spatřil přicházet Ezaua a s ním čtyři sta mužů." Jákobovo počínání, jak je tu dál popisováno, zřetelně vypovídá o tom co se odehrávalo v jeho mysli. Znovu se rozpomenul na to co mezi ním a Ezauem leželo jako nepřekonaný příkop odcizení a nedůvěry. Jákob, před vlastním setkáním tváří v tvář, činí obranné kroky, které měly zmírnit možné negativní důsledky tohoto setkání. Věděl, že Ezau ze svého pohledu má důvod k nějaké formě odvety.

Stalo se však něco nečekaného, Ezau, stoje tváří v tvář Jákobovi, poté co mu před tím vyběhl naproti, objal ho, padl mu kolem krku , líbal ho a kdy oba bratři plakali, se Jákoba ptá: "Kdo je to s tebou? K čemu je celý ten průvod, který jsem potkal?" Jákob ve své odpovědi nic nezastírá když říká: "Chtěl jsem si tě příznivě naklonit, můj pane." A když ve své řeči k Ezauovi pokračuje říká slova, která mi ukázala zcela jiný obraz Ezaua než jaký jsem dosud nosil v paměti: "Když vidím tvou tvář, je přívětivá jako tvář Boží."

To je to místo a chvíle kde vznikl ten můj pocit dluhu, který jsem zmínil v úvodu tohoto zamyšlení. Začal jsem hledat. Je možné, že mi uniklo kde tradice, komentáře mluví takhle pozitivně o Ezauovi? Nový biblický slovník (Návrat domů 1996) jen suše konstatuje, že důležitost biblických zmínek o Ezauovi tkví v teologickém významu jeho zavržení. Pozitivněji zní zmínka o Edomovi (jiné jméno pro Ezaua) poukazující na to, že Hospodin Izraelcům zakázal ošklivit si edomského bratra (Dt 23,7n). V Biblickém slovníku Ant. Novotného (Kalich 1956) se o Edomovi říká, že charakterizuje toho, kdo se neohlíží na vůli Všemohoucího ale řídí se svými lidskými pohnutkami. O Ezauovi čteme tamtéž, že byl odvážné, smělé povahy, syn pouště, žijící z ruky do úst, myslící na nejbližší okamžik, nestarající se o budoucnost. Byl k náchylný k násilí, (a pozor!) zároveň však velkomyslný, schopný odpuštění. Hledal jsem i v několika z mála judaistických publikací jež mám v knihovně a jen v knize Elie Wiesela Bible postavy a příběhy (Sefer 1994) jsem našel slovo pochopení pro, jak autor výslovně říká "tragickou postavu Ezaua".

Mně však stále nedávala pokoj ta Jákobova slova k Ezauovi: "Když vidím tvou tvář, je přívětivá jako tvář Boží." Nemohu si pomoci, ke mně z nich zní evangelium Kristovo. Bohu přece není nic nemožné. Proč by nemohl použít tragickou existenci Ezauovu i ke kladnému poselství pro člověka? Konečně jsem vzal do ruky a otevřel v tom inkriminovaném místě Český katolický překlad Starého zákona Pentateuch (Karmelitánské naklad. 2006), který je vybaven obsáhlým komentářem. Tam jsem nalezl odpověď na mé znepokojivé myšlenky a otázky. Píše se tam: Ezau přijal dar (smíru) a utvrzuje to změnou tváře – "pozvednutí" v něž Jákob doufal (Gn 32,21). Při setkání se svým bratrem spatřil tvář Ezuovu – "vidět tvář" znamená být přijat v milosti (Gn 43,3). Ezau náhle jedná velkoryse a s láskou: v jeho tváři se zrcadlí Boží přízeň, naznačená vizí (Penuel, viz Gn 32,31). Tvář bratra, který odpustil, je jako Boží tvář.

To je evangelní poselství přicházející k nám z hlubin raných dějin Zjevení podporující apoštolovo tvrzení v 1. listu do Korintu 10,1-4 (jímž poukazuje na návaznost evangelia Kristova s poselstvím a svědectvím Starého zákona) kde říká: "Nechci bratři, abyste nevěděli, co se stalo s našimi otci. Všichni byli zastíněni oblakem a všichni prošli mořem. Všichni byli křtem v oblaku a moři spojeni s Mojžíšem. Všichni jedli tentýž duchovní pokrm a pili tentýž duchovní nápoj (pili totiž z duchovní skály, která je provázela, a tou skálou byl Kristus)."

Jákob a Ezau, příběh Starého zákona obsahující latentní zvěst evangelia Kristova

Před prázdninami

Před prázdninami uvedla Česká televize  cyklus dukumentárních filmů přibližujících atmosféru 

50. let, kdy komunistický režim na plné obrátky rozpoutal mašinerii politických procesů. Nejprve postihla tato zlovůle lidi, které komunisté pokládali za své politické nepřátele. Postupem času počali hledat zájmové osoby pro tyto procesy i ve vlastních řadách. Nešlo o maličkosti, v sázce byli vždycky lidské životy a lidé zatažení do této zrůdné mašinerie skutečně o životy přicházeli.

 Při shlédnutí dokumentů, ve kterých byly zachyceny výpovědi souzených před soudním tribunálem a zaplněným auditoriem sálu kde se proces konal, mě vždy zaujala přesvědčivost těchto výpovědí. Bylo až přízračné sledovat jak obžalovaní na sebe žalovali bez sebemenšího projevu pudu sebezáchovy. Není se proto co divit, že nezasvěcený člověk žijící v té době uvěřil  tomu jak tohle hrůzostrašné divadlo prezentovala oficiální media  rozhlas , noviny a film. I pro nepoučeného diváka dnešní doby může být problémem rozpoznat o jak zrůdnou manipulaci s lidmi tu šlo. 

Proto lze pochopit, že promítání těchto dokumentů je provázeno historickým komentářem.Žel právě v téhle příčině onoho osvětlovacího komentování, může pro leckterého současného diváka tkvět závažný problém v jeho přijetí. Takovému pochybujícímu divákovi však může velmi napomoci shlédnutí filmu, který běžel na 1.programu ČT  v sobotu 5.září ve 21:20hodin. Jde o historické drama českého režiséra Miloše Formana nesoucí titul Goyovy přízraky. Scénář napsal Miloš Forman ve spolupráci se svým přítelem Jean-Claude Carrie'rem, filmový obraz podkreslil hudebně český skladatel Varhan Orchestrovič Bauer.

Příběh filmu je situován do Španělska přelomu 18. a 19. století kdy v této zemi konala své dílo inkvizice. Ve Španělsku byl tento úřad (soud) zasahující v záležitostech víry zřízen roku 1478 proto, aby napomohl vyhnání židů a muslimů ze znovu dobytých území. Papež v tomto případě povolil katolickým králům jmenovat v kastilském a aragonském království inkvizitory závisející přímo na panovnících, aby vyhledávali pokřtěné židy a potomky Maurů. Filmovým předtavitelem inkvizitorského úřadu je ve Formanově filmu smyšlená postava dominikána Lorenza Casamarese. Ten tu, v situaci kdy inkvizice používala již mírnější vyšetřovací postupy, jde proti proudu a daří se mu u nadřízených prosadit opětné nasazení tvrdých vyšetřovacích metod útrpného práva. Jeho obětí se stává Inés dívka pocházející ze vznešené katolické rodiny. Je předvolána na úřad jednající v záležitostech víry. K vratům úřadu ji doprovází její otec v přesvědčení, že se mu jeho dcera ještě téhož dne po vysvětlení vrátí domů. Za svého života se však jejího návratu nedočkal. Divák je svědkem vyšetřování konaného za použití útrpného práva, kdy prostřednictvím mučení je Inés přinucena k tomu, že na sebe řekne to co chce vyšetřovatel slyšet. 

Důležitou postavou tohoto tragického příběhu je postava králova malíře Francesca José de Goya y Lucientes, který je přítelem Inésina otce. Jím je malíř žádán o pomoc o intervenci směřující k osvobození dívky a jejímu návratu domů. Goya v první chvíli po vyslovení této žádosti tuto pomoc odmítá s tím, že se ho to vlastně nijak netýká. Až později se přece jen v záležitosti angažuje a jeho zásluhou dochází k tomu, že inkvizitor Lorenzo přijímá pozvání do domu Inésina otce. Tam je sám podroben zkoušce přibližující používání metod útrpného práva v níž podléhá a poznává na vlastní kůži, že lze tímto způsobem z člověka dostat jeho sebeobviňující výpověď. 

Jistě, komunističtí vyšetřovatelé používali jiné "civilozovanější" metody, byly však motivované  stejnými úmysly jako u oněch španělských inkvizitorů. Tady hledejme zdroj onoho neuvěřitelného a sebelekvidujícího počínání obžalovaných v komunistických procesech.

A čím nás může oslovit Goyova postava představující zprvu pozorovatele společnosti a projevů jejího chování. Až do chvíle žádosti Inésina otce o pomoc byl malíř nad věcí, jen se, byť kriticky, díval. Teď se události, jež dosud jen pozoroval, dotkly bezprostředně jeho osobně a žádaly zaujetí stanoviska, postavení se na jednu či druhou stranu. 

Shodou okolností jsem v den shlédnutí Formanova filmu četl (pokolikáté již) příběh o milosrdném Samařanovi. A tohle časové spojení mi onen starý příběh dalo do nového světla. Evangelium tu na svého čtenáře a posluchače klade i občanský nárok. Nechce snad, abychom šli jak se říká "dělat" politiku, ale také nás nevede ke lhostejnosti vůči věcem veřejným, naopak. Alibismus a lhostejnost jsou tu jednoznačně odsouzeny. Jako lékaři pokládají za nejúčinnější boj proti nemocem prevenci i Boží slovo ke člověku zaznívá včas, aby ho přimělo k pozornosti a tak mu umožnilo jednat preventivně dokud je ještě čas.

Obnova sboru Jana Želivského v Humpolci(bývalá synagoga)

Před krátkým časem jsem

Před krátkým časem jsem na internetu mohl nahlédnout do  bakalářské práce z Masarykovy univerzity v Brně jejímž tématem byla pro mě,  coby člena Církve československé husitské, citlivá skutečnost setrvalého trendu zmenšování se tohoto společenství.

Moji pozornost vzbudily  mapky znázorňující  trend úbytku členů  církve geograficky. První co mi při  prohlížení oněch mapek přišlo na mysl bylo, že jádro k němuž se ubýváním členů postupně mizející předpolí stahuje je položeno ve Východočeském kraji. Je to prostor kde  v dobách  pronásledování přežívala stará Jednota bratrská. Vrátíme-li se do doby husitství existovala tam nepřehlédnutelná skupina husitských vojsk Orebité.

Zároveň při pohledu na šířící se bílá místa na mapce se  potvrzuje , že mnoho našich bratří a sester  žije svoji víru v diaspoře. O to větší roli v jejich každodennosti hraje schopnost modlitby 

a touha  otvírat Písma sv. číst v nich a rozvažovat nad nimi. 

Jakoby nás čekal v nějaké, byť určitě ne tak dramatické, podobě úděl staré Jednoty bratrské, když  její biskup Jan Amos Komenský tu skutečnost svým Kšaftem vlastně akceptoval s tím, že navzdory tomu neztratil víru ve smysluplnost její dosavadní existence. 

Vznik  naší církve nese punc lidského počínání a rozhodování, přesto věřím se Základy víry, že tu není proti Boží vůli. Vztáhnu-li to na sebe sama, pak určitě byla a doufám, že stále ještě je součástí díla spásy jak je proklamuje apoštol v jeho známém výroku, že je vůlí Boží, aby všichni lidé byli spaseni a došli poznání pravdy. Církev československá husitská, její existence a služba to byly co zapřičinilo, že jsem křesťan, že věřím v Ježíše Krista přišlého od Otce, když je to Duch svatý od nich vycházející kdo posvětil i kazatelskou službu tehdejší ledečské farářky Marie Tiché tak, že v mém srdci se tato víra rozhořela. Ta víra v něm stále trvá navzdory i tomu nepovzbuzujícímu a  spíš zarmucujícímu do čeho jsem v církvi v osobních vztazích jejích služebníků v průběhu desítek let  nahlédl. Má podobu onoho vyznání Petrova k Pánu Ježíši: "Kam bychom šli, vždyť ty máš slovo života." Takový je můj vztah k husitské církvi navzdory tomu, že jsem dnes a denně konfrontován i s  neutěšenou skutečností téměř prázdných sborových lavic v nichž se ztrácí  několik jednotlivců.

Při četbě zmiňované bakalářské práce jsem si znovu uvědomil to jedno důležité co má pro můj vztah k husitské církvi klíčový význam, totiž  osobní svobodu . V této skutečnosti rozeznávám cosi vskutku Kristovského. Vždyť náš Pán nezaujímal vůči svým učedníkům a vůči lidem, kteří se kolem něho shromažďovali jiný postoj. A  to, alespoň pro mě, vystihuje ona situace kdy mnozí z těch, kteří s ním chodili, jej pro řeč jež jim byla nepřijatelná opouštěli a on na to jen  k těm kteří zůstali řekl: "I vy chcete odejít?" Dobrovolně ze svobodné vůle ale také pro ono poznání, které vyznal svému Pánu  Petr, toužíme být Krista, navzdory své slabosti a porušenosti, poslušní. 

V tomhle pokladu dobrovolné poslušnosti a kázně spatřuji prubířský test pro služebníky církve  

a nakonec i pro  její příslušníky.

Máme svobodu nahlížet a zkoumat a poznávat teologii i jiných denominací, přitom poznáváme jak pevně jsme zakotveni ve spiritualitě vlastní církve. Rozumím tomuto zkoumání jako příležitosti obohatit svou  osobní spiritualitu, protože věřím ve smysl existence husitské církve tak jak o Boží církvi a našem náležení do ní mluví naše Základy víry.

Ještě jedna skutečnost mě v oné práci zaujala, totiž autorovo poukázání na to co v myšlení naší teologie a posléze nauky  nazývá kognitivní smlouvání. Myslím, že tady je důležitá vnitřní motivace, která za tímto jak on říká intelektuálním počínáním stojí, čím je nesena. Obávám se, že onou motivací bylo a je nadbíhání lidským touhám a přáním, která však podléhají častým proměnám

a modním trendům. Je nesena více  honbou za úspěchem (ve smyslu myšlení světa) a dosažením kvantity, aby nás bylo víc (zase ve smyslu světa). Zapomíná, že tím jediným motivem by měla být síla a moc přítomnosti obětující se lásky, Kristus v nás.

Za seznámení s touto prací ukazující na palčivé otázky naší církevní existence děkuji bratru biskupovi Petrovi Šanderovi. Seznámení s tímto textem mě dalo příležitost, abych pro sebe sama  formuloval co je důležité pro moji víru a život v Církvi československé husitské.

Ledeč nad Sázavou, domovský sbor

V závěru Farského liturgie kněz po př...

V závěru Farského liturgie kněz po přijímání vyhlašuje ke shromážděným: "Kristus se dotkl našich srdcí. Naše nepravosti a viny jsou zahlazeny." Všichni pak společně činí vyznání: "Jsme živy, avšak již ne my. Žije v nás Kristus."

Tato vyhlášení mě vždy vedou k zamyšlení zda nejsou příliš troufalá, zda je vůbec smím vypustit přes  rty. Vyzývám-li navzdory této pochybnosti přítomné vždy znovu k tomuto vyznání pak proto, že v přímluvné části liturgie volám v zastoupení shromážděných k Hospodinu: "Přispěj nám, sílu dej a v dobrém nás zachovej, svatý Bože svou milostí. Pane Bože náš, tvoje moc je nevýslovná a milosti síla nevypravitelná jest, ty sám podle řádu lásky své shlédni na nás v tomto shromáždění, prokaž i nám štědrou milost svou a požehnej dědictví svému. Neboť tobě jen z našich životů náleží všechna čest i sláva. Tobě jako Otci, tvé Lásce darované nám v Synu tvém nejmilejším Ježíši Kristu i tvé Moci a síle v Duchu svatém po věky věků."

Jen ve světle této vroucí prosby pokládám za možné prohlašovat: "Jsme živy, avšak již ne my. Žije v nás Kristus." Proč? Protože poměřujíc své bytí, v tomto Bohem mi svěřovaném čase, slovem Božím přicházejícím ke mně každého jitra při chvíli ztišení nad svatými Písmy, uvědomuji si svoji nedostatečnost a nehodnost a proto naprostou závislost na Boží milosti v Kristu Ježíši.

Autor 1. listu Janova píše: "Kdo říká, že v něm (v Kristu) zůstává, musí žít, jako žil on." Je to napsáno v úvaze nad tím zda smíme říci o svém osobním vztahu ke Kristu: "Znám ho." Leckdo možná řekne, ano znám jej, vím kdo byl Ježíš Kristus. My však o Kristu uvažujeme v přítomném čase protože věříme v jeho zaslíbení, že s námi bude až do konce časů. Tento živý (vzkříšený a Oslavený) Ježíš nás proto může oslovit takto: "Ty říkáš, že ve mně zůstáváš. Pak to ale znamená, že žiješ vskutku jako já. Dovolíš si tvrdit: ´Ano, žiji tak.´?" Právě poměření, konfrontace s tímto místem Nového Zákona a z něho plynoucí absolutní závislost na milosti Boží a obětující se lásce Kristově mi pomáhá vždy znovu sebrat odvahu k tomu, abych v liturgii  vyhlašoval: "Kristus se dotkl našich srdcí. Naše nepravosti a viny jsou zahlazeny. Jsme živy, avšak již ne my. Žije v nás Kristus."

torzo ledečského kina srpen 2009

Ledečská radnice dokončuje v těchto d...

Ledečská radnice dokončuje dílo zkázy.

Kdo se v perle Posázaví vydal 11.srpna 2009 na západní stranu Husova náměstí a dál po nábřeží řeky Sázavy došel k torzu budovy místního kina. Ještě před několika dny byla i z dálky vidět odkrytá konstrukce krovů střechy. Nedlouho nato již bylo možné spatřit jak zájemci rozřezávají zdravé dřevo, které mohlo ještě dlouho plnit svou funkci nosné konstrukce střechy, vlastně jediné budovy ve městě původním záměrem určené k poskytování kulturních zážitků obyvatelům Ledče nad Sázavou.

Chyběla přinejmenším dobrá vůle zastupitelů, není-li za tím něco daleko horšího, a budova kina mohla stát na břehu řeky nejen dál ale i plnit svou funkci poskytovatele přístřeší pro konání nejen filmových představení ale i jiných kulturních akcí. Ohlédneme-li se v čase zpět je zřejmé, že záměr demolice tohoto kulturního stánku se u obyvatel města nesetkával od svého počátku

s podporou. Naopak.

Nahlíženo zvenčí, bez znalosti vnitřních poměrů v zastupitelstvu města, jeví se takovému pozorovateli, že hlavní aktér, který za touto barbarskou aktivitou stojí, je sám starosta města Stanislav Vrba. Co nabízí náhradou? Sestru Penny Marketu, Billu. Je pravda, že obyvatelé Ledče dlouho volali po tom, aby se ve městě objevila prodejna typu Penny, protože Ledeč byla dlouhou dobu vyhlášená nepřítomností konkurence v této branži. Penny dnes na území města je, je tu i jiná prodejna tohoto druhu Coop Diskont a vyšší standart obsluhy zákazníků poskytuje prodejna řetězce Coop Sázavanka na Husově náměstí. Proč tedy ještě Billa?

Když už majitel, který Billu provozuje, pojal ten záměr se v Ledči uchytit je neobhajitelné, že mu představitelé města vydali v šanc právě budovu kina. Ano starosta Vrba už před několika lety obhajoval záměr zbořit tento dům náročností jeho údržby. Jistě každý dům potřebuje v průběhu let údržbu a případně i opravy. Tak to je s každým lidským dílem. Podstatné je čemu chceme dát přednost, co je naší prioritou. V Ledči v myslích a rozhodování jejích radních dostal přednost kšeft a kultura byla "zaříznuta".

Když jsem v úterý 11.srpna dopoledne zašel na západní stranu Husova náměstí a dál ke kinu spatřil jsem pokročilý obraz zkázy. Rameno bagru se nelítostně zahryzávalo do zdí budovy, která generacím ledečáků poskytovala nejen zábavu ale i příležitost shlédnout řadu hodnotných filmových děl. Starosta Vrba a zastupitelská company místo toho nabídne obyvatelům perly Posázaví další "chrám" molocha konzumu.

Jan Hálek.

liturgický prostor - Skotsko

Každodenní život má svůj řád

Každodenní život má svůj řád a to má nesporně pro člověka kladný význam. Není totiž pro něho dobré žít své dny v chaosu a proto i v potencionálním prostoru lidské svévole.

Svůj řád má také víra a její bohoslužebný - liturgický život. Proto má svůj dobrý smysl, že církev má svůj vlastní kalendář dávající rytmus liturgickému životu. Přesto je na místě říci, že je užitečné mít v této záležitosti na zřeteli apoštolské slovo o mrtvé liteře a o oživující moci Ducha svatého. Liturgický řád na jehož podobě se podílí i existence církevního kalendáře má sloužit životu a jeho aktuálnosti, protože běh života nelze beze zbytku naplánovat a literou jej spoutat do nehnutelných mezí. Víra i její liturgické vyjádření mají sloužit životu v jeho aktuální podobě. Je to s nimi totiž jako se sobotou o níž Pán Ježíš říká, že člověk tu není pro sobotu ale naopak.  Božím přáním a vůlí je záchrana člověka, a vše o čem tu je řeč jsou prostředky této záchrany.

K této malé úvaze mě přivedl starozákonní text 2. knihy Paralipomenon (Letopisů) kapitola 30., který vypráví příběh z časů vlády krále Chizkijáše (Ezechiáše) kdy pracoval na obnově bohoslužebného života Izraele. Konkrétně mám na mysli královo rozhodnutí slavit v Jeruzalémě Hospodinu, Bohu Izraele, Hod beránka v druhém měsíci, protože okolnosti nedovolily uspořádat jej v patřičný čas t.j. v prvním měsíci jak to předepisuje Zákon (Ex 12,1-3; Lv 25,5-8). Těmi okolnostmi, které zapřičinily onu překážku byl jednak nedostatek posvěcených kněží, jednak skutečnost, že lid se nestačil v předepsaný čas shromáždit v Jeruzalémě. Král tu svým rozhodnutím vyšel vstříc především možnostem rozptýleného lidu, aby mu umožnil po dlouhé pauze slavit Hod beránka jak je předepsáno. Jakoby tento starozákonní král měl na mysli to co až o několik století poté formuluje apoštol Pavel ve 2. listu Korintským kde píše: "Víme, co je to bázeň před Hospodinem a proto přivádíme lidi k víře. Kristova láska nás zavazuje. Proto jako Kristovi vyslanci prosíme na místě Kristově, jako by skrze nás žádal Bůh: Smiřte se s Bohem. Jako jeho spolupracovníci vás také vyzýváme, abyste nepromarnili milost, kterou vám Bůh dává. Říká přece:'V čas milosti jsem tě vyslyšel, v den spásy jsem ti pomohl.' Hle, čas milosti je tu, ten spásný den je teď!"

křivolakost našeho putování

Mezi zprofanovaná slova naší současnosti

Mezi zprofanovaná slova naší současnosti se dostal i pojem spravedlnost. Tímhle slovem se ohání kdekdo. Dožadují se spravedlnosti oběti trestných činů, avšak se stejnou intenzitou žádají pro sebe spravedlnost jejich pachatelé. V případě těch posledně jmenovaných se to zdá být na první pohled nenormální a nemorální, že si troufají něčeho tak posvátného jako je spravedlnost dovolávat. Jenomže ono je to přirozené. Máme to v sobě jaksi zakodováno, že je nám každému přirozeností žízeň po spravedlnosti a to i tehdy, když sami očividně spravedliví nejsme. Nemusíme však o téhle záležitosti uvažovat až v takto vyhraněných polohách. Podívejme se na svoji vlastní každodennost. Výstižně to ilustruje brněnský spisovatel a pedagog JAMU Pavel Švanda ve svém zamyšlení nad spravedlností ve 3. čísle Kontextů nadepsaném Žízeň po spravedlnosti jako úděl i kýč. Začíná ji tímto obrazem: "Ráno čtu čerstvé vydání deníku, které mně palcovými titulky oznámí, kdo komu co provedl, kteří politici, byrokrati, podnikatelé, teroristé, nebo dokonce samotné přírodní síly se provinili proti požadavku světa spravedlivého pro všechny. Šestkrát týdně prožívám svou chvilku morální svrchovanosti nad psaným slovem, večer totéž při televizním zpravodajství. Právě za toto běžně dostupné a zjevně levné sebeospravedlnění platím vydavatelům moralizujících médií. Neboť já, čtenář a divák, stojím vždycky na správné straně,

a tedy sám před sebou jsem bělostně nevinný."

Autorovo uvažování o spravedlnosti v lidském životě v životě lidské pospolitosti a o lidském zacházení se spravedlností je poměrně obsáhlé ale s jistotou inspirující. Pozastavil jsem se

u místa kde mluví o spravedlnosti coby významném pojmu náboženského chápání lidského osudu, protože, jak autor říká, právě zde hraje osobní a kolektivní svědomí významnou úlohu. Poukazuje v té souvislosti na Ježíšovo Horské kázání, kde, jak říká, Ježíš konstatuje, že blahoslavení a tedy Bohu blízcí jsou ti, kdo žízní po spravedlnosti. Podle Švandy ( a já s ním souhlasím) "toto upřednostnění a křesťanský příslib se však sotva týkají aktivistů, kteří hodlají spravedlnost nastolit pěstmi a za cenu prolité krve"

Právě tahle autorova myšlenka mě vedla k následující úvaze. Máme my křesťané této doby jasno v záležitosti spravedlnosti,jejího žití, strážení a šíření? Pohlédneme-li do minulosti křesťanského společenství vidíme, že to byla vcelku problematická oblast jeho života, kde se setkáváme i s oněmi aktivisty odhodlanými nastolit spravedlnost (jaká by měla být podle jejich představ a jejich chápání evangelia) pěstmi i za cenu prolité krve. Nešlo však jen o šíření křesťansky chápané spravedlnosti mezi pohany, v neposlední řadě to byl a leckdy ještě zůstává vnitřní problém církve obecně bez ohledu na denominace. Jde tu vlastně o problém osobní odpovědnosti ale i o chápání spravedlnosti jednoho každého z nás, tvořících dohromady církev jako tělo Kristovo zde v tomto světě, ve vztahu k bližnímu i souvěrci. Všichni víme, že je to problém prastarý sahající k začátku existence lidského druhu a Písmo sv. jej zmiňuje v příběhu bratrovraždy v odpovědi Kainově na Boží otázku : "Kde je tvůj bratr Ábel?" když Kain bez váhání odpověděl: "Nevím. Jsem snad strážcem svého bratra?" Řekl ta slova z jeho pohledu ve spravedlivém rozhořčení, protože vnímal nepřijetí své oběti jako nespravedlnost a proto neviděl nic zlého na tom, že vstoupil do role výše zmíněného aktivisty odhodlaného nastolit spravedlnost podle svých představ. Kolik podobně krutých obrazů činnosti aktivistů spravedlnosti nabízí historie lidského rodu obecně

a křesťanského společenství zvlášť?

Jak je tomu dnes mezi námi křesťany? S potěšením můžeme konstatovat, že násilné prosazování spravedlnosti už není na pořadu dne. Přesto,( ptám se společně s P. Švandou) můžeme s jistotou tvrdit, že je nám naprosto cizí podlehnout pokušení prosazovat svůj postoj jako jedině správný,

a proto obecně závazný? Jsme připraveni a ochotni připustit a ponechat v potencionální platnosti i odlišná vyjádření ideálu spravedlnosti, přirozeně náležející k odlišným lidským osudům a tak se podvolit pokojně faktu bohatství lidské existence? Jestliže ano ( říká Švanda) pak máme naději, že se nestaneme obtížnými moralisty, případně spolupachately nebezpečné tyranie. Švanda následně vyslovuje, alespoň z mého pohledu, klíčovou větu: "Spravedlnost je ideálem, o který

( já jako jednotlivec, vloženo mnou) usiluji především uvnitř vlastního osudu." Myslím, že je to navýsost Ježíšovská pozice, protože nikde v evangeliích nenalezneme sebemenší náznak toho, že by náš Pán kterémukoliv z lidí chtěl vnucovat své chápání spravedlnosti proti jeho vůli. K tomu měli vždycky blíž jeho učedníci a Ježíš sám je nabádal ke snášenlivosti, k toleranci, což alespoň

z mého pohledu do jisté míry dokládá úryvek z Ježíšovy odpovědi na to když mu jeho učedník Jan řekl: "Mistře, viděli jsme jednoho, který nechodí s námi, jak ve tvém jménu vymítá démony. Snažili jsme se mu v tom zabránit,protože nechodí s námi." A Ježíš mu odpověděl: "Nebraňte mu! Nikdo nemůže vykonat zázrak v mém jménu a hned nato o mně mluvit zle. Kdo není proti nám, je s námi (Mk 9,38-40)."

kaple Spišského hradu

O závisti a s ní související žádostiv...

O závisti a s ní související žádostivosti, touze něco ale i někoho vlastnit, jako o něčem negativním jdoucím proti životu mluví Bible od svých prvních stránek. Naše české překlady pak ta místa kde se  cituje Boží zákon tlumočí jako příkazy, které lze poslechnout nebo odmítnout. Ale je možno je číst i jako tak zvané  imperfektum (Jiří Beneš DESÍTKA, vyšlo v Návrat domů 2008). Tato forma řeči neklade na posluchače nárok, nenařizuje, nedává úkoly, nevyzývá k činnosti ani nezakazuje ani nepřikazuje ale mluví o ději teprve vznikajícím či teprve ke vznikání připraveném. Mluví o Božím jednání s člověkem a v člověku o proměně jeho srdce mající  příčinu mimo člověka, mimo jeho vůli totiž v Hospodinově činu. Z naší perspektivy jde o Hospodinovo zaslíbení (nebudeš závidět, nebude při tobě žádostivost, nebude tě ovládat soupeřivost, ctižádost ani v tvém srdci nebude přítomna neupřímnost) a proto také o předmět víry v jeho naplnění při nás. Je tu řeč o Božím působení v člověku, který vírou přijímá Božího Syna Ježíše Krista a tak se otevírá tvořivé moci Ducha svatého, který v něm a s ním koná čeho člověk ze své vůle ani síly a moci není schopen.

Z tohoto úhlu pohledu myslím můžeme porozumět výroku apoštola Pavla v 1. kapitole listu Filipským kde se zmiňuje o těch, kteří kážou Krista ze závisti a soupeřivosti, ze ctižádosti a neupřímnosti či dokonce s myšlenkou, že apoštolovi k jeho okovům přidají ještě soužení. A on na to vše co se nám jednoznačně jeví jako špatné a zlé odpovídá: "Ale co na tom! Hlavně že se jakýmkoli způsobem, ať už naoko nebo opravdově, káže Kristus."

Ať chci či ne vrací tohle všechno můj pohled k Janu Husovi a jeho nároku na pravdivost kněžské služby na straně jedné a k římskokatolickému přesvědčení na straně druhé, že Ježíšovo pověření ke kněžské službě platí, avšak vinou hříšnosti a díky svobodné vůli to přesto můžeme "vorat" (což pilně činíme, ale bohužel?/ spíše bohudíky to nemůžeme vylepšovat - leda se blížit tomu co Pán založil a zamýšlel. V tomto světle pak eventuální církevní pompa a nádhera spojená s posláním do kněžské služby má možná hlavní cíl jinde než si lidé myslí, v tom aby kandidáta vším tím "rámusem" upozornila na to, že ono vložení rukou je obrovský závazek, jemuž člověk může dostát v moci Ducha svatého a proto v úzkém spojení s Pánem Ježíšem Kristem bez něhož nic dobrého nemůžeme sami vykonat (použity myšlenky mého přítele J.Z.).

Jsme opravdu jen služebníci a leckdy řečeno s kralickými i neužiteční. A přesto navzdory této lidské slabosti svých služebníků Pán jiný způsob zvěstování radostné zprávy nevolí. Proč asi? Protože všichni jsme mu stejně blízcí a drazí. Všechny nás chce přivézt k poznání pravdy a dát nám spásu. Taková je jeho cesta, takové je jeho myšlení. Jimi je schopen člověka přivézt k pokání i zármutku nad sebou samým a tak přivodit jeho obrácení a konat v něm a na něm proměnění k Božímu obrazu.

Letošní rok 2009 nám dává dvě příleži...

Letošní rok 2009 nám dává dvě příležitosti vyjádřit svým rozhodnutím postoj k současnému stavu české politiky jako správy věcí veřejných a odevzdáním hlasu ve prospěch konkrétního uchazeče o něj naznačit svoji představu, kterým směrem by se v budoucím čase mělo toto uspořádání věcí veřejných ubírat.

Rozhodně odložme stranou defétistický postoj pesimisticky tvrdící, že jeden hlas nemůže nic ovlivnit, protože pak bychom mohli rezignovat na veškeré rozhodování v životě, který se přece, mimo jiné, z neustálých rozhodování se sestává. Problém, který naše rozhodování v politické volbě komplikuje je současná politická praxe, jak ji utvářejí politici mající momentálně, díky předchozímu rozhodnutí voličů, k tomu příležitost i moc.

Práce těchto politiků se do značné míry zredukovala na nadbíhání náladám veřejnosti, které jsou přitom rozhodným způsobem ovlivňovány médii. Ona navozují témata dne, předurčují o čem lidé uvažují a jakým směrem se jejich uvažování ubírá. Proto jsme svědky skutečnosti, že jen mizivé procento politiků přichází s vlastní ideou, je ochotno se o ni v diskuzi přít a za její prosazení vést dlouhodobý boj, vytrvat ve střetu myšlenek a vytrvale pracovat na získání těch o jejichž hlasy jim jde.

Čtenáři těchto řádků možná přijde překvapivé když řeknu, že tyhle myšlenky ve mě evokovala četba úryvku evangelia podle Lukáše, který vypráví o Pilátově sporu se Židy o Ježíše. Pilát tehdy vrchním kněžím, předním mužům i shromážděnému lidu sděloval, že neshledal Ježíše vinným v žádném bodě jejich obžaloby. Řekl jim: "Nespáchal nic, za co by zasloužil smrt. Dám ho zbičovat a propustím ho." Lukáš pak píše, že oni však na Piláta naléhali a s velikým křikem se dožadovali aby Ježíš byl ukřižován. Jejich hlasy sílily, až se Pilát rozhodl jejich žádosti vyhovět.

Pilát nebyl politik. Byl to úředník vykonávající mocí císařovu vůli. Nemusel jako úředník zaštítěný císařským majestátem usilovat o přízeň veřejnosti. Přesto nakonec veřejnému tlaku ustoupil. Proč? Rozpoznal a uvědomil si, že prostředky a argumenty, které použili ti kdo usilovali o smrt Ježíše jej mohou v jeho mocenské pozici nakonec ohrozit.

Do naší doby je poučné i aktuální, že v Lukášově líčení této události se sice mluví o lidu, který vyvinul rozhodující tlak na Piláta, je však užitečné nepřehlédnout Lukášovu zmínku o úloze vrchních kněží a předních mužů. To podle nich, podle jejich postoje se ve svém počínání orientoval zmiňovaný lid.

Je v tom poučení pro nás, že máme používat svůj vlastní rozum, hledat vlastní zdroje k informacím, přemýšlet a nenechat ze sebe udělat manipulované stádo jednající na cizí popud. Není to určitě pohodlné ale patří to k našemu stvořitelskému určení žít k obrazu svého Stvořitele, který nás přece vybavil svobodnou vůlí a schopností samostatně myslet a rozhodovat se.

Konečně zase doma po nutné hospitaliz...

Konečně jsem zase doma po nutné hospitalizaci na Žlutém kopci a tak mohu ukončit nuceně vzniklou pauzu v psaní těchto úvah reflektujících texty svatých Písem ale i života běhu.

Když se ohlédnu byl to již pátý vpád chirurgické mediciny do mého života v průběhu necelých dvou roků. Je asi normální, že se s těmito zákroky vypořádávám stále pomaleji a s většími obtížemi. Je tomu tak i proto, že léta přibývají. Každopádně jsem musel dát zapravdu svému operatéru panu profesorovi J.Žaloudíkovi, že vstup do lidského těla břichem je komplikovaný a přináší i delší čas rekonvalescence tomu kdo jej podstoupí.

Na ARO jsem pobyl necelé tři dny a pak jsem se dostal  na oddělení kde jsem několik dnů ležel na pokoji sám. Na jedné straně to bylo jistým způsobem příjemné, protože jsem svými obtížemi nikoho neobtěžoval a byl tak svým způsobem svobodný, což nepochybně napomohlo průběhu mé rekonvalescence. "Kruté" však byly noci. Zřejmě pod vlivem doznívajícího působení narkozy se mi zdály dost podivné sny. Jeden byl jakoby internetový, když jsem v něm kliknul a postupně jsem se kamsi dál posouval. Měl bezprostřední vztah k mému stavu. Pak přišel sen plný barev a jakýchsi abstraktních obrazů. Jeho intenzita mě probudila s myšlenkou, že bude-li to trvat dál tak se zblázním. Musel jsem vstát z lůžka a chodit po pokoji a dívat se ven z okna, abych se srovnal. Každopádně  si z tohoto barevného snu odnáším myšlenku, že v takovémhle uměle navozeném stavu snad nacházejí inspiraci tvůrci některých abstraktních obrazů. V normálním stavu mysli by je to nenapadlo.

Bohu dík jsem už ale doma. Obracejí-li se přesto mé myšlenky zpět k pobytu na Žlutém kopci pak také proto, že i tam mě provázela Bible a útlý sešitek Hesel JB. Každý den, od návratu z ARO, jsem  je otevíral a čerpal pomoc i posilu v setkání s Božím slovem přicházejícím ke mně skrze ně. Lituji, že jsem nebyl schopen zaznamenat myšlenky, které mi přicházely a já je vnímal jednak jako povzbuzující a pomáhající ale také jako pro mě objevné, překvapivé a nové v daných souvislostech. I za to Bohu dík.

Dnes ,  poprvé od svého návratu domů, jsem schopen napsat a tak zachytit myšlenky přicházející z četby Hesel i biblických textů. Je na místě navodit souvislost, uvést do kontextu, proto uvádím nejprve citaci nebo alespoň odkaz na konkrétní texty, které mě oslovily.

Tvá slova mě potěšila, vnesla radost do mého srdce.

Hospodine, Bože zástupů, patřím přece tobě (Jr 15,16)

Během Ježíšovy řeči jedna žena ze zástupu vykřikla: "Blaze lůnu, které tě nosilo, a prsům jež jsi sál!" On na to řekl: "Spíše blaze těm, kdo slyší Boží slovo a dodržují je." (Lk 11,27.28)

Lukáš 11,14-36; Marek 11,20-26

Citované verše dnešních hesel mluví o radosti toho kdo slyší Boží slovo a nechá je vstoupit do svého nitra, do svého života, aby tam konalo to proč bylo posláno. A právě tahle skutečnost paradoxně může přivézt takového člověka do problémů i konfliktu s jeho lidským okolím. 

Jeremjáš říká, že jakmile k němu Boží slovo přišlo a on je přijal byl jím potěšen a do jeho srdce vstoupila radost a jasné vědomí, že nepatří sám sobě ale Hospodinu. On však to slovo neobdržel proto, aby si liboval v těchto pocitech, byl jím poslán doprostřed lidí, aby jim je zvěstoval a tak je zval k obrácení, k obnově jejich života.

Že to nebylo a není ani dnes nic snadného a dopředu nekonfliktního dokládá Lukášovo vyprávění o Ježíšově práci při vymýtání démonů. Čteme tam i slova dokládající platnost toho co je řečeno výše o Jeremjášově službě: "Blaze těm, kdo slyší Boží slovo a dodržují je." A také se tu říká: "Nikdo nerozsvítí lampu, aby ji postavil do skrýše nebo pod nádobu." Proč? Protože jinak hrozí, že byť Bohem obdarován stane se takový člověk duchovním sobcem a lakomcem a světlo do něho vložené se stane tmou, celé jeho tělo bude tmou.

Konat službu zvěstování evangelia nebylo nikdy zcela snadné a bez rizik a problémů. I dnes jsou místa kde je vykonavatel této služby přímo ohrožen na životě. V našich končinách je to pak něco zcela protikladného, totiž lhostejnost ze strany těch k nimž jsme posíláni.

Abychom jako poslaní služebníci nemalomyslněli, neklesali a neopouštěli tuto službu je nám třeba přítomnosti Boží víry. Ona nám dává nejen schopnost ale i sílu, vůli nepochybovat v srdci a věřit, že se vskutku děje to co zvěstujeme, byť to ještě nevidíme a nerozpoznáváme.